Symbolem staré indické duchovní školy, který buddhismus proslavil po celém světě, je znamínko vykřesané jiskry nebo plamínku uprostřed čela. Tento žhnoucí bod nebo ještě lépe naznačené třetí Buddhovo oko, se kterým se můžeme setkat již v nejstarších textech Buddhových súter. Je to symbol křtu probuzení, jenž zúrodňuje a zušlechťuje svět. Označuje vykřesaný plamen vědoucího života mezi pravým a levým řádem, bráhmansky “átman” – pramen lidské síly. Každý kdo přijal tuto cestu obrany “átmana”, po evropsky duše, za svou vlastní, tak si může na čele oprávněně nakreslit tuto značku. Je symbolem skutečného a nikoliv plagiátorského křesťanství. Uctívá totiž vykřesanou jiskru poznání, která je umístěna ve středu mezi dualitními silami a napojuje se na zdroj, odkud pramení veškerá lidskost. Pomocí tohoto otevřeného třetího oka se může dívat na svět nejen Buddha, ale každý probuzený člověk a může spatřit věci, které přisluhovači obou stále se střídajících kamenných řádů nemohou vidět.

Možná znáte základní pránayánové cvičení, kdy se stačí jenom nadechovat a vydechovat a slyšeli jste upozornění na tu důležitou věc, totiž na zadržování dechu mezi nádechem a výdechem. To je totiž to místo, odkud můžete nádech a výdech sledovat, kde je můžete zavnímat a odsud je můžete uvidět jako procesy!

Dokud toto nebudete vnímat, tak si budete myslet, že nádech a výdech je jen jakési jedno bytí. Povšimněte si ale světa nádechu a světa výdechu. Nádech je Višnu, výdech je Šiva. Ale nesmíme zapomenout, že existuje také brahma a to důležité místo středu, mezi nádechem a výdechem, místo mezi světlem a tmou, dnem a nocí a mezi “dobrem” a “zlem”.

“Vykřesáním sómy” v té nejhlubší tmě nevědění “Sótarem” – “Spasitelem” dojde k vniknutí a vylití nových životadárných sil a ducha do žil světa. Tím opět dojde k oživení vnitřní činnosti Člověka, která již začala úplně atrofovat. Toto se vždy stane za totální nadvlády jedné z chtonických nelidských sil.
V takto zamořené společnosti není žádná skutečná svoboda a vnitřní život skomírá a právě to celoplošné znovuvzplanutí je tím obrovským zázrakem “Spasitele” a jeho “Slova”, které najednou způsobí obrovskou “inspiraci”, “nádech” a rozkvět! Můžeme říci, že s příchodem duchovní školy dojde vždy k tomu monumentálnímu “nádechu života”. Vše najednou směřuje dovnitř, a když se tato duchovní škola časem promění ve světsky bohatou civilizaci, tak to je zase ten “výdech”, kdy vše směřuje ven. My se teď právě nacházíme v konečné fázi ukončení hlubokého výdechu a nyní nemůže přijít nic jiného, když už jsme úplně vydechli, jen obrovský životadárný nádech a nová inspirace!

Buddha proti psychickým nemocem

Buddhovo učení je dokonalá prevence proti psychickým nemocem, kterou by měli absolvovat v rámci svého vzdělání všichni lidé. V rámci psychologie a psychiatrie by aplikovaný buddhismus musel mít úžasný pozitivní výsledek. Představy freudovské, jungovské nebo představy materialistické takový výsledek mít nemohou z toho důvodu, že člověk je místo nauky o osvobození uvězněn ve “svých” psychických procesech a nevnímá vůbec to, že “jeho” psyché není on sám ani jeho “Já”. Ztotožňuje se všemi těmi psychickými hrůzami, které zažívá a tak máme plné blázince nešťastných lidí, které by bylo možné pomocí rozpracování Buddhova učení zachránit.

Buddha použil ke svému výkladu světa a všech jevů, především tradiční indickou představu karmické vázanosti, karmické souvislosti dějů, tedy všechno co je následek či důsledek předchozího smýšlení a konání. Toto je základní buddhistická vize vidění světa.

Ohledně tělesna je třeba také říct, že je velký rozdíl, jak se na něj dívají dnešní materialisté a buddhisté nebo stará duchovní škola, podle níž je složeno z těch známých “čtyř prvků” – oheň, vzduch, voda, země, ke kterým se v některých školách přidává ákáša – éter. Toto je koncepce výrazně odlišná od našeho atomistického a biochemického materialismu.

