image30„Máte pro mě ještě něco?“ ptá se Himmler na schůzce Waltera Schellenberga. „Ano,“ odpovídá šéf politické špionáže a položí před něj modré desky s detailním plánem činnosti německého podzemního hnutí, který vypracoval generálmajor Reinhard Gehlen. „To je naprosté šílenství,“ zbrunátní po chvíli čtení Himmler.

Je léto roku 1944. „Kdybych začal projednávat takový plán, byl bych označen za nejhoršího poražence v zemi,“ uvědomuje si říšský ministr vnitra Heinrich Himmler (1900–1945). Pravda však je, že kolem třetí říše se stahují mračna ze všech stran. Plán šéfa zpravodajství na východní frontě, generálmajora Reinharda Gehlena (1902–1979), se zabývá vytvořením podzemní organizace, která by stála na malých skupinách s decentralizovanou organizační strukturou. Počítá s podvratnou činností na územích zabraných spojenci, tedy připouští možnou německou prohru!

Slovo prohra znamená velezradu
Taková myšlenka je však pro Adolfa Hitlera (1889–1945) nepřípustná a rovná se velezradě! Gehlen přitom poukazuje na účinnost sovětských partyzánských jednotek na východě a nutnosti vytvořit obdobnou partyzánskou organizaci na německé straně. Po pádu Varšavy se mu do rukou dostaly archivní záznamy největšího polského hnutí odporu – Zemské armády –, obsahující školení sabotérů a agentů. Podobně je zapotřebí přichystat síť vycvičených lidí, utajených skladů zbraní, potravin a rádiových spojení na územích ohrožených sovětskou okupací. Himmler tedy zpočátku tuto myšlenku odmítá, ale zcela se s ní nerozloučí. Projednává ji i na vyšších místech. Předvídavost se může vyplatit…

Vlkodlaci odvážní jako smrt
Na podzim 1944 už dochází k obratu. Při oslavách „bitvy národů“ u Lipska (odehrála se 16.–19. října 1813) ohlašuje 19. října 1944 Hitler vznik Volkssturmu, lidové domobrany. „I na územích, kde si nás podle svého přesvědčení plně podrobili, se jim za zády čas od času znovu zvedne vlna odporu a dobrovolníci, podobní vlkodlakům, odvážným jako sama smrt, na nepřítele opět udeří!“ Těmito slovy zakončuje Himmler svůj projev při inspekci první jednotky Volkssturmu. O zrodu odbojového hnutí pod krycím jménem Werwolf je nyní konečně rozhodnuto.

Fanatický pán Ukrajiny
Člověk, který dostává rozkaz tento plán realizovat, je Hans-Adolf Prützmann (1901–1945). „33letý SS-Obergruppenführer se až donedávna ve funkci vyššího vůdce SS a policie oprávněně cítil pánem nad životem a smrtí na celé Ukrajině,“ upozorňuje současný historik Roman Cílek. Na utrpení statisíců vybudoval svoji kariéru, když realizoval na východě rozkaz „spálené země“. Fanatický a brutální Prützmann se důkladně seznámil se sovětským partyzánským hnutím a především s těžkostmi, které partyzáni umějí přivodit útočícím armádám.

Akce W se rozjíždí
„Pusťte se bezodkladně do akce W, milý Hansi,“ popohání ho Himmler, když mu předává lejstra se všemi záležitostmi. Prützmann horečně povolává schopné muže, zejména své bývalé kolegy z Ukrajiny a známé firmy z řad příslušníků SS. Do Petzu, nového sídla werwolfů nedaleko Berlína (zanedlouho se přestěhuje do Rheinsbergu severně od metropole), míří lidé, kterým pojem „partyzánský boj“ není úplná španělská vesnice. Spojenci již stojí na historických hranicích říše, a tak na západě Německa rostou výcviková střediska werwolfů jako houby po dešti. A nejen tam. Nechybí Slezsko, Východní a Západní Prusko, Sudety. „Ve Werwolfu se scházejí dobrovolníci z různých organizací a věkových kategorií,“ uvádí současný český publicista Franz Chocholatý Gröger„Hoši z Hitlerjugend (HJ) i děvčata ze Svazu německých dívek (BDM), vojáci SS, příslušníci policie…“

Parádní učitel
„Ano, je to on, Hitlerův špion a dobrodruh číslo jedna. To jemu se povedl ten parádní kousek s únosem Mussoliniho,“ ukazují si obdivně prstem na důstojníka SS Otto Skorzenyho (1908–1975) na zámku Friedenthal severně od Berlína. Na starost má výcvik werwolfů. „Nutno upozornit, že uvnitř SS byly dvě organizace – Werwolf a SS Jagdverbände Otto Skorzenyho,“ doplňuje Gröger. Toto místo Skorzenymu osobně nabídl Himmler.

