Za týden se přede mnou zjevilo svaté město Řím v celé své temné velikosti… nemohla jsem posoudit krásu paláců, katedrál a kostelů, město bylo velmi chmurné a kupodivu špinavé. A pro mne bylo i městem mojí smrti, věděla jsem, že odsud Karaffovi neuteču…

Ubytovali mě v jakémsi velikém paláci, nic mi nevysvětlili, ani slovo nepromluvili. Starala se o mne cizí služebná, což zase nevěstilo nic dobrého. Ale jedna skutečnost mi dávala neurčitou naději – ubytovali mne v zámku a ne přímo v cele pro odsouzence, což mohlo znamenat, že mi ještě zbývá možnost se hájit. Ale zmýlila jsem se…

Příští ráno se objevil Karaffa. Byl příjemný a spokojený, což pro mne bohužel nevěstilo nic dobrého.

Posadil se do křesla, aniž požádal o dovolení, čímž dal najevo, že on je tu pánem a já jen odsouzencem v krásné kleci.

„Doufám, že jste měla příjemnou cestu, madonno Izidoro?“ řekl přehnaně zdvořilým tónem. „Co vaše pokoje? Nepotřebujete něco?“

„Ale ano! Chtěla bych se vrátit domů!“ odpověděla jsem rozmarným tónem a tím přistoupila na jeho hru. Věděla jsem, že už nemám co ztratit, protože život už ztracen byl. Nechtěla jsem Karaffovi poskytnout zadostiučinění vidět mě zlomenou, a tak jsem se snažila ze všech sil, aby nepoznal jak mi je strašně.

Nebyla to smrt, čeho jsem se bála nejvíc. Bála jsem se jen pomyslet na to, že už nikdy neuvidím ty, které tak nevýslovně nekonečně miluji – moji rodinu.

Že s největší pravděpodobností už nikdy neobejmu svoji malou Annu…nikdy ji nenaučím to, co mě naučila matka…že ji tu nechám úplně bezbrannou proti zlému osudu… A že jí nikdy neřeknu nic z toho, co jsem chtěla a byla povinna jí říct.

Bylo mi líto mého úžasného muže, věděla jsem, že ponese velmi těžce moji ztrátu. Jaká prázdnota a chlad bude v jeho duši!… A já mu už nikdy neřeknu poslední…promiň.

A nejvíc jsem litovala svého otce, pro kterého jsem byla smyslem života, hvězdou, jež mu ukazovala cestu v jeho trnitém životě. Po odchodu maminky jsem se pro něj stala vším, co mu zůstalo. Tím, koho musel naučit vše, co znal, doufaje, že se jednoho krásného dne stanu tím, koho se tak úporně snažil ze mne uhníst.

A tohoto jsem se bála. Moje duše naříkala, když jsem přemýšlela o všech, které tak miluji. O těch, které tu zanechávám…ale to nebylo všechno. Věděla jsem, že mne Karaffa nenechá jen tak odejít. Věděla jsem, že mne určitě nechá hodně trpět… Jen jsem si ještě neuměla představit, jak to utrpení bude nelidské…

„To je to jediné, co vám nemohu splnit, madonno Izidoro,“ zapomněl kardinál ne svůj lehký tón a odseknul.

„No nic, pak mi snad dovolíte uvidět moji malou dcerku?“ poprosila jsem, ztuhlá uvnitř marnou nadějí.

„Právě to pro vás chystáme! Ale myslím, že trochu později.“ řekl Karaffa nepřítomně, přemýšleje o čemsi jiném.

Ta zpráva mne ohromila! Měl určitě plán s mojí malou Annou!

Byla jsem připravena nést všechny hrůzy sama, ale nemohla jsem ani pomyslet na to, že by trpěla i moje rodina.

„Mám k vám otázku, madonno Izidoro. A na vaší odpovědi bude záviset, jestli brzo uvidíte svoji dcerku, nebo jestli na ni budete muset zapomenout. Proto vám radím si dobře rozmyslet, co odpovíte.“ Karaffa se stal strohým, ostrým jak nůž. „Chci vědět, kde je knihovna vašeho děda.“

Tak vida co hledal šílený inkvizitor!…Přece nebyl až tak bláznivý…Ano, měl naprostou pravdu – stará knihovna mého dědečka obsahoval úžasnou sbírku duchovního bohatství a vědění! Byla jednou z nejstarších a nejvzácnějších v celé Evropě, záviděl ji i sám velký Medici, který, jak známo, byl ochotný za vzácné tisky prodat i vlastní duši. Ale proč po ní zatoužil Karaffa?

„Dědečkova knihovna, jak víte, byla vždy uložena ve Florencii, ale já nevím, co se s ní stalo po jeho smrti, Vaše Osvícenosti, víckrát jsem ji neviděla.“

Byla to dětinská lež a cítila jsem, jak naivně to zní…Ale jiná odpověď mne prostě tak rychle nenapadla. Nemohla jsem dopustit, aby nejvzácnější práce světových filosofů, vědců a básníků, práce velkých Učitelů padly do špinavých pracek církve nebo Karaffy. Neměla jsem právo něco takového dopustit! Ale když mě nic lepšího nenapadlo, jak tomu zabránit, plácla jsem první, co mě v tom momentě vytanulo v mojí hlavě rozpálené divokým vzrušením. Žádost Karaffy byla tak neočekávaná, že jsem potřebovala čas, abych si mohla rozmyslet, co dál. Jako by naslouchal mým myšlenkám, řekl:

„No, madonno, nechám vám čas na rozmyšlenou. A důrazně vám radím, abyste se nezmýlila…“

Odešel a do mého malého světa vstoupila noc…

Po všechen ten hrozný čas jsem se v myšlenkách radila se svým milovaným, utrápeným otcem, který mi bohužel nemohl říct nic potěšitelného kromě jedné důležité novinky, že Anna je stále ve Florencii a zatím se o ni nemusím bát.

Ale můj milovaný nešťastný muž, můj ubohý Girolamo se vrátil do Benátek s touhou mi pomoci a až tam se dozvěděl, že je příliš pozdě a že mne odvezli do Říma. Jeho zoufalství bylo nekonečné! Psal dlouhé dopisy papeži. Posílal protestní nóty „mocným světa“, kterým jsem kdy pomohla. Nic se nedělo, nic nepomohlo. Karaffa byl hluchý k úpěnlivým prosbám…“

„A copak jsi nemohla prostě zmizet?! Nebo „uletět“, když by na to přišlo?…Proč jsi něco z toho nepoužila?“ nevydržela to už Stella vzrušená vyprávěním. „Bojovat se musí až do konce! To mě babička učila.“

Velmi jsem se zaradovala, Stella ožívala. Její bojovný duch znova vítězil, když to bylo nevyhnutelné.

„Kéž by to bylo tak jednoduché!“ pokývala smutně Izidora. „Nešlo jenom o mne. Neměla jsem ponětí, co plánuje Karaffa s mojí rodinou. Velmi mě děsilo, že kdybych se neptala, nic bych NEVIDĚLA. Bylo to poprve v mém životě, kdy mi žádné „vidění“, žádné čarodějné nadání nepomáhaly… Mohla jsem prokouknot libovolného člověka nebo jakoukoli událost na tisíc let dopředu, mohla jsem předpovědět s absolutní přesností budoucí vtělení, toho nebyl schopen žádný vedun na Zemi, ale můj Dar mlčel, pokud se to týkalo Karaffy, já jsem to nemohla pochopit! Všechny moje snahy se mu podívat do hlavy se rozsypaly při nárazu na zlatorudý ochranný štít, který se vždy objevil kolem jeho fyzického těla, a nemohla jsem ho nijak překonat. Bylo to nové a nepochopitelné, nikdy dřív jsem se s tím nesetkala. Samozřejmě, každý v mojí rodině, včetně mé maličké Anny, si uměl kolem sebe vytvořit silnou ochranu a každý to dělal jinak, aby to byla jeho individuální ochrana pro případ, že by bylo nejhůř. Ale ať byla ochrana, jak chtěla silná, dobře jsem věděla, že se mi podaří projít ochranou kteréhokoli známého veduna, pokud by to bylo nevyhnutelné, včetně ochrany mého otce, který znal a uměl mnohem víc než já. Ale u Karaffy mi to nefungovalo…Ovládal nějakou „cizí“ sílu, velmi silnou a vytříbenou magii, s jakou jsem se nikdy nesetkala. Znala jsem všechny veduny Evropy a on mezi ně nepatřil. Věděla jsem jako všichni ostatní, že je oddaným „sluhou Pána“ a věrným „synem církve“ a podle našeho všeobecného poznání nemohl užívat to, co nazýval „projevem ďábla“, to, co jsme užívali my vědmy a veduni!… Ale co to v tom případě bylo?! Že by věrný sluha církve a velké inkvizice byl v podstatě černým Koldunem?!…Nehledě na to, že to bylo absolutně nepravděpodobné, bylo to jediné vysvětlení, na které jsem přišla, čestné slovo.

Ale jak v takovém případě sloučil svoje „svaté“ povinnosti s „ďábelským“ (jak říkal) učením?! I když to, co tropil na Zemi, bylo skutečně ďábelské a černé…

Příští den jsem se v myšlenkách zeptala otce, co si o tom myslí: „To není on, drahá…Někdo mu prostě pomáhá, ale já nevím kdo. Nikdo takový na Zemi není…“

Úlevu mi čas nepřinesl!.. Svět se obrátil vzhůru nohama…Ale sama sobě jsem slíbila, že se vynasnažím všemi prostředky zjistit, co to používá ten „svatý otec“, který současně pronásleduje a upaluje sobě podobné.

Jestliže je to pravda a on používá „učení Ďábla“ (jak tomu říká), tak i on sám, Veliký Karaffa, musí skončit svůj „svatý“ život v ohni, společně se všemi vědmami a veduny, které nechal upálit!

