Součástí dnešní “kultury” je, že lidi sdílí věci na Internetu, a když se ty věci nelíbí globalistickejm parazitům, internetoví cenzoři je na jejich příkaz mažou, nebo aspoň nenápadně zneviditelňujou. Nejvíc je to vidět na platformách globálních fašistů jako Google (YouTube), Fakebook a další.
Většina z vás asi už od někoho slyšela radu jako “rychle se na to video koukni, než to smažou”. Na jednu stranu odstranit něco z Internetu je téměř nemožný, ale zároveň ta snaha o to je dost velká a “nežádoucí” příspěvky se mažou dnes a denně.
Takže si povíme něco o tom, jak se proti tomu bránit, jak a kde věci sdílet, jaký máme k dispozici nástroje a možnosti, a když jsem u toho, přidám i pár obecnějších technickejch rad, jak efektivně zacházet s různejma typama souborů, pro ty, pro něž je IT tak trochu španělská vesnice.
Na všechno existujou nástroje
Je dobrý si uvědomit, že žijeme v (trochu retardovanej, ale přece jenom) technologicky pokročilej době, a tudíž máme k dispozici neskutečný množství užitečnejch nástrojů. A ačkoliv se vládní organizace jako NSA snaží přitáhnout nejlepší hackery do svejch služeb, a technokorporace se snaží veškerou svoji technologii monopolizovat, tak kreativitu a genialitu normálních, nezávislejch a nezkorumpovanejch lidí nemůžou nikdy zastavit, ani si jí všechnu koupit.
Platformy jako YouTube se snaží dělat všechno pro to, aby si jejich videa nemoh nikdo uložit na svůj počítač. Jenže ono to nejde. Abyste mohli video na YT (nebo kdekoliv) vidět, musí se nějakou formou stáhnout do vašeho počítače. (Ačkoliv si většina počítačově negramotnejch lidí myslí, že to tak neni.) Kdysi ty soubory byly lehko vidět v adresáři Temporary Internet Files a daly se odtud prostě zkopírovat, ale dnes je to všechno mnohem víc zakamuflovaný.
(Pokud patříte mezi počítačový antitalenty a aspoň trochu vás to zajímá, můžete si přečíst něco o tom, jak fungujou Internety.)
To ale nic nemění na tom, že aby váš prohlížeč dokázal video na YT přehrát, musí vědět, kde ten video soubor hledat. A když to ví ten prohlížeč, určitě na to přijde i někdo, kdo se vyzná v tom html kódu a javascriptech a dalším bordelu ve zdroji tý stránky. Proto najdete na torrentech videa třeba z Netflixu prakticky pár minut po tom, co je Netflix zveřejní. Když to jde přehrát, jde to uložit. Jen musíte vědět jak.
To ale neznamená, že každej z vás se musí naučit vyznat se v html kódu a podobně. Na to máme dostatek lidí, kteří to udělaji za nás. My jen potřebujeme někde najít nějakej nástroj, kterej pro nás napsali.
A to je celej ten trik. Na všechno jsou nástroje (a zadarmo). Jen vás musí napadnout, že takovej nástroj asi bude existovat, a musíte si ho najít.
Ty nástroje bych rozdělil zhruba do tří kategorií:
1. samostatný programy
2. pluginy do prohlížečů
3. online služby (tj. webový stránky)
Programy jsou asi jasný – něco si stáhnete a nainstalujete, a ten program něco umí, nezávisle na webovym prohlížeči. Pluginy se nainstalujou do prohlížeče, čímž se stanou jeho součástí a rozšiřujou jeho funkce. Online služby jsou webový stránky, který vám umožňujou něco dělat, aniž byste potřebovali cokoliv kamkoliv instalovat. Jakoukoliv operaci potřebujete, ten server (na němž běží ty stránky) jí udělá za vás a vám předá ten výsledek. Je až neuvěřitelný, co všechno se dá dnes získat touhle metodou.
Download – videa
Začneme těma videama, protože ty jsou největší, a tudíž je nejtěžší je rychle kopírovat a šířit. Z každý platformy se to video dá nějak vydolovat a je na to spousta nástrojů.
Na stahování videí z různejch platforem teda existujou programy, pluginy, a webový stránky. Neni ani třeba vědět o nějakejch specifickejch – vždycky se daji najít. Když potřebujete stáhnout video z YT, napíšete jednoduše do vyhledávače “download youtube videos” a najdete desítky možností, jak to udělat. Kdybyste potřebovali stáhnout video ze stránky WTFBSHAX.com, napíšete prostě “download wtfbshax videos” a něco vám to najde. Pokud je ta platforma aspoň trochu známá, je malá šance, že byste nic nenašli.
Ty programy jsem nezkoušel, protože nevidim důvod. Pluginy pro stahování videí jsem používal léta a jsou docela funkční, akorát ty platformy často změní systém a pak plugin potřebuje aktualizaci. Momentálně mám třeba ve Firefoxu jednoduchej plugin “Bitchute Download”, kterej mi na stránce nějakýho videa na Bitchute rychle a jednoduše dá přímej odkaz na stažení toho videa.