Když Ind řekne “dhátu”, “prvek”, tak tím má na mysli výše jmenované principy: oheň, vodu, vzduch, zemi a éter. Toto učení o elementech bylo dříve rozšířené všude mezi Indoevropany a ještě ve středověku se s nimi v medicíně běžně pracovalo. Celá antická medicína byla založena na této koncepci “prvků”, ve které se hledala jejich rovnováha a případná disharmonie znamenala vždy nějakou nemoc a potřebu nápravy – léčby. Čínská medicína dodnes pracuje s “rovnováhou těchto principů” a indická ayurvéda se opírá o rovnováhu třech gun hmoty, o kterých pojednává filosofie sámkhya.

Buddha proti psychickým nemocem

Smysl buddhistické bdělosti je v obrovském soucitu a lásce ke všemu živému a snaze chránit život

“Jsoucí” znamená to tělesně přítomné a “nejsoucí” potom to ideové. Odmítnutí obou těchto pozic (cesta mimo svět náma-rúpa) je tou Buddhovou “třetí cestou”, prostorem “mezi dnem a nocí”, “mezi radžas a tamas”, jak bychom mohli říci se sámkhyou. To je důležitý fenomén, kterému začnete rozumět daleko víc, až když si ho plně uvědomíte a pochopíte ho, než tomu, co nám sdělují původní náboženská tradice. Proto védská liturgie, ale i Peršané dělali liturgický obřad na rozhraní dne a noci, a to jak ráno, tak večer a říkali těmto obřadům “sandhi” – “spojení”. Byli tak symbolicky na místě, odkud mohli pozorovat oba dva světy, svět Světla i Tmy.
Buddha vystavil lidskou obranu, která vypadá na první pohled paradoxně, protože ti, kterým nejvíce záleží na životě, kteří život nejvíc milují, tak ti se tohoto života ze světského hlediska a vzhledem ke svým smyslovým požitkům jakoby vzdávají. Tomuto je třeba ale správně porozumět. Oni se tímto zbavují balastu a zaměřují se na samotný zdroj života, “lisují sómu” a rodí poznání, které vede k obnovení smyslu a síly Člověka zde na zemi.
Když se podíváte na světského člověka, jak se chová a jak mluví, je to vždy pouze podle jeho momentální potřeby a není tu žádný “On”. Není zde ten, kdo k nám promlouvá. Mluví k nám pouze jeho žádosti, jeho chtění, nebo dokonce chtění jeho šéfů a nadřízených. Když nakonec zjistíte, že se takto chová celý svět, tak to je impuls pro probuzení. Toto rozčarování tohoto světského bytí z neautentičnosti, špinavé neupřímnosti a nepravdivostí, vám otevře dveře k buddhismu. To jsou ty pravé dveře směrem k buddhistické dharmě, toto znechucení čistého nad nečistým, pravdivého nad nepravdivým vedou člověka, jenž má smysl pro čistotu, pro pravdivost, a který se v materialistickém světě nenalézá.
Hlavní prací původních mnichů bylo “pěstování vhledu”, vypracovávat a budovat to pravé místo mezi dvěma světskými antagonismy. Je potřeba zdůraznit, že bez pěstování tohoto svatého “místa středu” nemůže přežít žádná lidská civilizace. Toto indickou tradicí udržované “svaté místo středu” ale zůstalo v židokřesťanství věcí zcela neznámou a dokonce jeho interpretace je ještě dnes podkopávána řadou křesťanských výkladů, které nechtějí ničemu porozumět ani nechtějí nic chápat. Hledají tento “střed” ve filosofii kompromisu, něco mezi moc a málo! Ale toto místo je střed omylný, střed nevědoucí, který není tím pravým učením. To je pouhá pozitivistická mírnost, která nic nevyřeší. Buddha pro své mnichy rozpracoval spoustu návodů, jak se na tomto “místě středu” udržet. Všechny se vztahují k udržování bdělosti, tělem i myslí. Smysl té bdělosti je jasně daný, alespoň v těch nejstarších sútrách – je to obrovský soucit a láska ke všemu živému a snaha chránit a zachraňovat život.

