Písmo je znakový systém fixace řeči, který umožňuje pomocí nakreslených (grafických) znaků znázornit řečovou informaci a uchovávat ji v čase. Existují čtyři základní typy písma:

1. Ideografické písmo

V ideografickém písmu každý znak může zobrazovat libovolné slovo v libovolné gramatické formě a rozsahu pochopitelných asociací, volně vyjádřených zobrazením, které vytváří daný znak. Například znak zobrazující “nohu” nese v sobě význam “chodiť”, “stáť”, “přinášeť” a podobně. Místo zobrazení lze použít i nějaký grafický symbol. Možnost předat informaci pomocí čisté ideografie je ale dosti omezená. Oficiálně se předpokládá, že ideografický typ písma existoval jen jako přechodný stupeň od piktografie k slovesno-slohovému písmu. S tímto však nelze plně souhlasit, protože i v dnešní době se ideograficky sestavený systém písma používá například při organizaci cestovního provozu. Do ideografického systému písma patří také i celý systém nášivek v armádě a námořnictvu, systém heraldických označení, systém logotypů firem ad. V této souvislosti musíme vnímat ideografické písmo jako podpůrný prvek k jiným systémům písma.

Například ideografický symbol z neolitické doby, který se používal v prastaré Rusi jako ochránkyně porodnosti a úrodnosti se jmenoval “Rožděnica” a tradiční význam tohoto slovanského svastického symbolu je “Zasazené pole”. Archeologický symbol “Zaseté pole” patří k tripolské kultuře Protoslovanů v 5. až 3. tisíciletí před n.l. Druhým příkladem je znak “Hvězda Velesa”, slovanský svastický symbol, který je znám minimálně z bronzové doby, t.j. od počátku 4. tisíciletí před n.l. Při analýze tripolských zobrazení (5. až 3. tisíciletí před n.l.) byla nalezena celá řada zobrazení ideogramů na tripolských nádobách (ideogramy vody, deště, země, nebes, hadů ad.).

2. Slovesno-hláskové písmo

Základem slovesno-slohového systému písma je předcházející mnohovýznamový ideogram. Zde dochází ke konkrétnímu přiřazení znaku k určitému přesnému slovu. Doplňující znaky, upřesňují okruh významů, ke kterému dané slovo patří. Ideografický znak přiřazený ke specifickému slovu nazýváme logogramem. Je třeba říci, že dnešní abecední znaky jsou povětšinou logogramy, protože každý z nich má svůj název a jsou přiřazené ke konkrétnímu slovu. Například znak “V” je původně logogram “Védy” a dnes se hovorově používá jako “Vé”. A znak “Z” je zase logogramem významu “Země”. To znamená, že samotný abstraktní princip znakového zobrazení objektivní reality se během tisíciletí nezměnil.

3. Sylabické písmo

Sylabické písmo je slabičné písmo. Jedná se o písmo, kdy jednotlivé znaky představují slabiky, které tvoří slova. Slabika je nejmenší mluvní jednotka. Slabikou rozumíme každé plné zaznění hlasu, proto musí být v každé slabice přítomna samohláska nebo dvojhláska. Hlásky l, m, r jsou výjimečné tím, že mohou tvořit také slabiku (osm, vlk, trn…) – říkáme jim hlásky slabikotvorné. Sylabické písmo je vhodné pro jazyky s relativně snadnou slabikovou strukturou, např. korejština nebo japonština. Sylabické systémy jsou často výsledkem zjednodušení slovesno-hláskových systémů (středověký vývoj kyperského písma z krétského, který se vydal hlavně cestou opuštění logogramů). Nejrozšířenější sylabické systémy písma jsou v Indii a jihovýchodní Asii. Příčina je jasná – v 3. tisíciletí před n.l. přišli na toto území Protoslovani a přinesli nejdříve ideografické písmo a pak zformovali sylabické písmo. Následně se Protoslovani, kteří přinesli písemnictví, asimilovali.

Nejstarším indickým sylabickým písmem jsou brahmy. Nejdůležitějším systémem písma této skupiny je devanagari, který se používá v sanskrite, hindu a indi. Výhodou sylabického písma je menší počet znaků (100-300) a nedostatkem je určitá pracnost při výběru správného čtení, obzvláště při neexistenci znaků, které oddělují slova.

4. Abecední písmo

V abecedních systémech písma – písmeno – odevzdává zpravidla jeden zvuk a může to být buď fonéma či alofón, někdy se písmena označující jednu fonému spojují po 2, 3 až 4 – v němčině je to zvuk “š”, původně “ш” se musí napsat jako “sch”, v bukvici zase jeden znak “ч” se píše jako “tsch”.

Jako materiál na psaní používaly mnohé národy březovou kůru. Tu používali na psaní i severoameričtí i kanadští Indiáni. Proto američtí Indiáni z oblasti řeky Connecticut nazývali stromy, které jim poskytovali březovou kůru “papírovými břízami”. Z tohoto důvodu je latinský název tohoto druhu bříz – “Betula papyrifea”. O používání březové kůry na psaní se hovoří v textech staroruské literatury. Svitky z březové kůry byly rozšířeným předmětem denní potřeby. Písmena se na březovou kůru vyrážela na vnitřní, měkčí straně, která byla odvrstvena, navlhčená, napařená a roztažená. Ruští lidé psali tak, jak mluvili, ale vznikly manipulativní snahy vydávat cizorodý, semitský církevní jazyk za literární formu ruského jazyka.

Dochované texty přináší svědectví předkřesťanských praktik. Některé z nich jsou spojené s “Bohem Velesem”, jiné obsahují zaříkávání vedunů. Na základě dochovaných textů je třeba zavrhnout tvrzení, že na staré Rusi byli gramotní jen vzdělaní lidé a duchovenstvo. Mezi autory starých dochovaných textů je totiž velké množství představitelů nižších vrstev obyvatelstva. Také ženy v té době byly vzdělané, běžně četly a písemně se vyjadřovaly.

https://celostnivzdelavani.cz/pismo-je-znakovy-system-fixace-reci-2-cast