Nejvíc ale používám stránky, takže zmínim těch pár, co používám a mám dobře vyzkoušený.
Youtube – www.y2mate.com
Pro youtube je samozřejmě spousta možností. Tohle je jedna z těch, který maji tu výhodu, že si tu stránku ani nemusíte pamatovat. Stačí pozměnit odkaz na youtube a něco do něj připsat. Takže v adrese videa na youtube přepíšete www.youtube.com na www.youtubepp.com a automaticky vás to přesměruje na stránku pro stažení toho videa. (To funguje tak, že si provozovatel y2mate zaregistruje i doménu youtubepp.com a nastaví si přesměrování na y2mate.)
Facebook – fdown.net
Použití všech podobnejch stránek je prakticky stejný. Načtete stránku, vložíte odkaz na video (neboli adresu stránky s videem) a dostanete odkaz ke stažení.
Samozřejmě v první řadě by nikdo neměl takový sračky jako youtube a facebook používat.
BitChute – tubeoffline.com/downloadFrom.php?host=BitChute
Tubeoffline by měl umět stahovat i z mnoha dalších platforem, což jsem ale nezkoušel. Tady mám odkaz přímo na sekci BitChute.
Rumble – savethevideo.net/rumble-video-downloader
SaveTheVideo umí taky víc platforem, třeba i ten BitChute.
Odyssee má možnost “Download” přímo v sobě,
takže tady nic nepotřebujete. (Obrázek vpravo)
Pokud potřebujete video z jinejch stránek, můžete zkusit, jestli to zvládne některá z těch zmíněnejch, nebo prostě vyhledat. Stahoval jsem z vk.com a dalších, který se na videa tolik nepoužívaj, a taky to šlo.
Sdílení – text
Sdílet se dá spousta věcí spoustou způsobů, ale je lepší vědět, co je pro jakou věc ten vhodnej způsob. Na sdílení textu existujou stránky jako paste2.org, pastebin.com nebo 0bin.net.
Některý jsou rychlý a jednoduchý. Některý jsou obzvlášť dobrý na sdílení počítačovýho kódu (html, python, C++) a nabízí spoustu možností. Většinou se dá nastavit, za jak dlouho se text má odstranit, s tím, že výchozí nastavení je obvykle “nikdy”. Pokud si založíte účet, máte nad tím vetší kontrolu.
Kromě kódu je to dobrý na sdílení nějakýho delšího textu, když nemáte svoje stránky, kam byste to mohli dát. Klidně tam můžete napsat celej román.
Zajímavá je stránka telegra.ph, která je zaměřená na sdílení článků. Stránka je úplně jednoduchá – není tam vůbec nic zbytečnýho. Jen jednoduchej editor s pár základníma možnostma.
Pokud chcete napsat článek a nemáte žádný vlastní stránky ani blog a nechcete si nic takovýho zakládat, tohle je ideální. Akorát pak musíte někde sdílet ten odkaz, protože jinak to nikdo nenajde.
Ještě zajímavější jsou stránky na kolaboraci, jako publishwith.me, note.rezopole.net, nebo collabedit.com. Je to něco jako multiplayer verze Wordu. Když si založíte novej projekt, vytvoří to stránku s náhodnym jménem, jako třeba https://publishwith.me/goyM489nqD. Pokud tomu chcete dát vlastní jméno, napište ho do adresy za publishwith.me/, třeba takhle:
Řekne vám to, že stránka neexistuje a zeptá se to, jestli jí chcete založit. Řeknete jo a jste tam. (Pokud by už existovala, tak se na ní takhle dostanete.) Je to normální webová stránka, takže je přístupná komukoliv, kdo zná odkaz. Obvykle vám tam nikdo cizí nepoleze, protože by musel uhodnout adresu. Můžete si ale i založit účet a nastavit to tak, aby tam mohli jen lidi, kterejm dáte přístup.
Účelem je, že tu několik lidí může pracovat na jednom textu zároveň. Ta hlavní část je textovej editor, do kterýho můžou psát všichni zároveň. Každej má přidělenou nějakou barvu, takže je vidět, co kdo píše. Většina lidí tohle asi na nic nevyužije, ale pro určitý typy projektů je to super.
Sdílení – obrázky
Na sdílení obrázků je toho samozřejmě spousta, jako jeden z nejznámějších – imgur. Používal jsem třeba pasteboard.co, postimg.cc, nebo imgbb.com. Různý stránky maji různý možnosti, funkce a omezení. Něco je lepší, když máte velký obrázky, něco, když jich máte hodně, něco má víc funkcí (třeba úpravy), a něco je jednoduchý a rychlý. Obvykle se daji dělat i alba a podobně.
