Anunnakové na Nibiru z přivezeného zlata ihned vyrobili práškovou směs, kterou rozptýlili v atmosféře. Plánovaný experiment přinesl sice veliký úspěch, ale nyní potřebovali zlata mnohem víc, aby poškozenou atmosféru uvedli zcela do původního stavu.

“Raketami prach byl na oblohu vynesen, paprsky z krystalů byl rozprášen. V místě, kde průrva zela, započalo nyní hojení.”

Jenže hojení netrvalo dlouho a sluneční paprsky zlatý prach částečně rozptýlily. Proto Anunnakové připravili “kočár” a s dalšími výzkumníky ho poslali k Zemi. Paprsky ukazovaly, že nejvíce zlata je na jihu planety, smíchané s rudou.

“A stále znovu najevo vycházela jedna a táž věc. Kde pevnina tvar srdce získala, tam v dolní části její, zlatých žil z útrob Země hojnost byla.”

Anu z Nibiru jim poslal zprávu: “z žil těch, nikoli z vod, je třeba zlato těžiti”. A vyslal jim na pomoc bratra Enkiho – Enlila, aby jim pomohl zavést nové technologie těžby zlata. Nové průzkumy ukázaly, že nejvíce zlata je v oblasti zvané “Abzu” v jižní Africe. Bratři vedli spor o to, kdo bude pokračovat v budování kosmodronu v Eridu a kdo povede těžební práce v Africe. Anu, který přiletěl na planetu Zemi, je nechal losovat. Enki prohrál, byl smutný, ale svůj úkol čestně přijal:

“Edin přidělen byl Enlilovi, by Pánem velení byl, další osídlení zakládat on bude, nebeských lodí a jejich hrdinů ujme se co velitel, pevnin všech až tam, kde stýkají se s čarou moře, vůdcem bude. Enkimu moře a oceány svěřeny byly jakožto panství jeho, zemím za čarou vod on vládnout měl, v Abzu stát se pánem, s důvtipem svým zlato získávat.”

Z důvodu optimalizace celého procesu vybudovali Anunnakové mezistanici na Marsu, vzhledem k tomu, že na Marsu je pouze 38% gravitace jak na Zemi a díky tomu mohli odsud expedovat mnohem větší dodávky zlata na Nibiru, z důvodu místní menší hmotnosti zásilek. Geniální a přitom prosté řešení. Tím pádem na odvoz zlata stačil menší počet meziplanetárních letů.

Pro zvýšení těžby Enki vymyslel celou řadu nástrojů: “S důvtipem svým štípač země Enki vynalezl. To-co-drtí a to-co-mělní vymyslel on rovněž a na Nibiru kázal zhotovit.”

Sumerský symbol Nibiru je zářící kříž což nám napovídá, že Nibiru je nejen planeta křížení, ale i vyzařuje vlastní energii a teplo. Slunce tam není tedy skutečně potřebné. Velké pozemské slunce, na které nebyl zvyklý, nutilo Enlila, aby vyhledal chladnější místo na světě: “A tak odešel do severní části kraje Edinu a on v zasněžených horách zalíbení našel”. Tam uprostřed cedrových hor si postavil domov a nový kosmodron pro anunnacké kosmické lodě v oblast Baalbek.

V sumerských tabulkách se dovídáme při této stavbě o pokrokových anunnackých technologiích i o řezání obřích kamenů, dokonalých tvarů pomocí nástrojů, které lidstvo dodnes nezná a ještě neobjevilo. To vysvětluje jejich velkou rychlost a přesnost s jakou pracovali a s níž budovali obří stavby, velké pyramidy, chrámy zejména v Egyptě a Americe. Anunnakové si potrpěli na masívní, bytelné stavby především z kamene, který přetrvává věky:

“Nad horským údolím, mocnými paprsky on povrch srovnal do roviny. Veliké kameny z úbočí hrdinové lámali a na míru řezali. Nebeskými loděmi oni přenášeli je a usazovali, aby plošinu nesly. Se zrakem spokojeným Enlil pak nové dílo hodnotil. Stavba ta vytrvá navěky.”

