6. Základním termínem pro vykřesanou sílu mysli, duchovního probuzení a sílu “věčného života” je védské slovo “vis”. Znázorňuje pravou sílu života, která je jedinou, vykřesanou silou, jenž osvobozuje člověka a jeho ducha ze smrtonosného objetí hmoty. Pomocí ní můžeme stoupat vzhůru, spojovat se se Světlem, můžeme rozevřít temnotu a zbavit se nevědění. Je rozumem,

“roz – umem” (tj. uměním rozevřít prostor v pravém duchovním významu). Tato síla “vis” byla v gnostické tradici zpodobňována prostřednictvím velkého ptáka – orla, jenž byl symbolem Světla a ducha. Přilétal z nebeských výšin a zachraňoval člověka, topícího se ve spodních vodách zapomnění a smrti – v oceánu spodních vod nevědění.
.
Proces, ve kterém se vykřesává Světlo poznání a života, je klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a s ním spojené filosofie. V tomto prastarém obřadu dochází k uctívání takto zrozeného a vykřesaného “Spasitele” – Krista. Zde nalezneme samé prvopočátky toho pravého „křesťanství“ v té nejčistší podobě.
.
Základními slovními kořeny pro lidskou spásnou činnost, která člověka osvobozuje (vykřesávání) a dělá z něj opravdového Člověka, jsou védská slovesa “su” a “krš”, znamenající to křesání, rozevírání hmoty, vytváření životadárného prostoru obklopeného touto hmotou a následné lidské duchovní zrozování. Kořen – “su” prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy to pravé dobro, správnost a lidství. Oznamuje nám všem, že to skutečně živé je to, co prošlo procesem křtu mezi dvěma křesajícími kameny (kosmickými silami) a to, co se zrodilo uprostřed těchto dvou extrémních sil, a co se vytvořilo z poznání jejich agresivity, slepoty, nelidskosti. Takový probuzený Člověk už natrvalo přijme nepřijatelnost kolaborování s těmito silami a definitivně je už ve svém nitru odmítá.
.
Celá řada místních jmen a názvů, vztahujících se ke kořeni “su”, zůstaly na naší planetě zachovány, jako pozůstatek védského vědění, ale bohužel již bez vědomí širších souvislostí. Například Súdán, v sanskrtu “su-dánam”, znamenající v překladu – blahodárný dar, či dále název ostrova Sumatry, odvozeného ze slova: “su-mantra”, znamenajícího – dobré slovo. Také název pro polévku – supa je názvem, který vznikl z védštiny, původně označoval právě “sómu”, pravý duchovní pokrm védského křesťana.
.
Důležitý védský kořen “krš” a od něj odvozený termín “kršna” byl užívaný ve Védě pro jiskry sómy (kršnáh drapsásah) a má také vztah k českému slovesu křesati (světlo). Hlásí se jasně k vykřesanému Světlu poznání a nikoliv k Temnotě jak se Temné síly snažily tento výraz někdy interpretovat a pošpinit. Chtěly pomocí manipulací a zrcadlového převrácení tomuto výrazu přiřadit opačný význam a obrátit tak význam vykřesávání “sómy” přesně naruby. Několikrát se pak ve Védě vyskytlo spojení tohoto výrazu s tmou nebo mračny.
.
Toto je třeba chápat právě již v obráceném gardu a jako důsledek zatemňovací práce chtonických sil. Na tomto konkrétním příkladu zásadní změny významu tohoto důležitého slova je krásně doložen proces postupného zatemňování původní lidské řeči, záměnou Světla za Temnotu.
Pochopení tohoto záludného procesu, které tak často temná strana používala a stále používá, je důležitým krokem k našemu probuzení.

7. Rozvíráním “Temnoty” vykřesanou myšlenkou a Světlem poznání vznikl prostor pro zasazení semínka poznání, ze kterého vyrostl strom života – “amśu”. Dědictvím Védy je také svatý fíkovník, zvaný “ašvattha” – dnešní vánoční stromeček, pod kterým se narodil Spasitel, Buddha, Kristus. Ježíš Kristus jako “Obnovitel Života” v gnostickém Tomášově evangeliu přirovnává “Slovo poznání” k obilnému zrnu, které, když padne na úrodnou půdu, přinese dobrý výsledek, úrodu, v podobě Člověka, který dozrál k pochopení. Ve védštině je právě toto zrno – “kana” – obvyklým symbolem šiřitelů poznání. Zrno poznání je vloženo do rozevřené temné hmoty, aby zde vyklíčilo v rostlinu či strom vědění, symbolizovanou posvátným fíkovníkem. Toto je základní vize gnostické tradice.

