V dobách, kdy starý kontinent halí temnota strachu z pekla a posmrtného zatracení, objevuje se hrstka lidí, kteří jsou ochotni vzít na sebe hříchy jiných, očistit jejich životy a dát svůj vlastní osud všanc pro cizí spásu. Jsou to pojídači hříchů, vyvrženci skrytí v černé kápi, jimž nikdo nepohlédne do očí a kteří za mizernou úplatu s každým dalším ponurým rituálem zaprodávají svoji duši. Jak své poslání vykonávali a jak vypadal jejich život? A je vůbec možné vykoupit viny druhých?
Namodralé šero zimního podvečera se snáší na ztichlou středověkou vesnici a matně uvadající svit slabého slunce dává tušit příchod další dlouhé noci. Zavátou cestou mezi domy pomalu prochází osamělá postava starce. V záhybech jeho těžkého černého roucha se drží špinavý sníh. Splývavá kápě vrhá stín na jeho tvář a ve světle voskových svící, jež teple barví okna stavení, která míjí, mu propůjčuje zjev přízraku. Pod nohama mu křupe zledovatělá půda, když konečně přichází ke svému cíli. Pozvedá ruku a třikrát nechá klouby promrzlých rukou dopadnout na dubové dveře. Jejich lehké vrznutí protne sklíčenou atmosféru v domě, z nějž je cítit smutek. Takový smutek, který přináší jen smrt. Její přítomnost je zde téměř hmatatelná. Truchlící zvedají zrak od lože umírajícího a jejich pohled spočine na hostu – sice zvaném, ale přece nechtěném. Je to pojídač hříchů. Smrt vesničany donutila vyhledat jej v temných lesích a pozvat mezi sebe. Kdo je muž v černém a jaké břímě nese na svých bedrech?
Odkud tradice pochází?
Pojídání hříchů je mystická tradice, jejíž kořeny sahají až kamsi ke starým Keltům. Ti totiž krvavě obětovali na hrobech svých drahých zesnulých zvířata, protože věřili, že viny nebožtíka tak přejdou na duši němé tváře a mrtvý bude prostřednictvím toho navždy očištěn. Víra v možnost posmrtného sejmutí hříchů pak přetrvává existenci tohoto mystického národa a později se mění v pozoruhodnou křesťanskou tradici pojídání hříchů. Udržuje se hlavně ve Velké Británii, a to dokonce ještě v minulém století. Její pozůstatky však najdeme i jinde v Evropě, například v sousedním Německu. Za posledního pojídače hříchů bývá oficiálně považován Richard Munslow (†1906) z britského hrabství Shropshire. Zemřelo s ním i mrazivé povolání, nebo ještě dnes někde žije v tajnosti člověk, který může umírající osvobodit od hříchů a zajistit jim tak pokoj od vin, jež je sužují? Jak by vlastně něco takového fungovalo?
Temní poslové naděje
Ačkoliv se poslání pojídače hříchů může jevit jako velmi obětavé a úctyhodné, tito lidé jsou ve své době zpravidla spíše vyvrženci žijícími na samém okraji společnosti, podobně jako třeba kati. Ve středověku údajně není výjimkou, že tento obětní beránek vzešel z toulavého žebráka, který už stejně nemá co ztratit. Přestože snímají z druhých hříchy a berou je na sebe, lidé se jich štítí a pokládají je za nečisté. Uznání se nikde nedočkají. Odpor k těmto zvláštním lidem je v těch dobách tak silný, že se považuje za nebezpečné byť je jen spatřit v jejich černém hávu, v němž se ukrývají, natož jim pak snad jen letmo pohlédnout do očí. Může za to zřejmě pověrčivost a strach z tajemného nevděčného údělu muže, který přichází jen spolu se smrtí. „Tento nešťastník byl považován za spolupracovníka zlých duchů a přívržence čarodějnictví (…) Pouze když přišla smrt, hledali ho,“ popisuje postavení těchto lidí spisovatel Bertram S. Puckle ve své knize Funeral Customs (Pohřební zvyky) z roku 1926. Pojídači hříchů tak obývají odlehlé chýše daleko za městy či vesnicemi, většinou se protloukají životem v chudobě a naprosté samotě bez kontaktu s okolím. Jak vykonávají svou prokletou práci, která je tak poznamenala?
Odpuštění skrze člověka?
Čas pojídače hříchů přichází v okamžiku, kdy se čas někoho jiného chýlí ke konci. Tehdy rodina umírajícího vyhledá tohoto jindy odstrkovaného člověka a se sebezapřením jej přivede do svého domu. Zde pojídač poklekne u lože toho, kdo se právě chystá na věčnost. Na jeho prsa položí kousek chleba a začne se modlit za nesmrtelnost a spásu jeho duše. Poté sousto vloží do úst a zapije jej douškem piva či vína, které mu někdo musí podat přes tělo osoby, za niž se rituál koná. Věří se, že právě toto symbolické dobrovolné pozření hříchů v podobě chleba a nápoje má skutečně tajemnou moc oprostit umírajícího od skutků, jež by jej mohly tížit při cestě na onen svět. Přecházejí tak do těla pojídače. Za nasycení vlastní duše špinavou tíhou cizích hříchů dostává pojídač pár mizerných mincí a talíř prostého jídla. O tom, jak nesmírně se lidé zatracenců v černém bojí, svědčí i to, že po provedení obřadu pálí dřevěné nádobí i ostatní předměty, jichž se nesvatý posel míru dotkl.
Pád prokletých
Postupem času a s vývojem křesťanství se ale zastává spíše názor, že jedinou bytostí, která dokáže zbavit lidskou duši jejích provinění, je Syn boží, Ježíš Kristus, a že žádný člověk nemůže dokázat to, co on. Tedy ani pojídač hříchů ne. Už bez toho velmi vzácní pojídači tak začínají postupně mizet a později se vytrácejí úplně. Jejich kultura upadá a stranou se odsouvají i někdejší předsudky. Osud zřejmě posledního z nich, výše zmíněného Richarda Munslowa, už není tak krutý jako jeho předchůdců v dobách středověkého temna. Munslow prý dokonce žil společně s ostatními lidmi a byl mezi nimi oblíbený. O pár století dříve by přitom bylo něco takového nemyslitelné.
Spasí živí mrtvé?
Jasné pozůstatky temného rituálu pojídání hříchů se v Evropě zachovávají dodnes. Na některých místech Velké Británie na pohřební hostině pozůstalí pijí víno a zakusují k němu sušenky přenesené přes rakev nebožtíka. V německém Bavorsku či Sasku lze ještě dnes narazit na dávný zvyk, kdy se na rakvi zesnulého nakrájí dort a blízcí pohřbívaného jej společně snědí, čímž se symbolicky mezi sebou rozdělí o jeho hříchy. Na Balkánském poloostrově se za stejným účelem někdy na pohřeb peče chléb s vyrytými iniciálami, či dokonce podobiznou mrtvého. V mnohokráte změněných podobách tak původní idea přenášení hříchu přežívá tisíciletí. Je ale možné přijmout za své hříchy někoho jiného? Může se za nás někdo druhý obětovat, nebo se z činů našeho života budeme všichni jednou zodpovídat sami?
Jitka Krulcová ENIGMA
