V roce 1989 se uskutečnila na palubě křižníku Kirov poblíž Malty schůzka prezidentů George Bushe st. a Michaila Gorbačova. Podvodní ochrana křižníku a obou prezidentů byla zajišťována spojenými silami potápěčů obou států. A právě zde potápěči USA s nelibostí zjistili, že jejich sovětští kolegové jsou vyzbrojeni kromě pistolí SPP-1 ještě novou, neznámou zbraní – podvodní útočnou puškou APS, která dostřelem i palebnou silou překonávala výzbroj Američanů …
A to navíc ani netušili, že puška APS byla zavedena do výzbroje speciálních jednotek sovětského námořnictva už v roce 1975.
Potápěči, či bojoví plavci byli různými armádami využíváni již několik staletí, a jejich výstroj a výzbroj, se samozřejmě měnila a rozšiřovala spolu s vývojem techniky. Po dlouhou dobu byl hlavní zbraní potápěče jeho nůž. S rozvojem střelných zbraní se samozřejmě toto vybavení ukázalo jako nedostatečné a pro potřeby potápěčů byly vyvíjeny nové zbraně, umožňující bojovat pod hladinou. Obyčejné ruční a pěchotní zbraně jsou pod vodou nepoužitelné – dostřel pistole se měří v centimetrech a útočné pušky dostřelí na vzdálenost asi jednoho metru, pak se střela stává kamínkem klesajícím ke dnu. Na vině je samozřejmě voda – je asi 800x hustější než vzduch a stlačitelnosti také moc nepobrala. Proto byly většinou zavedeny zbraně mechanické či pneumatické – harpuny a kuše (nelze nevzpomenout slavnou podmořskou bitvu potápěčů v bondovce Thunderball) a konaly se také pokusy se zbraněmi jako americký raketový Lancejet.
Vznik podvodních střelných zbraní
Pokud se týká známé výzbroje ve světě, nejdále se dostala německá firma Heckler&Koch, která dovedla do konce vývoj pistole HK 11, kdy se jedná o podvodní pistoli s elektrickým zážehem a pětihlavňovým svazkem šípových střel, která má ale tu nevýhodu, že po vystřelení všech nábojů se musí prázdný svazek sejmout z pistolové pažby a odeslat zpět výrobci k naplnění.
V Sovětském svazu začal vývoj podvodních zbraní pro potápěče v roce 1969 a to v Ústředním vědecko-výzkumném ústavu přesného strojírenství v Tule. Práce byly rozděleny na vývoj nové podvodní munice, a dále na vývoj zbraně – podvodní pistole. Vývoj nové zbraně a střeliva byl ukončen v roce 1971 zavedením kompletu do výzbroje pod označením SSP-1.
První podvodní zbraně
Označení SSP-1 podvodní pistole vzniklo zkratkou jejího názvu – Specialnyj pistolet podvodnyj. Z technického hlediska se jedná o čtyřhlavňovou a čtyřrannou osobní zbraň potápěče, určenou pro provádění útočných a obraných akcí na kratší vzdálenosti, jak proti nepřátelských potápěčům, tak i proti nebezpečným mořským živočichům. Pistole se nabíjí zezadu po vyklopení svazku hlavní dolů, rovněž při dalším sklopení hlavní vytahovač vytáhne a vyhodí prázdné nábojnice. Oproti konkurenční pistoli HK 11 je SPP-1 mnohem levnější, jednodušší a také u ní nehrozí vybití baterií pro elektrický zážeh. Zde je zážeh prováděn mechanicky otočným kohoutkem, který se po stisku spouště nejen natahuje, ale i otáčí o 90° a zajišťuje tak postupné odpálení všech hlavní. Na levém boku pistolové pažby se nachází jednoduchá mechanická pojistka. Zbraň střílí ocelové šipky ráže 4.5 mm a délky 120 cm, náboj se nazývá 4.5 x 39 SPS-1M. V roce 1979 byla zbraň modernizována a vyrábí se pod označením SPP-1M.
