Pojďte se s námi teď podívat, jací bohové doprovázeli Kelty a Germány v Evropě a Slovany tamtéž i trochu dál na Východ. Někteří bohové rozšířili svou působnost bez ohledu na to, který národ právě dané území obýval. Archeologické studie nám umožňují také lépe určit vrstvení a prolínání rozdílných evropských kultur.
Do našeho slovanství před několika lety přišla renesance keltských obřadů a rituálů. Jaké ale bylo náboženství Keltů, Germánů a Slovanů, které se u nás vrstvilo na sebe a prolínalo?
Totem kam se podíváte
Kočovné, bojovné kmeny Keltů se objevily už okolo poloviny 2 tisíciletí př. n. l. a jejich vrcholný rozmach se datuje do 3. stol. př. n. l. Přestože není jisté, z jakých kultur vzešli a zda vůbec všechny skupiny měly stejný původ, vytvořili silné etnikum s jednotným jazykem, kulturou a polyteistickým náboženstvím. Na začátku jejich náboženství je totemismus, kruté rituály s lidskými oběťmi a nepřehlednými bohy. Bohové, kteří přežili nejstarší období, měli vesměs ochranné funkce.
Čarodějnické sympozium
Kněží – druidové tvořili uzavřenou kastu, vedle nich existovali i kněží podřízení (vates), působící při vlastním rituálu. Druidové se každoročně scházeli na pověstných sněmech ve francouzském Cornutu. Náboženské obřady vyžadující lidské oběti, byly příznačné svou krutostí, vázanou hlavně na představu vyprošení příslušných ochranných funkcí (useknuté hlavy, zápalné oběti). Vedle krvavých obětí lidských a zvířecích obětovali Keltové i užitné předměty. Věřili v posmrtný život a v převtělování duší a tomu podřizovali své konání. Později, po střetu s Řeky a Římany přejali také některé jejich bohy a brzy přejali křesťanství (první keltský kostel byl na Britských ostrovech postaven kolem roku 200 n. l.)
Pohanská věštírna
Slované byli kmeny, které v 6 stol. expandovaly ve střední a východní Evropě, jejich rozvoj se datuje do 7. – 12. stol. Vyznávali polyteistické náboženství, někdy nazývané slovanské pohanství. Centralizovaný kult si vytvořili jen Rusové a především polabští Slované, jinde nevznikla třída kněží, ale duchovní a nadpřirozený svět byl doménou čarodějů. Slovanští kněží i čarodějové si vyprošovali znamení od bohů, věštili z nápojů v poháru, černých a bílých dřívek i z letu ptáků. Pobaltští Slované o věštby žádali například posvátné koně (Svantovíta, Svarožiče a Triglava).
Kdo bydlí ve vaší jabloni?
Polský historik Henryk Łowmiański tvrdí, že Slované znali pouze jedno nebeské božstvo, u západních Slovanů Svarog (bůh nebeského světla a ohně), u východních Perun (bůh blesků, hromů a bouří). Později, v 9. stol. se pantheon rozšířil a vytvořily se zmíněné dva okruhy, ruský a polabský. Hlavnímu bohu sekundovali Veles, bůh podsvětí, magie, ale i bohatství a stád nebo Mokoš, uctívaná převážně v Rusku, bohyně Matka, patronka Země a Vody. A kromě nich další kmenoví bohové, přírodní bytosti a mytičtí tvorové. Kromě polabských Slovanů ostatní neznali chrámy a rituály se odehrávaly pod širým nebem, v hájích a na vytvořených obětištích. Slované uctívali stromy, obydlené bytostmi (ty vykotlané a deformované obývali prý démoni). Východní Slované znali rajský strom uraj, v jehož koruně sídlily duše mrtvých.
Kosmický kohout a velryba
Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání. Svět stvořily dvě protikladné síly podle místa a času v různých podobách (dva ptáci, Bělobog a Černobog, Bůh a Satan.) Jedna z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhá je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. je to mýtus dualistický, postavený na stálém souboji dobra a zla. Slované mají ale i jiné kosmogonické mýty, zajímavý slovinský mluví o snesení kosmického vejce božským kohoutem, ze kterého vzešlo sedmero řek a oplodnilo Zemi nebo o stvoření světa z ohně.
Země prý spočívala na rybě, velrybě či několika rybách. Svět býval rozdělován na horní – nebe, střední – zemi a dolní – podsvětí. Ty jsou spojené světovým stromem. Zemi ztotožňovali s Mokoš, uctívali ji a personifikovali např. skály jako její kosti.
