V dobách, kdy křesťanství představovalo pro lidi jedinou naději na spásu, se zrodil ponurý fenomén nekřtěňátek. Děti, pro které si smrt přišla ještě před tím, než stačily přijmout posvátný křest, mají být podle učení této víry navždy zatraceny. Je jim souzeno strávit věčnost v limbu bez naděje na vykoupení. Jaké je jejich prokletí? Ponořte se do minulosti a poslechněte si podivný příběh o neklidných duších nebohých nekřtěňátek.
Nekřtěňátka jsou zvláštním případem ve skupině takzvaných nečistých zemřelých, mezi něž patří například sebevrazi. Aniž by se jakkoliv provinila, jsou nekřtěňátka, stejně jako třeba kati, pohřbívána mimo vysvěcenou půdu hřbitova a jejich duše prý nedojdou spásy a nikdy nespočinou v nebi. Jelikož ale tyto děti nestačily zhřešit, nemohou jít ani do pekla. Věčnost mají trávit v limbu, tedy předpeklí. To je podle křesťanství místo určené pro duše dobrých lidí, kteří zemřeli ještě před vzkříšením Krista, a také pro nekřtěňátka. Pro první skupinu má být limbus jen přechodnou zastávkou na cestě ke spáse, nekřtěňátka v něm ale mají strávit celou věčnost. Co je zde čeká?
Věčnost v limbu
„Dětský pláč, hlasitý nářek: duše to nemluvňátek jsou v prvním limbu plačící: na prahu žití černý zhoubný den jim sladký odepřel život, urvav je od prsů matky, a smrtí je zahalil trpkou,“ takto popisuje limbus ve svém díle Božská komedie proslulý italský básník Dante Alighieri (1265–1321). Popisy limbu, do nějž mají být duše nekřtěňátek uvrženy, se ne zcela shodují. Hovoří se o tom, že děti jsou odsouzeny k tomu, aby až do soudného dne ve strašných mukách šplhaly po žhavém a ostrém sloupu vedoucím do nebe. Jinde se ale hovoří jen o tmě a samotě, která děti sužuje. V jedné ze svých vizí popisuje limbus nekřtěňátek uznávaná italská světice Františka Římská (1384–1440): „I spatřila v rohu, kousek pod vchodem do pekla (…) duše dětí zemřelých bez křtu, těsně u sebe. A měly dlaně položené na očích a neměly jiné trápení než temnotu.“
Nekřtěňátka a černá magie
Zvláštní osud, jenž náboženství i společnost přisoudili nekřtěňátkům, dal vzniknout mystickému oparu tajemna, který záhy obestřel fenomén dětí zesnulých bez křtu. V praktikách černé magie tak najdeme rituály, při nichž se jako obřadní předměty využívají části těl nekřtěňátek. Údajně mají mít všelikou mimořádnou moc. O těchto ponurých manipulacích s dětskými mrtvolkami najdeme i historické záznamy. Případ z roku 1590 popisuje časopis Český lid: „Vykopali Vlček jinak Vítek, který se mnou vzat jest, a já s nimi to nekřtěňátko u Božích muk u Lipan. Spálili sme je na prach a sypali sme jej do studnic, do vod, kde koňům vodu brali. Tak sme dobytky trávili a sušili tu, kdež se nám dobře líbilo; i u pana Kutovce do studnice. (…) Z toho nevinňátka u Lipan žilky vyřezávali a z nich svíčky dělali. Pokud ta svíčka horala, když sme do nějaký komory vešli, žádný nemohl procítiti a nás jíti. Nějaký starý Beneš pacholek tomu nás naučil (…) Josefovi ovčákovi, kterej v Vežertích bejval, prodávali sme prachy z nekřtěňátek, z Božího umučení a z holení pálených. Za to nám dobře platil.”
V čase adventním
Podle starých českých pověstí neklidné duše nekřtěňátek na celých sedm let přijímají podobu světelných bludiček. Ty se prý pak především – ale nejen – v adventním čase zjevují lidem za okny, nebo se toulají v lesích a na hřbitovech. Vyprávělo se, že tato tajemná zelená či modrá světla mohou smrtelníka dočista pobláznit a zavést jej do bažin. Třeba v Srbsku se ale věří, že duše nekřtěňátek se nezjevují jen jako světélka, ale i v lidské podobě. Jako spolehlivou ochranu před čarovnou mocí omamných bludiček stará moudra doporučují nosit košili naruby. A co vy, odvážíte se o pochmurné adventní půlnoci nahlédnout do tiché temnoty za zamrzlým oknem?