Ale bohužel bylo pozdě…

Přístí ráno jsem čekala Karaffu s pevným rozhodnutím zjistit, co to vlastně používá tento podivný „svatý otec“, ale Karaffa se neobjevil. Neobjevil se ani další den, ani celý další týden…Nevěděla jsem, jestli si mohu vydechnout nebo jestli chystá něco strašného pro někoho z mojí rodiny. Bohužel to nebylo ani jedno ani druhé, jak jsem se později dozvěděla… Bylo to mnohem nebezpečnější než jeho dřívější pokusy. Velmi brzy jsem podle nekonečného zvonění zvonů a tklivého zpěvu na ulicích poznala, že skonal římský papež…Tím se dala vysvětlit dlouhá nepřítomnost mého mučitele. Hned následující den mi moje němá služebná, i když neochotně, přinesla lístek papíru, na kterém bylo oznámeno, že novým papežem, Pavlem IV., se stal Giovanni Pietro Karaffa – můj nejhorší a nevyzpytatelný nepřítel…

Teď jsem mohla jenom čekat.

Za dva dni mne se zavázanýma očima převezli do nějakého paláce, který omračoval vnitřním bohatstvím a okázalou krásou. Jak jsem se dozvěděla později, byl to soukromý palác Karaffy. Objevil se až za další týden, uzavřený a nebezpečný, v záři své neomezené moci, podal mi k políbení svou pěstěnou ruku s ohromným zářícím papežským prstenem… Poklonila jsem se hluboce, jak žádala situace, a také proto, že mi ještě nebylo jasné, jak se mám dál k němu chovat.

„Jak jste se zabydlela, madonno Izidoro? Doufám, že se vám vaše komnaty líbí?“ Karaffa byl najednou příjemný, věděl, že mne má plně ve své moci a teď mu už nikdo nebude v ničem překážet…

„Gratuluji vám k vašemu vítězství, Vaše Svatosti“ odpověděla jsem klidně se zvláštním důrazem na slově Svatosti. „Bojím se, že jsem se pro vás stala naprosto bezvýznamnou osobou, která nestojí papeži za pozornost… Předáte můj případ někomu jinému? Karaffa ztuhnul. Nenáviděl můj klid. Chtěl mne přinutit, abych se bála…

“Máte pravdu, madonno Izidoro, možná přejdete k mému nejlepšímu pomocníkovi…vše bude záviset jen na vás. Přemýšlela jste o mé otázce?“

„Které konkrétní knihy vás zajímají, Vaše Svatosti? Nebo chcete najít všechny, abyste je mohl zničit?“

Překvapeně se zarazil.

„Kdo vám řekl takový nesmysl?“

„Vždyť jste přece u nás v Benátkách naházel do ohně tisíce knih!? Už nemluvím o jiných městech…K čemu vám ještě budou potřebné…“

„Moje nejdražší čarodějko,“ usmál se Karaffa, „jsou knihy a KNIHY… a to, co jsem spálil, vždy patřilo do první kategorie. Pojďte se mnou, ukážu vám něco zajímavého.“

Karaffa otevřel těžké pozlacené dveře a ocitli jsme se v dlouhé, úzké, temné chodbě. Vzal s sebou stříbrný svícen, na kterém hořela jedna jediná tlustá svíce.

„Pojďte se mnou,“ krátce přikázal novopečený papež. Šli jsme dlouho, prošli jsme mnoha malými dvěřmi. Ale Karaffa šel dál a mně nezbylo než ho mlčky následovat. Nakonec jsme se ocitli u zvláštních zvukotěsných dveří bez kliky. Něco nenápadně zmáčkl a těžké dveře se odsunuly a odkryly vchod do úžasného sálu… Byla to knihovna!… Největší, jakou jsem kdy viděla! Ohromný prostor od podlahy ke stropu zaplňovaly knihy!… Zastavil se mi dech – byla mnohem větší než knihovna Medicejských.

„Co to je?“ zeptala jsem se omámeně a na chvilku zapomněla s kým tu jsem.

„To jsou KNIHY, madonno Izidoro,“ klidně řekl Karaffa, „a pokud budete chtít, budou vaše, všechno závisí na vás.“ Jeho žhavý pohled mne přikoval na místo a přinutil mě vrátit se do reality a uvědomit si, kde a s kým právě jsem.

Velkolepě si pohrál s mojí bezmeznou a nekonečnou láskou ke knihám. Karaffa mne přinutil na moment zapomenout na hroznou realitu, která směřovala k tomu stát se ještě strašnější, jak se za krátko ukázalo.

Karaffovi bylo víc než sedmdesát let, i když vypadal překvapivě mladě. V začátku naší známosti jsem přemýšlela o tom, jestli mu nepomohl některý z našich vedunů a neprozradil mu naše tajemství dlouhověkosti… Ale potom začal rychle stárnout a já jsem na to načisto zapomněla. Nyní jsem nemohla uvěřit, že tento mocný a zákeřný člověk, který měl v rukou neomezenou moc nad králi a princi, mi učinil velmi zaobalenou a mlhavou nabídku…, ve které byla možnost zahlédnout jakousi nelidsky zvláštní kapičku velmi nebezpečné lásky…!?

Všechno ve mně doslova zatrnulo hrůzou!… Jestli se nemýlím, žádná síla na Zemi mne nemohla zachránit před jeho raněnou hrdostí a pomstou jeho černé duše!

„Promiňte mi mou troufalost, Vaše Svatosti, nepochopila jsem, co tím myslíte, nebyl byste tak laskav a nevysvětlil mi to přesněji?“ zeptala jsem se velmi opatrně.

Karaffa se jemně usmál, vzal do svých elegantních štíhlých prstů mou třesoucí se ruku a tiše řekl:

„Jste první žena na zemi, madonno Izidoro, která je podle mého hodna skutečné lásky… A jste velmi zajímavá společnice k diskusím… Nezdá se vám, že vaše místo je na trůnu a ne ve vězení inkvizice?… Přemýšlejte o tom, Izidoro.

Nabízím vám svoje přátelství, nic víc. Ale moje přátelství je velmi vzácné, věřte mi… Velmi toužím vám to dokázat. Ale vše bude samozřejmě záležet na vašem rozhodnutí…,“ a k mému obrovskému údivu dodal: „Můžete zde zůstat do večera, pokud si přejete něco přečíst. Myslím, že tu najdete mnoho zajímavého. Až budete chtít, zazvoňte na zvonek a vaše služebnice vám ukáže cestu zpět.“

Karaffa byl klidný a odměřený, což svědčilo o tom, že si je jist vítězstvím… Ani na okamžik si nepřipustil, že bych mohla odmítnout tak „zajímavou“ nabídku… A už vůbec ne v mém bezvýchodném postavení…

Zvláště toto by nejděsivější… Protože jsem se samozřejmě chystala odmítnout.

Jenom jak to udělat!? O tom jsem dosud neměla nejmenší představu.

Rozhlédla jsem se kolem – místnost byla ohromující!… Od ručně šitých desek starších knih po papyrusy a rukopisy na volské kůži a po dávné, už nečitelné knihy – ta knihovna byla pokladem světové moudrosti, skutečným triumfem geniální lidské Mysli!!! Byla to bezpochyby nejcennější knihovna, kterou kdy člověk spatřil! Vždyť pro skutečné inkvizitory musely všechny ty knihy být nejčistší HEREZÍ, ZA KTEROU BYLI LIDÉ UPALOVÁNI a která byla kategorický ZAKÁZÁNA jako nejstrašnější hřích proti církvi!… Jak to, že tady, pod střechou papeže, se ocitly všechny tyto cenné knihy, které byly ve jménu „vykoupení a očištění duše“ do poslední stránky páleny na hromadách?!..

Znamená to, že všechno, co říkali „otcové-inkvizitoři“, vše co dělali, bylo jenom hroznou lží? A tato krutá lež byla uložena hluboko a pevně v prostých a otevřených, naivních a věřících srdcích!… Musíte vzít v úvahu, že jsem byla tenkrát přesvědčena o čistotě víry církve!… Jako každá víra, ať vypadala jakkoli krutá, představovala pro mne vždy projev čisté duše a víru člověka v cosi čisté a ušlechtilé, k čemu ve jménu spasení jeho duše mířila… Nikdy jsem nebyla „věřící“, protože jsem neochvějně věřila ve Vědění… Ale vždy jsem respektovala víru jiných, protože podle mého měl každý právo volby, kam bude směrovat svůj osud, a cizí vůle nesměla nikoho násilím cpát na určitou životní cestu. Teď jsem jasně pochopila svoji chybu… Církev lhala, zabíjela a znásilňovala, nezabývala se takovou maličkostí jako raněná znetvořená lidská duše… Přestože jsem byla ohromena tímto poznáním, bylo na čase vrátit se do současnosti, která pro mne bohužel zrovna nebyla moc nadějná.

Samotný Otec církve Giovanni Pietro Karaffa mne miloval!… Ó bohové!

Jak jsem ho za to nenáviděla!!! A jak strašně ho budu nenávidět, až nade mnou zakrátko vynese svůj ortel!

Nemohla jsem toho člověka pochopit. Dokud jsem ho nepotkala, mohla jsem v každém číst jak v otevřené knize. On byl dokonale nepředvídatelný, nebylo možno postřehnout nejmenší změny jeho úmyslů, po kterých mohly přijít nepředstavitelně hrozné následky. Nevěděla jsem, co si mohu dovolit a jak dlouho mě míní strpět. Můj život úplně závisel na tomto fanatickém a krutém papeži, ale veděla jsem přesně jedno – nejsem schopna lhát. To znamenalo, že mi už moc života nezbývá.

Opět jsem se zmýlila.

