Domem se nese vrzání a praskání. Podezřelé zvuky nebezpečně nabírají na intenzitě. Dávný Babyloňan, který je zrovna doma, už nestihne před zřícením stavby utéct. Umírá pohřbený sutí. „Prosím, nezabíjejte mě! Svou práci jsem odvedl dobře! Za nic nemůžu!“ naříká stavitel, který má zřícený dům na svědomí. Marně. Krátce nato je bez milosti popraven.
„Pokud stavitel postaví pro někoho dům a neudělá to pořádně a ten dům, který postavil, se zřítí a zabije svého majitele, pak bude ten stavitel popraven,“ tak totiž zní jeden z celkem 282 zákonů babylonského krále Chammurapiho (vládl přibližně v letech 1728–1686 př. n. l.), který je nařídil vytesat do dva metry vysoké kamenné stély. Jde o jeden z nejstarších zákoníků v dějinách lidstva. Ve starověké Mezopotámii (území na Blízkém východě, sevřené řekami Eufrat a Tigris) však kromě Chammurapiho existuje hned několik dalších vládců, kteří se nesmazatelně zapisují do historie.
1. Z plaváčka se stal pán světa
Vládce: Sargon Akkadský
Doba vlády: asi 2334–2279 př. n. l.
Země: Akkadská říše (dnešní Irák a část Sýrie)
Existence říše: 2334–2154 př. n. l.
Zajímavost: Sargon si dovedl udělat reklamu.
„Má matka, vysoce postavená kněžka, mne počala, v tajnosti mne porodila, do košíku proutěného mne položila a víko utěsnila. Hodila mne do řeky, z níž jsem vyjít nemohl,“ popisuje dramatické počátky své životní dráhy sám Sargon Akkadský. Jeho dětství je opředeno mnoha legendami. „Plaváčka“ později nalezne jistý zahradník a zachrání ho. Jako mladík se Sargon později stává vrchním komořím Ur-Zababy, panovníka sumerského města Kiš (na území dnešního Iráku). O tom, co se stalo dál, už dochované hliněné tabulky mlčí. Není proto jisté, kdo Ur-Zababu sesadil z trůnu. Možná to byl král sousedního městského státu Lugalzagezi (2355–2340 př. n. l.), který se snažil sjednotit jednotlivá města pod svou nadvládou, nebo sám Sargon.
Protivníka vystavuje v kleci
Jisté je, že právě on někdy kolem roku 2330 př. n. l. nařizuje nedaleko Kiše vybudovat město Akkad, jehož jméno dává název i nově vznikající říši. „Obežeňte ho silnými hradbami,“ rozkazuje Sargon. Postupem času se z Akkadu stává věhlasná metropole, ležící na křižovatce obchodních cest, a „středisko nejúspěšnější říše v dějinách, sahající až k okrajům světa,“ uvádí současná rakouská historička Gwendolyn Leicková. Odsud také Sargon v čele silné armády podniká dobyvačné výpravy…
Ze všeho nejdřív se svými vojáky zamíří k hradbám města Uruk (dnešní Irák), kde sídlí sumerský král Lugalzagezi. Zdejší vojsko nemá nejmenší šanci a panovník padne do zajetí. Sargon ho však nezabije. Místo toho Lugalzageziho potupně před zraky vojáků i civilistů vystaví zavřeného v kleci jako zvíře.
Nezůstane po něm kámen na kameni
Sargonova neporazitelná armáda, která už tehdy používá formaci později známou jako falanga (pevné seskupení vojáků na koních, kde jezdci v prvních řadách drží před sebou kopí), pak zamíří dál na jih. Dobývá jedno město za druhým. „Přišel (Sargon – pozn. red.) do Kazallu (město se údajně nacházelo na západním břehu Eufratu – pozn. red.) a proměnil Kazallu na hromadu suti, takže tam nezůstal kámen na kameni,“ popisují řádění králových vojáků dávní kronikáři. Nakonec Sargonova armáda dojde až ke břehům Perského zálivu. „Tímto jsem dobyl celé území Sumerské říše,“ prohlašuje Sargon vznešeně, zatímco symbolicky omývá svůj meč v moři. Ani to mu ale nestačí, a tak brzy vyráží na další dobyvačnou výpravu – tentokrát na sever. I tady se mu daří a dostává se až k syrským břehům Středozemního moře.