Vítáni jsou myslivci
Kolik bylo vyškoleno k záškodnickému boji v týlu nepřítele od podzimu 1944 do jara 1945 agentů, není známo. „Proměňte den na noc a noc na den! Udeřte nepřítele, jak jej spatříte! Buďte mazaní! Kraďte zbraně, střelivo a stravu!“ je vštěpováno posluchačům rychlokurzů. Za nejvhodnější jsou mezi nimi považováni lidé, jejichž zaměstnání je spjato s přírodou – myslivci, lesníci a zemědělci s výbornou znalostí místa. „Výcvikové programy zahrnují sabotáže s použitím plastické trhaviny, napěchované do plechovek Heinzovy polévky z volské oháňky, a odpalované ukořistěnou britskou časovanou roznětkou. Byly vyvinuty nejrůznější druhy vybavení, dokonce i prádlo obsahující výbušninu,“ líčí Gröger.„Nováčkové Werwolfu se učili zabíjet strážné škrticí smyčkou asi metr dlouhou nebo pistolí Walther s tlumičem.“

Paběrkují americké bomby
Členové Werwolfu jsou školeni, aby uměli operovat v tří- až šestičlenných skupinkách, které budou schopny se později zorganizovat do větších celků. Jsou vybaveni zbraněmi, granáty, pancéřovými pěstmi, plastovými trhavinami a rovněž uniformami speciálních vojenských jednotek. Přesto se přes den mají pohybovat v civilním oblečení, falešné osobní doklady jsou samozřejmostí. V příručce výcviku se lze dočíst, že „v krajním případě může být také využito ošacení typické pro zemědělce v dané oblasti operací.“ To napovídá, že se pokládá za žádoucí pracovat s podporou místního obyvatelstva. Objednáno je 2000 vysílaček a 5000 souprav trhavin. Málokdy se je ovšem podaří dodat včas na místo, a tak se po náletech sbírají americké zápalné bomby a vězňové v koncentrácích je musejí rozebírat a připravit k dalšímu použití. S postupem Rusů k řece Odře pak vyvstává problém s výcvikovými středisky na východě.

Do věci se míchá Goebbels
„Založení Volkssturmu nebyla žádná výhra,“ uvědomuje si začátkem ledna 1945 ministr propagandyJoseph Goebbels (1897–1945) s Hitlerovým osobním tajemníkem Martinem Bormanem (1900–1945), do jejichž kompetence domobrana spadá. Goebbels pak z organizace partyzánského charakteru buduje organizaci veřejnou a hlavně propagandistickou.
Výzvědné služby protivníka mají napilno. Podařilo se Werwolfu skutečně zřídit partyzánské jednotky? Podle hlášení o rostoucím počtu incidentů daleko za spojeneckými liniemi vše nasvědčuje tomu, že partyzánská válka se rozjela naplno…

Likvidace starostů
„Každý starosta na území okupovaném spojenci musí být při nejbližší příležitosti zlikvidován,“ vychází rozkaz z Prützmannovy kanceláře. Jeho uposlechnutí v případě města Cách a jeho starosty se stane nejznámějším dokonaným činem Werwolfu.
Je 22. března 1945, když do letadla ve středoněmeckém Hildesheimu usedá komando vycvičené na zámku Hülchrath v Severním Porýní-Vestfálsku. Tvoří ho čtyři vojáci SS – Herbert WenzelSepp Leitgeb, Georg HeidornKarl Heinz Hennemann, člen HJ Eric Morgenschweiss a členka BDMIlse Hirschová. Jejich cíl? Antifašistický starosta Cách Franz Oppenhoff (1902–1945).

Oběť umírá na schodech
Skupinka dorazí po výsadku do Cách, kde je jejím prvním úkolem zjistit adresu starosty. Samotný atentát se pod krycím názvem Karneval rozjíždí 25. března. Když Leitgeb zazvoní u starostova domu, ukáže se však, že oběť není doma. Služebná starostu pod uvedenou záminkou zavolá služebním telefonem, a když pak Oppenhoff dorazí domů, Leitgeb ho na schodišti nemilosrdně střelí do hlavy. Na místo vzápětí dorazí hlídka amerických vojáků, která se okamžitě vydává po stopách atentátníků. Všichni jsou buď zadrženi, nebo umírají na útěku.

Plán končí fiaskem
Mnoho vražd a incidentů se Werwolfu připisuje i bez jasných důkazů. Například smrt sovětského generála a prvního velitele osvobozeného Berlína Nikolaje Erastoviče Bersarina (1904–1945), který však zahynul při dopravní nehodě po střetu motorky s konvojem nákladních vozů.
Na západě je spojencům jasné, že plán Werwolf skončil fiaskem. Odhaduje se, že v průběhu akcí proti werwolfům padlo 3000 až 5500 jejich příslušníků. Jejich ztráty byly tedy podstatně vyšší než počty zabitých či zraněných osob při jejich výpadech.

