V tomto sledovaném období plném matoucích otazníků existuje několik klíčových událostí, kolem nichž se všechno jakoby točí. Jednou z nich je Napoleonův vpád do Ruska. Před námi vyvstává mnoho otázek: Proč se francouzský císař vydal na tak obrovskou a riskantní akci? Byla za tím jen touha získat ruské území? A proč se Napoleon vydal k Moskvě, když sídlem impéria byl tehdy Petrohrad?
.
Proč se oficiální historie postarala, aby tohoto geniálního stratéga následující pokolení vnímala jen jako “korsické monstrum”, přestože ho prostí Francouzi očividně vnímali úplně jinak? A především, proč po dlouhém pochodu jeho obrovské armády, když došel k branám Moskvy, nedošlo k očekávané rozhodující bitvě a generál Kutuzov místo toho vydal naprosto absurdní příkaz – opustit město? A to okamžitě!
.
Den před osudným odevzdáním “carevny všech měst” nepříteli vrchní velitel ruských vojsk, generál-polní maršál Ruské říše Kutuzov nařídil okamžitý ústup z Moskvy a vůbec nehleděl na velmi prudký odpor některých svých generálů a to i přesto, že ještě ve svém včerejším rozkazu z 31. srpna se zapřísahal rozdrtit protivníka v nadcházející poslední rozhodující bitvě pod hradbami Moskvy.
.
Ruská armáda dokonce odešla s takovým neuvěřitelným spěchem, že zde zanechala více než 30 tisíc svých zraněných mužů a obrovské množství zbraní (156 děl, 27 tisíc kulí, 75 tisíc pušek a 40 tisíc šavlí, 600 praporů a 1000 standart). To nebyl vůbec žádný ústup, ale zběsilý úprk. Toto jeho rozhodnutí dosud nenašlo jednoznačné vysvětlení. Někteří pokládají Kutuzova za zrádce, který se zaprodal francouzským a anglickým žido-zednářům, ale měl Kutuzov ve svém věku něco takového zapotřebí? Měl naprosto vše, co si člověk jeho typu mohl přát – peníze, slávu, ocenění i tituly…
.
Ruská vojska poté, co úspěšně odrazila všechny útoky Francouzů, zachránila své rezervy a měla k dispozici vynikající pozici a silný týl, tak nečekaně „vzala nohy na ramena“ a překotně uprchla. Kutuzov zcela nečekaně nechal nepříteli k vyplenění největší město země, včetně jeho historického středu.
Napoleon ale před branami opuštěné Moskvy zaváhal. Nebyl hloupý.
.
On, známý svou rozhodností, seděl a čekal neznámo na co. Váhal vstoupit do Moskvy, přestože už věděl, že je zcela prázdná. Cítil past! Něco mu říkalo, že takový zkušený velitel jako Kutuzov prostě nevydá z ničeho nic tak významné místo, které bylo navíc velmi dobře opevněné a zajištěné. Nicméně neměl moc na výběr. V té době Napoleon už ztratil svou původní početní převahu a také důvěru vojáků v konečné vítězství.
.
„Ze všech mých dnů v boji byl nejhorším dnem ten před Moskvou. Francouzi ukázali, že si zaslouží vítězství, ale Rusové si ponechali právo být neporazitelní“… řekl Napoleon po návratu. Nešťastného Bonaparta nenapadlo, že tu vůbec nešlo o nějaký boj, a že tu s ním nikdo ani žádný boj nechystal. Všechno bylo už totiž dopředu předurčeno a naplánováno.
.
Kutuzov dostal bezpodmínečný rozkaz opustit Moskvu, protože jeho armáda splnila zadaný úkol, nalákala nepřítele „zadavatele tohoto úkolu“ do pasti. Pokud jde o Moskvany, všichni věděli, že město bude opuštěno a že je třeba vzít nohy na ramena, aby je Napoleon nedostal. Věděli, že s nimi nebude nikdo mít slitování, a že se bude krást, zabíjet a znásilňovat. Přesto někteří zůstali. Celkem to bylo 20 tisíc obyvatel města.