V těchto souvislostech je třeba chápat i velmi rozšířenou indoevropskou tradici uctívání sv. Jiří, který bojuje s drakem. Tato postava je předovýchodní podobou védského Indry, který bojuje s hadem či drakem Vrtrou. Jeho řecké jméno Georgios, (v překladu oráč) symbolizuje dávnou árijskou tradici: rozvírání temnot, která se děje v duchovním světě mantrami a slovem poznání a pluhem ve světě fyzickém. Otevření třetího oka je pak důležitou obranou proti oběma silám slepoty a nevědění. Pomáhá nám otevřít bránu Života a způsobuje, že horní voda poznání, živá voda (védsky – “ápas divyáh” či sanskrtem později – prána) může prýštit na všechny bytosti, které tak nezahynou v ohni věčné lačnosti a egoismu, způsobené nevědomostí.
.
Teprve v těchto souvislostech je možné vysvětlit proces výroby chleba, jeho tradiční posvátnost a význam coby těla Páně (slovansky chleb, odtud chlap, tedy Člověk). Obětní chléb byl později v židovské Bibli proměněn ve chtonickou krvavou oběť beránka.
.
Zrno mleté mezi dvěma kameny nebo stloukané v hmoždíři symbolizuje člověka hmoždícího se za poznáním. Vize mlýnských kamenů, nazývaných Nebe a Země (pášyá) dokládá posvátný původ celého procesu mletí zrna. Slovanské slovo mouka (muka) od slovesa mučit (v sobě nese význam – utrpením se osvobozovat), je zase zřetelným symbolem celoživotního utrpení, kterému je člověk ze strany obou nelidských kamenných sil vystaven.
.
Toto utrpení, tato „muka“ však vůbec nevede ke smrti, ale právě naopak, stává se nezbytnou porodní bolestí rodícího se pravého “Poznání” a vede ke zrození védsky duchovně chápaného Člověka! Míšení mouky s vodou znázorňuje příliv védských horních proudů „živé vody“, prány, která začíná prýštit na takto se probouzejícího člověka, a která spolu s přítomným sladem (madhu) uvnitř zrna způsobují kvas. Zázračný živý růst je urychlen přidáním starého kousku těsta, což zase symbolizuje zkušeného učitele, který takto obrazně napomáhá vzniku volného prostoru uvnitř hmoty.
.
Výsledný produkt, vykvašené těsto je symbolem organicky vzniklého poznání, ale je třeba ho ve výhni “tapas” ještě stabilizovat, nechat dozrát a upéct v ohni, což popisuje sanskrtské sloveso “pačati”, které znamená obojí, jak zrát, tak i péct. Upečený chléb je symbolickým výsledným produktem celého procesu poznání. Jeho kruhový tvar je liturgickým symbolem pracně získané Úplnosti a poznání. Vytvořený chléb je pak paralelou osvíceného těla, které správně prošlo všemi stádii nutnými k dosažení osvícení.
.
Celá tato technologie výroby chleba dokonale znázorňovala úkol a práci každého člověka tady na zemi a oznamovala zřetelně všem i způsob, jak je možné dospět k cíli, k pravé duchovní dospělosti. Slavnostní “pohanské” přijímání chleba bylo právě proto rituálem, který uchovával a vyjadřoval přijímání spásného Slova poznání (védské sómy, perské haomy) coby Spasitele do vědomí všech zasvěcenců. Úcta Slovanů, uctívačů Slova ke chlebu je proto součástí hluboké a velmi staré náboženské tradice. Upečený kulatý chléb je symbolem dokončeného poznání a ukrojený krajíc chleba si navzájem nabízí ti, kteří přijímají toto dědictví poznání a vytváří díky němu jednotu a společné kolektivní vědomí.
.
V odporu východních křesťanů vůči používání nekvašených židovských chlebů – tzv. macesů západního ritu proto můžeme najít hluboký smysl. Nekvašené chleby a jejich uměle vytvořené volné prostory v nich zakrývají pravý, organický původ “brahma”, šířícího se prostorem. Proces nápodoby v židovství ukazuje i rituální výroba chleba, kdy organicky vzniklý volný prostor ve chlebě, ve výrobě jen formálně napodobují.
.
V odporu východních křesťanů proti židovství je proto možné spatřovat pozůstatek gnostické obrany původního smyslu křesťanství – tedy obrany Světla poznání, coby skutečného vykřesaného Krista, proti Kristu židovskému, nápodobou vyrobenému. Uměle a záludně podstrčený krvavý beránek v židovské bibli namísto védského dřívějšího Světla poznání potom nasměrovalo lidstvo na zcela jinou kolej, jehož cílová stanice už potom není nesmrtelný život a “Poznání”, ale právě Golgota, “Temnota” a smrt.