Stavba v Baalbeku je tak gigantická a impozantní, že ani staří Římané neznali její účel, použili však gigantické 1 200 tunové megality jako základ pro stavbu Jupiterova chrámu.

Anunnakové poslali na zemi další expedici s padesáti průkopníky a mezi nimi byly i ošetřovatelky v čele s Ninmach, nevlastní sestrou Enkiho a Enlila. Ninmach byla lékařka a zasvěcená bytost, která znala tajemství života a smrti a uměla i oživovat mrtvé. V sumerských tabulkách se můžeme setkat s celou řadou konkrétních situací, kdy Anunnakové přiváděli někoho zpět k životu.

Ninmach z mošny své vytáhla Pulzar, na srdce Anzovo pulzování namířila, z mošny své vytáhla Zářič, životodárné záření z krystalů, na tělo Anzovo namířila, tento postup několikrát opakovala, načež Anzu oči otevřel…

Část těchto nových cestovatelů zůstali na Lachmu – Marsu a tam zřídili překládací stanici pro raketové lodě ze Země. Je fascinující sledovat všechny odborné zmínky Nibiřanů o nebeských, raketových lodích a komorách. Ty menší se používaly na kratší lety mezi Zemí a Marsem. Když Nefilimové vznášející se nad Indickým oceánem hleděli směrem k oblasti mezi Eufratem a Tigridem, kterou si vybrali jako své první území, jež chtěli osídlit, nemohli přehlédnout výrazný orientační bod – horu Ararat.

Dominuje Arménské vysočině. Malý Ararat 3 925m a Velký Ararat 5 165m se tyčí nad celou oblastí a byly výraznými dominantami, které sloužili k bezpečné navigaci při příletu z kosmu. Celá navigační situace “kosmodromu” přistávajících Nefilim byla ztvárněna na keramickém situačním nákresu, který byl nalezen v lokalitě Súsy a jehož vznik se datuje do roku 3 200 před Kristem. Enlil odhalil svůj plán postavit v Edinu pět měst.

“Hlavní ústředí v “Larse”, co dvojče jeho povstane a “Lagaš” pojmenuji ho. Na přímce mezi těmito městy nebeské město “Šurubak” – na středové línii bude stát a ku čtvrtému povede, zvanému “Nibru-ki”. Spojnici Nebe – Země, zřídím tam.”

(Nibru odkazovalo na Nibiru a Ki na Zemi). Za pátým městem chtěl vybudovat “místo kočárů”, aby mohly lodě létat přímo a bez omezení mezi Zemí a Nibiru. Enlil ale nebyl příliš velkým příznivcem mezistanice na Marsu, ze kterého měla teprve startovat hlavní flotila na Nibiru.

Enki zatím na jihu Afriky budoval svou základnu, aby z ní mohl řídit těžební operace. Celou Zemi znovu proměřil a zmapoval a “u vod co proudily prudce”(Zambezi) vybral místo pro svůj dům a pro ubytovnu pro ostatní, v místě, kde měli “do útrob země vniknout a místo hloubky Enki určil”. Tak Enlil řídil Horní svět, který zahrnoval Edin a kosmodromy, zatímco Enki měl na starosti Dolní svět, Abzu, oblast kde Anunnakové těžili zlato.

Jednoho dne Anu oslovil všechny osadníky z Nibiru. V té době jich bylo na Zemi 600 a na Marsu 300 osob. Všichni poslouchali chválu svého krále a při oslavě obdrželi vznešená jména.

Ti, kdo na zemi jsou, Anunnaki zváni budou – “ti, kteří z nebe přišli na Zemi” a ti kdož na Lachmu jsou, Igigi zváni budou – “ti, kteří hledí a vidí”.