Následující den mne odvedli dolů do jakéhosi chmurného kamenného sálu, který se vůbec nehodil k ostatním částem velkolepého paláce. Karaffa seděl ve vysokém dřevěném křesle na konci toho podivného sálu, zahloubaně a zachmuřeně zamyšlen, což se mohlo v mžiku obrátit v zosobněné zlo… Zůstala jsem stát uprostřed a neměla v úmyslu jít blíž, protože jsem nevěděla, co ode mne očekává. Najednou jsem pocítila, jak celé mé tělo zachvátil živočišný strach. Vždyť jsem se ho nebála, aspoň ne tolik! Bylo to předzvěstí něčeho velmi zlého, co zmrazí moji unavenou duši. A nijak jsem nemohla uhodnout čeho.

„Jak jste si užila četbu, Izidoro? Doufám, že jste prožila příjemný den?“

Oslovil mne jménem jako by naznačoval, že formálnosti už nepotřebujeme…

„Děkuji, Vaše Svatosti, máte opravdu neuvěřitelnou knihovnu,“ řekla jsem pokud možno klidně. „Myslím, že by vám ji záviděl i velký Medici. Ale chtěla bych se vás s dovolením něco zeptat.“

Karaffa kývnul.

„Jak se dostala ta čistá HEREZE do vašeho svatého božího domu?.. A jak tam může stále zůstávat?“

„Nebuďte tak naivní, madonno!“ povýšeně se usmál Karaffa. „Když chcete zvítězit nad nepřítelem, musíte ho pochopit, a proto ho musíte poznat. Abyste ho poznala, musíte ho hned zpočátku dobře studovat. Jinak je vítězství daleko…“

„Vaše Svatost četla všechny ty knihy?.. Ale na to by nestačil celý lidský život!“

„To záleží na délce života, Izidoro. A na způsobu čtení, ne? Však vy toho taky hodně umíte, není-liž pravda?“ Karaffovy pronikavé oči zbystřily, jako by se mi chtěl podívat do duše. A možná i podíval… Věděl o mně mnoho věcí, které mohli znát jen nejbližší lidé. Rozhodla jsem se ho zeptat:

„Víte o mně věci, které nevěděla ani moje matka, ať odpočívá v pokoji!

Jak tomu mám rozumět, Vaše Svatosti?“

„Stále nechcete pohlédnout pravdě do očí, Izidoro. Zjistil jsem si o vás vše, co jem chtěl. Vás to polekalo? Pod mojí střechou byl jeden z vašich učitelů a vše mi pověděl. Ale tenkrát jsem vás neznal tak jako dnes.“

A vtom se mi zjevil… byl to opravdu můj učitel, nejlepší a nejmoudřejší ze všech, kteří mne učili. Visel na háku v nějakém strašném sklepě, celý pokrytý vlastní krví… A umíral…

„Jak jste mohl udělat něco takového!? To je strašné!!!… Čím se podle vás provinil?!“

Srdce mi pukalo, nemohlo té hrůze uvěřit. Na chvíli jsem přestala být ve střehu… a prohrála jsem!… Je jasné, že Karaffu nezvolili papežem náhodou…

Byl skutečným mistrem v mučení, temným geniem, který veděl jak „ukolébat“ můj strach.

Od prvního dne, kdy jsem padla do jeho spárů, jsem tajně hýčkala naději, že mám pořád jakousi, i když maličkou, šanci! Myslela jsem jako slepé kotě, které ještě nezvládlo otevřít oči… A Karaffa se svým klidným, vybraným chováním, krásou komnat, kde jsem byla ubytována, ohromující knihovnou, kterou mi včera večer ukázal, působil trpělivě jako kapka za kapkou, den za dnem na moji víru v tuto maličkou „šanci“… A dosáhl úspěchu – já jsem uvěřila… a prohrála.

„Ó, má drahá Izidoro! Vždyť jste tak chytrá! Snad ještě nedoufáte ve „spravedlivý rozsudek“, když tento rozsudek vynesu já sám?!“

Toto už byl skutečný Karaffa. Fanatický inkvizitor, který neočekávaně získal neomezenou moc. Možná, že o tuto moc usiloval po celé ty roky? I když pro mne už nemělo smysl, co on chtěl. Najednou jsem jasně pochopila, že se mohu kteroukoli vteřinu ocitnou na místě mého milého učitele a viset na tom hrozném háku… pokud by se tak Karaffovi zachtělo.

„Ale co Bůh? To se nebojíte ani Jeho?…“

„Copak, Izidoro!“ lstivě se usmál Karaffa. „Bůh mi vše promine, vše, co se děje k Jeho slávě!“

To bylo šílené. A moje křehká naděje byla otřesena, začala umírat.

„Přemýšlela jste o mém návrhu, madonno? Doufám, že jste měla dostatek času, abyste si ujasnila svoje postavení? A já vám nebudu muset zasadit další úder?“

Ztuhlo mi srdce – jaký bude tento „další úder“? Ale musela jsem odpovědět a nechtěla jsem mu ukázal, jak moc se bojím.

„Pokud se nemýlím, nabízel jste mi své přátelství? Ale přátelství za moc nestojí, pokud se vynucuje zastrašováním. Nechci takové přátelství, které mi nahání strach. Nebojím se bolesti, mnohem horší je bolest duše.“

„Jak jste naivní, drahá Izidoro!“ zasmál se Karaffa. „Je to jak s knihami, existuje utrpení a UTRPENÍ. A já vám důrazně doporučuji nezkoušet druhou možnost!“

„Vy nejste přítel, Giovanni. Vůbec nechápete význam toho slova. Plně si uvědomiji, že se nácházím cele ve vašich krutých rukách a nezáleží mi na tom, co se bude dál dít…“

Poprvé jsem ho nazvala jménem, abych ho rozzlobila. Byla jsem opravdu naivním dítětem, co se týkalo zla, a neuměla jsem si představit, čeho všeho je ještě schopen tento zákeřný a bohužel velmi chytrý člověk.

„Co se dá dělat, už jste se rozhodla, madonno. Žehrejte jen na sebe.“

Jeho sluha mne hrubě vzal v podpaží a strčil k úzké chodbě. Myslela jsem, že to je konec, že mne Karaffa dá v tento okamžik katům…

Sestoupili jsme hluboko do podzemí, prošli jsme množstvím malých, těžkých dveří, za kterými se ozýval křik a steny, což mne ještě víc utvrdilo v tom, že určitě přišel i můj čas. Nevěděla jsem, kolik mučení jsem schopna vydržet a jak jsem asi silná. Nikdo mne nikdy nevystavil fyzické bolesti, a tak jsem nemohla odhadnout, jak jsem odolná. Celý svůj krátký život jsem žila obklopena láskou rodiny, přátel a nikdy mne nenapadlo, jak zlý a krutý bude můj osud… Já, stejně jako mnoho jiných vědem a vedunů, jsem nemohla spatřit svůj vlastní osud. Bylo nám to odepřeno, abychom se nesnažili změnit svůj život. A možná ještě proto, že jsme jako všichni ostatní museli prožít to, co nám bylo souzeno, a nesměli jsme si přát odejít dříve při spatření hrůz, které nás čekají.

Přišel den, kdy jsem neměla na vybranou. Přesněji – volba byla a já si vybrala. Teď zbylo jen vydržet to, co mě čeká, obstát a nezlomit se.

Karaffa nakonec zastavil před jedněmi dveřmi a vešli jsme. Polila mne ledová zmrazující hrůza! Bylo to skutečné peklo, pokud mohlo existovat už na zemi! To nepředstavitelné zvěrstvo nemohl normální člověk pochopit… Skoro se mi zastavilo srdce.

Celá místnost byla zborcena lidskou krví…Lidé viseli, seděli, leželi na příšerných mučících „nástrojích“, jejichž funkci jsem si ani neuměla představit.

Několik klidných lidí umazaných od krve pomalu konalo svoji „práci“ bez toho, aby cítili nějakou lítost, hryzání svědomí nebo jakýkoli, třeba slaboučký, lidský cit. V místnosti to páchlo spáleným masem, krví a smrtí. Polomrtví lidé sténali.

Plakali, křičeli… a někteří už ani křičet nemohli. Jen chroptěli, nereagovali na mučení, jako loutky, které osud milostivě zbavil schopnosti cokoli cítit…

Vybuchla ve mně obrovská zlost! Na okamžik jsem zapomněla, že brzy budu jednou z nich… Veškerá má zuřivost vytryskla, …a mučírna přestala existovat… zůstaly jen stěny zalité krví a strašné mučící nástroje… všichni lidé – kati a jejich oběti – beze stopy zmizeli.

Karaffa zblednul jako smrt a upřeně se na mne díval, probodával mne svýma pronikavýma černýma očima, ze kterých čišela zloba, zavržení a údiv a jakési divoké neznámé vytržení… Zachovával hrobové mlčení. Celý jeho vnitřní boj zrcadlila pouze tvář. Sám byl nehybný jako socha… Docházel k nějakému rozhodnutí.

Cítila jsem prudký žal nad všemi, kteří odešli na „druhou stranu“, tak zvěrsky a naprosto nevinně umučeni. Ale byla jsem si absolutně jistá, že můj neočekávaný příchod byl pro ně vysvobozením z příšerných nelidských muk.

Viděla jsem, jak jejich čisté světlé duše odcházejí do jiného života, a v mém zkroušeném srdci byl jen usedavý pláč. Bylo to poprvé za dlouhou dobu mé čarodějné činnosti, co jsem někomu vzala drahocenný lidský život… Mohla jsem jen doufat, že tam, v tom jiném čistém laskavém světě najdou klid.

Karaffa se s bolestí díval na mou tvář, jako by chtěl pochopit, co mne přimnělo k tomuto kroku, přestože jsem věděla, že na nejmenší pokyn jeho posvěcené ruky zaujmu místo „odešlých“ a možná za to budu draze platit.

Ale nelitovala jsem… já jsem jásala! S mojí pomocí se několika lidem podařilo utéct z jeho špinavých pracek. A skutečně mu moje tvář něco prozradila, protože mne v příštím okamžiku Karaffa chytil křečovitě za ruku a strčil do dalších dveří.

