Bitva u Moháče umožnila nástup Habsburků na český trůn. Toto strategicky bezvýznamné střetnutí, kdesi v cizí uherské nížině, předznamenalo dějiny našeho národa a státnosti na bezmála čtyři století. Mladičký, nedávno dvacetiletý, český a uherský král Ludvík Jagellonský se odhodlal k útoku na armádu osmanského sultána Süleymana I.

Nesmyslně naplánovaný útočný plán (nebo to byl skrytý záměr, jak uvolnit cestu Habsburkům k moci?) vrchního velitele uherských sil Pála Tomoriho znamenal smrt nejen pro většinu křesťanské armády, ale také i krále z rodu Jagellonců. Žoldácká jízda se “po rytířsku” rozjela na svého tureckého protivníka. Jeho vlastní jízdní sbory začaly spěšně vyklízet první linii a křesťané, vida, že nepřítel se jich zalekl, popohnali své koně ještě k rychlejšímu cvalu.

V plné rychlosti se však řítili vstříc obnaženým hlavním tureckých děl a mušket obávaných janičárů, jejichž obsluha se skrývala za vlastní jízdou. Smrtící palba skosila křesťanské jezdce stejně jako celou ideu rytířství. Jakoby epocha středověku, které dominovali hrdinní jezdci v plné zbroji, nemilosrdně padla nastupující době novověku – době palných zbraní.

Nástup Habsburků na český trůn označují události od smrti uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče vedoucí ke zvolení Ferdinanda I. z rodu Habsburků. Čeští stavové sice trvali na volbě mocnáře, na rozdíl od moravských, ale nebylo jim to nic platné. Dodnes jsou známa jména českých velmožů, o kterých se spekulovalo jako o možných kandidátech. Jednalo se o vnuky Jiřího z Poděbrad, knížata Friedricha Lehnického a Karla Minsterberského, nejvyššího purkrabí Zdeňka Lva z Rožmitálu a moravského velmože Vojtěcha z Pernštejna. Prostřednictvím Ferdinanda I. upevnil habsburský rod definitivně svoji mocenskou pozici v Evropě. Brzy se však ukázalo, že habsburská nátura je na hony vzdálena té jagellonské a že nastává Čechům velmi těžká doba vlády tvrdé ruky. Toto rdousící sevření pak trvalo téměř čtyři století.

Habsburští panovníci chtěli mít neomezenou moc. Proto začali omezovat výhody a velký vliv českých šlechticů a měst. Zřídili ve Vídni úřady, které byly nadřazeny úřadům českým (to by se dnes jistě líbilo i EU). Jediný český král z rodu Habsburků Rudolf II. si za své sídlo zvolil Prahu místo Vídně. Čeští šlechtici postupně ztráceli právo zasahovat do jakýchkoliv státních záležitostí. To je pobouřilo a na začátku 17. století v roce 1618 za vlády Matyáše to vyprovokovalo povstání proti vládě Habsburků.

Začátek povstání vznikl po hádce rozhněvaných šlechticů, kteří vyhodili dva úředníky a písaře z oken do hradního příkopu na hromadu odpadků. České stavovské povstání od 23. května 1618 začalo tedy druhou pražskou defenestrací. Z oken Pražského hradu byli vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic i se sekretářem Fabriciem. Pád přežili a nezasáhla je ani následná střelba. Za 2 roky zachvátilo Čechy, Moravu, Slezsko a Lužici povstání a stavové odmítli nástupce Ferdinanda II. za českého krále.

Bitva na Bílé hoře. Armády vytvořené vesměs žoldáky se střetly 8. listopadu 1620 na Bílé hoře kousek od pražských městských hradeb. Bitva trvala 2 hodiny a rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko na návrší, když obsadilo místa těžko přístupná díky hlubokým obranným příkopům vykopaným v noci před bitvou. Odpočaté, dobře živené vojsko, ale nezvítězilo. Důstojníci zůstali v krčmách a nevyplacení žoldu stavovskému vojsku, zahálka naverbovaných oddílů vedlo ke vzbouření, nespokojenosti vojáků a malé ochotě k boji, ale nejvíce zřejmě fakt, že část žoldáků na straně povstání byli uplaceni habsbursko-katolickými kruhy a z bojiště prostě utekla.