Panovník je všude
„Jsem králem říše, která se rozkládá od moře k moři!“ dme se nyní pýchou Sargon, když se vrací do Akkadu. Místo mnoha městských států s vlastními králi, které mezi sebou neustále válčily, tu najednou je centralizované impérium s jediným panovníkem, snad první v celé historii. Sumerská kultura tím však nepřestává existovat, protože její božstva, zemědělské techniky a dokonce i písmo tvoří základy nové Akkadské říše. Klínovým písmem popsané kamenné bloky se objevují v řadě měst. „Účelem takového veřejného umění bylo zajistit optickou přítomnost krále po celé jeho říši, propagovat vojenské i mírové úspěchy jeho vlády,“ vysvětluje Leicková. Samotní Sumerové však nejsou ze Sargonovy nadvlády nijak zvlášť nadšení a v zemi propuká řada povstání.
Zkáza přichází z hor
Sargonova armáda přitom nemá stání a vyráží dobývat nová území. Pozdější historikové například vychvalují její úspěšná tažená na Krétu nebo Kypr. Ve skutečnosti však nejsou „každoroční vojenská tažení nic jiného než výpravami za zbožím,“ míní současný francouzský historik Jean–Jaques Glassner a dodává, že loupeživé cesty za hranice měly „zajistit Mezopotámii všechny potřebné suroviny“. Sargonovo impérium nakonec přetrvá celých 200 let. Po králově smrti se zde však pomalu jako smrtící mor šíří vzpoury obyvatel a na hranice útočí cizí dobyvatelé. Zkázu říše nakonec přináší horský kmen Gutejců, kteří se zmocňují trůnu. Jejich vojáci přitom vymažou z mapy věhlasné město Akkad. „Zmizelo tak dokonale, že se dodnes nepodařilo stanovit jeho přesnou polohu,“ doplňuje současný český autor Petr Hora-Hořejš.
2. Zločin a trest podle Chammurapiho
Vládce: Chammurapi
Doba vlády: asi 1792–1750 př. n. l.
Země: Starobabylonská říše (dnešní Irák)
Existence říše: 1894–1595 př. n. l.
Zajímavost: Chammurapiho zákoníkem se jeho současníci nejspíš neřídili.
První lidé se v legendárním Babylonu (v dnešním Iráku) usazují už ve 3. tisíciletí př. n. l. V té době je to však obyčejné město. Slávu a nesmrtelnost mu zajistí až král Chammurapi. Je to „schopný válečník, který dokázal na každou sílu odpovědět ještě tvrdší silou,“ míní Hora-Hořejš, „byl však také mimořádně nadaným organizátorem a především diplomatem.“ Desítky dopisů putují mezi Babylonem a sumerským městem Mari (dnešní Sýrie), jehož král Zimri-Lim (1782–1759 př. n. l.) je oddaným spojencem babylonského panovníka proti jeho nepříteli, městu Ešnunna (dnešní Irák). Všechno to válčení ale Chammurapimu nakonec stoupne do hlavy. Hrot svého meče totiž obrátí proti samotnému Zimri-Limovi a v roce 1759 př. n. l. dobude Mari a zničí ho.
Král se rovná bohům
Jakmile má celé území jižní Mezopotámie pevně pod svým královským palcem, už pošilhává po severu, kde skomírá Staroasyrská říše. „Dobýt ji bude až příliš snadné,“ usmívá se Chammurapi. Ve finále mu to sice trvá téměř deset let, ale babylonský král opět slaví vítězství. Jeho stát je nyní zhruba dvakrát větší než současná Česká republika.
