Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a představitel československého odboje během druhé světové války.
Pro úspěch celé revoluční akce (rozbití Rakouska a samostatnosti národů Čechů a Slováků, v jeho době byl používán termín čsl. národa) byl důležitý fakt, že za českými hranicemi měl Masaryk, Beneš a Štefánik ze svých dřívějších pobytů (nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku atd.) potřebné znalosti poměrů a celkové politické situace v daných státech.
Dr. Edvard Beneš, byl ze tří vůdců nejmladší, ale získal množství dobrých zkušeností za svého dvouletého pobytu ve Francii (před válkou) a za několikaměsíčního pobytu v Londýně také za ročního pobytu v Německu (několik let před světovou válkou). Po návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině. Do Paříže odjel Beneš jako jedna-dvacetiletý nadaný student (r. 1905) na radu svého profesora z pražské university T. G. Masaryka.
Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Eduard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843 – 1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840 – 1909), roz. Benešové[1]. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze–Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Ecole libre des sciences politiques) (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Francouzská studia Eduard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se zkoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu, přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.
Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.
V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o projektu Venona, byl Edvard Beneš sovětským zdrojem s krycím jménem “19”, zmiňovaným v jedné depeši, které prý patřilo Benešovi[2], obdobné tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné i Viktor Suvorov. Identita sovětského zdroje s krycím jménem “19” je nejasná. Vojenský historik Eduard Mark[3] a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno “19” měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins.[4] Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno “19” i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.[5]
Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.
Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastní diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám nejprve navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. V Londýně dochází i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, předmětem sporu je možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.
V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš také s menší snahou podporoval. Federace Polska a Československa padla s negativním postojem polské exilové vlády k SSSR a naopak, částečně také díky vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.
Edvard Beneš se v exilu snaží budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, smlouva se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.
Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti, znárodnění (bez náhrady) většiny československého průmyslu jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem.
Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici.[6] Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři právě demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu.[7] Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.
V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.
Abdikační dopis, zaslaný dne 5. října 1938 předsedovi vlády ČSR gen. Janu Syrovému
Socha Edvarda Beneše před sídlem Ministerstva zahraničních věcí v Praze
Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech mám dělat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj řad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům za všechnu spolupráci a přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase příjdou doby lepší, doby klidné a účinné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid.