8. Otáčející se kolo je jedním ze základních duchovních obrazů, kterému je Véda zcela podřízena. Ve védských hymnech je doslova všeovládajícím principem. Vše se zde točí – rýmy, zpěvy, člověk i celý svět. Véda nám říká: „Pouze ten, kdo je schopen se udržet v prázdném středu stále se otáčejícího kola (védsky kham) a nezaplete se do jeho loukotí, aby v kole nezůstal uvězněn a tak došel bídné smrti, tak pouze ten udržuje správnou rovnováhu a pravou lidskou tradici a najde rajské místo poznání a míru“. Střed stále se otáčejícího kola přitom musí zůstávat prázdný a pouze ti středující a otáčející, otvírají bránu, kterou je možné vstoupit do ráje a pravého lidského domova.

Tento vykřesaný střed stále se otáčejícího kola nesl v sobě ve védštině a sanskrtu význam, podstatu a symbol oka! Pouze zde, ve vyprázdněném středu stále se otáčejícího světa, je totiž možné vidět a poznávat. Pouze uprostřed víru cyklonu, bouře, burácení a okolní vřavy je možné zůstat vzpřímeně stát a zůstat plně v klidu. Pouze zde můžete zůstat plně soustředěni a zcela „nad věcí“. Najít místo v tomto středu znamená, nebýt vrhnut do víru vnějškovitosti a konkretizace, která znamená postupné zatahování do chaosu, chladu, temnoty, přílišného materialismu.
.
Toto „námi vytočené“, vroucí, volné a svobodné místo středu je proto také pravým “Místem Člověka” a jeho záchranou od „dotírajících“ studených vod, které jej obklopují, nesoucích ukolébávající nevědomí, postupné „tuhnutí“ i následnou smrt.
.
Každý, kdo vytvoří ono mystické oko ve středu rozbouřených vod, bude veleben jako obnovitel života. Kdo svým slovem, ve kterém je koncentrované “Světlo poznání” a duch života, rozevře opět “Temnotu”, stává se nositelem “brahma” nového věku. Ti, znovukřesající sómu a jejich škola musí mít ale dost síly na to, aby dokázali otočit již převrácený svět, svět, který je vzhůru nohama, opět hlavou vzhůru. Musí ho celý, křížem krážem, znovu zorat, neboť jinak by zůstal vnitřně studený a neplodný.
.
Také tkalcovský stav je dokonalou názornou školní pomůckou védské představy o tom, jak funguje chtonický svět, zotročený “Temnotou”. Povědomost dávných lidí o stálém střídání vlády jedné věčné síly nad druhou, znázorňuje neustálé střídání jednoho tkalcovského řádu, ve své nadřazenosti, nad druhým. To, co zůstává vždy mezi těmito řády, nit za člunkem, je zde ohýbáno, podobně jako lidské pokolení, které v těchto střídajících se vlnách násilí, seshora a zespodu, musí stále žít a přizpůsobovat se. Tkalcovský stav tak velmi názorně vyjadřuje způsob, jak dochází ke zrození těla a bezduché formy.
.
Lidské vědomí je utkáváno silami dvou slepých kosmických řádů, a protože se však nenechává jako zrno lisovat, tak nedochází ke křtu a k důležitému poznání. Vše je poslušně vedeno člunkem na vlnách času a jen se poslušně ohýbá nahoru a dolů, podle vůle a pokynů právě vládnoucího režimu. Při tomto procesu nevzniká žádná možnost vzniku jiskry poznání – sómy ani nevzniká žádná možnost vzniku vnitřního prostoru života člověka.
ˇ
Takto vzniklá látka (šaty člověka), která slouží, stejně jako nevědoucí hmota (tělo člověka), jen jako obal „Života“. Šaty člověka – tělo bez ducha, jsou tak hotovy!