Bůžek vegetarián
Země byla chápána jako matka a nebesa, jejichž bohem je Svarog, jako otec. Věřili také že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá. Základním rituálem slovanského náboženství byla prosba bohům, modlitba. Oběti bohům a démonům byly krvavé, i lidské (nejčastěji váleční zajatci), ale i „vegetariánské“ – chléb, sýr, česnek, vejce, med pro domácí bůžky. Oběti se dávaly i do základů obydlí, aby se duše mrtvého stala ochranným duchem. Někdy byly obětovány namísto skutečného zvířete figurky. Slované začali přecházet na křesťanskou víru v 7. -12. století. Přesto se u mnohých udržovalo tzv. dvojvěrství a jako lidová magie se pohanství zachovalo svým způsobem dodnes.
Sluneční vůz v močálu
Pod označením Germáni je zahrnutá řada kmenů starověké Evropy, které zabydlely v letech 1200 – 800 př. n. l. oblasti severní a střední Evropy, střídali tak osídlení Keltů. Stejně tak později splývají Germáni na našem území v 5. stol. n. l. se Slovany. Přes poměrně velké množství kmenů sdíleli germáni společnou mytologii. Nejstarší archeologický nález, který ji dokumentuje je tzv. sluneční vůz z Trundholmu, nalezený v močálu u dánského Seelandu. Jedná se o kultovní předmět, sluneční kotouč tažený koněm (ca 1400 – 1200 př. n. l.). Cenné jsou i runové nápisy, které archeologové připisují dánským Germánům a které jsou zdrojem informací o době po 1.st.n.l., stejně jako zmínky ze spisů římských historiků (Germania římského historika a právníka Tacita, asi 90 n.l.).
Originální vstupenka do Valhally
Nejobsažnějšími prameny jsou ale literární památky už z křesťanského období na základě starých germánských pověstí (na Islandu Edda, v Německu Píseň o Niebelunzích). Od prvotních mýtů, které zmiňujeme už u severní větve Germánů, u Vikingů (str.11) se vyvinula složitá kosmogonie, která byla obrazem organizace vojenského útvaru. V čele božského rodu bojovníků Asů stál Wodan, vedle něho Tyr a Donar, jeho manželkou byla Freia. Rod Asů doplňuje rod bohů plodnosti Vanů. Po smrti válečníky odnášejí Valkýry do Valhally, kde celý den soutěží mezi sebou a večer hodují. Aby o Valhallu nepřišli, i když nepadli v boji, nechávali se staří válečníci, kteří umírali doma, rituálně poranit zbraní.
Máte doma líto?
Jedním z pohanských rituálů živých i dnes je vynášení Morany (Mařeny, Mory, Marzanny, Kostromy), personifikované smrti a zimy, v době jarní rovnodennosti. O takzvané smrtné neděli (dva týdny před Velikonoční nedělí) byla slaměná figurína navlečená do ženských šatů a ozdobená stuhami mladými dívkami nošena po vsi a pak odnesena k řece, zapálena a vhozena do vody. Řeka ji odnesla a mohlo přijít jaro. Zpátky do vsi se proto lidé vraceli s nazdobenou jarní větvičkou nebo mladým stromkem (létem, lítem), požehnáním léta a budoucí úrody. Nebylo radno se od řeky opozdit, protože kdo by zůstal pozadu, toho by si Morana vzala s sebou, do roka by zemřel. Přestože je to tradice prastará a pohanská, nepodařilo se jí církvi nijak zakázat ani předělat po svém a dodnes se tahle tradice udržuje na mnoha místech i u nás.
Rodinné foto keltských bohů
K nejstarším patří podsvětní bohyně Epona (podobně jako Velká matka, Země), která někdy splývá se svým mužským protějškem Teutátém. Jejím synem i manželem byl Lug, s podobnou působností jako Hermés. Kromě nich do pantheonu patřil krutý bůh ohně, války a zápalných lidských obětí Taranis, podsvětní bůh života a smrti Cernunos (lidské oběti pro něho se nechávaly vykrvácet, protože krev je život) a další. Např. bohové řemesel i dvojití nebo trojjediní nebo vícehlaví bozi (Keltové znali i trojjedinou matku), posvátná zvířata, mezi nimi i průvodci do podsvětí. Keltové uctívali i krajinu, ve které žili, hory, řeky a prameny, rostliny a stromy (dub, jmelí, habr). Každý kmen měl svůj posvátný háj. Archeologické nálezy keltských obřadních míst (nemeton) jsou dokumentovány v celé keltské Evropě.
Zdroj: 21.století extra