„Věřím, že kdybychom měli štěstí a získali dvě hodiny denního světla navíc, mohli jsme dnes vyhrát celou válku,“ píše po bitvě u belgického Oudenaarde 11. července 1708 své ženě John Churchill, vévoda z Marlborough. Anglický šlechtic se účastní válek o španělské dědictví na straně Habsburků a společně s jejich vojevůdcem, princem Evženem Savojským, momentálně dává nepřátelským Francouzům co proto.
Konkrétně Evžen Savojský (1663–1736) si v zabíjení vojáků země galského kohouta libuje, protože má stále v živé paměti příhodu, která se mu stala roku 1683. Tehdy ho král Ludvík XIV. (1638–1715) drsně odmítá vzít do francouzské armády se slovy: „Ještě nikdy si nikdo nedovolil civět mi tak drze do obličeje jako zlostný krahujec.“ Vladařovo chování Evžena uráží natolik, že ho od té doby nenávidí. Příležitost zchladit si žáhu slavný turkobijec Evžen Savojský dostává právě během válek o španělské dědictví, největšího válečného konfliktu první poloviny 18. století. Má ho na svědomí Evženův nový pán, římský císař a český král Leopold I. Habsburský (1640–1705).
Impotentní ve všech směrech
Na počátku války, která uvrhne do bitevní vřavy s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše celou Evropu, stojí rozhodnutí značně zdegenerovaného španělského krále Karla II. (1665–1700) z rodu Habsburků. Příbuzenské sňatky mezi jeho předky mají za následek jeho groteskní vzhled a slabomyslnost, což z něj dělá manipulovatelnou loutku. Z fyzických neduhů ho trápí omdlévání, vypadávání vlasů a zubů, ztráta zraku a potíže s hnisavými vředy. „Kvůli své impotenci,“ nebo jak dokládají jiné prameny, „předčasné ejakulaci, se mu nedaří zplodit ani potomka“. Situace ho tlačí k tomu, aby vybral svého nástupce na španělském trůnu. Podle dohod mezi evropskými velmocemi z roku 1698 se tak má následníkem na Pyrenejském poloostrově stát Josef Ferdinand Bavorský. Ten ale umírá v pouhých sedmi letech již o rok později. Ještě za života Karla II. proto Francie, Anglie a Holandsko uzavírají novou smlouvu, v níž je jako dědic trůnu uváděn Karel Habsburský (1685–1740), nejmladší syn římského císaře Leopolda I. Všechno je ale jinak, když španělský král Karel II. leží na smrtelném loži. Proč?
Roztřesený podpis na smrtelné posteli
Za umírajícím španělským panovníkem osobně přijíždí francouzský král Ludvík XIV., který stonajícímu potichu, ale úporně radí: „Bylo by ve státním zájmu, aby se následníkem vašeho trůnu stal Filip z Anjou.“ Blouznící Karel už nejspíš ani neví, co podepisuje. Přesto jeho roztřesený podpis přenechává vládu nad Španělskem francouzskému dědici a vnukovi Ludvíka XIV. Filip z Anjou jako Filip V. (1683–1746) usedá na španělský trůn bezprostředně po Karlově skonu v roce 1700.
Ostatní evropské mocnosti se okamžitě obávají, že se Francie a Španělsko spojí v jeden silný stát. „Nová závěť je podvod,“ protestují také okamžitě ošizení Habsburkové. „Na trůn má právo Karel,“ dodávají Angličané, kteří se staví na stranu rakouského rodu společně s Holandskem, Svatou říší římskou a nově utvořeným Pruským královstvím (později se na stranu Habsburků přidá i Savojsko nebo Portugalsko). Francii pro změnu podporuje Bavorsko. Válka může začít…
Jedna z cest? Lest!
Je rok 1701. Francouzská vojska bedlivě střeží hlavní alpské průsmyky a čekají, až se útočící rakouské oddíly objeví. Napjatě pozorují průchod mezi skalisky a naslouchají. Zvuk dunících kopyt, znásobený ozvěnou, se ale nedostavuje. „Kde jsou?“ diví se vojáci, zatímco habsburský vojevůdce Evžen Savojský se svými muži klidně prochází nechráněnými úzkými soutěskami, které používají jen horští pastevci. Zcela nečekaně se tak objevuje v severní Itálii a s bravurou poráží nepřítele. 1. září 1701 vrcholí první významné střetnutí v bitvě u Chiari. Vojska Evžena Savojského se opevňují na pahorku obklopeném ze tří stran vodou. Deštivé počasí a bahno neumožňuje plnohodnotný vojenský útok, ale přesto se pro něj francouzský maršál Villeroy (1644–1730) rozhodne. Chyba. Jeho elitní jednotky jsou brutálně zmasakrovány. Při pohledu na krvavou řež, sám velitel dostává hysterický záchvat a nakonec je potupně zajat.