Situace císařsko-ligistických vojsk totiž nebyla vůbec ideální, protože bylo vyčerpáno rychlým pochodem k Praze. Navíc jich bylo i méně. Rychlé vítězství císařských a vojsk překvapilo obě strany. Císařská strana ji připisovala vyšší moci, stavové a protestanti nechápali, jak k jejich prohře došlo. Nakonec byla podezřelá ze zrady a zbabělosti část armády a někteří dokonce tvrdí, že tato událost byla zinscenovaná a část vojska podplacena, aby vznikla záminka se krutě následně vypořádat s českými stavy, šlechtici a definitivně si porobit české protestanty.

Doba pobělohorská – útlak Čechů a skutečných křesťanských hodnot na dobu 400 let

Rozpínající se Habsburkové upevnili po “Bílé hoře” v Evropě svou moc a oslabili stavovské pravomoci české šlechty. O moc se nehodlali s nikým ani trochu dělit. Do země se vraceli jezuité a byla nastolena silná rekatolizace a vyvinut velký nátlak proti protestantům. Katolické náboženství se stalo většinovým, nastala doba temna a útlaku českého národa. Tyto události znamenaly prohloubení drakoniánské moci Habsburků a nucené setrvání Čechů v habsburském soustátí až do roku 1918.

Habsburkové byli katolíci a katolicismus používali jako svůj nástroj represe a upevňování moci. Proto nutili všechny nekatolíky, aby se obrátili na katolickou víru. Po bitvě na Bílé hoře tak bylo povoleno pouze katolické náboženství. Nekatolíci měli pouze dvě možnosti, nechat se pokřtít na katolíky nebo odejít do zahraničí. Tehdy opustily naši zemi tisíce vzdělaných lidí. Poddaní se vystěhovat nesměli, protože by nastal úbytek pracovních sil a tak byli přinuceni přistoupit na katolickou víru. Habsburkové se k lidem chovali jako k otrokům a spotřebnímu materiálu. Všechny obyvatele českých zemí se ale na katolické náboženství převést nepodařilo a ti pak tajně dále vyznávali svoji původní víru.

Poprava 27 mužů na Staroměstském náměstí dne 21. 6. 1621 byla přespříliš i na svou dobu. Odsouzených bylo hodně a řada z nich se v povstání dokonce nijak aktivně neangažovala a výběr obviněných nebyl spravedlivý. Mnozí učenci a bohatí protestanti uprchli ze země ihned po Bílé hoře, takže pro výstražnou popravu už nezbylo mnoho osobností na výběr. Opravdovou kapacitu představoval jen lékař a rektor pražské univerzity Jan Jesenský. Exekuce byla šokujícím a hrozivým představením, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové se nenechají zastrašit stavovským povstáním a chtěli demonstrovat, že žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich moc.

Byl zřízen mimořádný soudní tribunál v čele s Karlem z Lichtenštejna a Adamem z Valdštejna. Tribunál při opakovaném výslechu využíval i mučicích metod a u soudu nebyl na pokyn císařského dvora připuštěn žádný prostor pro obhajobu. Nejvíce odsouzených bylo nakonec z řad měšťanů. A jedním z cílů exekuce bylo popravit co nejvyšší počet pánů, aby tato událost byla dostatečně exemplární pro českou společnost.

Po bitvě na Bílé hoře nastalo tvrdé pronásledování všech, kdo by mohl být konkurencí pro Habsburky a katolickou církev. Opět byli pronásledováni ti nejčistší, nejlidštější a nejpokrokovější, tak jak se to stalo původním prvním křesťanům i Bogomilům a Katarům. Jako Kataři či albigenští byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě. Členové tohoto hnutí se považovali za křesťany a označovali se jako praví křesťané a dobří lidé. Od počátku byli římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice.

