„V přízemí mám tu blondýnku, madame de la Bédoyére. Chci se jí zbavit. V prvním poschodí se nachází rusovláska hraběnka Castiglione, rozhodně krásná, ale naivní a bez vkusu. Nudí mne. Ve druhém patře sedí další blondýnka, madame Walewska. Ta mne sleduje na každém kroku. Co mám dělat?“ píše Napoleon III. své sestřenici Mathildě. I s ní ho kdysi pojil více než pouhý příbuzenský vztah.

foto1_24870Francouzský císař Napoleon III. (1808–1873) prožívá velice dramatický život. Drsné politické hroty ovšem hojně obměkčují představitelky něžného pohlaví…

 

Promiskuitu má v genech
Malý Ludvík Napoleon jako syn holandského krále Ludvíka Bonaparta (1778–1846) a Hortensie de Beauharnais (1783–1837) prožívá po pádu prvního francouzského císařství dětství i mládí ve vyhnanství. S matkou se stěhuje z místa na místo. Záletnou povahu, smyslnost a poživačnost má po kom zdědit. Manželství jeho rodičů není šťastné a jeho matka, nevlastní dcera císaře Napoleona Bonaparta (1769–1821), hledá útěchu u jiných mužů. „Otcem chlapce není Ludvík Bonaparte, ale admirál Carel Hendrik Verhuell,“ šeptá se proto brzy v kuloárech o původu budoucího Napoleona III.

Rozlítaný adept na trůn
Již během studií Ludvík Napoleon nenechá na pokoji žádnou sukni. Svádí pokojské i učitelovu ženu, v livreji svého lokaje běhá za vesnickými děvčaty. Po gymnáziu a dělostřelecké škole se vrhá do politiky. Nechybí u neúspěšných vzpour v papežském státě a v Paříži nahání stoupence bonapartistické strany. Mezník v chlapcově životě nastává v roce 1832. Tehdy totiž umírá Napoleonův legitimní syn vévoda Zákupský (* 1811), řečený Orlík, a mladý Ludvík Bonaparte se stává hlavou rodu a horkým kandidátem na francouzský trůn. Podaří se mu dovést vlastní dynastii k novému rozpuku? Aby jeho běhání za děvčaty nepřevážilo nad politickými úkoly, snaží se ho jeho matka oženit se sestřenkou Mathildou (1820–1904). „Na jeho avantýry a odpor k ženění bych neměla žaludek,“ prohlašuje však dívka. Ač je do svého bratrance zamilovaná, raději se bleskově vdává za jiného.

Ve vězení zplodí dva syny
V roce 1836 mladému muži zkříží cestu důležitá žena. Známá zpěvačka, dcera kapitána císařské gardy a vdova po anglickém válečném komisaři Eleonora Brault-Gordonová je nadšená bonapartistka. Bezmezně Ludvíka miluje a hlavně ho také podporuje v jeho snaze vyvolat ve Francii revoluci. Její nezdar pak vyhání Ludvíka do Ameriky. K dalšímu pokusu o převzetí moci v zemi galského kohouta dochází o čtyři roky později v Boulogne na severu země. Opět bez úspěchu a Ludvík se nakonec ocitá za zdmi blízké pevnosti Ham. Má tu strávit zbytek života. A kriminál je to vskutku fešácký. Doživotní odsouzenec zde má k dispozici dva zařízené pokoje a komorníka. Lože s ním sdílí pradlena Eleonora Vergeotová, která mu přivádí na svět dva syny.

Štědrá metresa
Trvá šest let, než se Ludvíkovi Napoleonovi zdaří útěk z Hamu v převlečení za zedníka. Jeho kroky míří do Anglie, kde se snaží vynahradit si všechna vězeňská „příkoří“. Putuje z náruče do náruče, ze salonu do salonu, z jednoho hráčského doupěte do druhého. A právě zde, v království karbanu a hazardu, se seznamuje se ženou, jejíž jméno je hodno, aby ho kronikáři zaznamenali – Harriet Howardová (1823–1865). „Začínala jako obyčejná prostitutka, ale svou činorodostí to dotáhla až na spolumajitelku výnosné herny,“ uvádí současný historik František Stellner. Jejím největším trumfem je nejen její oslnivá krása, ale i naditá peněženka. Díky ní se stává štědrou mecenáškou bonapartistického hnutí.