Důkladná příprava na panování
Právoplatný dědic španělského trůnu Karel se připojuje k dobývání Španělska 3. listopadu 1703. Vzhledem k tomu, že však jako nejmladší císařský synek nemá vlastní armádu, se kterou by mohl vyrazit do boje, zastavuje se s prosíkem u spojenkyně svého otce, anglické královny Anny Stuartovny (1665–1714) ve Windsoru. Ta mu dává k dispozici 12 000 mužů, s nimiž koncem února roku 1704 Karel odplouvá do Portugalska. „Odtud dobudeme Španělské království,“ motivuje Habsburkům vojáky, ale jednotkám se do boje příliš nechce. Karel se proto zatím ubytovává v Belému u Lisabonu a čeká na lepší časy. Učí se španělsky, jezdí na lov a princi Evženu Savojskému si v dopisech stěžuje na svou mizernou situaci. Ten zatím se svým spojencem Johnem Churchillem (1650–1722), s nímž ho pojí vřelé přátelství, pro které se jim říká „neporazitelná dvojice“, dobývá dalších vojenských úspěchů. Ve stejném roce poráží nepřítele v bitvě u bavorského Hochstädtu.
Rok úspěchů i smrti
Rok 1705 začíná pro Habsburky nemile. 5. května umírá císař Leopold I., který vládl neuvěřitelných 47 let. Na jeho místo nastupuje lehkomyslný a života si užívající Josef I. (1678–1711). Jeho bratr Karel se o to s větší vervou pouští do válčení o španělský trůn a jeho snaha přináší v listopadu 1705 konečně první ovoce. Po krátkém obléhání Habsburk dobývá Barcelonu, která byla ještě donedávna v područí Francouzů, stejně jako většina španělského území. O rok později už vstupují Angličané a Portugalci do Madridu a prohlašují: „Karel VI. je novým španělským králem!“
Nepřítel se topí
Princ Evžen s bratrancem Viktorem Amadeem (1666–1732) zatím 7. září 1706 manévrují okolo francouzských pozic u italského Turína. „Co to dělají?“ sleduje zmateně se přesouvající vojáky generál nepřátelských vojsk Ferdinand Marsin (1656–1706). „Rozmístěte se po celém obvodu bitevního pole!“ nařizuje svým mužům, čímž se hustá obranná hradba Francouzů mění v řídkou stěnu. Princ Evžen zaútočí na její nejslabší článek a úspěšně ji proráží. Po chvíli je všem jasné, kdo tady má navrch. Řada vyděšených Francouzů poraženecky skáče do největší italské řeky Pád. Většina z nich se utopí. Marsin je smrtelně raněn. Vítězství si Evžen s Viktorem užívá o to víc, že si z bojiště odvážejí všechna děla i proviant Francouzů, což jim umožňuje nadstandardně vybavit vlastní vojáky.
Vydařená svatební noc
Zatímco celá Evropa bojuje kvůli jeho trůnu, stíhá Habsburk Karel i mnohem příjemnější záležitosti. 23. dubna 1708 se žení v zastoupení svého bratra ve farním kostele ve Vídni-Hietzingu s německou princeznou Alžbětou Kristýnou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou (1691–1750). 1. srpna se svatba opakuje, tentokrát již ve správném složení přímo v Barceloně. Když Habsburk poprvé spatří svoji nevěstu, rozplývá se blahem. Do svého deníku si na adresu jejího vzhledu poznamenává: „Královna velmi krásná, moc spokojen.“ Po svatební noci dodává: „Královna v noci velmi milá.“ Přes veškerý soulad v sexuálním životě se jim ale nedaří zplodit mužského potomka – ten jediný umírá krátce po narození. Štěstí mají pouze na dcery. Na svět přichází Marie Terezie (1717–1780), Marie Anna (1718–1744) a Marie Amálie (1724–1730).
Náhodný střet končí řeží
11. července 1708 putuje „neporazitelná dvojice“ Evžen Savojský – John Churchill směrem k belgickému Oudenaarde. Jejich muži se uvolněně baví. Jiní se zase kochají krásou stromů a skal. Jen kousek před nimi pochodují francouzské šiky, které stejně jako Angličané a Rakušané netuší, že nepřítel je tak blízko, a vykračují si dál bez vidiny jakéhokoliv nebezpečí. Najednou zpoza skalisek vyjíždějí první angličtí vojáci. Jejich rozesmáté obličeje tuhnou v podivném šklebu. Chvilku nehybného ticha přeruší hlas francouzského velitele: „Připravte se k útoku!“ Vojsko tasí meče. Princ Evžen s vévodou z Marlborough se rychle zorientují v nečekané situaci a zdatně jednají jako jeden muž. Evžen mrkne na svého spolubojovníka a už uhání směrem k řece Šeldě. Francouzi se ženou za ním a tím dávají příležitost vévodovi z Marlborough, aby provedl obchvat. Díky němu stoupenci Habsburků Francouze hravě porážejí a roznesli by je na kopytech úplně, kdyby bitvu nezastavila noc.
