Vlastně ještě ani na přelomu letošního roku nikdo netušil, co všechno přinese – a výsledek je z jistého hlediska pozoruhodný. Fenomén hromadění se mladých lidí na náměstích a v ulicích a jejich následné tolerování, rozhánění či v ojedinělých případech i střílení zachvátil postupně většinu světa. Čím vlastně tento pohyb je? Plácnutím do vody, které přejde, jak přišlo? Něco jako rok 1905 či 1968, které celoplanetární myšlení a směřování dosti zásadně změnily? Či něco na způsob let 1914 (vzpomeňme na tehdejší frenetické nadšení mladých pro válku) či 1989, kdy se říše na velkých regionech otřásly a posléze zhroutily?
Aby bylo to, co není
Pokud k nějakému zásadnímu společenskému průlomu dojde, pak zřejmě brzy: tak do roka dvou. Co je vlastně společného mládeži tak rozdílných zemí, jako je Sýrie, Izrael, Španělsko a Spojené státy? Hlavní hybný motor by se dal označit mírně upraveným citátem z produkce Osvobozeného divadla: “aby bylo to, co není, a nebylo to, co je”. Každý se domnívá, že si pomůže opakem status quo, kdy nemůže prorazit, už proto, že na všech postech jsou pevně usazeni staří a etablovaní, režim je zacementovaný a fádně ustálý, jak už tak establišmenty bývají.
I naše generace si dobře vzpomíná, jakým osvobozením a darem z nebes pro ni byla revoluce, která učinila všechny ty pracně absolvované VUMLy a vysezená místa na stranických sekretariátech nicotnými. Málo co je tak frustrující jako s dostatkem potravy a nedostatkem uplatnění čekat na Godota (kolonie dnes dávno nejsou a internet byl už kolonizován). K vyhrocené náladě přispívá i “osedlaná nespokojenost” současného světa, kultivující velká, ba nepřiměřená očekávání jako motor změn společnosti. “Máš na víc,” říká jeden typický reklamní plakát. Není ostatně heslem konzumní společnosti: vše tady a ihned?
Západ nadšeně fandí, když arabské země svrhávají zkorumpované a krvavé vůdce, a třese se na to, jak rozšíří liberální panství i tam. Když pak jejich občané s nadšením volí islamisty, jako teď v Tunisku, je zmaten. I v rámci něj klíčí odpor k místním vůdčím principům, označovaným jako “kapitalismus”.
Jinak a lépe! Ale jak?
Co má vlastně současné tržně-finanční propletení světa společného se zlým fabrikantem Daxnerem z Malého Bobše? Obávám se, že jen málo – stejně by se mohlo přítomnému stavu říkat “feudalismus” kvůli jeho četným klientským závislostem.
Není pochyby, že tento systém, který na jedné straně úžasně zvýšil blahobyt a technologický rozvoj, má své stinné stránky, zejména labilitu, odcizení, neustálé napětí a stále se prohlubující pracovně-informační smršť. Když den nevybereme mailovou schránku, vznikne kalamita, z univerzity je namísto podivného rezervoáru moudrostí a půtek fabrika na publikace a body. Je ovšem zároveň jasné, že sny o státě, který vedou moudří plánovači, dbající o blaho lidu, je pošetilý – je darmo říkat, že tentokrát to “uděláme jinak a lépe”.
Ba ani skandinávský model, účinný v malém, přehledném a tradičně poctivém světě, se nedá napodobit – do všech klíčových funkcí posadit Švédy? Bylo by pak nutno nějak suspendovat pravidelné volby, které působí zákonité pravolevé komíhání západních společností, “aby bylo to, co není” – nelze co pět let znárodňovat a opět privatizovat.
Pro ty, kdo nepochopili, by byl nutný i nějaký převýchovný tábor, byť už asi nekrvavý. Zestátnění bank prakticky už začalo, či je lépe řečeno v neblahém mezistadiu, kdy mají status čehosi jako “chráněné dílny”. Nový systém by skýtal mnoha mladým sto a jedno uplatnění a asi by v posledku vyústil do čehosi na způsob čínského modelu. To si ale zřejmě nepředstavují…
Zdroj: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-53377460-bourlivy-rok-2011