Účinný dostřel SPP-1 je proměnlivý v závislosti na hloubce ponoření, v 5 metrech hloubky je to asi 17 metrů, v hloubce 20 metrů se dostřel snižuje asi na 11 metrů a v hloubce 40 metrů činí ještě dostřel asi 6 metrů.
Podvodní útočná puška APS
Puška byla v době svého zavedení do výzbroje v roce 1975 skutečným unikátem a dá se říci, že je jím dodnes, i když do výzbroje ruských potápěčů byly již zavedeny modernější zbraně.
Zbraň byla zkonstruována V. Simonovem a jeho týmem, ve kterém byla i jeho manželka, jedná se o zbraň tvarově podobnou pušce Kalašnikov, pracující také s odběrem prachovým plynů z hlavně, ale s neuzamčeným rotačním závěrem. Zbraň střílí ze zadní polohy závěru a má samozřejmě hladkou hlaveň bez vývrtu. Na pouzdru závěru je oboustranná pojistka, která také slouží jako přepínač mezi jednotlivými výstřely a dávkou. Mířidla jsou velmi jednoduchá a nestavitelná, neboť dráha střely v mezích účinného dostřelu pod vodou je vlastně přímá, když dojde k poklesu rychlosti střely pod určitou mez, dojde ke zmizení kavitační dutiny, ve které střela klouže a střela pak rychle padá ke dnu. Dostřel APS je rovněž odlišný podle hloubky ponoru – ve hloubce 5 metrů je dostřel 30 metrů, v hloubce 20 metrů dostřel 20 metrů a ve hloubce 40 metrů dostřel činí cca 10 metrů.
Z APS je sice možné střílet i na souši, ale protože je puška zkonstruována jako podvodní, dochází k jejímu velkému opotřebení – životnost pod vodou je cca 2000 výstřelů, ale na souši asi jen 200 ran. Rovněž přesnost šípové, nestabilizované střely je na souši velmi nízká, dostřel činí cca 100 metrů, ale i na vzdálenost 50 metrů je problémem zasáhnout terč ve velikosti lidské postavy.
Charakteristickým rysem pušky APS je velký dvouřadý segmentový zásobník s typickým schodem, kdy ve spodní části je silná pružina a horní část je rozšířená, na délku speciálního střeliva. Kapacita zásobníku je 26 nábojů. Podavač je zkonstruován tak, aby zamezil současnému podání dvou nábojů, což činilo v průběhu vývoje největší problémy. Sklopná ramenní opěrka je rovněž velmi jednoduchá, z ocelového drátu.
APS používá náboje značené jako 5.66 x 39, kterou tvoří nábojnice ráže 5.45 x 39 s úpravou uložení zápalky proti průsaku vody a 120 mm dlouhá šípová střela o hmotnosti 20,5 gramu, válcového tvaru se špičkou ve tvaru komolého kužele. Geometrie hrotu střely je originální, není zcela ostrá, má malou zakřivenou plošku, která působí na vytváření té správné kavitační dutiny, která udržuje stabilitu střely při pohybu vodou. Pro střelbu ve větší hloubce a za snížené viditelnosti byl zaveden také náboj se stopovkou.
Několik desítek kusů APS – asi 30 zbraní, bylo začátkem 90. let prodáno do USA, kde mají sloužit (nebo sloužily) k ochraně prezidenta. Pochybuji ale, že by je do výzbroje zavedla Tajná služba, spíše se jednalo o jednu ze speciálních jednotek – třeba SEAL, která by byla k takové ochraně vycvičena a použita ……
Nástup obojživelníků
Zavedením pistole SPP-1 a pušky APS do výzbroje potápěčů se podařilo vyřešit efektivní střelbu pod vodou, ale v případě vynoření a následného boje na souši, byl potápěč ve značné nevýhodě oproti protivníkovi, používajícímu běžné pěchotní střelné zbraně. Vývoj tedy spěl ke konstrukci zbraně, která by mohla být použita v obou prostředích a tudíž by musela používat dva druhy munice. Tyto zbraně byly nazvány obojživelné, čili duální.
