„Buď se budou podílet na oficiálních státních obětních obřadech, nebo zemřou,“ rozhoduje v roce 304 o osudu křesťanů římský císař Diocletianus. Není to však unáhlený příkaz krvežíznivého tyrana. Diocletianus, třebaže je původem obyčejný voják, vyniká nad jiné císaře politickou obratností, uvážlivostí a organizačními schopnostmi. Je také jedním z mála římských vládců, kteří se dobrovolně vzdávají své moci.
Ve 2. a 3. století n. l., zároveň s hospodářským a politickým úpadkem římského impéria, klesá zájem o oficiální náboženství říše. Naopak lákavými se stávají kulty přicházející z východního Středomoří, mezi nimiž nejvíce vyniká ten spojený s Ježíšem Kristem, Božím synem, který se obětoval na kříži…
Politicky nespolehliví
Křesťanství je v Římě zprvu spojováno s Židy a později také s otroky a městskou chudinou – tedy osobami, na které ostatní obyvatelé impéria hledí přezíravě a s notnou dávkou podezření. Vzhledem k tomu, že jeho vyznavači rezolutně odmítají oficiální římské mnohobožství, včetně kultu státních ochranných božstev, jsou kvůli tomu úřady pronásledováni, často mučeni a popravováni. „Pronásledování křesťanů v Římské říši opředly církevní dějiny mnoha legendami,“ vysvětluje současný český historik Josef Češka. „Soud však prvořadě křesťany nestíhal pro jejich víru v Krista, ale pro jejich okázale štítivý odpor k modloslužbě. Tím uráželi kult státních bohů a projevovali tak politickou nespolehlivost,“ dodává.
Vstup do katakomb zakázán!
Většina tehdejších Římanů nedokáže pochopit, co špatného může někdo vidět na obětech bohům, při nichž navíc všichni mohou zdarma na státní útraty hodovat. Křesťané, scházející se ke svým tajným obřadům v římských katakombách, jsou nanejvýš podezřelí… „Ať již mají ke svému chování jakýkoliv důvod, jejich zatvrzelá umíněnost zasluhuje trest,“ tvrdí o nich římský spisovatel Plinius mladší (61–asi 113 n. l.).
Vážnou ranou pro vyznavače křesťanství je už v roce 249 edikt, úřední prohlášení, císaře Decia (asi 200–251), podle kterého se mají všichni obyvatelé impéria povinně přihlásit ke státnímu kultu. O účasti na obětních obřadech vede zvláštní komise záznamy a vydává jednotlivým osobám úřední potvrzení. Dalším ediktem postihuje křesťanskou církev v roce 258 císař Valerianus (asi 200–asi 262), jenž pod pohrůžkou těžkých trestů zakazuje všem kněžím konat bohoslužby a věřícím pak shromažďovat se v katakombách. Tehdy je při tajné bohoslužbě v Kalixtových katakombách také dopaden a okamžitě na místě sťat římský biskup Sixtus II. (+ 258) spolu se čtyřmi jáhny.
Silná čtyřka vládne říši
Císař Diocletianus (asi 245–asi 313) vchází do dějin jako největší pronásledovatel křesťanů. Už se zapomíná, že jeho hlavní přínos spočívá v reorganizaci rozlehlé Římské říše. Jeho impérium se táhne od břehů dnešního Portugalska na západě až k řekám Eufrat a Tigris na východě, od Británie na severu až po severní Afriku. V roce 286 se Diocletianus o moc moudře rozděluje se svým věrným přítelem Maximianem (asi 250–310). Přenechává mu západ říše a sám se usazuje v Nikomedii (dnešní turecký Izmit). Oba muži nesou titul augustus – vznešený. Později ještě přibírají do vlády s nižším titulem caesarů Galeria (+ 311) a prefekta pretoriánské gardy Constantia (asi 250–306). „Na tak velkou říši nestačí jeden člověk. Já si však v této tetrarchii ponechávám rozhodující slovo,“ vysvětluje Diocletianus. A jeho kolegové se činí. Maximianus úspěšně brání římské hranice před Germány, Galerius v Arménii pokoří Peršany a Constantius dobývá zpět Británii.
Mládí vpřed
V roce 305, rok po vydání pověstného ediktu namířeného proti křesťanům, císař Diocletianus dobrovolně opouští trůn. Zároveň k tomu nutí i druhého augusta, svého spoluvládce Maximiana. „Ať teď vládnou mladší!“ rozhoduje moudře a Maximianus se mu nepříliš ochotně podrobuje. Novými augusty se nyní místo nich stávají Constantius a Galerius. Jejich tituly caesarů získávají Severus (+ 307) a Maximinus Daia (asi 270–313).