Pokud chcete najít stránku, která bude vyhovovat vašim požadavkům, na Internetu jsou vždycky články typu “10 Best Websites for Sharing Images” nebo “5 Ways to Download Youtube Videos” a podobně. Tam se jednak dovíte, co je k dispozici, a jednak vám tam řeknou, která stránka je v čem lepší. Prostě když něco potřebujete, obvykle stačí jen trochu hledat.
Sdílení – videa
Tohle jsme už vlastně probrali, takže stručně – pokud chcete veřejně sdílet video, vykašlete se na fašouny z Googlu a jejich JewTube a založte si účet na bitchute, odysee, nebo rumble.
Pokud byste chtěli s někym sdílet video ne tak veřejně, některý ty stránky (nebo možná všechny?) nabízí i takovou možnost – k videu se dostane jen ten, kdo má odkaz, a neni možný ho najít vyhledáváním. Další možnost neveřejnýho sdílení je v další sekci…
Sdílení – velký soubory všeho druhu
Dneska už neni problém snadno sdílet soubory o velikosti až několik GB. Na to je tu už dávno spousta platforem. Opět si můžete vyhledat “best filesharing services” nebo tak něco. Spousta jich za ty roky zanikla kvůli nelegálnímu sdílení a pronásledování vládama, ale poslední dobou bych řek, že už to pronásledování vzdali a víc toho vzniká než zaniká.
Zmínim tu pár těch, se kterejma mám nějakou zkušenost. Rozhodně bych nedoporučoval žádnej GoogleDrive nebo OneDrive od globálních fašounů, lhářů a špehů Google a Micro$oft. Samozřejmě Internet se vám bude snažit namluvit, že jsou nejlepší, nebo aspoň nejpopulárnější, čímž byste se neměli nechat oblbnout, stejně jako se nenecháte oblbnout, když vám Česká televize říká, že naše vláda něco dělá dobře.
ZippyShare používám, když potřebuju něco sdílet rychle, na krátkou dobu, a nechci tim ztrácet moc času. Je to jediná z těch stránek, co tu zmiňuju, kde nemám účet, protože i s účtem to po čase maže nepoužívaný soubory, což je jedna z jeho dvou nevýhod. Druhá nevýhoda je omezení 500MB na soubor.
Výhody jsou, že rozhraní je hrozně jednoduchý a všechno jde rychle a snadno, a rychlost přenosu je obvykle několik MB/s. Pokud teda nepotřebuju, aby tam soubor vydržel navždy (myslim, že po měsíci nepoužívání to smažou), a nemám soubor větší než 500MB, použiju Zippy. Na jednorázový sdílení je perfektní.
Dá se to třeba využít, když máte mailovou přílohu větší, než dovoluje váš mail server. (Osobně bych lidi, kteří se do mailu pokoušej cpát 20- a víc megový přílohy střílel, aspoň špuntovkou, ale holt tomu každej nerozumí.) Takže pokud máte 50MB soubor, kterej někomu chcete poslat, nebudete to rvát do mailu, hodíte to na Zippy, a do mailu dáte jen odkaz na stažení.
Samozřejmě i na soubory do 1GB se to dá dost dobře použít, protože rozdělit soubor na dvě části neni těžký – dokáže to třeba WinRar – a hodit to tam na dvakrát je pořád dost rychlý. Může se to rozdělit klidně i na deset částí, ale pak už je asi lepší použít něco, co to zvládne najednou.
ZippyShare zdechnul v roce 2023, takže jsem hledal náhradu na rychlý, jednorázový sdílení.
filepost.io vypadá perfektně – všechno je jednoduchý a rychlý a s ničim mě to neotravovalo, jak při uploadu, tak při downloadu. Nenarazil jsem na žádný problémy. Soubory mažou po 15 dnech, ale na rozdíl od Zippy sem můžete hodit až 5GB.
Podobně je na tom file.io. Maže se tu po 14 dnech, maximální velikost je 2GB. Všechno je tam velmi jednoduchý.
Zajímavý je i gofile.io. Tam to mažou po 10 dnech nepoužívání, takže když se soubor pravidelně stahuje, tak tam vydrží. Píšou tam, že velikost souborů je dokonce neomezená.
Bezproblémově a dost zajímavě vypadá i pixeldrain.com. Maximální velikost 20GB a soubor se maže 60 dní po posledním stažení, takže z tadytěch možností by vydržel nejdýl i jednorázově a při pravidelnym stahování neomezeně.
MediaFire používám dlouho a mám tam soubory přes 10 let. Dá se to taky použít i bez účtu, ale rozhodně je lepší mít účet, jehož hlavní výhodou je právě to, že tam soubory vydrží neomezeně dlouho.
MF nabízí zadarmo 10GB, ale nějak to jde zvýšit na 50. Nevim přesně jak a proč, ale už před lety mi to dalo těch 50GB a nikdy jsem nic neplatil.
