Lidé, probuďte se z olověného spánku! Poznejte to nedůstojné břemeno, které nosíte a které s nevýslovně houževnatým tlakem doléhá na miliony lidí. Odhoďte ho! Stojí za to, abyste ho nesli? Ani jen jedinou vteřinu ne! Co skrývá? Prázdné plevy, které se plaše rozplynou před závanem Pravdy. Promarnili jste čas i sílu pro nic. Proto rozlomte okovy, které vás poutají a konečně se osvoboďte!

Ten člověk, který zůstává vnitřně spoutaný, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem. Spoutáváte se vším, co se snažíte naučit. Uvažujte: Učením se nutíte stále do cizích forem, které vymysleli druzí, připojujete se dobrovolně k cizímu přesvědčení a přisvojujete si jen to, co jiní prožili v sobě a pro sebe. Přemýšlejte: Jedno není pro všechny! Co jednomu prospívá, může druhému škodit. Každý jednotlivec má jít svojí vlastní cestou ke zdokonalování. Jeho výzbrojí k tomu jsou mu schopnosti, které nosí v sobě. Podle těch se má řídit a na nich budovat! Nedělá-li to, zůstává cizincem sám sobě a bude stát vždy vedlenaučeného, ​​které v něm nemůže nikdy ožít. Tím je pro něj vyloučen jakýkoli užitek. Živoří bez možnosti pokroku.
Dávejte pozor, vy, kteří vážně usilujete o Světlo a Pravdu:

Každý jednotlivec musí cestu ke Světlu prožít v sobě, musí ji sám objevit, chce-li po ní bezpečně putovat. Jen to, co člověk vnitřně prožil, co procítil ve všech obměnách, jen to dokonale pochopil! Utrpení a také radost neustále klepou, aby povzbudily, aby vyburcovaly k duchovnímu probuzení. V jediné vteřině bývá pak člověk osvobozen od vší nicotnosti každodenního života a naplněn předtuchou vyciťuje jak ve štěstí, tak i v bolesti spojení s Duchem, který proudí vším, co žije.

A všechno je přece život, nic není mrtvé! Blaze tomu, kdo takové okamžiky uchopí, udrží a tímto spojením vznese se vzhůru. Nesmí se přitom držet strnulých forem, ale každý se má vyvíjet sám, z vlastního nitra.
Mějte soucit s posměvači a všemi těmi, kteří jsou dosud odcizeni duchovnímu životu. Nezlobte se na ně, když se stanou sarkastickými; neboť tito jsou jen k politování. Jako opilí, jako nemocní stojí před velkým dílem stvoření, které nám tak mnoho poskytuje. Vlečou se pozemským životem tápavě jako slepci a vůbec nevidí celou tu nádheru kolem sebe!

Ti nejúbohejší jsou zmateni, oni spí: nebo jak může člověk například tvrdit, že existuje jen to, co vidí? Že tam, kde svým zrakem nemůže nic zpozorovat, není života. Že odumřením svého těla i on sám přestane existovat jen proto, že dosud pro svou slepotu nemohl se svým zrakem přesvědčit o opaku? Neví teď už podle mnoha věcí, jak úzce je omezena schopnost oka? Neví ještě, že to souvisí se schopností mozku, vázaného na prostor a čas?

Že z toho důvodu nemůže svým okem rozeznat nic, co se vznáší nadprostorem a časem? Neujasnilo se ještě žádnému z těchto posměvačů takové logické rozumové odůvodnění? Duchovní život, nazývaný také druhý svět, je přece jen něco, co stojí zcela nad pozemským rozdělením času a prostoru a co potřebuje tedy stejnorodou cestu, aby bylo poznáno.

Avšak naše oko někdy nevidí ani to, co lze zadělit do prostoru a času. Vezměme si jen kapku vody, jejíž naprostou čistotu dosvědčí každé oko, pokud ji ale pozorujeme zvětšující čočkou, odkryje nám miliony živých bytostí, které mezi sebou nemilosrdně bojují a ničí se. Zda nejsou někdy ve vodě, ve vzduchu bacily takové síly, že mohou zničit lidské tělo, a přece je oko nerozezná? Avšak pod zaostřenými přístroji stávají se viditelnými.