.
Napoleon nakonec pod tlakem svého vojska a své pýchy po několika dnech čekání vydal rozkaz město obsadit. Do Moskvy vstoupil 2. září. Jeden z Napoleonových velitelů, markýz Armand de Caulaincourt později vzpomínal: „Město bez obyvatel bylo zahaleno do ponurého ticha. Po celou dobu naší cesty Moskvou jsme nepotkali jediného místního obyvatele“.
.
Past zaklapla a lovená zvěř se chytla. Tu noc v Moskvě vypukl požár. Brigádní generál hrabě Philippe de Ségur ve svých pamětech napsal: „Dva naši důstojníci se usadili v jedné z budov Kremlu, odkud měli dobrý výhled na severní a východní část města. Okolo půlnoci byli oslněny neobyčejným jasem a žhavé plameny zachvátily moskevské paláce. Nejprve pronikavé světlo osvětlilo krásné a ušlechtilé obrysy architektury… a pak se najednou všechno zhroutilo… Svědectví přinášená důstojníky, kteří se sbíhali ze všech stran, se mezi sebou shodují. V noci ze 14. na 15. ohnivá koule sestoupila nad palácem knížete Trubeckého a zapálila tuto budovu.”
.
Byl to velmi podivný požár. Mimořádné (!) světlo. Ohnivá koule. Plameny, které se vrhaly (!) na kamenné stavby. Žhavý živel pohlcoval mnohaposchoďové kamenné paláce! Nezapalující, ale ozařující ohnivá „smrt“! Nepřipomíná vám to něco?
V. P. Ščepetněv ve své knize „Zpěvy pekla“ uveřejnil úryvky z deníku francouzského důstojníka, Charlese Artoise, který se napoleonského tažení zúčastnil: „Stál jsem na nádvoří velké ruské usedlosti… Vtom se prudce rozhořelo světlo, žhavé, bílé, oslepující a svítilo ne déle než pět vteřin, přesto stihlo spálit tváře Paula Bergeho, který stál na balkóně. Stěny i krovy domu začaly ihned doutnat. Přikázal jsem vojákům, aby vylili na krovy budovy několik desítek věder vody a jen díky tomu se podařilo usedlost zachránit. V dalších domech, které byly blíže k náhle zjevivšímu se světlu, vypukly ihned požáry.
.
Tento záhadný nebeský záblesk zapříčinil mohutný, strašlivý požár a byl příčinou zničení Moskvy… Všude kolem zuřily požáry. Usedlost, kde jsme se ubytovali, sice vydržela, ale jak se ukázalo, naše řady porazila jiná hrůza. Vinou shnilé ruské vody, nestřídmosti v jídle či nějaké jiné příčiny všichni naši lidé začali strádat silným krvavým průjmem. Měli ochablost ve všech údech, závratě a velkou nevolnost přecházející v neutuchající zvracení. To vše provázelo naše neštěstí. A nebyli jsme sami, podobně na tom byly všechny bataliony našeho pluku a všechny pluky v Moskvě.
.
Lékaři měli podezření na dizenterii nebo choleru a doporučovali co nejdříve opustit nehostinné město. Navečer přijel Pierre Duroy. Jeho oddíl stál deset verst od města, všichni tam byli zdrávi a veselí, pravda, obtěžovali je pouze ruští partyzáni. Když uviděl náš žalostný stav tak Pierr ujel, protože se začal bát nákazy… Mnoho koní začalo být těžce nemocných a veterináři byli bezradní“… O týden později poručík zapsal do svého deníku: „Začaly nám padat vlasy. Bojím se, že brzy budeme plukem plešatých“…
.