Právě jejich jmenování se ale nepříjemně dotkne Maxentia (asi 280 – 312), Maximianova syna a zároveň Galeriova zetě. „Jak to, že jsi zapomněl? Já mám přece větší nárok na titul než Severus,“ stěžuje si pobouřeně svému tchánovi. V roce 307 se nechává nespokojenými pretoriány provolat v Římě augustem, a když proti němu vytáhne Severus, odláká mu vojsko příslibem vyššího žoldu. Zoufalý Severus prchá do Ravenny, kde ho krátce nato nechává Maxentius zavraždit. V té chvíli už ale do mocenské hry vstupuje další hráč – Constantiův syn Konstantin (asi 272–337).
Na prahu občanské války
Také on se podobně jako Maxentius cítí ošizen a stěžuje si, že bylo opominuto jeho nástupnické právo. Zatím pobývá po boku svého otce v Británii a po jeho smrti legionáři mladého Konstantina provolávají císařem. Římská říše stojí na prahu občanské války. Za této situace se nakrátko vrací do politiky Diocletianus a svolává do Carnunta na Dunaji (v dnešním Rakousku) poradu nejvyšších vládců. „Takhle to dál nejde,“ plísní je, ale nikdo už ho příliš neposlouchá. Výsledkem jednání je jen jmenování dalšího augusta místo zavražděného Severa. Stává se jím Galeriův přítel, vojevůdce Licinius (asi 265–325), kdežto Konstantin se má spokojit jen s titulem caesara…
Nechce se dělit
„Ani mě nenapadne, jsem august,“ prohlašuje pyšně Konstantin. Pro jistotu se ještě ožení s Maximianovou dcerou a Maxentiovou sestrou Faustou. Nový konflikt je opět na spadnutí. Konstantin, kterého jednou historikové obdaří přídomkem Veliký, se rozhodně nemíní s nikým dělit o moc. Zanechává války s germánskými kmeny na Rýně a velí svým 30 000 legionářů: „Na Řím!“ Vojsko se dává na pochod, překračuje Alpy a vpadá do Itálie. Maxentius, třebaže má k dispozici armádu o síle 188 000 mužů, je náhlým útokem zaskočen. Navíc Konstantinovy legie si díky tomu, že cestou nikde zbytečně nedrancují a neplení, získávají přízeň obyvatelstva. 28. října 312 dochází severně od Říma, na pravém břehu řeky Tibery u Milvijského mostu, k rozhodující bitvě.
Tajemství jednoho znamení
Právě den před touto bitvou dochází k události, která později vejde do náboženských legend. V záři zapadajícího slunce spatří Konstantin na obloze velký kříž a uslyší hlas shůry: „V tomto znamení zvítězíš!“ Konstantin dobře zná znamení kříže – vždyť tajnou křesťankou je i jeho matka Helena a snad právě s ohledem na manželku jeho otec Constantius ani příliš nerespektoval přísné protikřesťanské edikty a křesťany nanejvýš propouštěl z vojska. Zjevení nyní pohne Konstantina, aby kříže nechal namalovat na štíty svých legionářů a v nadcházející bitvě si tak pojistil vítězství…
O to, co vlastně Konstantin doopravdy spatřil na nebi, se dodnes vedou spory. Současný německý historik a publicista Günter Klein připomíná nejstarší zprávu o tomto zjevení, sepsanou anonymním autorem pouhý rok po bitvě: „Ty, Konstantine, jsi skutečně v jakémsi tajemném spojení s božským duchem, jenž … jedině tebe učinil hodným toho, aby se jen tobě zjevil.“ O kříži zde není ani slovo!
Geniální plán, který selhal
Maxentius má do nadcházející bitvy plán, který se mu jistě zdá přímo geniální. Poblíž poměrně úzkého kamenného Milvijského mostu nechává ze spojených člunů postavit ještě jeden most. Jeho legionáři mají po obou zaútočit, ale vzápětí se po nich v předstíraném ústupu zase vrátit a vylákat tak Konstantinovo vojsko za sebou. Poté mají provizorní most z člunů odvázat a pustit i s nepřátelskými vojáky po proudu.
Ve skutečném boji ale dopadne všechno jinak. Kdo ví, zda na tom však mají svou zásluhu kříže na štítech Konstantinových mužů… Maxentiovi vojáci totiž čluny odvazují příliš brzy, takže do proudu řeky padají jejich vlastní druhové. Další tisíce Maxentiových mužů zůstávají uvězněny na nesprávném břehu Tibery a útočící Konstantin s nimi nezná slitování. Sám Maxentius se ve zmatku utopí. Konstantinovi legionáři pak jeho mrtvole setnou hlavu a na kopí ji přinášejí do Říma.