9. V původní duchovní tradici slovo “puruša” označovalo ducha poznání vrozeného všem skutečným a pravým lidem, takže slovo “humanismus”, které tak rádi používáme, se na védántu velice hodí. Védánta nás seznamuje s tím, co to humanismus vlastně je. Je to obrana vnitřních hodnot člověka, na kterých vůbec stojí existence lidstva a obrana “átmana”(našeho vnitřního člověka).

Židokřesťanský evropský “humanismus” je ale něco zcela jiného. Židovské pojetí humanismu vychází z jejich představy člověka, jako tvora z podstaty hříšného, který se nedokáže ubránit svodům světa a jeho lákadlům. Jejich “humanismus” vede k toleranci vůči lidským skutkům, ať už jsou jakkoliv nízké, neušlechtilé nebo na ušlechtilého člověka dokonce útočící. Těmito naprosto rozdílnými pohledy byla vytvořena nepřekročitelná zeď mezi védántským humanismem átmanového typu a židovským “humanismem” akceptujícím nízkost.
.
Podle védánty člověk, který lže, krade, podvádí nebo dokonce vraždí, tak se svými činy a svoji karmou sám vyřazuje z účastenství na “Člověku”, na “purušovi”, na podílu na rozvoji lidství, což je neustálá „duchovní“ oběť Člověku. Svým nízkým nemorálním a korupčním přístupem si zvolil takový člověk už totiž jinou cestu, než vědomí, probuzení a osvícení lidé. Dobrovolně opustil ten bezpečný, duchovně vytvořený prostor Člověka a tím se proto už není možné na něj dívat, jako na “Člověka”, na bytost s námi spřízněnou, vůči které máme mít respekt a kterého bychom měli chránit.
.
Převrácená, západní ideologie “humanismu” vytvořená jako ochrana všech spodních a démonských, údajně “také lidských” vlastností (lhát, podvádět, manipulovat, krást, klamat důvěru, korumpovat, slibovat a neplnit) tedy, obecně hájit duchovní nevědomost a morální nezpůsobilost, tedy to: “být slabým člověkem”, být “jenom člověkem”, nám tady vytvořila velmi nebezpečnou a stále posilovanou koncepci “absolutní svobody”, která se v židokřesťanské říši brání proti všem atakům a jakýmkoliv námitkám, ať už náboženským, filosofickým nebo společenským, kterým se pak dohromady říká hanlivě “totalitarismus”, “fundamentalismus” nebo “xenofobie”.
.
Na rozdíl od tohoto západního, šúdrovského “humanismu”, který pod hlavičkou “obrany lidských práv” chrání kriminalitu a selhání spodního člověka vůči člověku ušlechtilému a vyššímu, tak védánta vnímá tuto problematiku zcela jinak. Nic si nenalhává, snaží se být absolutně poctivá a všechny úvahy směřuje k pochopení té nejsprávnější role Člověka. Ukazuje nám, co nám zprostředkovávají smysly a kam to vede, když se soustředíme jen na objekty smyslů, když si chceme jen užívat a soustřeďujeme se jenom na hmotný majetek, osobní prospěch a vydělávání peněz. Poukazuje na to, kam vede stálé požívání alkoholu a drog, kam vede hromadné zabíjení zvířat a konzumace masa ve velkém. Toto všechno jsou základní úvahy védánty a zahrnují v sobě všechna očekávání a možnosti člověka.
.
Základním rozdílem védántského humanismu od “humanismu” západního je tedy to, že ten židokřesťanský a západní se zodpovědnosti vůči Člověku a Životu zřekl, začal kolaborovat s Temnotou. Místo pěstování svého duchovního Člověka a svého vědomí začal prosazovat pouze egoisticky sebestředné tendence a přešel na pěstování svého těla a rozvoj své fyzické osoby.

10. Oplatky nazývané dróna, symbolizovaly původně slovo poznání vykřesávané ústy. Tyto malé kulaté placičky byly po staletí symbolicky přijímány, tedy pojídány, při obřadu svatého Slova. Tento pradávný duchovní obřad byl pak později ve své negativní, démonské podobě napodoben spodním světem ve známém v židokřesťanském obřadu, v pojídání hostie (těla páně).

.

Přijímání Slova a vytváření tím duchovního Člověka plného Světla poznání bylo v Novém zákonu nahrazeno tradičním židovským starozákonním a z hlediska pěstování lidské dharmy naprosto zkázonosným pojídáním masa podříznutého beránka, tedy obětovaného tělesného člověka Ježíše Krista, jenž podle chtonické, pověrečné, židokřesťanské víry navěky snímá všem hříšníkům veškeré hříchy. Tímto židokřesťané zlikvidovali smysl tisícileté védsko-křesťanské tradice pěstování duše Člověka a jeho dharmy.