Nač měnit své zvyky…
Rok 1848 přináší i do Francie revoluci a Ludvíku Napoleonovi konečně štěstí a úspěch. Vrací se domů. Kandiduje do parlamentu a nakonec ho Francouzi volí prezidentem. Jméno Bonapartů se opět skví na vrcholu. Paní Howardová zkrátka vsadila na správného koně a její vynaložené prostředky se jí nyní bohatě vracejí zpět. Přesto se ale oficiálně po boku svého milovaného objevovat nesmí. Jejich schůzky plné něžností se odehrávají ve vší tajnosti. To však neznamená, že by Ludvík Napoleon měnil své zvyky a ostatní ženy zanedbával. V divadlech a opeře je přece tolik krásek, jejichž kouzlu se tak lehce a příjemně podléhá… Stejně jako řada dalších významných mužů tak neodolá třeba půvabům slavné herečky židovského původu Elizabeth Rachel Félixové (1821–1858).

foto2_24870 Kličkovaná tajemné Španělky
Ludvík již překročil čtyřicítku, ale stále zůstává svobodný. Pro hlavu státu tedy stav naprosto nevhodný. Naléhá na něj rodina i politická scéna, a tak je v pařížských budoárech co přetřásat. Nakonec je to kupodivu Napoleonova bývalá snoubenka princezna Mathilda, ze které se postupem let stala jen milá přítelkyně, kdo ho roku 1849 ve svém salonu seznamuje s tajemnou španělskou kráskou Evženií Marií de Montijo, hraběnkou z Teby (1826–1920). Kdo by v tu chvíli tušil, že toho, co se nepovedlo před lety jí, docílí zrovna Evženie…
„Musíte mě okamžitě s tou nádhernou cizinkou seznámit,“ žadoní vyhlášený lev salonů a zároveň nejvýhodnější partie v celé Paříži. Temperamentní a svéhlavá Španělka volí ovšem rafinovanou taktiku. Nechává se dlouze dobývat. Dává Ludvíkovi jasně najevo, že z nějakého rychlého milostného románku nic nebude.

Schopná koketa
Evženie se narodila v Granadě v rodině nadšeného bonapartisty a španělského granda dona Cipriana. Její přelétavá matka jí ani její starší sestře příliš mateřské lásky nevěnuje. Evženie vyrůstá v klášteře, kde sice nepochytí zvláštní vzdělání, ale zato si plynně osvojuje angličtinu, italštinu a francouzštinu. Před občanskou válkou ve Španělsku její rodina prchá k přátelům do Francie. Když má Evženie léta na vdávání, její první lásku Jakoba vévodu z Alby si na matčino přání bere její sestra. O další nápadníky ale nemá Evženie nouzi. Všichni se ovšem setkávají s odmítavou reakcí. Až na Ludvíka Napoleona. Žena ho nechává stále v naději, nic mu neslibuje, ale také ho výslovně neodmítá. „Měla dlouhý, štíhlý krk a nevšední obličej pravidelných rysů s antickým profilem, štíhlý, poněkud zahnutý nos, vysoké rovné čelo, malá, rozkošná ústa, bílé zuby, jemně zaoblenou bradu, dosti blízko sebe položené krásné, sytě modré oči, které ji činily nezapomenutelnou, tajemnou a zvláště úchvatnou,“ popisuje Stellner půvaby Evženie.