Duální zbraně
Zbrojovka v Tule takovou zbraň vyvíjela v průběhu 90. let minulého století a na jejich konci představila útočnou pušku nazvanou ASM-DT. Vzhledem byla zbraň podobná automatu APS, ale lišila se použitím drážkované hlavně ráže 5.45 mm. Díky tomu mohla zbraň střílet jak běžnou pěchotní municí 5.45 x 39, tak i upravenou podvodní municí, vycházející z MPS. Základem úspěchu i neúspěchu byl speciálně upravený podavač s posuvnou zarážkou, díky které bylo možno do zbraně zasunovat zásobníky s odlišným střelivem. V přední poloze zarážky byly používány zásobníky AK 74 se 30 náboji, v zadní poloze zarážky nové zásobníky se 26 podvodními náboji. Na zbraň bylo možno ověsit různé zaměřovače, bodák a dokonce i granátomet. Zbraň měla i zajímavě vyřešený systém vyčištění drážkované hlavně od vody pomocí pomocného kanálku, kterým po první ráně prošly zbytečné prachové plyny a vytlačily vodu z drážek ven.
Mořský lev nepřesvědčil
Jednalo se o upravenou variantu útočné pušky AKS-74U z Iževské zbrojovky, která mohla také používat běžnou i podvodní munici.
Při zkouškách obě zbraně prý fungovaly dobře v obou prostředích, ale do výzbroje nakonec zavedeny nebyly, pravděpodobně se přece jen nepodařilo zcela vyřešit bezporuchovou funkci posuvných podavačů. A také nutnost nošení dvou typů zásobníků se střelivem by potápěče omezovala.
Řešení problému bylo tedy nutno hledat jinde, použití dvou druhů střeliva se ukázalo slepou uličkou. Východiskem byla nutnost zkonstruování střeliva, které by mělo stejný tvar i rozměry v obou variantách – jak suché, tak v mokré. Tím by mohl být použit jeden typ zásobníku a ve zbrani jedna typizovaná zásobníková šachta.
Převrat v Tule
Týmu konstruktérů ze zbrojovky v Tule se podařilo vytvořit nové podvodní střelivo označené 5.45 x 39 PSP, jehož tajemství spočívá v tom, že nová podvodní střela je zasunuta do nábojnice až „na doraz“ – její zadní část se tak opírá o dno nábojnice se zápalkou. Celý náboj je tak dlouhý pouhých 57 mm. Střela je dlouhá 53 mm a její hmotnost činí 16 gramů.
Nová podvodní puška
K vytvoření nové podvodní zbraně ADS použili v Tule útočnou pušku A-91 A v provedení bullpup, tedy se zásobníkem v pažbě za spouští. Puška pochází ze začátku 90. let a v roce 2005 byla upravena pro použití pod vodou a nazvána ADS – avtomat dualnoj strednyj.
ADS má rotační závěr se čtyřmi uzamykacími ozuby a využívá odběr plynů z hlavně. Ten je upraven pomocí přepínače pro použití pod vodou, či na souši. Do pušky se nasazují klasické plastové zásobníky z pušky AK-74 na 30 nábojů, do kterých je možno plnit oba druhy střeliva. Zbraň má sice pevná mířidla, ale na integrované nosné rukojeti je montážní lišta pro uchycení různých druhů zaměřovačů. Pod hlavní se nachází integrovaný granátomet ráže 40 mm, se snímatelnou hlavní – možné odlehčení zbraně. Na ústí hlavně je kompenzátor, který se dá nahradit tlumičem, nebo nástavcem pro cvičnou střelbu.
Podle ruských zdrojů má puška ADS pod vodou lepší přesnost než pušky APS a na souši se vyrovná AK 74. Dostřel pod vodou má být v hloubce 5 metrů přes 25 metrů – a to při pověstné ruské utajovací mánii může být klidně i 50 metrů. V roce 2009 měly proběhnout úspěšné vojskové zkoušky a tak se předpokládá, že puška ADS již byla přijata to výzbroje ruské armády. Pokud neexistují jinde ještě více utajené podobné zbraně, nemá puška ADS ve světě konkurenci.
Zdroj: Zbraně & náboje