„Tak co, doufám, že se vám to líbilo, madonno!“ a prudce mne strčil dovnitř…

A tam… přibitý na stěně jak na kříži visel můj milovaný Girolammo… Můj laskavý a hodný muž… Na světě nebyla žádná hrůza ani bolest, kterou bych v tu chvíli nepocítila ve svém srdci!… Nemohla jsem uvěřit svým očím. Moje duše se bránila tomu uvěřit a já jsem si bezmocně zakrývala oči.

„Copak, milá Izidoro! Dívejte se přece na naše malé divadlo!“ řekl s děsivou laskavostí Karaffa. “Obávám se, že se budete muset dívat až do konce!“…

Co to jen vymyslela ta nelítostná a nevypočitatelná „svatá“ bestie! Bál se, že se nezlomím, a rozhodl se mne lámat utrpením mých milovaných!… Anna!!!

…Bohové!… Anna!… V mém utrápeném srdci vzplanula krev! Další mohla být moje malá dceruška!

Snažila jsem se trochu sebrat, aby Karaffa nepocítil zadostiučinění ze svého příšerného vítězství. A taky aby si nemyslel, že se mu podařilo mne jen malinko zlomit a nezačal používat tuto „úspěšnou“ metodu na další členy mojí rodiny…

„Uvědomte si, Vaše Svatosti, co děláte!“ zvolala jsem v hrůze… „Vždyť vy víte, že můj muž nikdy proti církvi nic neudělal! Jak je to možné!? Jak můžete nechat platit nevinné za chyby, které nikdy neudělali?!“

Dobře jsem věděla, že to byl zbytečný rozhovor, který mi nic nepřinese, a Karaffa to věděl také…

„Copak, madonno? Váš můž je pro nás velmi důležitý!“ usmál se jízlivě „velký inkvizitor“. „Nemůžete popřít, že váš milovaný Girolammo provozoval velmi nebezpečnou činnost, která se jmenuje anatomie?… Nepatří snad k této hříšné činnosti taková věc jako pitvání se v mrtvých lidských tělech?“

„Ale vždyť to je věda, Vaše Svatosti!! Je to nové odvětví medicíny!

Pomáhá budoucím lékařům lépe pochopit lidské tělo, aby mohli snadněji léčit nemocné. To už církev zakazuje i lékaře?!…“

„Lékaři od Boha nepotřebují podobné satanské praktiky!“ rozhněvaně vykřikl Karaffa. „Člověk zemře, pokud je to Boží vůle, vaší děsiví lékaři by se měli raději starat o jeho hříšnou duši!“

„No o duše, jak vidím, se velmi usilovně „stará“ církev!… Myslím, že zanedlouho nebudou mít lékaři koho léčit,“ nevydržela jsem mlčet.

Věděla jsem, že moje odpovědi ho rozzuřily, ale nemohla jsem se ovládnout. Moje raněná duše křičela… Věděla jsem, že i když se budu snažit být pokorná, mého ubohého Girolamma nezachráním. Karaffa s ním měl nějaký vlastní příšerný záměr a nechystal se ho opustit a připravit se o tak velké zadostiučinění…

„Sedněte si, Izidoro, tím, že stojíte, pravdu nenajdete! Teď vám ukážu, že názory inkvizice nejsou pohádky… probíhá válka. A naše milá církev se musí bránit. A já, jak víte, jsem nejvěrnější z jejích synů.“

Udiveně jsem se na něj podívala. Měla jsem dojem, že se už skutečně úplně zbláznil.

„Jakou válku máte na mysli, Vaše Svatosti?“

„Tu, která kolem nás neustále probíhá!!!“ znenadání zakřičel papež zuřivě.

„Tu, která zbavuje Zemi takových jako vy! Hereze nesmí existovat! Dokud budu živ, budu ji ničit v jakékoli formě. Ať jsou to knihy, obrazy, nebo živí lidé!“…

„No, pokud se týká knih, o tom jsem si s vaší svatou pomocí udělala zcela opačný názor. Jen se nějak neshoduje s vaším „svatým posláním“, o kterém mluvíte, Vaše Svatosti.“

Nevěděla jsem co říct, jak ho zaujmout, jak ho zastavit, jen aby se nezačal, jak to sám nazval, strašný „spektákl“! Ale „veliký inkvizitor“ dobře věděl, že jsem bezmocná, že v hrůze z budoucnosti se snažím protahovat čas. Byl excelentním psychologem a nenechal mne pokračovat v mé naivní hře.

„Začněte!“ kývl na jednoho z katů a uvelebil se v křesle… Zavřela jsem oči.

Ucítila jsem zápach spáleného masa, Girolammo děsivě zakřičel.

„Už jsem vám řekl, abyste otevřela oči, Izidoro!“ šíleně zařval trýznitel.

„Vychutnejte si zničení hereze stejně jako já! To je poslání každého dobrého křesťana. Pravda, zapomněl jsem, s kým mám tu čest. Vy přece nejste křesťanka, ale VĚDMA!“

„Vaše Svatosti, vy jistě ovládáte perfektně latinu… V tom případě musíte vědět, že „HAERESIS“ v latině znamená „VOLBA“ nebo „ALTERNATIVA“.

Jak můžete zaměňovat tyto dva neslučitelné významy? Přece není možné, abyste někomu upíral právo svobodné volby! Nebo aspoň malinkou možnost volby?“ vykřikla jsem prudce. „Člověk musí mít právo věřit v to, co přitahuje jeho duši. Nemůžete ZABRÁNIT člověku věřit, protože víra je projevem srdce a nejde vynutit násilím!“

Karaffa na mne minutu udiveně zíral, jako by měl před sebou nějaké neznámé zvíře… Potom ze sebe setřásl úžas a tiše řekl:

„Jste mnohem nebezpečnější, než jsem si myslel, madonno. Jste nejenom velmi krásná, ale i velmi chytrá. Vy nemusíte být za těmito zdmi… nebo nemusíte být vůbec“ znovu se obrátil na kata: „Pokračujte!“

Girolamův křik pronikal do nejmenšího koutku mé umírající duše a působil tam mučivou bolest, rval ji na kusy… Nevěděla jsem, jak dlouho ho chce Karaffa mučit, než ho zabije. Čas se táhl nekonečně pomalu, tisíckrát jsem umřela, ale přesto jsem stále byla naživu. Stále jsem vnímala… Hrozná muka střídala ještě hroznější. Stále to nebralo konce… Od pálení ohněm přešli k lámání kostí. Když s tím skončili, začali zohyzďovat tělo. Girolammo pomalu umíral. A nikdo mu nevysvětlil proč, nikdo neuznal za vhodné mu cokoli říct.

Prostě ho pomalu a metodicky vraždili před mýma očima, aby mne přinutili udělat to, co po mně chtěla nově zvolená hlava svaté křesťanské církve. Snažila jsem se v myšlenkách (telepaticky) mluvit s Girolammem, protože jsem věděla, že mu už nebudu moci cokoli říct. Chtěla jsem se rozloučit, ale neslyšel mne.

Byl daleko, zachraňoval svoji duši před nelidskou bolestí, já mu nemohla pomoci. Posílala jsem mu svou lásku, snažila jsem se ho do ní zahalit a ulehčit mu nesnesitelná muka. Ale Girolammo na mě hleděl zrakem zkaleným bolestí a jen tenounká nitka ho ještě spojovala s tímto krutým, milovaným a unikajícím mu světem.

Karaffa se rozběsnil. Nemohl pochopit, proč jsem zůstala klidná, i když bezpečně věděl, že svého muže velmi miluji. „Osvícený“ papež žhnul touhou mne zničit… Ale ne fyzicky. Chtěl zdeptat moji duši, aby mohl moje srdce a vědomosti plně podřídit svým strašným a nepředvídatelným přáním. Když Karaffa viděl, že já a Girolammo ze sebe navzájem nespouštíme oči, nevydržel a křiknul na kata, aby mému muži vypálil jeho nádherné oči…

Já a Stella jsme strnuly… Bylo to příliš příšerné, než aby to naše dětská srdce, ať se zdála jakkoli zakalená, mohla přijmout. Nelidskost a hrůza líčených událostí nás přibila na místě a nedovolila nám ani dýchat. To se přeci na Zemi nemohlo stát!!! Prostě nemohlo! Ale nekonečný smutek ve zlatých Izidořiných očích křičel, že ano, mohlo! A jak! Bezmocně jsme očekávaly pokračování a nechtěly už vyprávění přerušovat nějakými hloupými otázkami.

Na kratičký okamžik moje duše padla na kolena a prosila o milost… Karaffa to ucítil a udiveně se do mne vpil žhnoucíma očima, nemohl uvěřit ve svoje vítězství. Najednou pochopil, že jsem se rychle vzpamatovala… obrovským úsilím jsem sesbírala všechnu svou nenávist a podívala se mu přímo do očí… Karaffa zavrávoral pod silným mentálním úderem. Na okamžik se v jeho černých očích objevil úlek. Ale zmizel stejně rychle, jak se objevil. Byl výjimečně silným člověkem s železnou vůlí, kterým by byl každý nadšen, kdyby ovšem nebyl do takové míry děsivý…

Moje srdce spaloval oheň strašné předtuchy… Najednou na Karaffovo znamení kat klidně jako řezník uštědřil bezmocné oběti přímo do srdce ránu…

Můj milovaný muž, můj něžný Girolammo přestal existovat… Jeho dobrá duše odsud ulétla tam, kde je věčný klid a světlo a žádné utrpení. Ale věděla jsem, že na mne bude čekat i tam, dokud nepřijdu.

Nebesa se roztrhla a padaly z nich přívaly nelidského utrpení. V mojí duši se vzedmula žhavá nenávist a bourala zábrany a chtěla vyvřít na povrch…

Najednou jsem zaklonila hlavu a vyrazila divoký křik raněného zvířete a vzpínala k nebesům ruce. A z mých zářících dlaní vnikla přímo do Karaffy „magie smrti“, kterou mne kdysi naučila moje zesnulá matka. Magie proudila, omotávala jeho hubené tělo oblakem namodralé záře. Svíce ve sklepě zhasly, hustá temnota pohtila náš život, jen Karaffa světélkoval přízračným bělomodrým světlem. Na zlomek vteřiny jsem v jeho zlobou rozšířených očích uviděla mihotat se svoji smrt… Jemu se nic nestalo! Bylo to absolutně neuvěřitelné!