Musíte přes kapli!
O její hře kočky s myší se posléze začala v kuloárech tradovat půvabná historka. Napoleon prochází městem pod okny Evženie. Vesele na ni nahoru zvolá: „Kudy se nejlépe dostanu do vaší ložnice, mademoiselle?“ A ona mu trefně odpovídá: „Musíte přes kapli, monsieur!“ Tak se také stane. Píše se leden 1853, Francie již žije ve druhém císařství, když jeho nejvyšší představitel přichází s Evženií k oltáři v pařížské katedrále Notre-Dame.

Druhá Josefina
„Tato Francouzka srdcem, výchovou, vzpomínkou na krev, kterou její otec proléval za věc císařství, má jako Španělka výhodu, že ve Francii nežije její rodina, již by bylo třeba zahrnovat poctami a důstojenstvími,“ vysvětluje ženich svému okolí. To jeho volbu vzít si níže postavenou nevěstu zrovna příliš neschvaluje. „Jako zbožná katolička bude k nebesům vysílat tytéž modlitby za štěstí Francie jako já sám. Je laskavá a dobrá a pevně doufám, že ve svém postavení oživí ctnosti císařovny Josefiny,“ odvolává se Napoleon III. na svoji ušlechtilou tetičku.

Žárlivost ti nesluší!
Třebaže se Napoleon III. žení z lásky a Evženie se pyšní titulem císařovny, není po svatbě zdaleka jedinou ženou v manželově loži. Měnit své zaběhlé zvyky, to pro náročného milovníka není. Evženii, kterou francouzský dvůr přijal vcelku chladně, chybí náruživost v milostných hrátkách, a tak se císař vrací do náruče paní Howardové. Svoji metresu dokonce povyšuje na hraběnku.
Jak na jeho nevěry, kterým manžel říká „malá rozptýlení“, reaguje jeho drahá choť? S pravým jižanským temperamentem! Tropí mu žárlivé scény, kterými se vděčně baví celý dvůr. „Podívej se na sebe! Vůbec ti nesluší, když se zlobíš,“ říká pak Napoleon škádlivě Evženii před zrcadlem.

Ber peníze a zmiz!
Císařovna postupně nachází na své sokyně v lásce jiný lék. Účinnější. „Některé milenky mlčky tolerovala, jiné, jako například Margueritu Bellangerovou alias Julii Leboeufovou, odstraňovala ze života Napoleona III. velkorysými finačními nabídkami,“ líčí Evženiiny praktiky současný německý spisovatel Phillip Vandenberg. „Zejména Marguerite na její návnadu reagovala spolehlivě, historikové se pouze nemohou shodnout na výši zaplacené částky.“ A jak taková dohoda mezi manželkou a milenkou vypadá? „Bylo důležité především prohlášení podepsané milenkou, že vůči Napoleonovi III. nebude za svého syna Charlese uplatňovat nároky plynoucí z údajného císařova otcovství,“ pokračuje Vandenberg. 25letá Marguerite ochotně shrábne peníze a vrací se ke své původní profesi kurtizány.

Příkoří kompenzuje šperky
Evženie si uvědomuje, že rozvést se nemůže, a tak se smíří se svou úlohou loajální a oddané manželky, která musí především reprezentovat. Pořádá různé slavnosti. Věnuje se dobročinnosti a také nakupuje šperky, drahé róby a pečuje o svou krásu. Po narození jediného syna Napoleona Evžena (1856–1876), kterému říká láskyplně Lulu, se upíná na jeho výchovu.

Sezonní smilnice
„Je zvolena královna sezony! Stala se jí kráska, kterou nám poslala slunná Itálie,“ píší v roce 1856 nabubřele noviny o nové Napoleonově milence, hraběnce Virginii di Castiglione (1837–1899). U dvora se pak říká, že ji do Paříže s úkolem svést císaře poslal sardinský premiér Cavour. Podle zaručených drbů má totiž Napoleona získat pro plán vyhnání Rakušanů z Apeninského poloostrova. Nepříliš inteligentní, ale zato velice necudná hraběnka ovládá milostné zbraně těžkého kalibru. Je doslova královnou nezvyklých sexuálních praktik, které vyžadují velké fyzické nasazení. Nepříliš duchaplná Florenťanka se však panovníkovi do roka omrzí a čeká ji obdobně neslavný odchod z výsluní jako Margueritu Bellangerovou (1838–1886).