Kdo se po tomto odváží ještě tvrdit, že neuvidíte nic nového, dosud neznámého, jakmile tyto přístroje více zaostříte? Můžete je zaostřit tisíckrát, milionkrát a vaše zrání nedospěje ke konci, ale budou se vám otevírat vždy nové světy, které jste předtím nemohli ani vidět, ani tušit, ale tady přece byly. Logické myšlení vyvodí stejný závěr i ze všeho ostatního, co dosud mohli nashromáždit vědy. Poskytuje výhled na neustálý vývoj, avšak nikdy ne na konec.

Co je tedy druhý svět? To slovo mýlí mnohé. Druhý svět je prostě všechno to, co je pozemskými prostředky nepoznatelné. Pozemské pomůcky jsou však oči, mozek a všechny ostatní tělesné orgány, právě tak jako nástroje, napomáhající k jejich důkladnější a přesnější činnosti těchto tělesných schopností také k širšímu rozsahu. Mohlo by se tedy říci: Druhý svět je všechno to, co je za poznávací schopností našeho tělesného zraku. Ale mezi tímto a záhrobním světem není odloučení nebo oddělení!

Ani žádné propasti! Všechno je jednotné jako celé stvoření. Jediná síla proudí tímto a také oním světem, vše působí a žije z tohoto jediného proudu života, tím je zcela nerozlučně spojeno. Z toho vyplývá následující: Onemocní-li jedna část musí se účinek toho pocítit v části druhé, tak jak je to v lidském těle. Nezdravé látky této druhé části proudí pak následkem přitažlivosti stejnorodého k části nemocné a zesilují tak nemoc ještě více. Jakmile se však taková nemoc stane nevyléčitelnou, vyplývá z toho nutnost odstranit nemocný úd násilím, nemá-li trvale trpět celek. A toto nebezpečí si vyhrazuje zdravé zvratné působení, které, ztížené nesprávným stanoviskem, je někdy nemyslitelné.

Z tohoto důvodu se přizpůsobte.Není tento a druhý svět, ale jen jedno jednotné bytí! Pojem jejich rozdělení vynalezl jedině člověk, který nemůže přehlédnout všechno a ještě se považuje za středobod a hlavní bod jemu viditelného okolí. A přece jeho okruh působení je větší. Avšak svým mylným názorem o oddělení se jen nepřirozeně a násilně omezuje, překáží svému pokroku a uvolní prostor nespoutané fantazii, přinášející znetvořené obrazy. Je pak překvapující, když mnozí mají v důsledku toho jen nevěřící úsměv, jiní chorobné otrocké zbožňování, nebo se to zvrhne na fanatismus? Může se tu někdo ještě divit, že u některých lidí to přerostlo do plaché úzkosti, ba i strachu a hrůzy a mnozí jsou v tom již odchováni?

Pryč s tím vším! K čemu toto soužení? Třeba zbořit tuto mříž, kterou se snažil postavit omyl lidí, která však nikdy neexistovala! Dosavadní falešné stanovisko dává vám také stejně nesprávný základ, na kterém se marně a donekonečna snažíte vybudovat pravou víru, tedy vnitřní přesvědčení. Přitom narážíte na místa, úskalí, na kterých se musíte zapotácet v pochybnostech, nebo vás přinutí samy zhroutit celou stavbu, abyste se pak všeho vzdali možná v zoufalství nebo hněvu. Škodu přitom utrpíte jen sami, protože to pro vás není žádný pokrok, jen zastavení se nebo krok zpět. Takto se vám jen prodlužuje cesta, kterou jednou musíte projít.

Až konečně pochopíte stvoření jako jeden celek, jakým skutečně je, nebudete-li dělat rozdíl mezi tímto a oním světem, pak máte přímou cestu, vlastní cíl se vám přiblíží, vzestup vám udělá radost a dá plné zadostiučinění. Potom budete moci mnohem lépe vyciťovat a rozumět zvratným působením, která jako životní teplo pulsují tím jednotným celkem, protože veškeré působení je poháněno a udržováno také jedinou silou. Zasvitne vám tak světlo Pravdy!