Úder magie smrti by kterýkoli obyčejný člověk nepřežil ani o vteřinu! A Karaffa byl živ a zdráv bez ohledu na úder zpopelňujicí jeho život. Jen kolem jeho ochranného obalu se teď vinuli hádci našedlých blesků… Nemohla jsem uvěřit svým očím.

„Ale! Madonna Izidora přešla do útoku!“ ozval se v temnotě jeho posměsný hlas. „No co, konečně to začíná být zajímavější. Nebojte se, drahá Izidoro, spolu prožijeme ještě mnoho zábavných minut! To vám mohu slíbit!“

Zmizelý kat se vrátil a přinesl do sklepa rozžatou svíci. Na stěně viselo zkrvavené tělo mrtvého Girolamma… Moje rozbolavělá duše zavyla, když jsem znova uviděla tu příšernou scénu. Ale za nic na světě bych neukázala Karaffovi svoje slzy! Za nic! Byl bestií milující pach krve… a toto byla pro mne velmi drahá krev. Za žádnou cenu jsem této šelmě nechtěla poskytnou potěšení vidět mne oplakávat mého milovaného Girolamma. Věděla jsem, že na to budu mít dost času, až zmizí.

„Ukliď to!“ Karaffa příkře křikl na kata a ukázal na mrtvé tělo.

„Počkejte!!! Copak nemám právo se s ním rozloučit?!“ vzlykla jsem bolestně. „V tom mi nemůže zabránit ani církev! Přesněji, právě církev mi musí poskytnout tuto milost! Copak ona nenabádá k milosrdenství? I když od Svatého Otce, jak jsem pochopila, se ho nedočkám!“

„Pro vás církev nic nemusí, Izidoro. Jste vědma (kolduňa), proto se na vás její milosrdenství nevztahuje!“ naprosto klidně odpověděl Karaffa. „Vašemu muži už váš pláč nepomůže! Raději se snažte být sdílnější a nevystavovat sebe a jiné takovému utrpení.“

Odešel, jako by se nic nestalo, jako by neukončil něčí drahocenný život, s duší klidnou a spokojenou… Pokud vůbec nějakou duši měl.

Dali mne nazpět do mého pokoje a ani jsem nemohla dát zemřelému muži poslední sbohem.

Srdce se mi topilo v opuštěnosti a stesku, současně jsem se chytala naděje, že Girolammo byl prvním a posledním z mé nešťastné rodiny, kterého tento vyvrhel v papežské sutaně nechal mučit a kterého tak prostě a bez zábran připravil o život. Věděla jsem, že smrt mého otce a tím míň smrt Anny určitě nepřežiju. Ještě víc mne však lekalo pochopení… a Karaffa to věděl… lámala jsem si hlavu nad plány, vymýšlela jeden fantastičtější než druhý. Ale naděje na záchranu, třeba jen na krátko, abych se mohla pokusit pomoct svým blízkým, mizela jak dým.

Uběhl týden a Karaffa se neobjevil. Možná potřeboval čas, stejně jako já, aby si promyslel svůj příští tah. Nebo se musel zabývat nějakými svými povinnostmi. I když sotva. Ano, byl římským papežem… ale současně byl i příliš velkým hazardním hráčem, než aby opustil rozehranou partii, kterou mohl vyhrát. A hra se mnou „na kočku a myš“ mu podle mého působila nesmírné potěšení.

Proto jsem se ze všech sil snažila uklidnit a najít ve své utrápené hlavě sebemenší nápad, soustředit se na tuto nerovnou bitvu, ve které jsem ve skutečnosti nemohla zvítězit… Ale stejně jsem se nevzdávala, protože, pokud se člověk vzdá, je to horší než smrt. Dokud jsem byla naživu, mohla jsem bojovat, přestože moje duše pomalu umírala… Musela jsem se jakž takž vzpamatovat, abych mohla zničit tu smrtelně nebezpečnou zmiji, kterou Karaffa byl. Už jsem neměla žádné zábrany to udělat, pokud se mi naskytne příležitost. Ale jak to udělat jsem neměla nejmeší tušení. Po té hořké zkušenosti jsem věděla, že obvyklým způsobem to nepůjde. To znamená hledat něco jiného, ale bohužel jsem nevěděla co.

Celou dobu jsem přemýšlela o Girolammovi… Vždy byl mým klidným bezpečným přístavem, ve kterém jsem se cítila šťastná a jistá… Ale teď už nebyl… a náhradu jsem neměla. Girolammo byl nejvěrnější a nejlaskavější muž na světě, s ním jsem ztratila velkou část svého světa, zůstala jen pustina a chlad.

Můj život zaplavoval smutek, stesk a nenávist… Myslela jsem na pomstu a zapomínala, jak jsem proti Karaffovi bezmocná. Hoře mne zaslepovalo, propadala jsem se do hlubiny zoufalství, ze které jsem se mohla vyhrabat, jen pokud ho porazím.

Karaffa se vrátil do mého života asi za dva týdny časného slunečného rána, sebevědomý a svěží vešel do komnaty a radostně řekl:

„Mám pro vás překvapení, madonno Izidoro! Myslím, že se vám bude moc líbit!“

Zalil mne studený pot, znala jsem ta jeho „překvapení“, dobře nekončila.

Jako by mi četl myšlenky, dodal:

„Opravdu příjemné překvapení, slibuji. Hned to sama uvidíte!“

Dveře se otevřely. V nich se objevila vysoká štíhlá dívka a polekaně se ohlížela… Nemohla jsem se pohnout překvapením a radostí… Byla to moje dcera, moje malá Anna! Pravda, říkat jí malá, bylo už sporné, protože za ty dva roky velmi vyrostla a vyspěla, stala se ještě krásnější a líbeznější…

Moje srdce se k ní s výkřikem vrhlo, div mi nevyletělo z hrudi!.. Ale zarazila jsem se. Nevěděla jsem, co si tentokrát vymyslel ten nepředvídatelný Karaffa. Proto jsem musela zůstat klidná, což bylo téměř nad lidské síly. Jen strach před nenapravitelnou chybou držel na uzdě mé emoce vzbouřené jak uragán. Štěstí, hrůza, divoká radost i strach ze ztráty mne současně rvaly na kusy! Karafa se spokojeně usmíval vyvolané reakci, až jsem se otřásla. Nesměla jsem si ani představovat, co se bude dít dál… Věděla jsem, že se stane něco příšerného, přání ochránit Annu může být tak silné, že zabrání protivit se Karaffovi… a já jsem se panicky bála, že nebudu schopná ho tentokrát odmítnout.

K mému velkému údivu jeho překvapení se ukázalo být skutečným překvapením.

„Ráda vidíte dceru, madonno Uzidoro?“ široce se usmíval Karaffa.

„Vše záleží na tom, co bude následovat, Vaše Svatosti,“ odpověděla jsem opatrně. „Ale opravdu jsem nevýslovně ráda!“

„Nu což, potěšte se ze setkání, dávám vám hodinu. Nikdo vás nebude rušit.

Pak pro ni přijdu. Odjede do kláštěra. Myslím, že to je nejlepší místo pro dívku s takovým nadáním, jako má vaše dcera.“

„Klášter?! Ale ona nikdy nebyla věřící, Vaše Svatosti, je rodilá vědma a nic na světě ji nemůže změnit. Je tím, čím je, a nikdy se nemůže změnit. I když ji zničíte, pořád zůstane vědmou! Stejně jako já i moje matka. Nemůžete z ní udělat věřící!“

„Jak jste naivní, madonno Izidoro!“ upřímně se zasmál Karaffa. „Nikdo se nesnaží z ní udělat věřící. Myslím, že může posloužit naší svaté církvi právě tím, kým je. A možná ještě víc, mám s vaší dcerou dalekosáhlé plány…“

„Co máte na mysli, Vaše Svatosti? A nač ten klášter?“ zašeptala jsem přes sevřené rty.

Otřásla jsem se. Nemohla jsem si to srovnat v hlavě, nic jsem nechápala, jen jsem cítila, že Karaffa mluví pravdu. Byla jsem strachy polomrtvá, jaké „dalekosáhlé plány“ mohl mít tento strašlivý člověk s mojí ubohou dcerkou?!

„Uklidněte se, Izidoro, a přestaňte ode mne pořád očekávat něco hrůzného!

Podívejte se do budoucnosti (do osudu), jestli to umíte… Jde o to, že klášter, o kterém mluvím, je velmi zvláštní… Venku o něm neví živá duše… Je to klášter určený pro vědmy a veduny. A stojí tam už tisíc let. Několikrát jsem tam byl.

Tam jsem studoval… Ale bohužel jsem nenašel, co jsem hledal. Vyhnali mne…“ Karaffa se na okamžik zamyslel a k mému údivu najednou zesmutněl.

„Ale jsem přesvědčen, že Anna se jim zalíbí. A také věřím, že budou mít ještě čemu naučit vaši nadanou dceru, Izidoro.“

„Snad nemluvíte o Meteoru (viz Pozn. na konci), Vaše Svatosti?“ zeptala jsem se, přestože jsem již znala odpověď.

Karaffa údivem vykulil oči, ani ve snu neočekával, že jsem o něm slyšela.

„Vy jej znáte? Byla jste tam?“

„Ne, byl tam můj otec, Vaše Svatosti. Ale on pak mnohému naučil mne (později jsem hořce litovala svých slov). Čemu tam chcete naučit moji dceru, Vaše Svatosti? A proč? Vždyť pro to, že je vědma, už máte dostatek důkazů. Až se vám zachce, tak ji stejně později dáte upálit, jako všechny ostatní, ne?!“

Karaffa se opět usmál.