Mimochodem jsem na Internetu neplatil nikdy za nic. Jednak nevim, proč bych to dělal, když mi ty “free” verze vždycky stačily, a jednak nemám žádnou platební kartu, PayPal, ani nic podobnýho, což mě z placenejch verzí tak trochu diskvalifikuje. Kromě toho, že člověk ušetří, je tu i druhá výhoda – anonymita. Nikdo neví, kdo jsem, a i většina lidí, se kterejma jsem přes net komunikoval roky, nikdy ani nezjistila, z jaký jsem země, ačkoliv se o to snažili. V době cenzury a gestapáckejch manýrů vlády se to obzvlášť hodí. To jen tak na okraj.
Každopádně MediaFire, ačkoliv před mnoha lety měl nějaký problémy a horší podmínky než teď, se stal hodně spolehlivou službou.
Mega měl ze začátku hodně problémů a roky mi odtud nešlo nic stáhnout, ale to se dávno vyřešilo a dneska je to masivní a solidní služba. Volnej účet vám dá 20GB a myslim, že to taky nějak jde zvýšit na 50, i když nevim jak. Tady už účet potřebujete, protože bez něj tam nic nenasdílíte. (Stahovat samozřejmě můžete bez něj.)
Mega se chlubí šifrováním a dalšíma funkcema, který jsem nijak nezkoušel, ale je tu už celkem dlouho, používá se hodně, a z fleku 20GB vám moc jinejch služeb nedá, takže je to dobrá volba.
Yandex mám taky hodně dlouho. 10GB na soubory dostanete jako bonus k mailovýmu účtu a mám tam data taky už asi 10 let. Yandex je ruskej, takže ideální pro všechny “pro-ruský šváby”. Česká a americká cenzura tam nedosáhne.
Když už jsme u toho, tak mám účet i na mail.ru. Nijak ho nepoužívám a ani nevim, proč ho vlastně mám. Teď jsem se tam ale podíval a vypadá to, že na sdílení souborů tam mám 25GB! To snad abych to začal provokativně používat. Nevýhodou ale je, že se tam ke všemu musíte prokousat azbukou.
Nedávno jsem jen tak z nudy hledal nějakou další podobnou službu a založil si účet na IceDrive. Je tam 10GB zdarma a nějaký soubory tam mám už půl roku a vypadá to OK.
Všechny tyhle služby (a spousta dalších) fungujou dobře na sdílení velkejch souborů, včetně těch videí, který většina z nich dokáže dneska i přehrávat online, pokud to nechcete stahovat. Soubory jsou obvykle veřejně dostupný, ale ne hledatelný, což znamená, že se k nim dostane jen ten, komu dáte odkaz. Dá se ale nastavit i větší zabezpečení.
Pokud jste paranoidní a chcete mít jistotu, že se k souboru nedostane nikdo nepovolanej, ale přitom ho potřebujete pro někoho nasdílet, vždycky ho můžete zabalit do raru a na ten dát heslo. Pak i kdyby se někomu podařilo to stáhnout, tak to bez hesla neotevře.
Obecný rady a návody
Jak otevřít “neznámý” soubory
Lidi, co nekamarádí s počítači, často řeší, že se k nim dostane nějakej soubor a oni neví, jak ho otevřít. Na to je samozřejmě jednoduchá odpověď: “Najdi si to na Internetu!” Takže když dostanete třeba soubor s příponou .wtf, napíšete do vyhledávače (keterej neni Google) “wtf file type”. Zjistíte, že ačkoliv jsem si tuhle příponu vymyslel, tak takový soubory opravdu existujou (což mě nijak nepřekvapuje) a je to “World of Warcraft Text File”. Což vám říká dvě věci: 1. je to soubor pro hru WoW, a 2. je to textovej soubor, takže když ho otevřete v notepadu, tak se pravděpodobně z toho obsahu něco dozvíte. Každopádně u jakýkoliv přípony se dá lehko zjistit, co je to za soubor a jak ho otevřít. Případně můžete do vyhledávače přímo zadat “jak otevřít…”
Pokud patříte mezi ty těžký případy, co neví, co je přípona, tak to je těch pár písmen za tečkou na konci názvu souboru. Třeba “fialajeidiot.txt” je soubor typu txt. Pokud máte blbě nastavený Windows a používáte Průzkumník místo nějakýho inteligentního programu a ty přípony tam nevidíte, klikněte na soubor pravym tlačítkem, vyberte Properties/Vlastnosti a tam už to uvidíte. Pokud i to je na vás moc, tak ten počítač vypněte a běžte radši do lesa. Ušetříte si spoustu nervů.
Když zjistíte, jakej program je třeba k otevření vašeho souboru, můžete si ten program někde stáhnout, pokud neni placenej. Pokud byste potřebovali placenej program, protože žádnej “free” neni k dispozici, nemusíte ještě zoufat. Jestli s tim souborem nepotřebujete pracovat (ukládat ho), ale jen se na něj podívat, dá se to taky často zvládnout přes nějakou online službu.