Z vyhořelé Moskvy se zbytky francouzské armády vracely po zničené Smolenské cestě. Ti, co nezahynuli v Moskvě, umírali masívně cestou. A nebyl to jen nepřítel „Mráz“ spolu s nepřítelem „Hladem“, co bylo příčinou postupného zániku armády a tak velkého umírání! Vojáci byli plní vředů a jizev, umírali nejen lidé, ale i koně. Charlesi Artoisovi se sice podařilo dostat domů, ale už se nikdy neuzdravil a zanedlouho zemřel ve věku 32 let. Nálezce jeho deníku, shodou okolností kandidát fyziko-matematických věd, seznámil s rukopisem specialisty, kteří se následně shodli na jediném vysvětlení: armáda, která okupovala v r. 1812 Moskvu, se stala obětí něčeho nápadně podobného vzdušnému jadernému výbuchu.
.
Výbuch vyvolal obrovský požár a pronikavá radiace zapříčinila nemoc z ozáření, která pak zcela rozložila armádu.Nejsilněji bylo zasaženo centrum města. Bez ohledu na to, zda tu byly stavby z kamene nebo z cihel. Dokonce i Kreml byl silně poškozen, i když byl od okolních budov oddělen širokými prostorami a příkopy, jako je třeba Alevizův příkop (34 metrů široký a 13 hluboký), který procházel od Arzenální věže k Beklemiševské. Tento ohromný příkop byl po požáru plný suti a trosek, proto bylo později jednodušší ho zarovnat než vyčistit.
.
A Napoleon, který bývá někdy obviňován ze žhářství a bombardování Kremlu, sám sotva během tohoto požáru vyvázl živý. Hrabě de Segur napsal: “Tehdy naši naštěstí našli po dlouhém hledání vedle hromady kamení podzemní chodbu vedoucí k řece Moskvě. Touto úzkou chodbou se Napoleonovi, jeho důstojníkům a stráži podařilo dostat ven z Kremlu. Všichni, kdo přežili, byli zcela v šoku“. De Segur pak pokračoval: „Všichni, kteří předtím promenádovali po městě, nyní byli zděšeni, ohlušení bouří ohně, oslepeni popelem, zdeorientovaní a vůbec nepoznávali okolní krajinu. Kromě toho i samotné ulice najednou zmizely v dýmu a zhroutily se na hromadu suti..
.
Z veliké Moskvy zůstalo jen nemnoho domů roztroušených mezi rozvalinami. Tento rozdrcený a spálený městský kolos se podobal mrtvole a vydával nasládlý těžký zápach. Hromady popela a místy i trosky domů, rozvalin stěn a ohořelé zbytky trámů svědčily o tom, že zde kdysi byly ulice. Na předměstích se objevovali ruští muži a ženy oblečení do ohořelých šatů, podobali se přízrakům a zmateně bloudili rozvalinami…
.
Z francouzské armády, stejně jako z obyvatel Moskvy přežila pouze třetina a to stejně jen na „chvíli“. Po požáru následovaly nejrůznější nemoci. Jeden z obyvatelů Moskvy podal svědectví: „Kasárna byla zavalena nemocnými vojáky bez jakékoliv péče a v nemocnici ranění umírali po stovkách kvůli nedostatku léků a jídla… Ulice i náměstí byly zavaleny mrtvými, zakrvácenými těly lidskými i koňskými… Sténající umírající a raněné jiní vojáci, kteří procházeli kolem, zabíjeli ze soucitu s takovou zvláštní chladnokrevností, s jakou se v létě zabíjejí mouchy…
.
Celé město se změnilo ve hřbitov.” Celkem zemřelo více jak osmdesát tisíc lidí (pro srovnání: po atomovém výbuchu v Hirošimě bylo zabito sedmdesát tisíc lidí, v Nagasaki šedesát tisíc). Z 9 158 budov bylo 6 532 zničeno. A proč jsme si vzpomněli právě na tato města? Vždyť přece k požáru Moskvy došlo víc jak sto třicet let před Hirošimou a tehdy přece o žádných jaderných zbraních ani o nemoci z ozáření nikdo nikdy neslyšel. Podle oficiálních zdrojů ještě nebyly známy. Nebo už byly?