Své impérium posléze rozděluje na řadu provincií, do jejichž čela sám vybírá místodržitele. Tím to ale nekončí. Už nechce slyšet výmluvy válčících měst, že krveprolití rozpoutali jejich bůžkové, a zavádí jediného boha Marduka. „Sumerští bohové mu s důvěrou svěřili všechny své povinnosti,“ nalhává lidem Chammurapi. Sám „jako první vladař v Mezopotámii vystupoval stejně jako egyptští faraoni v roli přímého vykonavatele božských příkazů,“ doplňuje Hora-Hořejš.
Není rána jako rána
Bez ohledu na dobyvatelské úspěchy, Chammurapi získává nesmrtelnost díky svému zákoníku. „Jestliže někdo připravil o oko svobodného muže, bude i on připraven o oko,“ hlásá kodex, který rozděluje společnost do tří kategorií – na hodnostáře a šlechtice, střední třídu a poddané a otroky. Pro každého z nich platí jiný metr, a tak pokud někdo „připravil o oko otroka, zaplatí polovinu jeho kupní ceny“. Jinde zase stojí, že „jestliže někdo uštědří osobě výše postavené políček, bude mu před soudem vysázeno šedesát ran býkovcem,“ ale „jestliže služebník udeří svobodného občana, bude mu uříznuto ucho“.
Potomek se nepotatil
Chammurapiho kodex řeší různé spory, týkající se například obchodu, půjček, rodiny nebo zločinů. Řídili se jím ale lidé vůbec? „Tento zákoník, stejně jako starší akkadské a sumerské sbírky zákonů, nemá žádný přímý vztah k právní praxi své doby,“ tvrdí významný rakouský odborník A. Leo Oppenheim (1904–1974). „Je správnější považovat jeho obsah za tradiční literární vyjádření královy sociální odpovědnosti a toho, že si uvědomuje rozpory mezi stávajícími a žádoucími podmínkami,“ doplňuje. Mezi tresty, kterými Chammurapi na stéle hrozí, nesmí chybět upálení, různé mrzačení, bičování nebo nabodávání na kůl.
Otěže panování nad Starobabylonskou říší přebírá Chammurapiho syn Samsu-Iluna (vládl asi 1750–1712 př. n. l.) ještě za otcova života. Velký král je těžce nemocný a už není schopen panovat sám. Samsu-Iluna se však příliš nepotatil a proti jeho vládě vypukají v zemi četné bouře.
3. Sečtělý sadista otevírá hrobky
Vládce: Aššurbanipal
Doba vlády: 669–631 př. n. l.
Země: Asyrská říše (dnešní Irák)
Existence říše: 934–609 př. n. l.
Zajímavost: Aššurbanipalova knihovna pomůže o 2500 let později rozluštit jazyk Sumerů.
Asyrský král Asarhaddon (vládl v letech 681–669 př. n. l.) všechny překvapí. Za svého následníka totiž jmenuje svého mladšího syna Aššurbanipala. Jeho starší sourozenec a předpokládaný favorit Šamaš-šum-ukín získává jako náplast na svou pýchu trůn v porobené Babylonii, kde vládne v letech 668–648 př. n. l.
Nový korunní princ se pak odebírá do vlastního paláce, a spolu s otcem se podílí na vládnutí. „Současně jsem se učil, co obnáší panování, beze mne nebyl dosazen žádný guvernér, žádný hodnostář nebyl nastolen do své funkce,“ vzpomíná Aššurbanipal. V roce 669 př. n. l. se Asarhaddon vydává do Egypta, aby tam zkrotil vzpouru proti asyrské nadvládě. Během cesty však umírá. Aššurbanipal se stává králem. Nelení a v otcových stopách se vydává k Nilu. Konečně v roce 663 př. n. l. dobývá egyptské hlavní město Veset (nazývané též Théby).