Občas se mi v práci někdo ozve, že nemůže otevřít nějakej ten soubor s příponou, o kterej jsem nikdy neslyšel. Takže vyhledám, co je to za příponu a zjistim třeba, že je to něco pro AutoCAD, z čehož už tak nějak odhadnu, že na to asi bezplatnej program nebude (což si samozřejmě ověřim). Takže vyhledám něco jako “open autocad files online” a najdu nějakou stránku, kam se ten soubor dá nahrát a on se vám tam zobrazí.
Tohle se nestává často, takže tak úplně nevim, jaká je situace, ale mám pocit, že dneska se toho takhle dá vyřešit fakt hodně – že si prostě najdete online službu, která udělá, co potřebujete.
Pokud se k vám dostávaji soubory, který nemůžete otevřít, často, a neni to nic extra technickýho (jen si s tim základní vybavení Windows neporadí), tak je dobrý mít aspoň nějakej slušnej prohlížeč obrázků a přehrávač videí (což zvládne i audio). Na obrázky je dobrej FastStone Image Viewer, na audio Winamp nebo Foobar, na videa MPC (media player classic) nebo i to pitomý VLC. (VLC nemá moc dobrou reputaci, ale asi se to v posledních letech zlepšilo a pro počítačově negramotný je to jednoduchý řešení.) Všechny tyhle programy jsou samozřejmě zadarmo ke stažení.
Konverze
Druhá možnost, jak se vypořádat se souborem, kterej vás zlobí svojí příponou, je konvertovat ho na něco jinýho. Na to jsou opět buď programy nebo online služby. Na jednorázovou konverzi vám bude stačit online služba, na častější použití je lepší mít program.
Co se dá na co konvertovat má samozřejmě nějaký meze. Jen totální pitomec by se pokoušel konvertovat obrázek na audio. (I když i pár takovejch by se určitě našlo – napadá mě hned několik “odbornic” z naší vlády.) V zásadě mezi sebou můžete konvertovat různý textový formáty, různý audio formáty, a různý video formáty. Prostě soubory podobnýho typu.
S audiem je to asi nejpřímočařejší, protože jakejkoliv audio formát můžete konvertovat na jakejkoliv jinej. Je-li výslednej formát ztrátovej (což je většina, včetně mp3), musíte ale počítat s možnou ztrátou kvality. Když nastavíte kvalitu výslednýho souboru moc nízkou, bude holt zvuk horší. (Samozřejmě vyšší kvalita bude znamenat větší soubor.) Audio se ale dá konvertovat celkem snadno. FLAC MP3 Converter zvládá desítky formátů.
Video je problematičtější, protože pokud je třeba ho překódovat, trvá to tak desetkrát dýl než audio a pořádně to na celou tu dobu vytíží procesor. A pokud tomu nerozumíte, tak těžko odhadnete, jakou kvalitu máte zvolit, obzvlášť když budete mít k dispozici 20 nastavení, z nichž ani jednomu nerozumíte. Kódování videa už je docela věda.
Takže konverzi videa bych doporučil jen tehdy, když je to video hodně krátký, opravdu ho seženete jen ve formátu, kterej opravdu nepřehrajete, a opravdu ho nutně potřebujete vidět.
Trochu speciální případ je, když se jedná o formáty mp4 a mkv. To jsou totiž celkem kompatibilní kontejnery, kde může “konverze” proběhnout bez kódování. Jestli netušíte, co tady melu o jakejch kontejnerech, tak asi takhle: v tom souboru je “video stream”, “audio stream” a možná ještě něco. Video může bejt třeba XviD nebo x264 (video formáty), audio např. mp3 nebo aac (audio formáty). To jsou v podstatě samostatný soubory, který se z toho kontejneru daj vytáhnout a použít nezávisle na sobě. Ten kontejner to v sobě spojuje do souboru, kterej vlastně neni “video soubor”, ale kombinace audio-video.
Což znamená, že při “konverzi” mezi mp4 a mkv ty streamy jen vytáhnete z jednoho a vložíte do druhýho, aniž by bylo třeba něco překódovat a aniž by se snížila kvalita. Pokud chcete do mkv, je na to MKVToolNix GUI, a pokud do mp4, je na to ffmpeg. Změna kontejneru u kratšího videa trvá jen vteřinu. Ty programy ale přece jenom vyžadujou nějaký znalosti. Online konverze bude jednodušší, ale otázka je, jestli ten online nástroj bude schopnej jen změnit ten kontejner, aniž by to kódoval.
Jelikož zřejmě budete spíš chtít změnu z mkv na mp4, protože mp4 má větší podporu, je dobrý mít na paměti, že mkv je mnohem univerzálnější kontejner, kterej v sobě dokáže mít i titulky (textový, tj. ne pixely přímo ve videu), kapitoly a fonty, což mp4 nedokáže, takže o to tou konverzí přijdete. Soubory z Netflixu jsou mkv právě proto, že v nich jsou často titulky ve 20 jazycích, což mp4 neumí. (Nicméně MKVToolNix vám ty titulky z mkv vytáhne a můžete si ten soubor – obvykle .srt – dát do adresáře k tej mp4.)