.

Celá gnostická tradice lidstva, která posouvá člověka vzhůru, k duchovní evoluci se proměnila v opak, v krvavý židovský agnostický rituál. Ten prostřednictvím krve dává sílu temnému, chtonickému božstvu nenávistné žárlivosti, které se jí živí. Duchovní prostor Člověka a lidského života byl tak zaměněn spodní silou nápodoby a materialismu. Tímto bylo celé lidstvo nasměrováno do hlubin temné hmoty a nikoli ke Světlu, světlým božským výšinám, evolučnímu růstu a ke zvyšování svých vibrací.

Také perská symbolická sušenka – přijímání Světla poznání, se znakem slunce či orla byla nahrazena ve chtonických kulturách “sušenkou kovovou”, nejprve měděnou, ale velmi brzy stříbrnou nebo mincí zlatou s královskými odznaky (avers) a duchovním znakem orla (revers). Takto vzniklé mince se staly dokonalou kovovou nápodobou původního duchovního symbolu. Tuto okolnost dokumentuje až do našich dnů symbol amerického dolaru. Jestliže bylo ve společnosti, která udržovala kult duchovního Člověka, vykřesané slovo obsahující Světlo poznání tím nejcennějším, tak v komerční společnosti, se stal dolar, jeho zrcadlová kovová nápodoba, tou nejvyšší hodnotou světa materializmu.
.
Vykřesávané Slovo probouzí člověka a osvobozuje ho ze světa démonů a zvířat. Hmotná nápodoba ho zase naopak korupcí rozkládá a váže do otroctví spodní síly chladu, nelidskosti a vede ho zpět k živočišnosti a zvířeckosti. Ve védské tradici je uctíván Život a Světlo poznání. Ve chtonickém zrcadlovém převrácení duchovní tradice je tomu přesně naopak. Zde se uctívá Smrt jako nejvyšší božstvo a proto čím je biblický Ježíš blíže vrcholu Golgoty (Smrti), tím blíž je svému převrácenému cíli, ukřižování. Samotný kříž je zde přitom nejen symbolem Smrti, ale i posměšným symbolem gnostického usilování.
.
Védská tradice kříže je pradávnou tradicí “spasitele Krista”, která je daleko, daleko starší než tradice biblická. Byla zcela duchovní a člověka podporující původní “kříž”, který byl užíván ve védské a v indoevropské tradici i v celé řadě starých předbiblických kultur, byl jednoznačně zcela světelným symbolem, symbolem křesání Světla poznání a otvírání životadárného prostoru Člověka. Až mnohem později udělali židé z Krista fyzické tělo a opředli ho tím krvavým martýriem a smrtí na kříži. Tak zmátli a převrátili celou duchovní tradici do nepochopení a obrátili ji v pravý opak
.
Pradávná tradice “kříže”, ale také svastiky, je tradicí “vykřesávání Agniho”, “ohně” coby lidské vroucnosti a niternosti, vykřesávání ducha života a “Světla poznání”. Symbolicky je tento proces zobrazován symbolem “kříže”, který vyjadřuje, že vykřesávaná životadárná síla směřuje z jednoho středu na všechny světové strany! Právě v tomto smyslu byl také symbol kříže v indoevropské duchovní tradici po tisíciletí před vytvořením bible užíván. Kříž byl spojen s cestou ke “Světlu”, s jeho vykřesáváním za účelem poznání, a otvíral lidem oči. Už od pravěku se proto všude nacházejí symboly kříže, to je všeobecně známo. Pro temný chtonismus bylo tedy jednodušší smysl tohoto zavedeného symbolu převrátit a použít jej pro své manipulativní cíle, než jej zničit. Tak byl cíleně převrácen pozitivní symbol stoupání za Světlem, v temný, krvavý symbol násilí.
.
Kříži je v židovském křesťanství připsán potom už úplně jiný význam. Zde je Spasitel mučen, trpí a umírá na kříži, kdežto ve védské původní podobě se na tomto kříži rodí! Takže i tady máme opět ten nechvalně známý chtonicko-židovský zrcadlový efekt záměny a vytvoření přesného opaku smyslu védské liturgie!

 

Ota Veselý FB

1. Část

http://knihya.cz/osvobodte-zakletou-princeznu-svoji-dusi-cast-1/