Právě skončila a již máme za sebou Noc Svaroga. Počalo se “rozednívat”. Rozednívá se i v nás samých. V nitru nám bouří touha oprášit původní poselství, zvyky a oslavy, zahodit vše temné a cizí, co tu máme nyní a s čím neladíme! Podvědomě intenzivně cítíme, že se máme vrátit k tomu původnímu, ke svému. Prožívali jsme nejrůznější děsivé zkušenosti.

Byli jsme sráženi na kolena a zase jsme se vzpřimovali. Ohýbali jsme se, zvedali se a zase stáli pevně. Když nám bylo nejhůř, tak jsme se jízlivě smáli. Dnes ale nastal čas zvednout hlavy a přihlásit se ke svému historickému poslání. Každý národ v rámci ostatních slovanských národů má v současném dění jiný úkol. Je čas přestat se pasívně dívat okolo a pasívně kopírovat druhé. Je čas projevit svou skutečnou kreativní a tvořivou podstatu.

Češi, Moravané, Slováci i Slovieni jsou po celém světě známí svýma šikovnýma rukama, svým velkým smyslem pro humor, kreativními a dobrými nápady, překvapivými řešeními a svou muzikálností. Navíc je v těchto národech velký počet lidí s nejrůznějšími schopnostmi přesahujícími materiální hmatatelný svět, což běžně mnoho z nás považuje za normální a přirozené.

Podle teorie Ivo Wiesnera, kterou zveřejnil v knize “Národ v lénu Bohů”, jsme potomky Čítů, národa, jež vedl slovanské kmeny Nýsů do naší kotliny. Čítové byli silně vědomým lidem. Usadili se ve středu české kotliny a ostatní rody obsadily území okolo nich. Časem se smísili s Kelty. Proto v našich žilách koluje krev obsahující větší či menší podíl Předků vědomého lidu – Čítů. Tento lid nese ve svém podvědomí důležité poslání, jež by měl začít plnit právě v této naší době.

Potomci lidu Čítů potřebovali přežít až do dnešních dní, aby mohli naplnit svoje poslání a ne se nechat vybít a zahubit. Proto mnohdy ohýbali hřbet, proto vymýšleli kličky, které by jim to s co možná nejmenšími ztrátami umožnily přežít.

V okolních zemích byl takřka vymýcen svátek Slunovratu, důležitý mezník v roce. Byl přeměněn tak, aby byl zapomenut jeho původní význam. Santa Claus i Děd Moroz se stali již jen nastrčenými bytostmi, které byly vytvořené na zakrytí významu tohoto dne a přeměněn jen na den roznášení dárků. Oslava toho odcházejícího, všeho starého a nadšené přijetí toho nového a nově se rodícího Slunce, úplně vymizela. Náš Ježíšek přijal sice křesťanskou lež o zrození Ježíše v tyto dny, ale v malém právě narozeném miminku se nám alespoň uchovala vzpomínka na zrození Slunce.

Ježíš byl čistý člověk, který přinesl lidem skutečné Světlo. Naši moudří Předkové schovali do malého Ježíška Světlo poznání, abychom si tuto důležitou informaci jeho neustálým zrozením pořád připomínali. Začněme opět ctít své Předky, kteří pro nás zachovali, co se dalo a bedlivě opatrujme jejich poselství. Žijme tak, aby bylo v jejich díle pokračováno a lid Český, Moravský, Slovenský i Slovienský splnil svůj předpovězený úkol.

Zažíváme šílenou, ale zároveň skvělou dobu

Zažíváme extrémní dobu, v níž jsou předávány velké lži se stejnou smělostí jako čisté pravdy. Ty mají za úkol zahalit, utlumit a umlčet to, co je neposkvrněné a průzračné, srdečné a hluboce lidské. Tato doba vykloubena z údů, šílí, jak kdysi popsal Shakespeare. Ale je i přes tuto svoji šílenost skvělá, protože mnoho lidí díky tomuto pnutí v sobě znovu objevuje potlačovanou čistotu. Čistotu činů, úmyslů, myšlenek a slov.

To, co je čisté – isté je lehké, proto čistota – istota vyplave vždy napovrch přes všechny lži a polopravdy. Každý máme svoje čistoty – istoty v sobě. A kdo má touhu a odvahu je nalézt, tak objeví, že se nachází v převratné době, kdy má možnost znovu nalézt v sobě veškeré – istoty. Žijeme v dynamické době plné zvratů, převratů, objevů, zloby, závistí, ale i soucitu, sounáležitosti, hledání i znovuzrození lásky. Pod tuhými slupkami historických nánosů, manipulací a nepravd můžeme nalézt sebe – křehkou, čistou a nesmrtelnou duši. Každá slupka, která ji obaluje, představuje bolest, jíž jsme kdysi prožili a kterou je třeba pochopit, odpustit, prosvítit a opustit. Přestože je každá slupka pro nás velkou zátěží, většinou se bráníme ji odložit a raději než dovnitř sebe, hledíme ven a kritizujeme ostatní.

S naivní suverenitou se spousta lidí vrhá do různých pomocí druhým, aniž by se jich ptali, zda je jejich pomoc vyžádaná nebo ne. Pak to je z jejich strany ovšem jen “páchání” dobra. Stále bublá v mnoha lidech potřeba někoho či něco zachraňovat. Počínaje naší planetou, zemí a konče rodinnými příslušníky. V prvé řadě, ale musí každý zachránit sám sebe a svým životním příkladem se pak stát přirozeným příkladem pro ostatní.

Duchovní cesta je cesta k sobě, z venku dovnitř, z vnějšího světa do světa vnitřního a po nalezení své vnitřní harmonie, souladu a nalezení svého mystického středu se opět vracíme ven, ale již přeměněni, bez touhy páchat dobro, ale s touhou jenom být v jsoucnu a užívat si každodenní všední život. Čím je člověk připraven dojít dále po své duchovní cestě, tím více okolností si jako “shrnutí učiva” v tomto životě vyzkouší. Odmítne-li po cestě nastrčená lákadla v podobě moci, ega, ješitnosti, pýchy ad., tak se mu otevře úplně jiný svět.

Svět respektu a lásky. Respektu ke všemu jinému než vyznává on sám. Člověk se stane respektujícím, pevným, bez zžírající potřeby útočit, bojovat a obhajovat se. Pouze přes člověka pevně stojícího ve svém rozšířeném vědomí a ve své ukotvené vnitřní pevnosti může plynout, co plynout má.

Čím více z nás se stane duchovními bytostmi ve smyslu, že se začne více starat o sebe než o druhé, tím více obohatí náš svět. A je jedno, jestli je to pekař, truhlář, právník, lékař či filosof. A ještě jedna věc. Život je hra. A kdo bere život jako hru, pak bere i vážné události a těžkosti s lehkostí. Staňte se v tomto smyslu dětmi a hrajte s radostí, lehkostí a humorem hru zvanou “Život”.

https://celostnivzdelavani.cz/zazivame-silenou-ale-zaroven-skvelou-dobu