.
Mimochodem, zvýšená hladina radiačního pozadí v centru Moskvy tvoří charakteristickou skvrnu s takzvaným plamenem, který je rozšířený směrem na jih.
Oficiální věda neví, kdo zapálil Moskvu. Francouzi se tehdy domnívali, že to udělali samotní Moskvané. A dokonce pak čtyři sta údajných „žhářů“ postříleli. Rusové zas předpokládali, že za vším jsou Francouzi, kteří zničili obrovské město a desítky tisíc lidí, včetně třiceti tisíc vlastních vojáků a důstojníků.
.
Ale jak to tedy bylo? Francouzi Moskvu zapálit nepotřebovali. V první řadě se blížila se zima. A z Moskvy do Paříže to je pěkný kus cesty. Kromě toho Moskvu Napoleon potřeboval jako trumf k vyjednávání při předpokládaných mírových rozhovorech. Moskvanům bylo zničení Moskvy také k ničemu. V první řadě – se blížila zima. A bez ohledu na okupaci se muselo nějak přežít. A mimo třiceti tisíc zraněných v plamenech zahynulo i dvacet tisíc obyvatel, kterým se nepodařilo opustit město včas. Tak kdo měl takový šílený plán?
.
Co se týče zájmů imperátora Alexandra I., tak tady už jsou velmi vážné indicie, že byl součástí tohoto krutého plánu globálních elit. O půl roku později, 5. března 1813, se přišel rozloučit s Kutuzovem, který umíral. Za zástěnou okolo jeho postele byl kníže Krupenikov, jeden z jeho úředníků. Ten zachoval pro potomky obsah posledního rozhovoru Kutuzova s Alexandrem I.: „Odpusť mi, Michaile Ilarionoviči!“ – řekl car. „Odpouštím ti, gosudare, ale Rusko vám to nikdy neodpustí.“ – odpověděl polní maršál. Za co imperátor potřeboval odpuštění od Kutuzova? Že by za jeho tajný příkaz k opuštění Moskvy, za to, co se s Moskvou stalo po jeho odchodu, a za to, že byl součástí dopředu připraveného plánu?
.
Krátce před invazí Alexandr I. řekl rakouskému velvyslanci: „Předpokládám, že na začátku války nás čekají porážky, ale na to jsem připraven, ale až budu ustupovat, zanechám za sebou pustinu“. Krvavá noční můra slavkovské porážky možná zanechala v duši imperátora přesvědčení o neporazitelnosti Bonaparta a tak ho to mohlo tlačit k hledání neobyčejných prostředků… Nebo snad poslechl něčí rady? Nebo dokonce rozkazy?!
.
Ať tak či onak, imperátor minimálně o všem věděl. Proto také přikázal vydat Moskvu Francouzům. Ale veškerou odpovědnost za to co se stalo, svalil na Kutuzova. Pokud by totiž rozkaz na vydání Moskvy vyšel z úst cara, jeho vláda by už netrvala dlouho. Ohromná autorita a sláva Kutuzova vydržela jen s velkými obtížemi tíhu tohoto jeho rozhodnutí. Tak kdo tedy organizoval tak hroznou past na Napoleona? V čí prospěch se toto všechno stalo? Kdo potřeboval zničit za každou cenu tohoto uchvatitele?
„Moderní historici“ se smějí hloupému Bonapartovi, který seděl před Moskvou a čekal, až mu bojaři přinesou klíče od města. Jenže tou dobou už v Ruském impériu žádní bojaři nebyli!
.
Co tehdy probíhalo ve Velké Tartárii? Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nebylo by tedy vůbec překvapující, kdyby Napoleon hledal spojence v ještě fungující velmoci (Tartárií), která bojovala s Británií a již ovládnutým Ruskem globální elitou a počítal s její pomocí při rozdrcení jednoho i druhého. A při této operaci by zároveň uskutečnil svůj veliký tajný sen – vyjmout z britské koruny její tehdejší nejlepší klenot – Indii?
