Za zakladatele moderní evropské kryptografie je považován benediktinský opat Johannes Trittheim (1462 – 1518) učenec mnoha talentů známý také jako teoretik kryptografie a steganografie.

20080704-sifry-kryptografie-index-librorum-prohibitorumKolem roku 1 500 n.l. napsal první knihu o šifrování – tři svazky díla Steganographia (napsána roku 1499 a vydána 1606 ve Frankfurtu, roku 1609 byla umístěna na Index Librorum Prohibitorum.[1]), které pojednávají právě o odvětví stenografie.

Kniha, obsahovala příliš mnoho tajných informací a panovnické rody byly znepokojeny, že vyzrazuje choulostivé informace, následně obvinili Trittheima z čarodějnictví a jeho dílo bylo umístěno na Index Librorum Prohibitorum.

Principem stenografické šifry je nahrazení každého písmene slovem z předem určené tabulky. Stejného roku vydal první tištěnou knihu zabývající se popisem některých známých šifrovacích algoritmů s důrazem na dříve zmiňovaný substituční systém. Její název byl Polygraphiae libri sex.

Trittheim zavedl a doporučoval vkládat do šifrového textu takzvané klamače. Jednalo se o náhodné vkládání znaků do textu za účelem ztížení statistického rozboru, který by mohl šifru prolomit.

Panovnické rody používaly tehdejší systémy k šifrování vlastní tajné korespondence, a tak byli i v pozdější době ti, kteří šifry odhalili nebo rozluštili, jako francouzský právník a matematik Francois Viete (1540 – 1610) nebo Giovani Baptista della Porta (1541 – 1615), obviněni z čarodějnictví, nebo spojení s ďáblem, což byla pravděpodobně pouze záminka k jejich stíhání.

Trittheimova tříčíselná substituce

Trittheimova tříčíselná substituce se řadí do takzvaného substitučního šifrovacího systému, o kterém jsme se dozvěděli v předešlém dílu o kryptologii. Každé písmeno otevřeného textu je nahrazeno tříčíselnou kombinací čísel 1, 2 a 3. Například A=111, B=112, C=113 atd.

Příklad Trittheimovy substituce:

20080704-sifry-kryptografie-trittheimova-tabulka-_240_58Trittheimova tabulka.
Tímto způsobem, a samozřejmě nejen tímto, byly ve své době účinně ukrývány psané texty, které byly předmětem osobního utajení nebo jiných například státních záležitostí.

Samozřejmě, není radno podceňovat schopnosti analytiků šifru prolomit. Existují případy, kdy byly velmi choulostivé informace ze slabě zašifrovaného textu odhaleny a stály tak dopisovatele jeho život. Jednou takovou nešťastnicí byla skotská královna Marie Stuartovna. Její dopisy obsahující souhlas k přípravám povstání a zavraždění anglické královny Alžběty byly dešifrovány a staly se tak usvědčujícím důkazem při soudním přelíčení.

[1] Index Librorum Prohibitorum („seznam zakázaných knih“) – seznam publikací zakázaných  z důvodu, že by mohly být nebezpečné pro víru členů církve. Cílem seznamu mělo být zabránit čtení knih či prací obsahujících chyby a zabránit poškození věřících.

Zdroj: http://www.velkaepocha.sk/200807045462/Tajemstvi-Sifer-Po-stopach-Kryptografie-a-Steganografie-III.html