„Proč jste se upnula k té hloupé myšlence, madonno? Nechystám se vaší milé dcerce nijak ublížit! Ještě nám může velmi posloužit. Velice dlouho jsem hledal vědmu, která je ještě dítě, aby se mohla naučit všemu, co znají mniši v Meteoru. Aby mi potom pomáhala v hledání koldunů a vědem, takových, jako sama kdysi byla. Jen v tom případě už bude vědmou od Boha.“

Karaffa se nezbláznil, on už šílencem byl… Jinak nebylo možno pochopit, co teď řekl! Bylo to absurdní a mne to ještě víc vyděsilo.

„Promiňte, jestli jsem to dobře nepochopila, Vaše Svatosti… Ale copak mohou být vědmy od Boha?!“

„Ale samozřejmě, Izidoro!“ zasmál se srdečně Karaffa mé „nevědomosti“.

„Pokud bude svoje znalosti a umění používat ve jménu církve, bude řízena Boží vůlí a bude jednat v Jeho jménu! Copak to nechápete?“

Ne, nechápala jsem to!… A to říkal člověk s naprosto pokřiveným chápáním, který navíc pevně věřil tomu, co říkal!… Byl ve svém šílenství neobyčejně nebezpečným a navíc měl neomezenou moc. Jeho fanatismus překračoval všechny hranice a někdo ho musel zastavit!

„Pokud víte, jak nás přinutit ke službě církvi, tak proč nás upalujete?“ odvážila jsem se zeptat. „Vždyť to, co umíme, nelze získat za žádné peníze. Proč si toho neceníte? Proč nás stále ničíte? Jestliže jste se chtěl něco naučit, proč jste nás o to nepožádal?“

„Protože je nemožné zkoušet měnit to, co už myslí, Madonno. Nemohu změnit vás ani vám podobné… Mohu vás jen vyděsit. Nebo zabít. Ale tím nedosáhnu toho, o čem už tak dlouho sním. Anna je ještě úplně malá, ji mohu ještě naučit milovat Hospodina, aniž bych ji při tom připravil o její Dar. S vámi je to už nemožné, i kdybyste mne ujišťovala o své víře v Něj, já vám už neuvěřím.“

„Máte úplnou pravdu, Vaše Svatosti,“ řekla jsem klidně.

Karaffa vstal a chystal se k odchodu.

„Ještě jednu otázku a velmi vás prosím o odpověď… pokud můžete. Vaše Ochrana (záštita) pochází z toho kláštera?“

„Stejně jako vaše mladost, Izidoro…“ usmál se Karaffa. „Vrátím se za hodinu.“

To znamenalo, že mám pravdu, svou neobvyklou „neprostupnou“ ochranu (záštitu) získal přímo tam, v Meteoru!!! Ale proč ji tenkrát nezískal můj otec?!

Že by tam byl Karaffa mnohem později? Vtom mne zasáhla jedna myšlenka!…

Mladost!!! Po tom toužil Karaffa a nedostal! Skutečně věděl o tom, jak dlouho žijí a jak odcházejí (ze života) skuteční vedunové a vědmy. A nepříčetně toužil toto získat pro sebe…, aby stihl upálit vzpouzející se „neposlušnou“ polovinu současné Evropy a potom mohl vládnout nad zbytkem jako „svatý spasitel“, který milostivě sestoupil na „hříšnou“ zemi, aby spasil naše „hříšné“ duše.

Popravdě jsme mohli žít dlouho. Velmi dlouho… a „odcházeli“ jsme, když jsme skutečně přestávali žít, nebo jsme usoudili, že už opravdu nikomu nemůžeme pomoci. Tajemství dlouhověkosti se předávalo z rodičů na děti, potom na vnuky a tak dál, dokud zůstávalo v rodině aspoň jedno dítě nadané Darem, které ho mohlo převzít. Ale nesmrtelnost se nepředávala každému vedunovi nebo vědmě. Bylo nutno mít zvláštní vlastnosti, které bohužel neměli všichni obDaření potomci. Záviselo to na síle ducha, čistotě srdce, pružnosti těla a hlavně na úrovni rozvití jejich duše… a mnohém dalším. Myslím, že to tak bylo správně, protože tomu, kdo se chtěl naučit všemu, co jsme uměli my, skuteční vedunové, jeden lidský život nestačil. A pro ty, kteří nechtěli znát všechno (tak mnoho), nebyl dlouhý život potřebný. Proto byl takový přísný výběr správný. A Karaffa ho chtěl, sám sebe považoval za způsobilého…

Zježily se mi vlasy při představě, co by mohl na Zemi natropit tento zlý člověk, pokud by byl dlouhověký!…

Tyto domněnky jsem mohla odložit na později. Teď – byla tu Anna!.. Všechno ostatní bylo vedlejší. Otočila jsem se – stála a nespouštěla ze mne své obrovské zářící oči!… V okamžiku jsem zapomněla na Karaffu, na klášter a na vše ostatní na světě!.. Moje ubohá dceruška se vrhla do mé rozevřené náruče a stále opakovala jediné slovo: „Mámo, maminko, maminko…“ Hladila jsem ji po jejích dlouhým hedvábných vlasech, cítila jejich novou neznámou vůni a tiskla k sobě její křehké tělíčko, chtěla jsem v ten okamžik umřít, jen abych nemusela přerušit tuto kouzelnou chvíli…

Anna se současně ke mně tiskla a svírala mne tenkýma ručkama, jako by se chtěla ve mně rozpustit a schovat se před tím světem, který se náhle stal tak cizím a neznámým a který pro ni byl dřív tak dobrý, zářivý a bezpečný.

Čím jsme si zasloužily tu hrůzu?!… Copak jsme provedli, že jsme si zasloužili všechnu tu bolest?… Odpovědi jsme neznali… Protože žádná neexistovala.

Málem jsem omdlívala strachem o svého ubohého drobečka!… Přestože byla ještě malá, byla silnou a jiskřivou osobností. Nikdy nepřistoupila na kompromis a nikdy se nevzdala, bojovala do konce bez ohledu na následky. A ničeho se nebála…

„Něčeho se bát znamená připouštět si možnost porážky. Nedovol strachu vstoupit do tvého srdce, dítě.“ Anna dobře pochopila poučení svého otce…

Teď, když jsem ji měla před sebou, jsem ji musela naučit opačnému:

„Netrvej na svém za každou cenu“, protože teď na tom závisel její život. To nikdy nebyla moje životní zásada, naučila jsem se to právě teď, při vzpomínce na hrůzný Karaffův sklep a smrt jejího drahého otce… Anna byla poslední vědmou naší rodiny a musela přežít za každou cenu, aby mohla přivést na svět potomky, kteří by pokračovali v tom, co tak úzkostlivě chránila naše rodina po mnoho století. Anna musela přežít. Za každou cenu… kromě zrady.

„Maminko, prosím, nenechávej mě s ním!… Je velmi špatný člověk! Já ho VIDÍM. Je strašný!“

„Ty… co?!! Ty ho můžeš VIDĚT?!“Anna postrašeně kývla. Byla jsem tak ohromená, že jsem ji svým výrazem vyděsila. „A můžeš se dostat přes jeho obranu (záštitu)?“

„Anna znovu přisvědčila. Zůstala jsem ohromeně stát. Jak to mohla udělat??? Ale to teď nebylo důležité. Důležité bylo, že aspoň jeden z nás ho mohl VIDĚT. A to dávalo možnost nad ním zvítězit.

„Můžeš se podívat do jeho budoucnosti? Můžeš?! Řekni mi, slunce moje, zničíme ho?!… Řekni mi to, Aničko!

Třásla jsem se vzrušením – toužila jsem slyšet, že Karaffa umře, chtěla jsem ho vidět poraženého!!! Ó, jak jsem po tom toužila!… Kolik dní a nocí jsem vymýšlela fantastické plány, jeden šílenější než druhý, jen abych očistila Zemi od té krvelačné bestie!… Ale nic mne nenapadlo, nemohla jsem číst jeho černou duši. A teď to konečně přišlo, moje malá mohla VIDĚT Karaffu! Objevila se naděje. Mohly jsme ho zničit ve dvojici, když spojíme své vědmí síly!

Ale radovala jsem se předčasně… Anna lehko přečetla moje radostné myšlenky a smutně potřásla hlavou:

„My ho neporazíme, maminko… To on nás všechny zničí. Mnoho nám podobných. Před ním nebude záchrany. Promiň, maminko… po hubených tvářičkách se jí koulely hořké slzy.

„Ale no tak, moje malá, to přece není tvoje vina, že vidíš něco jiného, než bychom si přály! Uklidni se, slunce moje. Přece se nevzdáme, že?“

Anna přikývla.

„Poslouchej mne, děvenko…“ jemně jsem uchopila dcerku za křehké ramínko a co možná nejlaskavěji zašeptala: „Ty musíš být velmi silná, nezapomeň! Nemáme jinou volbu – my všichni budeme bojovat, ale už jinými silami. Ty půjdeš do toho kláštera. Pokud se nemýlím, žijí tam úžasní lidé. Jsou takoví, jako jsme my. Ale ještě mnohem silnější. Bude ti s nimi dobře. A já zatím vymyslím, jak tomu člověku utéct. Tomu papeži… Slibuji, že něco vymyslím. Přece mi věříš, ne?“

Malá zase přikývla. Její kouzelné veliké oči se topily v potocích slz… Ale Anna plakala mlčky… hořkými, těžkými, dospělými slzami. Byla velmi smutná.

A velmi opuštěná. A já jsem s ní nemohla zůstat, abych ji uklidnila…

Země mi zmizela pod nohama, upadla jsem na kolena, objala svou drahou dcerku a hledala v ní klid. Byla krůpějí živé vody, po které toužila moje duše zmučená osaměním a bolestí! Teď zase Anna hladila moji unavenou hlavu svou malou ručkou, něco mi tichounce šeptala a hýčkala mne. Opravdu, byly jsme velmi smutná dvojice, snažící se vzájemně podepřít aspoň na okamžik ve svém těžkém údělu.