S textovejma souborama je to trochu zapeklitý, protože konvertovat například mezi pdf a doc je docela prasárna, protože to neni na 100% kompatibilní. Nějak se to zkonvertuje, ale výsledek může mít různý chyby, takže to je třeba vždycky brát v úvahu. To, že “konverze proběhla”, ještě neznamená, že ten výsledek bude použitelnej. (S pdf je vůbec celkem těžký dělat nějaký úpravy bez profesionálního softwaru. Sice to jde, ale vyžaduje to nějaký znalosti.)
Jak teda konvertovat soubory z jednoho formátu do druhýho? Celkem jednoduše. Napíšete do vyhledávače “convert ABC to XYZ”, pokud máte soubor s příponou .abc, chcete mít .xyz, a ty přípony jsou kompatibilní. Pak si jen vyberte nějakou stránku, která takovou konverzi nabízí. Nahrajete tam svůj soubor, ono to tam něco přechroupe a za chvíli vás to nechá stáhnout ten konvertovanej. Je to ale třeba otestovat a někdy je nutný vyzkoušet několik stránek, obzvlášť když je kompatibilita mezi těma formátama nižší.
Obecně je ale konvertování souborů timhle způsobem smysluplný jen v krajních a nouzovejch případech, kdy nemáte lepší možnost, a musíte počítat s potenciálně nedokonalym výsledkem.
Jak bejt tajnej, když po mně jde Rakušanovo Gestapo
Na závěr přidám pár informací o tom, jak si chránit osobní/tajný informace na svym počítači, protože kdo ví, co všechno se tady ještě stane.
Jak už jsem nadhodil, jednoduchej způsob, jak něco zaheslovat, je zabalit to do raru a zaheslovat ten. Kde se zadává heslo, vidíte vpravo dole na obrázku.
V zelenym rámečku je mimochodem ta možnost rozdělit archív na části, třeba po 200MB.
Při standardním nastavení sice nikdo bez hesla nedostane z toho raru ty soubory, ale pořád uvidí názvy těch souborů. Takže pokud chcete bejt ještě tajnější, zaškrtněte “Encrypt file names”. Pak už nikdo nebude mít tušení, co v tom raru je. Teda pokud to hloupě nepojmenujete “jak jsem vykrad banku.rar”.
Pro ještě vyšší bezpečnost můžete místo RAR vybrat RAR5. Má to menší kompatibilitu, ale lepší šifrování. Ta hlavní bezpečnost ale spočívá v tom, jaký si tam dáte heslo. Pokud si jako heslo dáte jméno svýho dítěte nebo datum narození někoho z rodiny, nebo nějakou podobnou pitomost, tak je to jako chránit se proti zlodějům tim, že si zámek na dveřích od bytu přelepíte lepenkou.
Pro zašifrování souborů existuje i spousta jinejch nástrojů, který vyloženě šifrujou soubory, aniž by je komprimovaly. Zkušenější uživatelé si je najdou; pro ty méně zkušený to ale asi nemá význam. Rar je jednoduchej. A pokud nemáte WinRar, dá se použít i WinZip nebo 7-Zip.
Pro textový soubory je efektivnější metodou nějakej šifrovanej Notepad. Nemusíte tak ten soubor pro modifikaci vytahovat z archivu. Je tu třeba Steganos LockNote, Crypto Notepad, NotepadCrypt a další. S nima máte prostě textovej soubor na heslo. Takhle můžete mít třeba textovej soubor, ve kterym máte osobní informace nebo hesla k účtům, můžete to mít třeba na flashce, a i kdyby vám někdo šlohnul flashku, tak se k těm informacím nedostane. Opět teda za předpokladu, že si tam nedáte debilní heslo.
Zajímavym doplňkem jsou zamykače a schovávače adresářů a souborů (folder/file locker). Jsou to programy, který si zaheslujete a se kterejma můžete zamykat nebo schovávat adresáře a soubory na svym počítači. Zamykání vám v podstatě nenabízí žádnou velkou výhodu proti raru s heslem, ale schovávání má tu výhodu, že když by vám někdo prohledával hard disk a narazil na zaheslovanej rar, může si ho zkopírovat a doma pak zkoušet 65435658 hesel, zatímco neviditelnej adresář nebo soubor vůbec neuvidí. Dostat se k nim dá jen tak, že se spustí ten program, co to zneviditelnil, zadá se heslo, a pak se to může zase zviditelnit. Kromě toho, že ten člověk neví to heslo, tak ani neví, že máte takovej program. Některý ty programy dokonce nabízej i to, že nejsou vidět v nabídce programů (což se teda vždycky dá modifikovat ručně).
Pro většinu případů je to dobrá vychytávka, ale má to ten nedostatek, že když vám Rakouský Gestapo zabaví celej počítač, vytáhne z toho ten disk a dá ho do jinýho počítače, tak už to nefunguje. To schování je závislý na vašem operačním systému. Určitě by se dal najít i program, kterej má promyšlený i to, ale tak dalece jsem to nezkoumal, protože zatim naštěstí nebylo třeba. Každopádně zašifrovaný soubory zůstanou nedobytný i při ukradení počítače.