Smysl buddhistické bdělosti je v obrovském soucitu a lásce ke všemu živému a snaze chránit život

Maháyánový buddhismus

V rámci maháyánového učení došlo k proměně pohledu na Buddhu jako na postavu. Buddha dostává nebeskou podobu, stejnou, s jakou se setkáváme v dochovaných legendách, kdy se už upírá tomu historickému Buddhovi jeho autentická a jedinečná existence a stává se vtělencem “věčného Buddhy”, který se cyklicky vrací na tento svět, stále znovu a znovu, vždy v době, kdy je ho zde zapotřebí. Tímto je přenášena celá ta váha a úcta na tohoto “věčného Buddhu” a tím se z tohoto učení stává něco trošku jiného, než to, co zavedla původní tradice. Maháyánový buddhismus přinesl další novinku v učení – tzv. “paramity”, které prezentují skutečně ten indický autentický vývoj, protože s těmito nejrůznějšími “základními ctnostmi” se pak v indické duchovní škole setkáváme neustále.
Buddhistické paramity jsou základními hodnotami buddhovství a působí jako jeho věčné “paprsky”. Buddhisté jich zpočátku napočítali 6. Byly to tyto dobré lidské vlastnosti: 1) štědrost, 2) kázeň a disciplína, 3) trpělivost a síla vůle, 4) mravnost, 5) schopnost meditace a nakonec je tu velmi důležitá 6) paramita, která se nazývala moudrost.
Postupem času buddhismus zvolil takový způsob rozvoje, že přijímal kohokoliv, kdo se “obrátil na víru” a prošel noviciátem, tedy tou zasvěcovací dobou, bez ohledu na to, co to bylo za člověka, na rozdíl od bráhmanismu, který velmi pečlivě prověřoval, z jaké rodiny novicové pocházeli a jaké měli duchovní kvality. Tato otázka patří k jednomu z velkých sporů v buddhistické tradici a také to byla příčina toho, proč se zrovna buddhismus stal tou misionářskou bombou a nikoliv bráhmanismus. Bráhmanismus byl úzce svázaný s tradičními bráhmanskými rodinami, původními tradicemi a nic cizího, temného a duchovně nepřátelského se nemohlo jen tak lehce infiltrovat a vetřít.
Buddhismus byl ale otevřený každému a dokonce, jak píšou Džataky a buddhistické příběhy, byli přijímáni třeba i velcí hříšníci a vrahové. Toto je něco, co bylo pro védántu a pro bráhmanismus zcela nepřijatelné, protože takový skok z nevědění k vědění byl tak obrovský, že tito nízcí lidé prakticky nemohli důstojně a správně zachovávat celou dharmu a takoví jedinci se stali zákonitě jednou z příčin úpadku této filosofie.

Maháyánový buddhismus

Pomluva Buddhy

Pro každého buddhisticky vzdělaného člověka není problém identifikovat v novozákonních evangeliích pomluvu Buddhy, pod hlavičkou takzvaného Askety Gandharenského. Gandhara, dnešní Pakistán a Afganistán, byla země kvetoucího buddhismu a odtud se buddhismus šířil směrem do Sýrie a Palestiny. Asketa Gandharenský podle ní prý bydlel v jeskyních, neodíval se a následoval ho zástup zmatených lidí. Toto je cíleně vykonstruovaná pomluva Buddhy a bohužel i tak chytrý člověk, jako byl Dostojevskij, nepochopil tuto lstivou pomluvu a napsal jak Buddha, coby Asketa Gandharenský svým čarodějnickým uměním ovlivnil všechny lidi běsem tak, že byli posedlí, změnili se v prasata a celé to stádo se vřítilo do moře, kde se utopilo. Tak to je jen takový vykonstruovaný obrázek chtonického textu, který pomlouvá velmi hanebným způsobem Buddhu a jeho činnost. V novozákonních evangeliích najdeme zase texty o proklínání fíkovníku, stromu poznání. Cíleně vložené texty popisují jak židovský spasitel Ježíš, coby nápodoba Buddhy, na několika místech proklíná fíkovník, ten symbol “konkurenčního” buddhismu.
Buddhismus prvních 500 let byl založen na tom, že se Buddha nezobrazoval, a když se někde měl zobrazit, tak se zobrazoval v podobě fíkovníku, stromu poznání. A právě tento strom byl zakázán a hrubě pomluven na začátku Genesis. Tato pasáž velmi zřetelně dosvědčuje a ukazuje židovskou nenávist k buddhismu a k celé východní duchovní škole. Takových míst by se našla celá řada, ale není potřeba je všechny vypočítávat. Jde o to pochopit záludný záměr židovské filosofie, pochopit cíl těchto textů a vzít si z nich poučení.
Jako příklad materialistického, západního vlivu na buddhismus můžeme uvést vznik a rozvoj “buddhistického” sochařství v Gandhaře, protože Řekové způsobili to, že se Buddha začal zobrazovat jako lidská postava. Dříve bylo liturgicky a ideologicky naprosto vyloučeno, aby se Buddha zobrazoval, protože Buddhovo učení je postaveno na ne-já, na úniku z lapení formou a na povědomosti o tom, co znamená persona, “maska”, ego a osobnost. Nic nebylo Buddhovi cizejšího než okázalá osobní prezentace a přesto se v Gandhaře, poté co ji Řekové dobyli, začínaly od 1. stol. př. nl. rodit kamenické a keramické dílny, které zásobovaly celý buddhistický svět buddhistickými soškami různých velikostí. Vykopávky svědčí o tom, že tam těch dílen bylo velké množství, že jich vyráběli statisíce a stalo se to po 500 letech nezobrazování Buddhy obrovskou “západní” módou.