Se zajatci nemá slitování
Aššurbanipal se svými nepřáteli nejedná zrovna v rukavičkách a dokáže být obzvláště krutý vůči válečným zajatcům: „Usekl jsem jim ruce v zápěstí, jiným jsem usekal nosy, uši a prsty, mnoha vojákům jsem vydloubl oči,“ chlubí se poté, co potlačuje rebelii na východě Asyrské říše. „Před branami města jsem nechal navršit hromadu mrtvol. Všechny šlechtice, kteří se bouřili, jsem nechal stáhnout z kůže,“ líčí způsob, jakým oslavil dobytí dalšího města. Později se mu podaří pokořit říši Elam na břehu Perského zálivu. „Chrámy jsem vymazal ze světa … zničil jsem hrobky starých i nedávných králů, vystavil je slunci a odnesl si jejich kosti … zničil jsem provincie Elamu a jejich pole nechal posypat solí,“ chlubí se asyrský král.
Knihovna opravdového znalce
„Umím vyřešit i to nejsložitější dělení a násobení, které řešení nemá. Četl jsem tabulky obtížné, popsané nejasnou sumerštinou i akkadštinou, jež jsou stěží srozumitelné,“ chlubí se Aššurbanipal svými dovednostmi. Ve své touze po vědění dokonce vysílá posly do Babylonie, aby mu sháněli vhodné texty pro jeho vznikající knihovnu. Podaří se mu nashromáždit až 50 000 destiček. Britský archeolog Hormuzd Rassam (1826–1910) mezi nimi v 50. letech 19. století nachází slavnou sumerskou báseň Epos o Gilgamešovi. Dále Aššurbanipalova knihovna obsahuje různé texty o matematice, medicíně, astrologii nebo první dvojjazyčné slovníky. „Královská sbírka velmi usnadnila práci západním učencům, když se o 2500 let později pokoušeli o rozluštění »nejasné sumerštiny a akkadštiny«,“ připomíná historička Leicková.
Sourozenecké krveprolití
Aššurbanipalův starší bratr Šamaš-šum-ukín však ještě neřekl své poslední slovo. Skutečnost, že je jako král Babylonie podřízen nadvládě svého mladšího sourozence, mu je proti srsti. „Kromě toho nedostatek Aššarbanipalova zaujetí pro Babylon chápal jako pohrdání,“ dodává Leicková. Opomíjený sourozenec se proto rozhodne vzbouřit a jeho myšlenka padne na úrodnou půdu, protože Babyloňané mají dost cizí nadvlády. Šamaš-šum-ukín se v roce 652 př. n. l. aktivně zapojuje do série spiknutí, které otřásají jižní Mezopotámií. Aššurbanipalovi nezbývá než vytáhnout proti Babylonu a město oblehnout. V roce 648 př. n. l. metropoli dobývá a Šamaš-šum-ukín umírá. Rozsáhlá vzpoura proti nadvládě Asyřanů však impériem nenávratně otřese a předznamenává počátek jeho konce.
4. Postavil se řece i tisícům Židů
Vládce: Nabukadnesar II.
Doba vlády: asi 605–562 př. n. l.
Země: Novobabylonská říše (dnešní Irák, Jordánsko, Palestinu, Sýrii a část Turecka)
Existence říše: 626–539 př. n. l.
Zajímavost: Pro manželku nechal vystavět slavné Semiramidiny zahrady.
Mladý a ambiciózní Nabukadnesar, syn prvního novobabylonského krále, je zrovna uprostřed vojenského tažení v Sýrii, když se dozvídá, že jeho otec zemřel. Z bitevního pole se tedy urychleně vrací zpět do Babylonu. Zde se pak v roce 605 př. n. l. nechává korunovat a záhy nato už opět míří na bitevní pole.