V pozdějších dobách vzestupu Egypta byli Igigové známi jako strážci, tedy Neteru a někteří z nich zplodili potomky, kteří se stali faraony. Enki si vzal s sebou do Abzu krásnou Ninmach, protože chtěl s ní zplodit mužského potomka kvůli následovnictví, ale ona mu rodila samé dcery. Než přišel na Zemi, vzal si mladou princeznu jménem Damkina, ta však zůstala na Nibiru a porodila mu syna Marduka. Kromě něj měl Enki s dalšími konkubínami ještě pět synů: Nergal, Gibil, Ninagal, Ningišzida a nejmladšího Dumuzi. Enlilovi synové byli Ninurta, Nannar a Iškur. Tak se dynastie anunnackých bohů rozšiřovala na Zemi a složitost společenské struktury bujela jako rakovina…

V mnoha nově objevených nalezištích zlata v jižní Africe bylo zjištěno, že nerosty a rudy se těžily již ve starověku. Přizvaní archeologové zjistili radiokarbonovou metodou stáří těžby na 8 000 let před Kristem. Týmy archeologů tento neočekávaně vysoký věk nálezů zaskočil. Proto rozšířili výzkum na další oblasti. Na západních svazích Lion Peaku objevili jeskyň. Podle zuhelnatělých zbytků určili zde dobu těžby na 20 až 26 000 let před Kristem. Pak odebrali vzorek v místě, kde se s těžbou začalo.

Vzorek odeslali do laboratoře a výsledek jim vyrazil dech. 41 250 let před Kristem plus – mínus 1 600 let! Další nálezy posunuly věk na 50 000 let. Nakonec badatelé vyslovili přesvědčení, že začátek těžby kovů ve Svazijsku spadá s největší pravděpodobností do období 70 000 až 80 000 let před Kristem a celá jižní Afrika se stala kolébkou technického pokroku asi před 100 000 lety. To jsou údaje, které jsou samozřejmě v přímém rozporu s tím, co se nám stále snaží vnutit mainstreamová věda.

Zlato bylo kovem bohů a zdá se, že Nefilimové těžili především ho, ale zřejmě těžili i radioaktivní materiály jako kobalt a uran – “modré kameny, které přivolávají nemoc”, jak se o nich zmiňují texty. Na mnoha obrazech vychází Enki jako bůh hornictví z nějakého dolu a vyzařují z něho tak silné paprsky, že se ostatní musí chránit ochranným štítem. V pozdějších dobách, jak odhalují babylonské a asyrské texty, byli muži – mladí i staří odsuzováni na nucené práce v dolech Dolního světa. Dřeli do úmoru, v temnotě a smířeni s tím, že již nikdy neuvidí vlast. Sumerský přívlastek pro tuto zemi KUR.NU,GI,A znamenal “země z níž není návratu” a také “země, kde bohové pracují v hlubokých tunelech a vrší rudy”.

Anunnakové pracující v dolech si stěžovali na těžkou práci v dolech stále více, ale ještě více nespokojení byli Igigové na Marsu. Jejich vůdce Anzu “z nebes na Zemi sestoupil” a přednesl stížnosti Igigů Enlilovi a Enkimu. Chtěli mít na Zemi svoje místo oddechu. Enlil se snažil Anzu uchlácholit a ukázal mu celý rozsah globálních operací, od dolů v Abzu až po kosmodromy v Edinu, dokonce i ME, takzvané tabulky moudrosti, pomoci kterých řídili veškerou činnost, které se nacházely v tajné komoře v Nibru-ki.

“S nimi nad všemi přílety a odlety Enlil dohled měl”. Anzu roztrpčen využil vhodného okamžiku a ME ukradl a unikl na kosmodrom, kde ho už čekali další Igigivé připraveni ovládnout Zemi. S ME by byli takřka neporazitelní. Ninurta, nejstarší syn Enlila přijal úkol, aby získal ME zpátky. Díky radám Enkiho se mu podařilo Anzu zneškodnit, zajmout a ME vrátit na původní místo. Anzu byl popraven a Mardukovi (synovi Enkiho) nařídili, aby ho převezl na Lachmu (Mars) a dočasně se zde ujal velení a dohlížel na chod základny.