.
Pokud by se vojenské spojenectví Francie a Tartárie uskutečnilo, vlastnictví Východoindické společnosti v Indii by velmi rychle změnilo vlastníky a Napoleon by jedním tažením rozdrtil oba své úhlavní nepřátele a navíc by získal pohádkově bohatou Indii. Takový plán by už vysvětloval obrovské úsilí a náklady na tažení největší armády té doby.
.
Na dodržování britských zájmů v Rusku tehdy dohlížel vyslanec Earl Cathcart, který se proslavil svou krutostí a nesmyslným ostřelováním Kodaně v roce 1807. Tehdy během tří nocí padesát anglických bitevních lodí vystřelilo čtyřicet tisíc palubních salv a srovnalo se zemí třetinu dánského hlavního města. Předtím Cathcart dokázal vyniknout ve válce s britskými koloniemi v Severní Americe, zabojoval si ve Španělsku a ve Flandrech a vypořádal se s antibritskými projevy v Irsku, za což byl povýšen na generála a pasován na rytíře Řádu bodláku.
.
V době napoleonské invaze byl lord Cathcart v doprovodu Alexandra I. a v září 1813 – v první výročí požáru Moskvy (!) – byl královským výnosem vyznamenán Andrejevskou stuhou. Bylo by docela zajímavé vědět, za jaký naprosto výjimečný čin dostal tento britský velvyslanec nejvyšší vyznamenání Ruského impéria. Asi za zorganizování celé děsivé operace, protože hlavní roli v moskevské tragedii sehrály „vyšší“ skryté síly…
.
Kromě Británie měl Napoleon ještě jednoho mocného nepřítele. Daleko mstivějšího a nebezpečnějšího. Bratři Rothschildové ruskými řády sice vyznamenáni nebyli, nebyli zmíněni v souvislosti s Napoleonovým tažením na Moskvu ani nikde jinde, ale jeho porážka se bez jejich účasti obejít nemohla (a taky se neobešla)…
.
Pokud budeme brát v úvahu prohnanost této rodiny a množství špiónů, které si vydržovala a také autoritu Rothschildů v židovské diaspoře, blízkost k vládnoucím kruhům Evropy a také toho, kdo stál ve stínu těchto kruhů a tahal za provázky, tak pak se dá předpokládat, že rodina Rothschildů měla kontakt s nejvyšším vrcholem pyramidy, s tím, kdo se nachází ještě výš a kontroluje dění na Zemi (s utajeným kosmickým parazitem)…
Čím si Napoleon znepřátelil rodinu Rothschildů? Pobouřilo ji jeho razantní odvolání se ke Conseil d’Etat v roce 1806 v souvislosti se stížnostmi na lichvu Židů. Po tomto „antisemitském chování“ Bonaparta a jeho alsaském provolání bylo rozhodnuto o jeho budoucím osudu. Po nespočetných vítězstvích v Evropě podcenil svou intuici, která mu napovídala, jaké mohutné a temné síly proti němu stojí. Jeho vítězství náhle skončila.
.
Neuplynuly ani tři roky a jeho impérium postihla velmi vážná ekonomická krize. Mezi obyvatelstvem propukaly nepokoje. „Někým“ organizované atentáty následovaly jeden za druhým. Ruský car, který se ještě nedávno zapřísahal věčnou láskou k němu, se najednou stal drzým a odmítl za něj provdat svoji sestru. Nejdřív jednu, pak i druhou. Bylo jasné, že se chystá proti němu protiúder. Přesto Napoleon dokázal dosáhnout svého. Sebral obrovské vojsko, vydal se na Moskvu a tam sám vlezl do pro něj nachystané pasti. Zbytek byla už jen technická rutina těch, kteří vše zorganizovali.
.