Podobný těžký osud potkal i Jana Amose Komenského, na kterého byl vydán zatykač. V té době byl učitelem ve Fulneku. Bylo mu tehdy 24 let. Měl dvě děti. Byl ale včas varován a tak utekl na panství Karla Staršího ze Žerotína a tam začal sepisovat své dílo “Labyrint světa a ráj srdce”. Čeští exulanti když odcházeli do vyhnanství, tak svůj těžký úděl komentovali: “Nezbylo nám více, než vzít si ‘Labyrint’ a bibli Kralickou”, ta byla původně 6 ti dílná, protože obsahovala velmi mnoho komentářů a ihned se ocitla na katolickém indexu.

Český národ byl velmi kulturní ve srovnání s ostatními národy a čeština byla třetím jazykem, ve kterém byla vydaná bible. Prvním jazykem byla řečtina, druhým latina a hned třetím čeština. Jan Amos Komenský byl velmi vzdělaný, uměl velmi dobře řecky, latinsky, německy i maďarsky. Rozvíjel nejen duchovní vědy, filosofii, ale i matematiku. V dílku “Via Lucis” nabádá lidi k tomu, aby hovořili jedním jazykem – jazykem Srdce a Světla a chtěl inspirovat lidstvo k tomu, aby vzniklo celosvětové centrum “Světla”:
“Nechť vše samo od sebe plyne, ni žádného násilí.”

Jan Amos Komenský a Jednota bratrská

Jan Amos Komenský byl nejznámějším představitelem Jednoty bratrské a zároveň se stal na dlouhá léta jejím posledním biskupem. Pravděpodobně se narodil 28. března 1592 v Nivnici a zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterdamu. Když mu bylo 6 let, tak mu vyvraždili při tureckých nájezdech oba rodiče a on se jako zázrakem zachránil. Poté ho vychovával strýc v Uherském Hradišti.

Po nastolení diktatury a teroru Habsburky proti všem, kteří si dovolili myslet něco jiného než katolická církev, se musel v roce 1621 Komenský, jako příslušník protestantské církve i s rodinou skrývat. Nejprve přebýval na východě Čech a posléze v polském Lešně. Jeho dalším domovem se stal po roce 1656 Amsterdam, když v Lešně došlo k požáru a on přišel o značnou část své práce. Komenský byl uznávaným učencem po celé Evropě.

Hlavním cílem Jednoty bratrské bylo přímé spojení s Bohem a přímá cesta k němu, po vzoru raných křesťanů. Toto ovšem bylo to poslední, co by chtěla dovolit katolická církev, aby věřící obešli církevní, katolické manipulátory s lidskými dušemi a vědomím prostých lidí a potom hledali přímé spojení s božskou podstatou. Jednota bratrská se snažila spojovat všechny lidi, budovala jejich sounáležitost a kladla je na jednu úroveň. Všechny lidské bytosti vnímala jako bratry a sestry. Některé sestry vystupovaly dokonce jako kněžky. Všichni členové Jednoty bratrské si byli absolutně rovni.

Mise Jednoty bratrské byla skutečně velmi silná a dosahovala úrovně původních apoštolů Kristových. Jednota bratrská sice získala zpočátku poprvé za dobu své existence zákonem zaručenou svobodu, které si však dlouho neužila. Zesílení katolického tlaku po nástupu nového panovníka, Ferdinanda II., odboj české šlechty, volba protestantského krále Fridricha Falckého a následující podivná porážka žoldáků “v dresu stavovského povstání” na Bílé hoře (1620) vedlo k drsné rekatolizaci českých zemí: k obrovským represím, pronásledováním, konfiskacím nekatolických majetků, zákazu všech nekatolických církví a k popravám odpůrců.