Spojenci zapomínají na sliby
Další zvrat ve válce o španělské dědictví přichází 17. dubna 1711. Tehdy umírá Karlův starší bratr Josef I. na neštovice. Jeho smrt rázem mění politickou situaci v Evropě. Josef po sobě nezanechává žádného mužského potomka, tudíž habsburské země dědí Karel. Rovněž má dobré vyhlídky na zvolení císařem, a kdyby definitivně získal i Španělsko se všemi jeho zámořskými državami, vládl by gigantickému území. „To nesmíme připustit,“ strachují se nyní Karlovi spojenci Holandsko a Velká Británie. Raději se rozhodnou uzavřít s Francouzi mír.
Tvrdohlavec bojuje dál
„Konečně mír,“ jásají Francouzi, když roku 1713 v Utrechtu uzavírá Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou zemí galského kohouta mír. Na španělský trůn definitivně usedá Filip V., který musí dodržet jedinou podmínku, a to „že se španělské državy nespojí s Francií“. Nový císař Karel VI. se však k mírové dohodě nepřipojuje a pokračuje tvrdohlavě v bojích. Jeho válečné tažení v roce 1713 je však neúspěšné, a tak nakonec i Karel uznává, že bude lepší se dohodnout po dobrém.
Vojevůdce v náručí milence
Mírovou smlouvou, uzavřenou v německém městě Rastatte roku 1714, končí Karel VI. definitivně svůj boj o španělskou korunu. Jako kompenzaci ale dostává část doposud důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemí (dnešní Belgii), Neapolsko, Milánsko a Sardinii. Angličané pak za své ústupky získávají na úkor Španělska Menorcu a Gibraltar.
Princ Evžen Savojský si nyní konečně může na chvíli odpočinout. Vrací se do náruče svého milence hraběte Johanna Atlhanna III., s nímž žije od roku 1703 ve spokojeném vztahu celých 19 let. Karel VI. tak spokojený ale není. „Mám Španělsko rád,“ vysvětluje svému okolí, když ho lidé vidí tesknit nad ztracenou zemí.
Slaví jeho smrt
Karlova náklonnost ke španělskému lidu se projevuje po celou dobu jeho panování nad habsburskou říší. Rakušané to vědí a ke svému panovníkovi nikdy nepřilnou. Když 20. října 1740 Karel VI. následkem požití jídla z jedovatých hub umírá, nevyvolává to tak mezi jeho poddanými žádný velký smutek. Na ulicích se dokonce začínají objevovat oslavné plakáty s nápisy: „Vivat! Císař je v pánu! – Velkého chleba dostane se kmánu!“ Jakoby si nikdo neuvědomoval, že s Karlem VI. odešel na věčnost i poslední mužský Habsburk…
Jindřich Bíč
Rozmařilému Karlovi vaří 25 kuchařů
Dědic španělského trůnu Habsburk Karel se ve své oblíbené Barceloně obklopuje dvorem, za který musí platit horentní sumy. Jeho snobství je patrné už při pouhém nahlédnutí do královské kuchyně. Zde se činí 25 kuchařů a o dalším služebnictvu ani nemluvě. Ve volném čase pořádá panovník operní představení, nákladné slavnosti, při nichž se stoly prohýbají jídlem a pitím, a celkově si žije na vysoké noze. Někteří jeho rozhazovačné chování omlouvají argumentem, „že od barokního knížete je lesk a přepych přímo vyžadován“. Jinak se na to dívají jeho spojenci v Londýně a ve Vídni, kteří Karlovy kratochvíle dotují.
Habsburky zničil syfilis
Proč se s jako budoucím králem Španělska počítá s Karlem, a ne s jeho starším bratrem Josefem, pozdějším Josefem I.? Josef má totiž po otci Leopoldovi zdědit české a rakouské země a císařskou korunu. Ačkoliv je to zdatný vladař, také ho mnohem víc baví trávit čas v ložnicích svých milenek. „Amore et timore,“ aneb „Láskou a bázní,“ tak zní jeho heslo, když vyráží vstříc milostnému objetí vnadných společnic. Ve víru vášně si Josef ani nevšímá počátečních příznaků syfilidy, které se u něho projevují. Bohužel, to uchází pozornosti i jeho ženy Amálie Brunšvické (1673–1742). Ta se pohlavní chorobou snadno nakazí a v budoucnu kvůli tomu nemůže otěhotnět. Tento fakt velkou měrou přispívá k vymření Habsburků po meči.
Dejte jí vojáky místo papíru!
19. dubna 1713 vydává Karel VI. tzv. Pragmatickou sankci – základní zákon o následnictví, platný až do konce trvání monarchie. Habsburské dědictví má být podle ní nedělitelné a nerozlučné a v případě nutnosti může na trůn nastoupit i nejstarší dcera posledního panovníka. To se týká především Karlovy dcery Marie Terezie. Princ Evžen Savojský tehdy ale radí svému císaři: „Veličenstvo, vaší dědičce by bylo líp, kdybyste jí místo papírového zákona o ženském následnictví zanechal takových 100 000 dobře vyzbrojených vojáků a truhlu plnou pokladů.“