Má více temperamentu než ducha
Z manželovy aféry s hraběnkou Virginií nakonec těží sama Evženie. Podváděná manželka nyní donutí císaře, aby posílil její politické postavení. Dává tak přitom na radu své blízké přítelkyně, britské královny Viktorie (1819–1901). „Učinil ji členkou tajné státní rady a počítalo se s ní rovněž jako s regentkou pro případ jeho odjezdu z hlavního města,“ uvádí Stellner. Regentství se pak Evženie dočká v letech 1859, 1865 a 1870. V politice se ale dopouští řady chyb a omylů. Rakouský velvyslanec o ní prohlašuje: „Konverzuje živě, poněkud nesouvisle, přeskakuje z tématu na téma jako většina španělských žen, které mají více temperamentu než ducha, a více ducha než úsudku.“
Po kapitulaci v bitvě u Sedanu v září 1870 je Napoleon III. zajat nepřátelskými Prusy. Druhé císařství se hroutí a Bonapartové se po 20 letech vracejí tam, odkud přišli – do exilu…

Jarmila Mevald Vodičková

Černá hraběnka
Na rozdíl od své předchůdkyně Marguerity Bellangerové nese Virginie di Castiglione osud zavržené císařovy milenky těžce. Schovává se ve svém pařížském domě na Place Vendôme číslo 26 za zavřenými okenicemi. Bojuje s duševní chorobou, samotou a strachem z mužů. Interiér jejího bytu je zahalen celý v černém a i Virginie se obléká jen do barvy smutku. Všechna zrcadla musí pryč. Černá hraběnka, jak jí sousedé říkají, vychází schovaná pod závojem do ulic jen v noci pod rouškou tmy.

Syn šilhá po princeznách
Napoleon Evžen (1856–1879), jediný legitimní syn Napoleona III., se potatil a také se otočí za každou sukní. V anglickém exilu po pádu druhého císařství je rodina často zvána královnou Viktorií ke dvoru. Mladý muž se zde uchází o ruku její nejmladší dcery Beatrice (1857–1944). Po jeho předčasné smrti v Africe vychází najevo, že byl však rovněž zamilován do španělské infantky Marie del Pilar (1862–1946), dcery královny Isabelly II.

Zaostřeno na dobu

Vznik pivní tradice
Když se v říjnu 1810 žení korunní princ Ludvík I. Bavorský s Terezou ze Saska-Hildburghausenu, ze samé radosti zve na oslavu celý Mnichov. V dalších letech se slavnosti opakují a stává se z nich tradice. Postupně se prodlužují a přesouvají na září. I dnes po 200 letech oblíbený Oktoberfest končí první říjnový víkend.

Arcibiskupské podnikání
V 19. století je už na severní Moravě řada místních železářských hutí. Nejvíce se jich nachází na panství Hukvaldy, které patří olomouckému arcibiskupství. Arcibiskup Rudolf v roce 1828 navíc rozhoduje o výstavbě vysokých pecí ve Vítkovicích.

Lízněte si!
S prvním návrhem poštovní známky na dopisy přichází v roce 1835 v rámci rakouské monarchie Slovinec Lovrenc Košir, ale neuspěje. Neúspěšné jsou i další pokusy například v Británii. První skutečná poštovní známka zde tak spatří světlo světa až 1. května 1840. Stojí jednu penny a říká se jí Penny Black.

Pevnost uprostřed moře
Už za vlády Napoleona Bonaparta se při západním pobřeží Francie začala stavět mohutná pevnost, která měla zemi chránit před anglickým loďstvem. Později byla její stavba kvůli technickým potížím přerušena. Znovu se do ní dělníci pouštějí v roce 1837 a proslulá pevnost Boyard je dokončena o 20 let později.