Rok 1627-28 znamenal konec Jednoty bratrské v českých zemích a mohutnou vlnu emigrace do různých evropských zemí. Představitelem Jednoty bratrské a jejím vůdcem ve vyhnanství se stal J. A. Komenský, který byl jejím posledním biskupem. Pečoval o rozptýlené skupinky Bratří a obstarával pro ně pomoc i za Třicetileté války. Těžce nesl, jak tyto rozptýlené skupiny postupně splývají s novým prostředím a jak se začleňují do evangelických církví. Komenskému nezbylo, než na konci svého života odevzdaně konstatovat: “Jednota, poslouživši za svého věku vůli Boží, nyní usnouti má.”

Exulanti z Jednoty bratrské, kteří museli uprchnout před represemi katolické církve a Habsburků, šířili dál své poselství o milosrdenství a nenásilí. Do svého symbolu vetkli beránka, který nese vlaječku přes ramena a dívá se dozadu, na rozdíl od beránka v katolické církvi. Beránek Jednoty bratrské se ohlíží na ty, co kráčí vzadu, aby jim byl ku pomoci. Připomeňme v této souvislosti Kristova slova: “Jestli dovolíte, aby se ublížilo tomu poslednímu z vás, je to, jako byste nechali ublížit i mně.”

Jednota bratrská prosazovala prvek nenásilí, nerozšiřování zla, nebojování se státní mocí, ale na druhé straně nabádala lidi k odhodlání postavit se za pravdu rozhodným a vzdorovitým způsobem. Komenský se vždy snažil morálně povznést lidstvo, což bylo zároveň i poselství Jednoty bratrské, která se také odmítala klanět mocným a nesla v sobě velmi silné mravní principy:
“Jest mnoho těch, kteří chtějí vládnout druhým, ale nikdo sobě, marnými věcmi se zabývají, vždyť majetek je jen starost, hodnosti a tituly jen prázdným dýmem a rozkoše sladkým jedem.”

Cílem vzdělání a moudrosti je světelná cesta životem, po které musíme opatrně kráčet

Komenský se vždy snažil morálně povznést lidstvo a jeho stěžejní dílo – “Labyrint světa a ráj srdce”, se stalo nejvýraznějším příspěvkem filozofické debaty o struktuře společnosti a lidského vědomí. Komenský jej vydal v češtině poprvé v roce 1631. Poutník zde prochází světem, který přirovnává k labyrintu. Svět je zobrazen jako město, které mu připadá jako bludiště.

Východisko nachází uvnitř sebe sama, ve svém nitru v ráji svého srdce. Toto dílo má mimořádnou literární hodnotu a ve své době nemělo obdobu. Všudybud má zde roli průvodce a Mámení určuje poutníkovi “správný” výklad viděného. Tito průvodci mu ale neříkají pravdu. Poutníkovi je líčeno vše jako krásný svět, ale Poutník koutkem oka jasně vidí všude klam, marnost, faleš, nesvobodu, neřesti, bídu, manipulace a intriky. Je tímto světem znechucen a chce z něj utéci, ale nemá kam.

Ze začátku se snaží tento svět ignorovat, ale pak věnuje téměř celou svou pozornost hledání pravdy a poznání. Nasazené brýle a uzda mu zkreslují viděné, on však dobře vidí, jak se všichni slepě ženou za bohatstvím, mocí a přitom podráží nohy všem okolo a spěchají do náruče Smrti, která je ale všechny nabádá k nápravě. Oni však jen nezúčastněně přihlížejí. Nakonec se poutníkovi dostává poznání, osvícení a do jeho srdce vstoupí Kristovo vědomí a absolutní pochopení. Už nepotřebuje, aby byl dál smýkán životem, aby se plahočil a trpěl na své pouti, protože prozřel a poznal, kam má jít. Komenský poukazuje na to, že tato škola světa, ve které jsme se všichni “ocitli”, se velmi odchýlila od původního úmyslu Stvořitele!