Ochrana je jen tak dobrá, jako vaše heslo
Všechno tohle je samozřejmě celkem k ničemu, když použijete krátký nebo jinak blbý heslo. Většina lidí má hodně mizernou představu o tom, jak bezpečný je jejich heslo, a ještě mizernější představu o tom, jakym způsobem by se někdo moh pokoušet na to jejich heslo “přijít”. Představujou si, že si někdo sedne k počítači a bude zkoušet psát jedno heslo za druhym ručně, tj. projde pár pokusů za minutu, přičemž ho to většinou třeba po pěti špatnejch pokusech na nějakou dobu zamkne. Takhle to samozřejmě nefunguje.
Dalo by se o tom napsat hodně, takže se pokusim to co nejvíc zkrátit. Řekněme, že máte heslo ke svýmu bankovnímu účtu online. Nebezpečí neni v tom, že někdo zadá jako login vaše jméno a bude zkoušet uhodnout heslo. Nebezpečí je v tom, že hacker získá tu databázi hesel z tý banky (což je na 100% mimo vaší kontrolu). Neboli získá nějakej velkej soubor, ve kterym jsou zašifrovaný ty hesla. Pak použije program, kterej na tu databázi bude zkoušet milióny hesel za vteřinu, což mimo jiné znamená, že všechny hesla do 6 znaků “crackne” téměř okamžitě a většinu hesel do 8 písmen za chvíli. (To se samozřejmě může všelijak lišit, ale pro hrubou představu to stačí.)
Ten hacker vůbec nemusí jít po vás. Prostě to pustí na celou databázi a během chvíle má hesla tisíců lidí. Pokud bylo vaše heslo jméno vaší dcery, tak jste mezi nima a ten hacker má přístup na váš účet. Obvykle polovina hesel v takovej databázi padne během pár minut. Samozřejmě ten hacker musí nejdřív ukrást tu databázi, což by nemělo bejt snadný, ale vy jako uživatelé nemáte žádný tušení, jak dobře je ta databáze zabezpečená, tudíž pokud vám jde o bezpečnost, musíte předpokládat, že může bejt zabezpečená špatně. Pak je vaše jediná ochrana kvalita vašeho hesla.
Dobrá zpráva je, že zatímco tisíce hesel padnou téměř okamžitě, dobrý heslo by touhle metodou nepadlo ani za 100 let. (Pokud teda vaší banku neřídí dementi a nepoužívaj mizernej software a slabý algoritmy, což se taky dřív stávalo, ale to už snad dneska tolik nehrozí.)
Podobně je to s tim heslem na vašem rar souboru. Existujou programy, který budou zkoušet ten rar “cracknout” stejnou metodou, tj. tisíce až milióny pokusů za vteřinu. Takže když si na ten rar dáte debilní heslo jako “F1ala”, tak je to skoro, jako když tam nemáte žádný.
Ne vždycky a všude je možný tuhle metodu použít, ale 99% lidí nemá tušení, jak co z tohodle funguje, tudíž byste měli vždycky předpokládat, že někdo má možnost zkoušet tisíce hesel za vteřinu. A čim míň tomu rozumíte, tim opatrnější byste měli bejt.
Teď trochu nějaký čísla. Základní abeceda má 26 písmen a máme malý a velký písmena. Pokud je na heslo povolený mít malý a velký písmena a čísla, je to 26+26+10, neboli 62 různejch znaků. Řekněme, jen pro příklad, že k tomu povolí ještě dalších 18 znaků jako !@#$% a máme 80. Takže máme 80 možností pro jednoznakový heslo. Pro dvouznakový je to 80×80, tj. 6400. Pro tříznakový 80x80x80, neboli 512 000.
1 znak = 80 možností
2 znaky = 6 400
3 znaky = 512 000
4 znaky = 40 960 000
5 znaků = 3 276 800 000
6 znaků = 262 144 000 000
7 znaků = 20 971 520 000 000
8 znaků = 1 677 721 600 000 000
Řekněme, že hacker může testovat jen 100 000 hesel za vteřinu. Pokud má vaše heslo 4 znaky, potřebuje max. 40 miliónů pokusů, neboli to heslo najde maximálně za 400 vteřin, tj. do 7 minut. Má-li vaše heslo 6 znaků, je tu 262 miliard možností, takže bude třeba přes 727 hodin. Pokud má ten počítač 10-krát rychlejší, bude to jen kolem 70 hodin. Bavíme se tu ale o “brute force” útoku, neboli zkoušení všech možností.