Pomluva Buddhy

Každá tradice trvající po tisíce let musí počítat s tím, že jednou dojde k tomu, že se jí světská síla nepochopení zmocní a začne ji předělávat po svém

Buddhistická nauka a sangha (buddhistická komunita) se šířila z Indie obrovskou perskou a také významnou egyptskou říší včetně dávné náboženské tradice, takže obě tyto velké kulturní oblasti tato vlna mocně ovlivnila a ony ji. Z těch materiálních a všem zjevných věcí, které se dostaly z Persie do naší církve, můžeme jmenovat například špičatou čepici, zvanou dodnes persky “mitra”, dále ceremoniální “biskupskou” hůl kněze, kterou nosil parský “zaotar”, dále královskou korunu a středověké symboly krále “žezlo a jablko”. Další fenomén, kterým západní křesťanství dokazuje svou odvozenost a návaznost na buddhismus je kampanela – zvonice a vůbec užívání zvonu, což je jednoznačně buddhistická záležitost. Dalším převzatým prvkem je aura kolem hlavy světců, původně kolem hlavy Buddhy – “prvního Krista”, jak o něm referuje ještě Ireneus, vykuřování a svatý modlitební posunek “andžali” – sepnuté ruce před středem těla, vyholování hlavy, růženec, zpověď věřícího, mnišský oblek, klášter jako instituce. Poměrně zřetelný vliv Peršanů a perského náboženství je i v doprovodné a ceremoniální funkci ohně (zapalování svíček), i když tento rys je společný celé indoevropské duchovní škole.
Pokud se týče “vývoje” společnosti, založené na duchovních principech, tak došlo k postupnému posunutí smyslu lidského řádu, podobně jako je to osudem každé myšlenky, kdy je časem změněna, pošpiněna a napadena nepochopením. Každá tradice trvající po tisíce let musí počítat s tím, že jednou dojde k tomu, že se jí světská síla nepochopení zmocní a začne ji předělávat po svém. K tomuto došlo u všech náboženství.
Buddhismus od 3. stol. př. n. l. až do 10. stol. n. l. byl jednoznačně převládajícím myšlenkovým a náboženským proudem v Indii. Pod vlivem islámu, ničení buddhistických klášterů a také pod vlivem chtonických sil došlo k úpadku buddhismu. Následně došlo k renesanci staré védské tradice, prostřednictvím filosofie, které dnes říkáme hinduismus, který se ale také nevyhnul degenerativnímu působení.
Je potřeba si uvědomit, že Buddha Sakyamuni – vyhlášený a miliony milovaný “Spasitel” se narodil už v 6. stol. př. n. l. a celé křesťanství se svým napodobeným “také Spasitelem” je již jen pouhá odvozenina a židovská varianta obrovské buddhistické vlny, která se po několik staletí valila světem a kterou právě židovští autoři přepracovali na tzv. “křesťanství”.

Každá tradice trvající po tisíce let musí počítat s tím, že jednou dojde k tomu, že se jí světská síla nepochopení zmocní a začne ji předělávat po svém