Nejednoznačný Dönitz
K oficiálnímu rozpuštění Werwolfu nikdy nedojde. Velkoadmirál a po Hitlerově sebevraždě říšský prezident Karl Dönitz (1891–1980) odvolává v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o „spálené zemi“ a pouze vyzývá k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu a jemu podobných organizací. „Nutno podotknout, že výzva se týkala pouze území obsazených spojenci. Ve výzvě nejsou zmiňována území obsazená jednotkami Rudé armády,“ doplňuje Gröger.

Sudety na mušce
Silně se Werwolf projevuje zejména v Sudetech. Ústí nad Labem je považováno za jeho hlavní město. Již v lednu 1945 se zde koná schůzka vybraných funkcionářů Sudetské župy, na které se projednává jeho působení v českém pohraničí. „Ve škole Sudetské župy v Doksech se rozběhnou kurzy akce W,“dostává koncem ledna instrukce státní ministr Karl Hermann Frank (1898–1946). Postupně jsou po Sudetech budována další výcviková střediska a tajné sklady munice, přičemž hlavním stanem zbraní a třaskavin se stává zámek v ústecké čtvrti Krásné Březno.

Strachy se třesou Češi i Němci
Vyškolení mladíčkové z HJ a dívky z BDM se tuží během osvobozování Československa a vytahují své vlčí drápky. Provádějí útoky na vojáky Rudé armády, ale i proti Američanům v západních Čechách. Bezpodmínečná kapitulace Německa je nemůže zastavit. Po ukončení bojů sice mnozí z nich odejdou domů, ale dál dochází ke střetům s československou armádou, která obsazuje pohraničí. Menší vojenské jednotky nemají oddechu. Jsou napadány střelbou ze zálohy a vystavovány teroristickým pumovým útokům. Klid nenacházejí ani čeští civilisté, kteří byli před válkou vyhnáni a teď se vracejí zpět domů. O svůj majetek se neobávají jen oni, ale i němečtí antifašisté mnohdy neuchrání holé životy. Werwolfové jim jejich kolaboraci s Československem spočítají…

Výbuch vyvolá lynč
Je půl čtvrté odpoledne, parný letní den 31. července 1945, když celým Ústím a blízkým okolím otřese ohlušující exploze. V bývalém cukrovaru vybuchla munice, trofejní materiál čs. armády. „Jak to hořelo a bouchalo, granáty odtud vyletovaly do okruhu několika kilometrů a pak explodovaly. Bylo to hotové peklo,“ vzpomíná po mnoha letech na osudovou událost ústecký rodák František Spěváček, kterému tehdy bylo 16 let. Následkem exploze zahynulo 14 mužů a 12 žen. V okolí jsou zraněny na dvě stovky lidí a zbořeno několik domů. Škody jsou obrovské. Ačkoliv příčina výbuchu není nikdy uspokojivě vysvětlena, dává se do souvislosti s Werwolfem.
„To Němcům nedarujeme!“ ozvou se bezprostředně poté přihlížející. Lidé se semknou v dav a spolu s revolučními gardami, rudoarmějci i vojáky čs. armády se pouštějí do obrovského masakru německých civilistů v nedalekém centru Ústí.

Jarmila Mevald Vodičková

Více informací se dočtete:
Roman Cílek: Werwolfové, Hitlerova poslední tajná zbraň, 2010

Vzor z třicetileté války
Název Werwolf (vlkodlak – napůl člověk, napůl vlk) je inspirován románem Hermanna Lönse (1866–1914), odehrávajícím se za třicetileté války. Evropou táhnou žoldnéři, kteří vraždí, loupí, znásilňují a vypalují celé vesnice. Pod vedením sedláka Wulfa odchází do lesů skupina vesničanů a chrání své blízké. Zprávy o jejich hrdinství se šíří rychlostí blesku. Po válce jsou werwolfové ctěni na venkověa dokonce odměněni knížetem. Tato symbolika krásně zapadá do nacistické propagandy druhé poloviny roku 1944, kdy hrdinných německých vojáků kvapem ubývá.

Boj pohlavními chorobami
Zřejmě nejbizarnějším mýtem sovětské propagandy je zmínka o tom, že německá tajná služba zanechala v Berlíně velké množství žen s pohlavními chorobami, které měly nakazit důstojníky Rudé armády. Jiné hlášení sovětské NKVD to popisuje jako činnost Werwolfu„Někteří příslušníci ilegální organizace Werwolf, většinou dívky, dostali od svých vůdců úkol poškodit sovětské velitele a učinit je nečinnými.”

Zdroj: http://historyrevue.rf-hobby.cz/startovacka.php?locales=2&id_page=178&id_previous_page=249&nocache=1364236802.4298&inq=f314b1c329e6092dc2b61dee2e6e1448&ida=0&id_art=36909&sta=0&cislo=0&sea=0&PHPSESSID%3Dc87f5b3178d1006056c9b1e5ad1b3699=0&fid=0&nsrd=0&kty=0&checksum=4d01890b10635deda955adfad82f7e50