Rokování o svobodě
Císař Konstantin údajně vstupuje do Říma v čele svých jednotek s korouhví označenou křížem a se slovy: „Skrze toto spásné znamení… jsem uhájil a osvobodil vaše město.“ Římané ho vítají s jásotem. Senát ho přijímá s nejvyššími poctami a za jeho slib, že z něj opět učiní nejvyšší státní orgán, mu odhlasuje prvenství mezi augusty a uděluje mu titul Maximus Augustus.
Začátkem roku 313 se Konstantin v Mediolanu (dnešním Miláně) schází se svým sokem Liciniem. Jejich rokování končí vzájemnou dohodou, Konstantin dává rivalovi za manželku svou sestru Constantii a on ho jako novopečený švagr uznává za prvního mezi augusty. Do historie však tato schůzka vchází především vyhlášením slavného Milánského ediktu. Jím totiž křesťané v Římské říši získávají svobodu pro své vyznání a jejich církvi je vrácen majetek, zabavený předchozími císaři. V ediktu se doslova praví, že oba augustové „uznali za vhodné dát i křesťanům i všem ostatním lidem při uctívání božstva svobodnou možnost přidržovat se náboženství, jakého kdo bude chtít…“
Pomsta za popraveného přítele
Situace v římském impériu se vyjasňuje. O moc se nyní dělí už jen dva augustové Konstantin a Licinius. Ostatní jsou ze hry o moc venku. „Sporné zůstávají hranice mezi její západní a východní částí. Aby se předešlo hrozícím konfliktům, měl být pro území ležící uprostřed jmenován další vladař… a vhodným kandidátem se zdál Konstantinův švagr a Liciniův přítel Bassianus,“ popisuje dál historik Češka zárodek pro další střet. Krátce nato totiž dává Konstantin zmíněného Bassiana pro údajné spiknutí popravit. A to se Liciniovi samozřejmě vůbec nelíbí. V roce 316 vypuká mezi oběma augusty nová válka.
Nejlepší sok je mrtvý sok
U Cibal (nyní Vinkovec v Chorvatsku) Konstantin Licinia poráží a ten mu musí odstoupit celé Illyricum, provincii rozkládající se ve větší části bývalé Jugoslávie. V roce 321 už však dochází k další roztržce, poté co Konstantin navzdory všem dohodám vybírá za konzuly své dva syny Julia Crispa a Konstantia II. Oheň je znovu na střeše. Mezi oběma augusty musí rozhodnout boj.
Konstantin se právě vrací z vítězného tažení v Panonii proti Sarmatům, a třebaže má méně početné vojsko než Licinius, uštědřuje svému sokovi 3. července 324 u Adrianopole těžkou porážku. Druhému augustovi nezbývá než se stáhnout do Malé Asie a 18. září je u Chrysopole (nyní Üsküdar v Turecku) jeho vojsko znovu poraženo. Licinius se vzdává a Konstantin, nyní jediný suverénní vládce celé říše, mu velkoryse daruje život. O rok později si to ale rozmyslí a nechá Licinia pro údajné spiknutí popravit.
Privilegovaná metropole
Své definitivní vítězství v boji o vládu nad římským impériem Konstantin ztvrzuje založením nového hlavního města, které se má stát protiváhou Říma a ponese císařovo jméno. Vybírá si k tomu dosavadní řecké město Byzantion, jež leží ve strategicky důležitém bodě na rozhraní dvou kontinentů, mezi Černým a Egejským mořem.
V roce 324 začíná s velkorysou výstavbou Konstantinopole (nyní turecký Istanbul), která má mít 80 000 obyvatel. Ve skutečnosti jich tu koncem 4. století už žije 400 000. Však také Konstantin dělá vše pro to, aby se sem odstěhovalo co nejvíce lidí. Všechny svobodné obyvatele zbavuje povinnosti placení daní, městu uděluje rozsáhlou autonomii a nejrůznější privilegia. Jeho stavby mají zastínit všechny architektonické skvosty starého Říma. 11. května 330 je „nový Řím“ vysvěcen a nechybí v něm ani křesťanské chrámy. Jeden z nich, zasvěcený 12 apoštolům, si Konstantin vybírá pro sebe a své nástupce jako místo posledního odpočinku.