„Viděla jsem otce… viděla jsem, jak umíral… bylo to tak smutné, mami.

On nás všechny zničí, ten děsný člověk… Co jsme mu udělali, maminko? Co od nás chce?“

Anna byla nedětsky vážná, mně se chtělo ji uklidnit, říct, že to není pravda (skutečnost), všechno bude v pořádku, říct jí, že ji zachráním! Ale byla by to lež a obě jsme to věděly.

„Nevím, drahoušku… myslím, že jsme se mu náhodou dostali do cesty a on je z těch, kdo smetou všechno co mu překáží… A navíc, zdá se mi, že my víme a umíme to, za co papež ochotně obětuje všechny, včetně své nesmrtelné duše, jen aby to dostal.“

„A co to chce, maminko?“ obrátila na mne Anna své uplakané oči.

„Nesmrtelnost, drahoušku… Jen nesmrtelnost. Ale bohužel nechápe, že se nedá získat jenom proto, že to chce. Člověku se jí dostane, jen pokud si ji zaslouží, jen když VÍ, co není dáno druhým, a využívá toho ve prospěch ostatních lidí. Pokud se Země jeho zásluhou stane lepším místem.“

„A k čemu mu to bude, maminko? Vždyť nesmrtelnost je – když člověk musí žít velmi dlouho? To je přeci moc složité (těžké), ne? I za svůj krátký život uděláme tolik chyb, které se pak snažíme napravit nebo vykoupit, ale nejde to…

Proč si ON myslí, že jemu bude dovoleno nakupit jich ještě mnohem více?…“

Anna mne překvapovala!… Kdy se moje malá dcerka naučila myslet tak dospěle?… Pravda, život k ní nebyl vždy přívětivý a snadný, ale tím spíš Anna vyzrávala velmi rychle, což mne těšilo a zároveň děsilo… Radovala jsem se, že je každým dnem silnější, a současně se bála, že dospěje příliš brzo a stane se úplně samostatnou a nezávislou. A pro mne už bude těžké na ni působit a opravit ji, pokud udělá chybu. Vždy brala velmi vážně své povinnosti vědmy, celým srdcem milovala život a lidi a byla velmi hrdá na to, že jednou jim bude moci pomáhat stát se šťastnějšími a jejich duším být čistší a krásnější.

Až teď se Anna setkala se skutečným Zlem…, které jí bezohledně vpadlo do dosud křehkého života, zničilo vřele milovaného otce, mne uvěznilo a hrozilo zničením jí samé… A já jsem si nebyla jistá, jestli bude mít dost sil k osamocenému boji, pokud v rukou Karaffy zahyne celá rodina…

Vyměřený čas uletěl velmi rychle. Na prahu stál usmívající se Karaffa…

Naposledy jsem objala svou milovanou dcerku, věděla jsem, že ji velmi dlouho neuvidím. A možná ji neuvidím už nikdy… Anna odjede do neznáma a mohla jsem jen doufat, že Karaffa ji skutečně chce vyučit pro své šílené plány, protože v tom případě by jí aspoň na čas nic nehrozilo. Dokud bude v Meteoru.

„Potěšilo vás setkání, madonno?“ zeptal se Karaffa s hranou srdečností.

„Děkuji vám, Vaše Svatosti. Ano, velmi. Ale dala bych přednost tomu sama učit a vychovávat svoji dceru, jak bývá zvykem v normálním světě, a ne svěřit ji neznámým jen proto, že vy s ní máte nějaké své plány. Nezdá se vám, že je to už dost bolesti na jednu rodinu?“

„Záleží na tom, o jakou rodinu jde, Izidoro!“ usmál se Karaffa. „Znovu – je rodina a RODINA. A vaše bohužel patří do té druhé kategorie. Jste příliš silní a cenní, abyste si jen tak žili a nezaplatili za svoje schopnosti. Nezapomeňte, moje „velká vědmo“, že všechno v tomto životě má svoji cenu, za vše se musí platit bez ohledu na to, jestli se vám to líbí nebo ne. A vy bohužel musíte zaplatit velmi draho. Ale nebudeme dnes mluvit o špatných věcech! Zažila jste přeci nádherný okamžik, ne? Nashledanou, madonno. Slibuji, že to bude velice brzo.“

Zatrnulo mi… Jak dobře jsem znala tato slova!… Jak často mne tato hořká pravda provázela v mém kratičkém životě, nemohla jsem uvěřit, že ji ještě od někoho uslyším. Skutečně, bylo jisté, že všichni zaplatí, ale ne všichni dobrovolně. A ještě nikdy ta cena nebyla tak vysoká…

Stella se na mne udiveně podívala, když si všimla mého velkého překvapení. Ale pokynula jsem jí, že je všechno v pořádku, a po krátké odmlce Izidora pokračovala ve vyprávění.

Karaffa odešel i s mojí maličkou. Okolní svět potemněl a moje rozbolavělé srdce plnil kapku po kapce černočerný smutek. Budoucnost byla hrozivá.

Nebyla v ní žádná naděje, nebylo možno doufat v to, že po této těžké době bude zase líp.

Velmi dobře jsem věděla, že nebude… pro nás to nebude „pohádka se šťastným koncem“…

Ani jsem si nevšimla, že se sešeřilo, stále jsem seděla u okna, pozorovala holuby na střeše a přehrabovala se ve svých smutných myšlenkách. Úniku nebylo. Karaffa režíroval toto „představení“ a jen ON rozhodoval, kdy se přetrhne číkoliv život. Neměla jsem sílu odolávat jeho nástrahám, i když bych je teď mohla s Anninou pomocí předvídat. Budoucnost mne děsila a nutila ještě úporněji hledat byť jen malou skulinku k úniku z této pasti, v níž uvízly naše životy.

Najednou se přímo přede mnou vzduch zatetelil zelenkavým jiskřením.

Zpozorněla jsem v očekávání nového Karaffova „překvapení“ Ale nic špatného se nestalo. Zelená energie houstla, vlnila se a formovala v lidskou bytost. Za několik sekund přede mnou stál velmi hezký mladý člověk… byl oděn do bílé krásné tuniky a opásán červeným širokým opaskem. Šedé oči neznámého zářily dobrotou a budily ve mně důvěru, přestože jsem ho neznala. A já jsem uvěřila…

Když to pocítil, řekl:

„Zdravím tě, Izidoro! Jmenuji se Sever. Vím, že si mne nepamatuješ.“

„Kdo jsi, Severe?… A proč bych si tě měla pamatovat? Už jsme se někdy potkali?“

Překvapení bylo matoucí – buď se snažíš vzpomenout na něco, co se nikdy nestalo… ale cítíš, že to odněkud dobře znáš.

„Bylas ještě příliš malá, než aby sis mne mohla pamatovat. Tvůj otec mne k vám jednou přivedl, já jsem z Meteory…“

„Ale já jsem tam nikdy nebyla! Chceš říct, že mi to nikdy neřekl?“ vyhrkla jsem udiveně.

Neznámý se usmál a ten úsměv mne najednou uklidnil a zahřál, jako bych najednou našla dávno ztraceného starého přítele. Věřila jsem mu všechno, co řekl.

„Musíš utéct, Izidoro! On tě zničí. Ty mu nemůžeš odolat, je silnější.

Přesněji, silnější je to, co dostal, bylo to dávno.“

„Máš na mysli něco jiného než jeho Ochranu? Kdo jen mu to mohl dát?“

Šedé oči potemněly smutkem.

„My jsme mu nic nedali. Dal mu to náš Host. On nebyl odsud, ukázalo se bohužel, že je ČERNÝ“

„Ale vždyť VIDÍTE!!! Jak jste to mohli dopustit?! Jak jste ho mohli přijmout do svého „zasvěceného kruhu“?…

„On našel nás. Stejně jak nás našel Karaffa. Neodmítali jsme ty, kteří nás byli schopni najít. Obyčejně to nebyli „nebezpeční“…Udělali jsme chybu.“

„A víte, jakou strašnou cenu platí lidé za vaši „chybu“? Víte, kolik životů odešlo do nebytí v nesnesitelných mukách a kolik ještě odejde?… Odpověz, Severe!“

Byla jsem rozzuřená – oni to všechno nazývali jenom chybou!!! Záhadný „dárek“ Karaffovi byl „chybou“, která ho učinila neporazitelným! A bezmocní lidé za to museli platit! Můj ubohý muž a možná i moje drahá holčička za to musí zaplatit!… A oni to považují jenom za CHYBU???

„Prosím tě, nezlob se Izidoro. Těm už nepomůžeš… To se stalo už dřív.

Vždyť nejsme bohové, ale lidé… Taky máme právo se zmýlit. Chápu tvou bolest a hořkost… Moje rodina taky zahynula následkem něčí chyby. Mnohem menší, než je tato. Prostě tentokrát padl čísi „dárek“ do velmi nebezpečných rukou. Zkusíme to nějak napravit. Ale teď to nejde. Musíš utéct. Nemáš právo zahynout.“

„Ne, Severe, mýlíš se! Mám právo na cokoliv, co mi pomůže zbavit Zemi toho netvora!“ vykřikla jsem rozrušeně.

„Nepomůže. Bohužel, nic ti nepomůže, Izidoro. Uteč. Pomohu ti vrátit se domů… Už jsi tady prožila celou svou Sudbu, ty se MŮŽEŠ VRÁTIT DOMŮ.“

„Kde je můj Domov?“ zeptala jsem se udiveně.