Víme přesně, kdy se tyto události staly, protože nám to sdělují texty na hliněných destičkách. V dvacátém pátém šaru byl Anzu popraven. To znamená, že se to stalo 90 000 let po prvním příletu na Zemi, což tuto událost klade do doby 353 000 let od nynějška…

Zpočátku byla planeta liduprázdná a hrstka Anunnaků musela sama tvrdě pracovat. Hovoří o tom epos – “Když bohové jak lidé pracovali”.

“Když bohové jako lidé pracovali, trpěli námahou, námaha bohů byla obrovská, práce byla těžká a plná problémů.”

Bylo založeno sedm měst a text zmiňuje sedm Anunnaků, kteří v nich vládli. Disciplína, která zde panovala, byla zřejmě velmi striktní: “Velcí Anunnakové, jen nižším bohům uložili všechnu práci.” Nižší bohové hloubili koryta řek, aby se staly splavnými a v hlubinách Apsu hledali zlato a nerosty. I když jim práci ulehčovalo kvalitní náčiní – texty hovoří “o stříbrné sekyrce, jež svítí jako den, dokonce i pod zemí”, tak to musela být úmorná dřina. Dlouhou dobu přesněji:

“Čtyřicet období Anunnakové lopotili bez reptání, potom však zvolali: “Už dost”. Naříkali a pomlouvali, žalovali na práci kopáčů.”

Příležitostí ke vzpouře se stala Enlilova návštěva v těžební oblasti:

“Chceme konfrontaci s velícím důstojníkem, ať nás zbaví této těžké práce, krále bohů, hrdinu Enlila pojďme vyrušit v jeho sídle!”

Vzpoura je vylíčená tak živě a barvitě, že připomíná útok na Bastilu:

“Nyní vyhlásíme válku, dejme se do boje”, vyslechli bohové jejich slova. Náčiní svoje podpálili, podpálili svoje krumpáče, koše svoje zapálili a vydali se k bráně Enlila. Je půlnoc. Jeho dům je obklíčen. Nuska probudil pána svého, z lože donutil ho vstát. “Pane můj, tvůj dům je obklíčen, bitva se přihrnula až k naší bráně.”

Enlilovou první reakcí bylo pozvednout proti vzbouřencům zbraně, ale jeho rádce Nusku se přimlouval, aby se svolalo shromáždění bohů:

“Vzkaž, nechť Anu sem sestoupí. Nechť Enki dostaví se sem.” Anu pak sestoupil tam, také Enki se objevil u něj.

Když se usadili velcí Anunnakové, tak Enlil povstal a zahájil soud. Vzpouru bral ale příliš osobně, Anu navrhl, aby začali vyšetřování. Nusku podpořen autoritou Enua a dalších velitelů se vydal za povstalci s otázkami: “Kdo dal popud k boji? Kdo je podněcovatelem střetu? Kdo chce vyhlásit válku?” Anunnakové však byli svorní:

“Každý z nás válku vyhlásil, máme svoje ve výkopech. Obrovská dřina nás zabíjí. Těžká je naše práce a je plná překážek.”

Když si Enlil vyslechl Nuskovo hlášení a všechny stížnosti, tak se cítil ublíženě a navrhl ultimátum: buď bude popraven vůdce vzbouřenců, anebo se on, Enlil, vzdá funkce:

“Vezmi si zpět svůj úřad, vezmi si zpět svoji sílu a já vystoupím s tebou zpět na nebesa…”

Ale Anu, který sestoupil z nebes, se postavil na stranu vzbouřených Anunnaků:

“Z čeho je viníme? Těžká je práce jejich a je plná překážek! Každý den… Jejich nářky jsou veliké, vždyť slyšíme jejich křik.”

Enki povzbuzen otcovými slovy se také vyjádřil – “otevřel svoje ústa”. Zopakoval slova Anua a nabídl řešení: “Stvořme lulu, primitivního dělníka”. Návrh byl stvořen a po počátečních rozpacích byl přijat s nadšením. “Primitivní dělník, ponese břímě Anunnaků”. Bohové se tehdy usnesli na tom, že bude stvořen dělník: “Jeho jméno nechť je člověk”, pravili…