Brzy poznáte, že u mnoha lidí je důvodem posměchu jen pohodlnost a lenost jen proto, že by to vyžadovalo námahu zbourat vše dosud naučené a vymyšlené a postavit nové. U jiných to zasahuje do jejich zažitého způsobu života, a proto je jim to nepohodlné. Takové je třeba nechat, nehádat se s nimi, avšak své znalosti ochotně nabídnout těm, kteří hledají víc než jen naplňování svého těla jako zvířata. Pokud těmto lidem dáváte poznání toho, které se i vám dostává, tehdy nezahrabáváte hřivnu, protože zvratným působením dávání i vaše vedení se obohacuje a posiluje.

Ve vesmíru působí věčný zákon: Že jen v dávání může se také přijímat, pokud jde o trvalé hodnoty! Tento zákon zasahuje tak hluboko, že proniká celým stvořením jako svatý odkaz jeho Stvořitele. Nezištně dávat, pomáhat, kde je o to nouze, mít porozumění pro utrpení bližního i pro jeho slabosti znamená přijímat, neboť to je ta jednoduchá a pravá cesta k Nejvyššímu!

A toto opravdové chtění přinese vám ihned pomoc, sílu! Jen jediné čestné a hluboce procítěné přání k dobru a rozpoltí se jakoby plamenným mečem z druhé, dosud pro vás neviditelné strany ta stěna, kterou si samy vaše myšlenky dosud vybudovaly jako překážku; neboť vy jste zajedno s tím obávaným, popíraným nebo vytouženým druhým světem, jste s ním úzce a nerozlučně spojeni.

Zkuste to; vždyť vaše myšlenky jsou jako poslové, které vysíláte. Vracejí se zpět obtěžkané tím, co jste mysleli, ať je to dobré nebo špatné. Tak je tomu ve skutečnosti. Pamatujte na to, že vaše myšlenky jsou věci, které se duchovně formují a často stávají se útvary, přetrvávajícími pozemský život vašeho těla, pak se vám mnohé ujasní. Proto se zcela správně říká: Jejich skutky půjdou za nimi! Myšlenkové výtvory jsou skutky, které vás budou jednou očekávat!

Tyto vytvářejí kolem vás jasné nebo tmavé kruhy, kterými musíte přeputovat, abyste pronikli do duchovního světa. Tady nepomůže žádná ochrana, žádný zásah, protože vy sami máte rozhodovat o sobě. Vy sami musíte proto učinit první krok ke všemu. Není těžký, záleží to jen na chtění, které se projevuje myšlenkami. Tak sami nesete v sobě nebe i peklo.

Rozhodnout se můžete, ale pak jste bezpodmínečně podrobeni následkům svého myšlení a chtění! Sami si vytváříte tyto následky, proto k vám volám: Udržujte krb svých myšlenek čistý, tak založíte mír a budete šťastní!

Nezapomínejte, že každá vámi vytvořená a vyslaná myšlenka přitahuje na své cestě vše stejnorodé, nebo přilne k jiným, tím se stává silnější a silnější, až nakonec najde i cíl, mozek, který možná jen jednou na vteřinu zapomene na sebe, a tím dá prostor takovým vznášejícím se myšlenkovým formám, aby k němu pronikly a zapůsobily. Jen si pomyslete na to, jaká zodpovědnost pak na vás padne, když se myšlenka stane skutkem prostřednictvím někoho, na koho mohla zapůsobit! Tato zodpovědnost se projeví již tím, že každá jednotlivá myšlenka má s vámi trvalé spojení jakoby neroztržitelným vláknem a vrací se k vám opět se silou získanou po cestě, aby vás znovu zatížila nebo oblažila, vždy podle druhu, který jste vytvořili.

Tak stojíme ve světě myšlenek a svým nynějším způsobem myšlení vytváříme v něm také prostor takovým podobným myšlenkovým formám. Proto neplýtvejte silou myšlení, ale sbírejte ji k obraně ak jasnému myšlení, které jako oštěp vychází a na všechno působí. Vytvořte tak ze svého myšlení posvátné kopí, které bojuje za dobro, léčí rány a podporuje celé stvoření!