První kacíři
Konstantin se nyní všemožně snaží začlenit křesťanskou církev do života státu. Plete se do církevních záležitostí a sám sebe jmenuje biskupem, ačkoliv se prý nechává pokřtít až na smrtelné posteli. V roce 325 dokonce svolá do maloasijského města Nikaia (nyní turecký Iznik) první koncil, tedy shromáždění nejvyšších představitelů křesťanských obcí. Koncil má především za cíl vyřešit spor mezi příznivci alexandrijského presbytera Aria (+ 336), nazývanými ariáni, a ostatními křesťany. Ariáni totiž tvrdí: „Kristus nemůže být totožný s Bohem Otcem, protože jím byl stvořen. Bůh také nemůže trpět, a přesto Kristus trpěl na kříži. Je tedy jiné povahy než Bůh Otec.“ Na Konstantinův nátlak jsou ve zmanipulovaném hlasování ariáni odsouzeni, jejich názor o Ježíšově nebožské podstatě je označen za bludařství a sám Arius končí ve vyhnanství na Balkáně. Z dříve pronásledované křesťanské církve se tak stává církev, která sama pronásleduje vlastní odpadlíky.
Bůh nebo jen světec?
Konstantin zakládá také nejvýznamnější křesťanské svatyně. Nechává postavit baziliku v Betlémě nad jeskyní, kde se údajně narodil Ježíš, další nad údajným Ježíšovým hrobem v Jeruzalémě a konečně třetí nad hrobem apoštola Petra na Vatikánském pahorku v Římě. Když v roce 337 uprostřed příprav na tažení proti Peršanům Konstantin, jeden z největších římských císařů, umírá, senát ho prohlašuje za boha, zatímco křesťanská církev za svatého.
Tvrdá římská měna
Ve 3. století docházelo k častému znehodnocování římských mincí, a proto se Konstantin Veliký rozhodl měnu zreformovat. Za jeho vlády se základní měnovou jednotkou stává zlatý solidus o hmotnosti 4,55 gramu a vedle něho stříbrná siliqua o hmotnosti 2,27 gramu. Jeden solidus se pak rovná 24 siliquím. Poměrně značná hodnota nových mincí vytlačila z užívání měšce plné drobných měděných mincí, nazývaných follis.
Papežský podvod
Konstantin Veliký prý kolem roku 330 svěřil vládu nad Římem papeži, tehdy ovšem ještě římskému biskupovi, Silvestrovi I. (+ 335) s tím, že toto město bude už navždy patřit všem jeho nástupcům. Pozdější papežové to dokazovali darovací listinou, tzv. Konstantinovou donací, a vztahovali své nároky na celou někdejší Západořímskou říši. Ve skutečnosti opírali své požadavky o padělek z 8. století, z doby papeže Štěpána II. (+ 757). Nicméně středověkým papežům posloužila Konstantinova donace jako právní podklad pro jejich mocenské nároky, a dokonce ještě dnes je také na jejím základě založena svrchovanost církevního státu Vatikán. Biskup Silvestr, muž zřejmě velmi opatrný, se s císařem Konstantinem neměl příliš v lásce, a je tedy hodně nepravděpodobné, že by od něho mohl cokoli dostat. Silvestr dokonce chyběl na koncilu v Nikaii a nechal se raději zastupovat.
Konec školy i olympijských her
Císař Theodosius Veliký (347–395) učinil z křesťanství jediné státní náboženství. V rámci tažení proti pohanství nejenže zrušil thébskou věštírnu, ale také zakázal pořádání olympijských her a známou athénskou školu Akademii, kdysi založenou slavným filozofem Platonem (427–347 př. n. l.). Pod vlivem milánského biskupa Ambrosia (337–397), později svatořečeného, nařídil, že každý, kdo by si troufal vstoupit do pohanského chrámu, bude popraven. Před svou smrtí rozdělil římskou říši na dvě části. Západní část dostal jeho syn Honorius (384–423), východní pak jeho druhý syn Arcadius (377–408). Zatímco Východořímská říše, nazývaná také Byzanc, zanikla až v roce 1453 dobytím Konstantinopole Turky, Západořímská říše zmizela z mapy světa už roku 476.
Císař-odpadlík
Po Konstantinově smrti vzplály mezi jeho syny boje o vládu nad říší. Byly tak krvavé, že v nich byl málem vyvražděn celý rod slavného císaře. Po smrti nejmladšího z Konstantinových synů, Konstantia II. (317–361), se stal císařem jeho bratranec Julianus (331–363). Toho historikové obdařili přídomkem Apostata, tedy odpadlík, protože se pokusil potlačit roli křesťanské církve. Znovu otevíral pohanské chrámy, donutil církev vrátit mezitím nahromaděný majetek a zatížil ji daněmi. Dokonce sám napsal protikřesťanský spis s názvem Proti Galilejským. V roce 363 uspořádal tažení proti Peršanům, při kterém zemřel na následky zranění. Podle církevních historiků měl těsně před svou smrtí říct: „Zvítězil jsi, Galilejský!“ Galilejským totiž Římané nazývali Ježíše Krista.