Samozřejmě, že Temnota nenechala bez povšimnutí výraznou světelnou bytost Jana Amose Komenského. Vídeňská cenzura dokonce zakazovala vydávat “Labyrint světa”, prý je to znevažující satira, která podvrací světské i církevní pořádky. Rakouské tažení proti Komenskému vyvrcholilo nakonec v roce 1892 zákazem oslav Komenského jubilea na českých školách. V té době se ale Komenský stal již pevnou součástí českého historického povědomí a jeho bysty zdobily téměř každou školní budovu.
Komenský navrhl systematizaci školství a jeho snahy byl velmi pokrokové. Stanovil obecně platné vyučovací zásady: “Učit se musí od mládí. Učební látka má být přiměřená k věku.

Nauka se má následně převádět do praxe. Vyučování má probíhat od jednoduššího ke složitějšímu. Látku je třeba stále opakovat. Žák se má naučit látku vysvětlovat jako učitel. Vyučování má být zábavné a hravé.” Tyto zásady byly v té době skutečně průlomové, až revoluční. Komenský bojoval proti mechanickému a dogmatickému učení a vždy tvrdil, že vzdělání má být zdarma. Povznesl češtinu na vyšší úroveň a jeho dílo ovlivnilo celé evropské myšlení. Jeho pokrokové myšlenky převzali později osvícenci.

Komenský všechny nabádal: “Cílem vzdělání a moudrosti je světelná cesta životem, po které musíme opatrně kráčet. Musíme být pamětliví minulosti, znát přítomnost a sloužit lepší budoucnosti.”
“Jen málokteří dbají na to, kvůli čemu sem byli posláni! Většina jako by sem přišla jen přebývat a co nejdéle zde pobýt. Tráví život ve velké nevědomosti, ať už jde o Boha, sebe či ostatní věci a marní zde jen svůj čas. Ti pak, kteří se zušlechťují pouze vzděláváním, nesledují hlavní cíl, kterým je usilovné hledání pravdy a následné nalezení své blaženosti, slouží hříchu, schraňování bohatství, pachtí se po marných poctách a svým nadáním mrhají ve službách zvědavosti.

Ti, kteří takto usilují o dobro, pak ale dosahují výsledku, o němž mluví apoštol takto: ‘Stále se jen učíme, ale nikdy nedocházíme k poznání Pravdy.’ Tak se ze ‘školy moudrosti’ stal svět, který je jen cvičištěm hlouposti, zuřivosti a z velké části satanovým shromaždištěm.”

Nebojujme s Temnotou, protože tam, kde je přineseno Světlo, tma sama mizí bez boje

“Cílem vzdělání a moudrosti je světelná cesta životem, po které musíme opatrně kráčet. Musíme být pamětliví minulosti, znát přítomnost a sloužit lepší budoucnosti.”

Tato Komenského slova jsou obrovským závazkem pro všechny nositele Světla, protože národy žijí do té doby, dokud ctí ideály, na kterých vznikly. To co se dnes odehrává zejména v západním světě: zvůle, cílené rozdělování lidí, zamlčování informací, překrucování pravdy, touha po moci, majetku a ovládání druhých lidí, klamání a obelhávání lidí, ale také snaha prodat lidem draze skrytě nekvalitní věci, je v přímém rozporu s rovnoprávným společenstvím bratrů a sester a s prapůvodní božskou prapodstatou, která všem vdechla život a postavila ho na principech pravdy a lásky, což jsou hodnoty, které jsou prazákladem celého Vesmíru.

Komenský byl apoštolem lidství, nositel myšlenky věčného míru, lepšího společenského uspořádání a svědomité péče o lidstvo. Jeho poselství jen čeká na čas, kdy bude moci dozrát v činy. Palacký označil Komenského za dobrodince lidstva, patřícího mezi nejvýznamnější muže všech dob a národů.

Jeho postoje dokumentuje těchto pár citátů: “Nebojujme s Temnotou, protože tam, kde je přineseno Světlo, tma sama mizí bez boje. Světlo má atributy božství. Je všudypřítomné, všeobjímající, všeprosvětlující, ale není vidět, stejně jako Bůh. Hledejme Světlo i v nejhlubší Temnotě a snášejme pro něj vše. Sviťme, protože jen tak se může Světlo odrážet a šířit.”

“Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost a nemilovat moudrost znamená stávat se hlupákem.”

“Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Vše zkoumejte a o všem se přesvědčujte sami!”

“Opakování je matkou moudrosti.”

“Vše ať se děje přirozeně a násilí ať se vzdálí ze všeho, co se děje.”

“Neslibuj, že něco vykonáš, nehonos se, že jsi to vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe sami promluvily.”

“Kamkoliv se přimísí nařizování, naše mysl pocítí odpor a ihned se odvrací.”

“Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.”

“Síla pravdy vyzbrojená Světlem poznání je nepřemožitelná.”

Komenský je také velkým vlasteneckým symbolem. Vyjadřuje to i jeho citát z Kšaftu Jednoty bratrské:

“Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi Pán svěřil, dědicem činím. Věřím i já Bohu, že po projití vichřic hněvu a hříchy našimi na hlavy naše uvedené, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem po předcích svých zdědil.”

Musíme odstoupit od všeho hrubohmotného a soustředit se na to vnitřní

Měli bychom být pyšní na světový odkaz velkých českých osobností: Jana Amose Komenského, Jana Husa, a také Jiříka z Poděbrad, který svým postojem a filosofií nenásilí dokonce inspiroval Mahatma Gandhího. Málokdo ví, že 1. husitská výprava Jana Žižky z Trocnova vedla napříč celou Evropou, byla naprosto nenásilná, během níž nepadl jediný výstřel.

Tato výprava, ale spíše filosofická mise, propagovala nenásilí, mírové soužití mezi národy. Její účastníci přesvědčovali posluchače, že absolutní síla lidstva je v jednotě, a že nejdůležitější věc spočívá v našem probuzeném vědomí a právě na této úrovni se lidé musí spojit. Žižkova výprava nabádala všechny k pokojnému řešení všech lidských problémů pod heslem:

“Už nepotřebujeme mezi sebou bojovat zbraněmi, musíme odstoupit od všeho hrubohmotného a soustředit se na to vnitřní, jemněhmotné a duchovní.”
Ve stejném duchu působí i Komenský, říká, že na individuální úrovni jsme tělo, duše, duch a na kolektivní úrovni je celé lidstvo jeden živý organizmus, který musí bezpodmínečně ctít mravní a morální zásady a spolupracovat:

“Jediným učitelem, který je hoden toho titulu jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a rozvíjí cit osobní zodpovědnosti.”

“Pochlebování je falešný peníz, který udržuje v oběhu jen naši marnivost.”

“Varujte se těch, kteří jsou podobni sloupům u cest, jež nám pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou nikam.”

“Činorodý život je život opravdový. Zahálka je lidským hrobem zaživa. Co máš udělat, do toho se dej s chutí; co sám můžeš udělat, to nečekej od jiných a bez příčiny neodkládej. Když můžeš někomu pomoci, učiň to s radostí.”

“Šťastný je ten člověk, kterého varují cizí chyby.”

“Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.”

“Světlo má moc zahnat tmu a ne naopak. Kdekoli vzchází Světlo, Temnota řídne nebo zcela mizí, ale naopak Temnota nemá sil, aby odstranila Světlo.”

Pro každého člověka by mělo být přirozené, aby se držel Kristova ideálu: milosrdenství, lásky, bratrství, sounáležitosti a porozumění, třeba i proti všem, jak píše Alois Jirásek. Komenský k tomu říká toto:

Nechtěj všeho, co vidíš. Nevěř všemu, čeho se doslýcháš. Neříkej každému všechno, co víš. Dělej jen to, čeho si povinen a tak budeš opatrně vědomý. Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný, vroucí a upřímný v srdci. Miluj vše a i ty milován budeš. Komukoliv můžeš pomoci, pomož rád! Už dávno se hovoří o tom, že sloužit a pomáhat jsou vlastnosti těch nejvznešenějších povah. Vše na tomto světě se dá napravit jemným teplem lásky“.

Zdroj:

https://celostnivzdelavani.cz/nastup-habsburku-na-cesky-trun-1526