Své myšlení zaměřte proto k činorodému pokroku! Abyste to uskutečnili, musíte zatřást nejednom sloupem, podpírajícím dávno získané názory. Často to bývá nějaký pojem, který pro nesprávné pochopení nedovolí najít pravou cestu. Musí se vrátit k bodu, kde byl pojem vytvořen. Záblesk světla zhroutí celou stavbu, kterou po desetiletí namáhavě budoval a po kratším nebo delším omráčení se dá znovu do díla! Musí, protože ve vesmíru není zastavení. Vezměme si například pojem času:
Čas plyne! Časy se mění! Tak slyšet mluvit lidi a přitom se bezděčně vynoří v duchu obraz: Vidíme kolem sebe běžet časy v neustálé změně!

Takový obraz se stane zvykem a pro mnohé i pevným základem, na kterém staví dál a usměrňují také své zkoumání a hloubání. Ale netrvá to dlouho a potom narazí na překážky, které si vzájemně odporují. Ani při nejlepší vůli se už všechno neshoduje. Ztrácejí se a ponechávají mezery, které i přes veškeré hloubání již nelze zaplnit. Potom se nejeden člověk domnívá, že na takových místech, kde logické myšlení nenachází oporu, měla by se použít víra jako náhrada. To je ovšem nesprávné! Člověk nemá věřit věcem, které nemůže pochopit! Musí se snažit, aby jim porozuměl; jinak otevírá bránu dokořán omylem a omyly vždy znehodnocují Pravdu.

Věřit bez pochopení je jen těžkopádnost a lenost myšlení! To nevede ducha vzhůru, ale ho stlačuje dolů. Proto hlavu vzhůru, máme zkoušet, zkoumat. Touha k tomu není v nás nadarmo.

Čas! Plyne skutečně? Proč se při této zásadě naráží na překážky, má-li se to dále domyslet? Zcela jednoduše proto, že základní myšlenka je nesprávná; neboť čas stojí! Ale my mu spěcháme vstříc! My se ženeme do času, který je věčný a hledáme v něm Pravdu. Čas stojí. Zůstává stejný dnes, včera i za tisíc let! Mění se jen formy. Noríme se do času, abychom čerpali z klína jeho záznamů, abychom obohatili své vedení ve sbírce času!

Neboť nic se neztratilo, všechno uchoval. Nezměnil se, protože je věčný. I ty, ó, člověče, zůstáváš vždy jen tentýž, ať jsi mladý nebo stařec! Zůstáváš tím, čím jsi! Necítil jsi to už sám? Neznáš zřetelně rozdíl mezi svým zevnějškem a svým „já“? Mezi svým tělem, které je podrobeno změnám a tebou, duchem, který je věčný?

Hledáte Pravdu! Co je Pravda? To, co dnes cítíte ještě jako Pravdu, zítra již poznáte jako omyl a později v těchto omylech zase objevíte zrnka Pravdy! Nebo i zjevení mění své formy. Tak to s vámi pokračuje při tvrdošíjném hledání, avšak touto proměnou stáváte se zralejšími!

Pravda zůstává vždy stejná, ta se nemění, vždyť je věčná! A protože je věčná, nebude ji možné nikdy čistě a skutečně pochopit pozemskými smysly, které znají jen změnu tvarů! Staňte se proto duchovními! Osvobozeni od všech pozemských myšlenek a máte Pravdu, budete v Pravdě, abyste se v ní koupali, trvale ozářeni jejím čistým světlem, neboť vás úplně obklopí. Budete v ní plavat, jakmile se stanete duchovními.

Potom už nebudete více potřebovat namáhavě se učit vědám, nebudete třeba obávat se žádných omylů, protože na každou otázku budete mít již předem odpověď v samotné Pravdě; ba ještě víc, protože si už nebudete klást žádné otázky, budete vše vědět, všechno chápat, protože váš duch bude žít v čistém Světle a Pravdě!

