Soužití Čechů a Němců bylo v českém státu a později i v Československu málokdy a málokde poklidné. Nad jejich stýkáním převažovalo potýkání. Toto bylo ještě umocňováno po staletí vedenými boji Germánů proti Slovanům, tedy i Čechům. Naši předkové se ubránili pokusům Němců zničit jejich státnost a přičlenit jejich historická sídelní území k německé říši.

Polabští Slované a další slovanské kmeny, které žily na území dnešního středního a východního Německa, staletý germánský válečný tlak, vedený pod heslem pokřesťanštění pohanů, neunesly. Slovo Boží bylo Slovanům hlásáno v jazyku, jemuž nerozuměli. Z velké části byly vybiti a zbývající postupně germanizováni.

O germanizaci Čechů usilovali Němci celá staletí, téměř bezúspěšně. v 19. a 20. století meč vyměnili za tlak především ekonomický. K válkám však i v té době docházelo. Cíl se neměnil. Podrobení Čechů německé říši. Rakousko – Uhersko a později i Německo hlásaly, že germanizace Slovanů, především Srbů, Čechů, je skutkem dobrodiní, který musí být doveden až dokonce bez ohledu na prostředky, které k tomu budou použity.

Zcela otevřeně mluvily o germanizaci Slovanů, a to i Poláků, Rusů, jak vilémovské, tak i hitlerovské Německo. Čeští Němci od počátku 30. let minulého století se s tímto cílem ztotožnili, jak dosvědčuje zejména “Memorandum Hergel”.

Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili…“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)

Z článku „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, autor PhDr. Václav Kural, CSc.

“Pamětní spis Neuratha a Franka o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa”, z 28. srpna 1940, se zabýval též zničením českého národa.

O likvidaci Poláků, Ukrajinců, Rusů a dalších Slovanů a občanů pobaltských států pojednával tzv. Generalplan Ost. Himmler už 25. května 1940 předložil „koncepci“, nazvanou „Některé úvahy o tom, jak naložit s místním obyvatelstvem východních oblastí“. Stálo tu: „Jsme maximálně měrou zainteresováni na tom, aby se národy východních oblastí v žádném případě nesjednocovaly, nýbrž naopak štěpily na co možná malé větve a skupiny.“ Konkrétní plán, jejž z toho Himmler vyvodil už 15. července, „během následujících 25 – 30 let předpokládal likvidaci a deportaci 80-85 % obyvatel Polska, 85 % obyvatel Litvy, 65 % populace západní Ukrajiny, 75 % obyvatel Běloruska a po 50 % populace Lotyšska, Estonska a Čech.“

Cílem bylo zvětší části vybít uvedené obyvatelstvo. Ti, kteří měli být zachováni naživu, měli sloužit německému panskému národu, jehož životní prostor se takovými a podobnými praktikami měl dále zvětšovat.

Zatímco můžeme přinést desítky, stovky děl známých německých autorů na téma germanizace Slovanům, není znám žádný slovanský plán, který by se zabýval likvidací německého národa. Pokud se podíváme pozorně do dějin, tak běžně se setkáváme s tím, že germánští a později němečtí vůdcové vedli své vojenské voje na naše území s cílem postupně zeslabit, porazit a zničit náš stát. Z naší strany, české, nedocházelo k okupaci německého prostoru, nebyl vytýčen cíl ke zničení Německa. Nebyli jsme nikdy agresory a Němci naší obětí.

V současnosti dále existují nerovné vztahy mezi námi a Němci. Podrobněji se o této tématice nechceme dále šířit. Místo meče Němci používají dnes hezká slova a hlavně eura a dolary. Naše státnost jen zeslabená. K tomu napomáhají již desítky let “čeští” germanofilové a sudetomilové, kteří posluhují, proti vlastnímu národu, jeho zájmům, cizím zahraničním silám. Věřme, že všeho dobrého i zlého, jak světové i naše dějiny dokazují, je pouze do času a že vláda našich věcí  se k nám opět navrátí. Síly zla a dobra, řečeno zjednodušeně, nadsázkou, v současnosti zápasí i o náš lepší zítřek. Ani my nesmíme jen přihlížet s uzavřenou pusou a s rukama za zády tomuto střetu. Stále totiž platí: “Člověče, přičiň se a Bůh Ti požehná!”

 

ZDROJ: ČNL

AUTOR: Dr. O. Tuleškov