Podepisuje si každou cihlu
Když se konečně dostává domů, Babylon je již jen stínem své někdejší slávy. „Staré město už neexistovalo a král zde nalezl téměř nedotčené území, na němž mohl stavět chrámy a paláce podle své chuti,“ tvrdí historik Glassner. Nový panovník toho náležitě využívá a přivádí město zpátky k životu. „Nabukadnesar chtěl, aby jeho stavby vydržely navěky v té podobě a stavu, jaké měly v jeho době,“ vysvětluje Leicková. Proto král jako stavební materiál volí pálené cihly, navíc opatřené jeho jménem. Aby jeho veledílo nespláchly neklidné vody Eufratu, nechává vystavět silný val a tok odklání více na západ.
Buduje město plné divů
V Babylonu se staví na každém kroku, cihly se pálí o sto šest. Nejvíc jich spolkne slavná Babylonská věž (chrám boha Marduka) – až 17 milionů (pro představu, v budově Empire State Building v New Yorku je přes deset milionů cihel). Někdy kolem roku 575 př. n. l. vyrůstá na králův příkaz i Ištařina brána, pokrytá modře glazovanými cihlami a zdobená reliéfy s býky a draky.
Pro svou manželku Amytis (asi 630–565 př. n. l.) dává Nabukadnesar vybudovat visuté zahrady, které se stávají jedním ze sedmi divů antického světa. Kromě těchto skvostů ve městě rostou i akademie se zaměřením na historii, medicínu nebo filozofii. Po pískem zavátých cestách sem putují karavany se zbožím. Vznikají první mapy obchodních tras a podél nich se staví ozbrojené stráže, aby zastrašily každého nenechavého banditu. Z Babylonu se stává největší město na světě, které nazývá svým domovem 300 000 lidí.
Zničení Jeruzaléma
Nabukadnesar II. není jen stavitel, ale i nelítostný válečník. 16. března 597 př. n. l. dobývá Jeruzalém. Na zdejší trůn dosazuje svého člověka a zajme na 10 000 Židů, které odvleče na práci do Babylonu. Brzy nato se však musí do Jeruzaléma vrátit a potlačit povstání proti své nadvládě. V roce 587 př. n. l. jeho vojáci dobývají židovské město podruhé a rovnou ho úplně zničí. Zpět do Babylonu si tentokrát Nabukadnesar odvádí až 70 000 lidí a Bible ho později za to pěkně očerní. Faktem ovšem je, že se Židé v Babylonu nemají tak špatně. „Pracovali, ale nestali se otroky a někteří z nich se tu časem domohli docela slušného majetku,“ doplňuje Hora-Hořejš. Po smrti Nabukadnesara však jeho říše upadá.
Dominika Eliášová
Králem jen na 100 dní
Už starověcí panovníci se obklopují houfem lékařů a věštců. Když ti prohlásí, že z hvězd vyčetli, že král má brzy zemřít, začnou se dít divy. Vzhledem k tomu, že obvykle jaksi „zapomenou“ říct, kterého krále se to týká, je vybrán jeden muž z lidu. Po dobu 100 dní si pak hraje na mocného vládce a „po uplynutí této doby je zabit a pohřben, aby se neblahé znamení vyplnilo, ale osud byl obelstěn a skutečný král si zachránil život,“ vysvětluje významný rakouský historik A. Leo Oppenheim (1904–1974).
Poklady hledá na zakázaném území K BODU Č. 3!!!!
Když anglický archeolog osmanského původu Hormuzd Rassam přichází na konci roku 1852 mezi ruiny města Ninive (poblíž dnešního iráckého Mosulu), zjišťuje, že si část území bývalé metropole Asyrské říše již uzurpovali Francouzi. Ti však mají plné ruce práce jinde, a tak se Rassam, který zde tuší skutečný poklad, rozhodne jednat. Pod rouškou noci přivádí na Francouzi zabraný pahorek několik důvěryhodných Arabů a nařizuje jim kopat na přesně určených místech. Jediným zdrojem světla při namáhavé práci jim je úplněk. Teprve třetí noc se ztemnělými tunely rozlehne nadšený jásot poté, co dělníci odhalí několik soch. V tu chvíli to Rassam ještě netuší, ale právě objevil Aššurbanipalův palác s jeho slavnou knihovnou.