V důsledku napoleonské invaze činily ztráty ruské armády asi 300 tisíc vojáků. Skutečné ztráty na obyvatelstvu však i přes existenci ohromného množství archivních dokumentů, memoárů a vědeckých prací o historii této války nejsou kupodivu přesně známy. Objevují se pouze odhady – 850 tisíc životů. Je to obrovské číslo, ale po zkušenostech s řízenými historiky si pomocí jednoduchých početních úkonů toto číslo ověřme.
.
Vycházejme ze statistických údajů o počtu obyvatel a zjištění uznávaného historického demografa V. M. Kabuzana, který se zabýval revizemi obyvatel probíhajících v různých intervalech na území Ruského impéria od dob Petra I. Na vybraných pěti položkách zahrnujících inkriminované období je na první pohled zřejmý výrazný pokles počtu obyvatel v období mezi roky 1811 a 1815. V té době byli evidováni pouze muži:
sčítání v roce 1795 – 17,8 mil. mužů
sčítání v roce 1811 – 21,3 mil. mužů
sčítání v roce 1815 – 18,8 mil. mužů
sčítání v roce 1833 – 23,1 mil. mužů
sčítání v roce 1851 – 27,2 mil. mužů
.
Pokud by nárůst počtu obyvatel probíhal tak jako v letech předcházejících invazi, tedy asi 218 tisíc mužů ročně, v roce 1815 by země měla mít 22,1 milionů mužů. Podle sčítání jich však bylo pouze 18,8. Chybí nám tu tedy více jak 3,3 milionu mužů. Když navíc uvážíme, že se jedná pouze o mužskou polovinu národa a číslo patřičně zvýšíme o ženy, dojdeme k hrozivé sumě. Oficiálně uváděná čísla jsou tedy několikanásobně podhodnocena! Proč!?
.
Lze objasnit tak ohromné množství mrtvých jen vinou války, hladu, nemocí a zimou? „Korsické monstrum“, jak ho globální síla nazývala, při vší své krvežíznivosti si civilního obyvatelstva nevšímalo. Ustupující ruská vojska podle příkazu cara za sebou nechávala po staré smolenské silnici spálenou zem a vypalovala stovky měst a obcí, ale obyvatele vojáci nestříleli. Oficiální historie se jen poněkud nejasně zmiňuje o ukončení partyzánské války a prý byl jejich protivník vyhnán a byl konec.
.
Historici bez velkého počítání odepsali ztráty civilního obyvatelstva na účet války a kruté zimy 1812 – 1813. Ale lidová válka zřejmě neztichla sama od sebe a deset procent obyvatel nezemřelo jen hladem a zimou. Rolníci se asi upamatovali na svou dávnou příslušnost k Tartárii a se zbraní v ruce bránili svoji původní vlast, přesvědčení a zbraně obrátili proti okupantům. Toto by mohl být skutečný důvod tak vysokých ztrát na životech a je nepochybné, že romanovší přepisovači dějin by tuto „dějinnou epizodu“ určitě vyzmizíkovali.
.
Tento „rok bez léta“ si v Evropě a Severní Americe vyžádal desítky tisíc životů, ale v Rusku počet mrtvých šel do milionů, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů. Ještě více životů tato doba odnesla ale z Tartárie… Akademik Fomenko ve svých dílech předložil hypotézu, že Tartárie byla poražena, její obyvatelé z naprosté části vyhlazeni a bezprostředně po porážce Pugačevova povstání v roce 1775, byla velká část jejího území rozdělena mezi Rusko a Spojené státy…
Na stole máme řadu otázek: Proč po zkáze Velké Tartárie na jejím území nevzniklo několik menších, třeba i polostátních útvarů, jak tomu bývá v případě rozpadu velkých impérií (Římského, Osmanského, Rakousko-Uherského, Německého, Ruského, Britského) nebo při rozpadu velkých zemí (SSSR, Jugoslávie)? Proč se hrdí a svobodomilovní Tartaři, pokořili dobyvatelům a nepovstali, jak to vždy dělali Slovano-Árijci v podobných situacích? Proč skutečné osvojování nově nabytých území Ruským impériem a Spojenými státy začalo až za půl století a do té doby tato území měla jen kartografický charakter, a to jak v Rusku, tak i v USA?