Doprava míří pod zem
S prvním návrhem na londýnskou podzemní dráhu přichází v roce 1846 zdejší advokát Charles Pearson. Šachta se začíná hloubit až v roce 1860 a první trasa nejstaršího metra na světě je otevřena již tři roky poté. Měří jen šest kilometrů a má sedm stanic.

Sen o kanálu
Již staří Egypťané se snažili propojit deltu Nilu s Rudým mořem prostřednictvím umělého kanálu. Stejnou myšlenkou byl pak posedlý i Napoleon. Stavba Suezského kanálu, spojujícího Středozemní a Rudé moře, nakonec vyvrcholí jeho slavnostním otevřením ale až v roce 1869.

Potíže papežského státu
Prusko-francouzská válka má roku 1870 nemilý dopad i na papežský stát. Francouzi opouštějí Řím, který vzápětí obsazují Italové. Ti metropoli vyhlašují za hlavní město země a papežům ponechávají jen pahorek Vatikán. Po více než 1000 letech je moc Svatých otců výrazně omezena.

Zaostřeno na osobnosti

Naučil slepce psát
Jako dítě Louis Braille (1809–1852) oslepl po úrazu. V deseti letech dostává stipendium na královský institut pro slepou mládež a už o tři roky později vynalézá a postupně zdokonaluje systém bodového písma. Posléze přidává znaménka pro zápis matematických symbolů i hudby.

Evoluce za 1742 dnů
Původně vystudoval teologii, ale životní zlom pro Charlese Darwina (1809–1882) představuje 1742 dnů trvající výzkumná cesta kolem světa. Během této výpravy, a zejména pobytu na Galapágách, shromažďuje britský biolog cenný materiál pro svou evoluční teorii.

Vše pro Unii
Abraham Lincoln (1809–1865), 16. prezident USA, bývá vydáván za zarytého odpůrce otroctví. Je tomu ale opravdu tak? „Pokud bych zachránil Unii, aniž bych osvobodil jediného otroka, udělal bych to… To, co dělám ohledně otroctví a barevné rasy, dělám proto, že věřím, že to pomůže zachránit Unii,“ píše Lincoln v roce 1862.

Tajná noční činnost
Začínal v roce 1840 jako ústavní sluha v chemickém oddělení vídeňské techniky. Byl však vyhozen za „tajnou noční fotografickou činnost“. Za další tři roky vytváří Andreas Groll (1812–1872) fotografický proces portrétní daguerrotypie a je autorem prvních fotografií českých měst – Prahy, Kutné Hory a Plzně.

Začalo to hrachem
Zakladateli nauky o dědičnosti a rodákovi ze Slezska Georgu Johannu Mendelovi (1822–1884) v mládí učarovala přírodověda, přestože z ní při učitelských zkouškách propadl. První experimenty genetické dědičnosti pak zahájil v roce 1856 na zahradě brněnského kláštera.

Krotitel kvašení
Byl prvním lékařem, který dokázal vytvořit vakcínu proti nějaké chorobě z původce choroby samé. Francouz Louis Pasteur (1822–1895) rovněž vyvíjí metodu tepelné sterilizace, která zabraňuje nežádoucímu kvašení potravin – tzv. pasterizaci.

Slavný díky Alence
Anglického spisovatele, matematika, logika, anglikánského kněze a fotografa Charlese Lutwidga Dodgsona (1832–1898), daleko známějšího pod pseudonymem Lewis Carroll, proslavují především jeho dětské knížky o Alenčiných dobrodružstvích. Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem rozvíjejí dětskou fantazii dodnes.

Zdroj: http://www.historyrevue.cz/index.php?locales=2&id_page=178&id_previous_page=257&nocache=1307630949.6051&inq=5a74bd97f30c4be8517afb7160153e80&ida=0&id_art=24870&sta=0&cislo=0&sea=0&=0&fid=0&nsrd=0&kty=0&checksum=bfe630317a64a3dc61a058d40b917cf0