Normální útoky používaj slovníky a další triky, takže brute force si nechávaj až nakonec a nejdřív zkoušej normální slova. Neboli heslo “lokomotiva” padne dřív než “dkxubrz”, ačkoliv je o 3 znaky delší. Jednak tady teda vidíte, o kolik toho hackera zpomalí, když to heslo bude delší, protože ta komplexita narůstá geometrickou řadou, a jednak vidíte, že i když bude to heslo delší, ale bude jednoduchý, i kdyby to bylo “sedmlokomotiv”, tak může taky lehko padnout během pár minut.
Když si na netu najdete, jakou rychlostí je dneska možný ty hesla zkoušet, najdete zajímavý čísla jako 632 000 000 000 hesel za vteřinu. Při takovej rychlosti je vám jakýkoliv 6-znakový heslo k ničemu. Desetiznakový heslo by mohlo trvat několik let, ale pokud těch deset znaků jsou jen malý písmena, bude to třeba pár minut, a pokud je to slovo, který se dá najít ve slovníku (nebo i kombinace dvou a víc slov), bude to pár vteřin.
Je taky všeobecně známý, že používat 1337 5p34k (leet speak), tj. zaměňovat čísla za písmena, např. Pr4s3 místo Prase, je k ničemu. Vaše heslo to nevylepší ani o 1%.
V první řadě se teda zaměřujte na dýlku, v druhej řadě na komplexitu. Pokud pod tim heslem máte něco hodnotnýho, nedoporučoval bych nic pod 12 znaků. Pokud je heslo sestavený z normálních slov, šel bych spíš na 20 znaků a víc.
Dlouhý heslo nemusí bejt těžký na zapamatování. Říkal jsem, že používat jako hesla jména svejch dětí je blbost. Heslo “Alenka” je k ničemu. Heslo “AlenkaJeMojeDcera” už je nesrovnatelně lepší, ale zapamatujete si ho pořád bez problémů. Ještě lepší je “alenkAjEmojEdcerA”. Velký písmena na začátku slov moc nepomáhaj (skoro vůbec), ale jinde už jo. No a heslo “A.lenkaJ.eM.ojeD.cera”, kde za první písmeno každýho slova dáte tečku, už je celkem neprůstřelný, protože slovník je teď k ničemu… a přitom si to pořád lehko zapamatujete.
Záměna čísel za písmena je k ničemu; dávat nějaký čísla na konec, včetně roků, je k ničemu; velký písmena na začátku slov jsou k ničemu. Dejte tomu nějakou slušnou dýlku, rozbijte slova nějakou jednoduchou metodou, a máte vystaráno. (Pokud si to heslo nenapíšete na lístek a nepřilepíte na monitor.)
Jednoduchej příklad: heslo “jednadvetrictyripet” by bylo prolomený okamžitě, zatímco podobný heslo “je-dn-ad-ve-tr-ic-ty-ri-pe-t” by pravděpodobně nebylo prolomený nikdy. Přitom je skoro stejně jednoduchý. (Samozřejmě v praxi, protože tam obvykle vidíte jen *** nebo •••, tak abyste tam neudělali chybu, nejdřív napíšete “jednadvetrictyripet”, pak se vrátíte na začátek, a po každejch dvou znacích tam sázíte pomlčky.)
Pokud si to heslo nepotřebujete pamatovat v terénu a používáte ho jen doma na PC, ideální je mít heslo jako “xJ.=U=a!vIr5nGFJ#*r;bJgb15G8RW” a mít ho uložený s ostatníma heslama v nějakym zaheslovanym souboru (nějakej ten crypto notepad, viz info v předchozích sekcích). Jediný heslo, který si pak musíte pamatovat, je to od tohodle souboru. Ten soubor byste měli mít několikrát zálohovanej, byste nepřišli o všechno.
Nikdy byste si neměli dělat poznámky o tom, jaký máte kam heslo, kamkoliv, kde to může někdo vidět. Hlavně ne někam na papír, kterej máte vedle klávesnice. Když už si musíte něco napsat, napište to nějak zkratkovitě, aby to bylo jasný pro vás, ale ne pro každýho. Jen idiot by si napsal na papír “Heslo do banky: je-dn-ad-ve-tr-ic-ty-ri-pe-t”. Místo toho pište “bnk 1-5” nebo tak něco. Jestli nemáte Alzheimera, tak vám to bude stačit (když jdete hledat svoje heslo do banky, jdete ho hledat tam, kam jste si ho napsali, takže si tu poznámku asi nespletete s tim, co máte koupit k večeři), ale pro kohokoliv jinýho to bude nic neříkající poznámka, když jí náhodou najde.
Hesla, který používáte na důležitejch místech (hlavně banka a podobně), byste neměli používat nikde jinde. Protože když se pak přihlašujete třeba někam na torrenty a snažíte se vzpomenout si na heslo a zkoušíte různý hesla, který by to mohly bejt, tak neni dobrý, když tam takhle zkusmo hodíte heslo do banky, protože by to moh někdo odchytávat, přinejmenším správce toho webu.
Koho tahle věda o heslech zajímá víc, ten si může přečíst třeba tohle nebo tohle.
Další tipy:
Kde si založit lepší email