.
Oběma uchvatitelům na rychlejší obsazení dobytého území totiž chyběly prostředky – lidské i materiální. Kam se poděly miliony původních obyvatel Tartárie? Proč jsou severní národnosti dnes tak málo početné? V Americe okupantské armády nemilosrdně zmasakrovaly místní obyvatelstvo na západ od Apalačských hor, ale Ruské impérium z genocidy usvědčeno nebylo. Přesto všechny severské národnosti Asie, které se zachránily po roce 1816, jsou od té doby na pokraji vyhynutí.
.
“Cui prodest” – Hledej, kdo z toho měl prospěch. Kdo nakonec získal potlačením Napoleonova vlivu a zničením Velké Tartárie a zmasakrováním jejího obyvatelstva? Není pochyb o tom, že Británie. A když použijeme slova klasika: „Když říkám Británie, mám na mysli Rothschildy, a když hovořím o Rothschildech, mám na mysli Británii!“
.
Tartárie představovala nesmírné nebezpečí pro mocenské ambice britského impéria: Hanoverská dynastie se strachovala o svou indickou kolonii, protože chiméra francouzské revoluce vytvořila “korsickou, napoleonskou hrozbu”, že Británii bude odebrána Indie. Napoleon skrytě snil o tom, jak vezme Británii veškeré, její obtížně nabyté území. Ale stejné nebezpečí číhalo i na impérium ruské, a také Romanovci se báli o svůj uchvácený moskevský trůn. Napoleon se už dlouho předtím domlouval s ruským carem Pavlem I. na společné indické válečné výpravě. K ní však nedošlo, protože ruský imperátor byl v roce 1801 zavražděn, o což se postaralo organizované a zaplacené spiknutí …
.
Tento nezdar ale Napoleona nezastavil. Bonaparte, zklamaný postojem nového ruského cara, byl připraven uzavřít spojenectví s Velkou Tartárií a napříč Ruskem se chtěl prostě probít. A tak podnikl pochod na Moskvu (nikoli na Petrohrad!), po jejímž dobytí by se jeho legiím otevřela přímá cesta do Indie. Proto byla armáda Napoleona tak veliká, aby přemohla nejen Rusko, protože chtěla po svém ruském vítězství pokračovat dál, do Indie.
.
Měla potom patrně projít ještě obrovský kus světa. Představte si tu hroznou noční můru, kterou měla Hannoverské dynastie!: Spojenectví obrovské francouzsko-tartarské armády pod vedením nejgeniálnějšího vojevůdce své doby, jejíž týl by byl navíc zabezpečen celým vojensko-ekonomickým potenciálem Velké Tartárie a jejích sousedů – nezávislou Čínskou Tartárií! To by znamenalo zcela volný pohyb Francouzů až k Indickému oceánu.
.
Nicméně toto nebyl jediný důvod k tomu, co se stalo v roce 1816. Lid Velké Tartárie totiž ještě navíc morálně obstál a nepodlehl těžkému náporu nových světových náboženství (judaismu, křesťanství a islámu), ochránil svou duchovní čistotu, víru předků a nikdy nedovolil, aby židovští lichvářští „červi a kobylky“ a pseudokřesťanští dogmatici a korupčníci vydírali a okrádaly jejich zemi a zavedly v jejich zemi otroctví.
.
Tak se Tartárie stala pro Británii zákonitě tím největším nebezpečím na cestě k získání světovlády. Tomuto spojenectví bylo třeba zabránit za každou cenu. Za každou!!! Zbraň nevídaných účinků se nad Moskvou osvědčila. Drzý Napoleon byl odstraněn a nyní nastala chvíle jejího plného nasazení na jediného opravdového konkurenta Britského impéria – Tartárie.
Zdroj:
Ota Veselý FB
Předchozí díl:
http://knihya.cz/nova-chronologie-dejin-rozhlednete-se-kolem-sebe-4-cast/
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.