„Je to daleko. V souhvězdí Orion je hvězda s kouzelným jménem Asta. To je tvůj Domov, Izidoro. Stejně jako můj.“

Zírala jsem na něj neschopna uvěřit, tím méně pochopit takovou podivnou věc. Nemohla jsem to ve své rozpálené hlavě přiřadit k žádné známé realitě a zdálo se mi, že začínám šílet stejně jako Karaffa… Ale Sever byl reálný a už jsem neměla pochybnosti o jeho pravdomluvnosti. Když jsem se trochu vzpamatovala, zeptala jsem se ho:

„Jak se stalo, že vás Karaffa našel? Má snad Dar?“

„Ne, Dar nemá. Má Rozum (inteligenci), který umí velkolepě používat, a s jeho pomocí nás našel. Četl o nás v nějakém starém letopisu, který získal kdoví kde. Ale je velmi vzdělaný, věř mi. Má nějaký ohromující zdroj, ze kterého čerpá své vědomosti, ale já nevím (ne vedaju), jak k němu přišel a kde ho má, abych ho mohl zneškodnit.“

„O, neboj se! Za to já o něm vím (vedaju) moc dobře! Znám jeho „zdroj“!…

Je to jeho podivná knihovna, do které ukládá nejstarší rukopisy v nesčíslném množství. Myslím, že kvůli nim chce Karaffa dlouhý život.“ Zaplavil mne hluboký smutek a chtělo se mi usedavě plakat jako dítě. „Jak ho zničíme, Severe? On nemá právo žít na Zemi! Je to příšera, která odnese ještě miliony životů, jestli ho nezastavíme! Co máme udělat?“

„Ty nic, Izidoro. Ty musíš utéct. My najdeme způsob, jak se ho zbavit. Potřebujeme jen víc času.“

„A zatím budou umírat nevinní lidé! Ne, Severe, uteču, jen pokud nebudu mít jinou volbu. Dokud on existuje, budu bojovat. I když není naděje na vítězství. Přivezou k vám moji dceru, ochraňuj ji. Já ji nemohu chránit…“

Jeho zářící postava se stávala průzračnou a začala mizet.

„Ještě se vrátím, Izidoro,“ zaševelil ještě laskavý hlas.

„Promiň, Severe…,“ zašeptala jsem.

„Ale jak to?“ vykřikla Stella. „Ty ses ani nezeptala, ze které planety pocházíš?!.. Tebe to snad nezajímalo?!..“

Popravdě, měla jsem na jazyku to samé! Její bytost přišla z vesmíru (z vnějšku) a ji to vůbec nezajímalo! Do jisté míry ji chápu, byla to pro ni příšerná doba a měla smrtelný strach o své milované, které si přála zachránit. A Domov, ten bylo možné najít později, až nebude mít jinou možnost než útěk…

„Ne, drahoušku, ne že by mne to nezajímalo, nezeptala jsem se proto, že to nebylo tak důležité jako to, že umírali úžasní lidé. A umírali v příšerných mukách, která měl na svědomí jeden jediný člověk. Ten neměl právo existovat na naší Zemi. To bylo nejdůležitější. Všechno ostatní se dalo odložit.“

Stella se začervenala studem za svůj brept a tichounce zašeptala:

„Prosím tě, promiň, Izidoro…“

Izidora se zase ponořila do své minulosti a pokračovala ve svém úžasném příběhu…

Sotva Sever zmizel, zavolala jsem v duchu svého otce, ale z nějakého důvodu neodpovídal. To mne trochu zarazilo, ale neočekávala jsem nic špatného a zkusila to znova, ale marně…

Řekla jsem si, že nebudu jitřit svou představivost a nechám otce chvíli na pokoji, a oddala jsem se sladkobolným vzpomínkám na nedávnou Anninu návštěvu.

Dosud jsem si pamatovala vůni jejího křehkého těla, měkkost jejích hustých černých vlasů a neobyčejnou smělost (odvahu) s jakou brala má úžasná dvanáctiletá dcerka svůj zlý osud. Byla jsem na ni nevýslovně hrdá! Anna byla bojovnicí a věřila jsem, že kdyby na to přišlo, bude bojovat do konce, do posledního dechu.

Ještě jsem nevěděla, jestli se mi podaří ji zachránit, ale umínila jsem si, že udělám vše, co bude v mých silách, abych ji dostala ze zatnutých pracek krutého papeže.

Karaffa se vrátil po několika dnech, něčím velmi nazlobený a úsečný. Jen mi ukázal rukou, abych šla s ním. A já jsem šla.

Prošli jsme několika chodbami a ocitli se v malém kabinetu, který (jak jsem se dozvěděla později) byl jeho doupětem a velmi zřídka někoho pozval.

Karaffa mi mlčky pokynul k židli a usadil se proti mně. Jeho mlčení bylo zlověstné a nevěstilo nic dobrého, jak jsem už věděla z vlastních trpkých zkušeností. Po setkání s Annou a po neočekávaném setkání se Severem jsem neomluvitelně oslabila svou obvyklou ostražitost a na následující úder jsem nebyla připravená…

„Nemám čas na zdvořilosti, Izidoro. Budete odpovídat na moje otázky, nebo to někdo těžce odnese. Tak vám radím odpovídat!“

Karaffa byl zlý a podrážděný, odporovat mu v tomto rozpoložení by bylo čisté šílenství.

„Budu se snažit, Vaše Svatosti. Co chcete vědět?“

„Vaše MLÁDÍ, Izidoro? Jak jste k němu přišla? Vždyť vám je třicet osm let a vypadáte na dvacet a neměníte se. Kdo vám dal vaše mládí? Odpovězte!“

Nemohla jsem pochopit, co Karaffu tak rozzuřilo. Za celou dlouhou dobu, co se známe, nikdy nekřičel a jen zřídka nad sebou ztrácel kontrolu. Teď ke mně mluvil rozběsněný člověk, který se neovládal a který byl schopen všeho.

„Odpovězte, madonno! Nebo vás potká další velmi nepříjemné překvapení.“

Z takové představy mi vstávaly vlasy na hlavě… Věděla jsem, že se nemohu vyhnout odpovědi. Něco Karaffu velice rozzlobilo a nesnažil se to tajit.

Na hru nepřistoupí a výmluvy nepřijme. Musela jsem odpovědět a doufala jsem, že přijme polopravdu…

„Jsem z rodiny vědem, Svatosti, v současnosti jsem nejsilnější z nich.

Mládí jsem zdědila, nežádala jsem o ně. Stejně jako moje matka, babička a celá linie vědem v mém rodu. Musel byste být jedním z nás, Vaše Svatosti, abyste je taky měl. A ještě mít potřebné kvality, být toho hoden.“

„Mlč, Izidoro! Znal jsem lidi, kteří sami dosáhli nesmrtelnosti! Nenarodili se s ní. To znamená, že existuje cesta, jak jí dosáhnout. A vy mi ji ukážete, to mi věřte!“

Měl absolutní pravdu… cesty byly. Ale nechtěla jsem mu je odhalit ani za nic. Za nic na světě.

„Promiňte, Vaše Svatosti, ale nemohu vám dát to, co sama nemám. Je to nemožné, já to neumím. Ale myslím, že váš Bůh by vám daroval věčný život na naší hříšné zemi, pokud by usoudil, že si ho zasloužíte, nemám pravdu?“

Karaffa zrudl a žhnul zlem jak útočící zmije:

„Myslel jsem, že to umíte, Izidoro! No co, nedá mi moc námahy vás zlomit, až uvidíte, co jsem pro vás připravil…“

Chňapl mne za ruku a vlekl do svého děsivého sklepa. Nestihla jsem se ani trošku vylekat a už jsme byli u známých železných dveří, za kterými nedávno krutě zahynul můj nešťastný umučený muž, můj drahý Girolammo. Najednou mne přepadla strašná předtucha, zmrazující duši a mozek – otec!!! Proto neodpovídal na má opakovaná volání! Určitě ho chytil a mučil v tom sklepě přede mnou, který byl prosycený bestialitou, cizí krví a bolestí pro jakýkoli důvod!

„Ne, jenom to ne! Prosím, jen to ne!“ křičela jak zvíře moje raněná duše.

Ale já už jsem věděla, co se stalo… „Pomozte mi někdo!!! Pomozte!!“… Ale nikdo mne neslyšel…a nepomáhal…

Těžké dveře se otevřely. Přímo na mne hleděly šedé oči plné nekonečné nelidské bolesti… Uprostřed známé místnosti páchnoucí krví seděl na železném ostnatém křesle můj krvácející milovaný otec…

Byla to hrozná rána!.. Divoce jsem vykřikla „Ne!“ a ztratila jsem vědomí.

Svetlana Levašová

-pokračovanie-

Pozn. Nepleťte si prosím s řeckým komplexem ›› klášterů Meteora

Meteora znamená řecky „visící ve vzduchu“, což plně charakterizuje udivující vzhled klášterů, které jak růžové houby visí na nejvyšších vršcích podivných hor.

První klášter byl postaven přibližně před 900 lety. Od 12. do 16. století jich vyrostlo 24. Do současnosti se dochovalo jen šest klášterů, které dosud dráždí obrazotvornost turistů.

Turisté však nevědí jeden detail. V Meteoře existuje ještě jeden klášter, kam se zvědavci nepouštějí. Byl postaven (a byl vzorem pro ostatní) jedním fanatikem, který studoval ve skutečné Meteoře a byl z ní vyhnán. Zanevřel na celý svět a rozhodl se postavit si vlastní Meteoru a přijímat tam stejně postižené jako on a vést tam osamělý život. Jak se mu to podařilo není známo.

Kláštery: Grand (velký) Meteoron, Russano, Agios Nikolas, Agia Trios, Agias Stefanos, Varlaam se nacházejí nedaleko od sebe.







https://www.cez-okno.net/clanok/odhaleni-36-izidora-ii-rim

8.díl:  https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-8-dil/

7. díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-7-dil/

6. díl  https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-6-dil/

5.díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-5-dil/

4.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-4-dil/

3.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-3-dil/

2.díl https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-9-11/

1. díl: https://knihya.cz/odhaleni-svetlana-levasov-1-8-detstvi/