Proto se duchovně osvoboďte! Rozlámejte všechna pouta, která vás drží dolů! Pokud se vám přitom vyskytnou překážky, jásejte jim vstříc s radostí, neboť znamenají pro vás cestu ke svobodě a síle! Považujte je za dar, ze kterého vám vyplynou výhody a hravě je přemůžete. Buď se vám předkládají, abyste se na nich učili a rozvíjeli, čím si rozmnožujete svou výzbroj pro vzestup, nebo jsou to zvratné účinky viny, kterou si tím odpykáte a můžete se od ní osvobodit. V obou případech vás povedou napřed. Proto svěže přes ně, je to pro vaši spásu!

Je bláznovstvímmluvit o ranách osudu nebo zkouškách. Každý boj a každé utrpení je pokrokem. Lidem se tím dává příležitost vymazat stíny předešlých pochybení; vždyť ani haléř nemůže být z nich nikomu odpuštěn, protože koloběh věčných zákonů je iv tomto ohledu ve vesmíru neposunitelný, v něm se projevuje tvůrčí vůle Boha Otce, který nám tím odpouští a smazává vše temné. Nejmenší odchylka od těchto zákonů a svět by se musel rozpadnout na trosky. Tak jasně a moudře je vše zařízeno.
Kdo však má z minulosti velmi mnoho vyrovnávat, zda nutně tento člověk nezmalomyslní, zda se neshrozí před odpykáním každé viny?

Může s tím začít plný důvěry a radostně, může být bez obav, pokud opravdu poctivě chce! Vždyť vyrovnání může se vytvořit protiproudem síly dobrého chtění, které v duchovním podobně jako jiné myšlenkové formy oživne a stane se mocnou zbraní, schopnou smazat každou tíhu temna, každé břemeno a to „já“ přivést ke Světlu!

Síla chtění! Tato tak mnohými netušená moc, přitahující k sobě stejné síly, podobně jako nikdy neselhávající magnet, roste jako lavina a spojená s duchovně podobnými silami vrací se k východisku, zasáhne tak prazdroj, lépe řečeno původce a pozvedne ho vysoko ke Světlu, nebo zatlačí hlouběji do bahna a špíny! Vždy podle způsobu, jak to původce kdysi sám chtěl. Kdo toto zná stále, jistě se dostavující zvratné působení, panující v celém stvoření, které se s neodchylnou jistotou projeví a rozvine, ten ho umí využít, musí ho milovat, i se ho obávat! Tomuto ožívá postupně neviditelný svět kolem něj, protože vyciťuje zřetelně jeho působení, které rozplývají každou pochybnost.

Musí vyciťovat silné vlny neustálé činnosti, které na něj působí z velkého vesmíru, když na to jen trochu dbá, nakonec vycítí, že je ohniskem silných proudění jako čočka, která zachycuje sluneční paprsky, soustřeďuje je do jednoho bodu a budí tam sílu, působící zápalně, která svým prouděním může být spalující a ničící, ale také léčící a oživující, přinášející požehnání, jakož i schopná vznítit i žhající oheň! A takovými čočkami jsme i my, schopni svým chtěním tyto neviditelné, nás zasahující proudy sil soustředit a zesílené vysílat k dobrým nebo špatným účelům, aby lidstvu přinesli požehnání nebo zkázu.

Jimi můžeme a máme zapalovat planoucí oheň v duších, plamen nadšení pro dobro, pro ušlechtilost a pro zdokonalení! K tomuto patří jen síla chtění, která činí člověka v určitém smyslu pánem ve stvoření, k určování a utvoření si vlastního osudu. Jeho vlastní chtění přináší mu buď zničení nebo spásu! Obdrží odměnu nebo trest s neúprosnou jistotou.

Ale nebojte se, že tato vědomost vás odvede od Stvořitele, že oslabí vaši dosavadní víru. Naopak! Znalost těchto věčných zákonů, které můžeme využít, odhalí nám celé dílo stvoření ještě mnohem vznešenějším a nutí hlouběji bádajícího zbožně pokleknout před jeho velikostí! Potom nikdy nebude člověk chtít něco špatného. Sáhne s radostí po nejlepší, pro něj existující opoře: po lásce! Po lásce k celému velkolepému stvoření, lásce k bližnímu, aby ho takto vedla vzhůru, k nádheře tohoto požitku, tohoto vědomí síly.
https://www.abdrushin.sk/vo-svetle-pravdy/