Dvěma nejsilnějšími mýty dnešního světa jsou hinduistický mýtus a mýtus křesťanský. Hinduismus stále žije v mytickém světě. Každé hinduistické dítě dostává jméno nějakého boha nebo bohyně. Lidé se po statisících shromažďují v chrámech a na poutních místech. Slavnosti bohů jsou dodnes mimořádnými událostmi roku. životy lidí řídí astrologie a nic důležitého se nepodniká, aniž by pro to byla stanovena příhodná doba. Současně se však všude šíří věda a rozum. Veškeré vzdělání je světské podle západního vzoru a film, ačkoliv třeba na plátně běží příběhy velkých mýtů, šíří hodnoty západního člověka a je sám typickým produktem západní techniky.Dokáže mýtus přežít, nebo musí i Indie podlehnout silám západní civilizace? Možná právě zde se rozhodne o budoucnosti světa. Neboť v srdci hinduistické mytologie leží filozofická tradice, spirituální moudrost daleko hlubší než moudrost řecká. Homér ani řecké tragédie se se spirituální hloubkou védské tradice nemohou srovnat.
Zatímco řečtí bohové vybledli až do poetické fikce, hinduističtí bohové si moc zachovali, protože mají hluboký spirituální základ. Řada velkých reformátorů počínající Rámmohan Rájem ze začátku minulého století a pokračující přes Rámakršnu, Vivékánandu, Rabíndranátha Thákura, Šrí Aurobinda až po Mahátmu Gándhího obnovila hinduismus na všech úrovních – na úrovni mravní, spirituální, intelektuální, poetické, filozofické i praktické. Hinduismus přijal výzvu západního světa a pokouší se o syntézu západní vědy a filozofie se svou kulturní tradicí.
Tato hinduistická renesance má hluboký význam pro celý svět. Hinduističtí guruové a učitelé se se svým posláním vydali do všech částí světa včetně Ruska a jiných ateistických zemí a západní mládež přichází každoročně po tisících do Indie, aby se naučila tajemství jógy a meditace. Co je tajemstvím hinduistické moudrosti, v čem spočívá význam hinduistického mýtu? V tomto mýtu jako ve všech mýtech vůbec je mnoho prvků pouze vyfantazírovaných (v tom smyslu, jak toto slovo používá Coleridge, tedy na rozdíl od imaginativních). Je tu bezpočet epických příběhů a purán, které žádný vzdělaný Ind nebere vážně. Ale velké mytické postavy jako je Višnu a Šiva, Velká Matka Déví, Ráma a Kršna, a dokonce i vedlejší postavy jako je Ganéša, sloní bůh, a opičí bůh Hanuman, mají všechny hluboký význam. Jsou to vesměs symboly nejvyšších skutečností. Višnu – Všepronikající, Síla, která udržuje vesmír, zdroj světla, života, poznání a milosti. Šiva – Ničitel, který zakončuje pozemskou existenci, ale vede k životu za tímto světem, kosmický Tanečník, který tvoří a ničí vesmír, Pán poznání, které překračuje tento svět – to jsou postavy univerzálního významu, vhledy do nejvyšší podstaty skutečnosti.
Zatímco Višnu a Šiva náležejí ke kosmickému mýtu, Ráma a Kršna jsou hrdinové legendární; jsou to polohistorické postavy, které jsou ztělesněním ideálu humanity a zjevení Boha v člověku. Jsou to inkarnace (avatárové) boha Višnu, projevy nekonečného, nadčasového bytí ve světě prostoru a času. Tak spolu se svými družkami Sítou a Rádhou po staletí formovaly charakter hinduistických mužů a žen a byl v nich spatřován nejen model ideálního lidství, ale byly považovány i za ty, kdo udělují muilost lidem, kteří je uctívají. Dokonce i sloní bůh Ganéša přerůstá všechen přírodní symbolismus a má hluboký metafyzický význam nejen jako symbol sjednocení člověka se zvířecím světem, nýbrž i jako symbol sjednocení člověka a Boha.
Hanuman, opičí bůh, je považován za dokonale oddaného, za inkarnaci bhakti, oddané lásky. Tak dostává v hinduismu mýtus metafyzický význam a to zase vede k nejvyšší mystické skutečnosti. Jak jsme viděli, Brahma, Átman a Puruša, pocházející z mytologického základu véd, se stávají symboly nejvyšší skutečnosti, Bytí, vědomí a blaženosti (Satčidánanda), pravdy (satja), poznání (džnána) a nekonečnosti (ánanta), ale i osobního bytí, moudrosti a lásky (préma).
Co drží hinduismus s jeho ohromujícím množstvím bohů a bohyň, kast a sekt, učení a filozofií, způsobů modlitby a meditace, rituálů a pobožností pohromadě? Je to nakonec tato mystická zkušenost klíčící ve védách, rozkvétající v upanišadách a dodnes nesoucí plody v podobě nesčetných světců, mudrců a vyznavačů víry, v poezii, hudbě, umění, filozofii, tanci a rituálech. Tento hinduistický mýtus je jistě nyní neustále ohrožován destruktivními silami západní civilizace, a tím je ohrožována i mystická zkušenost, kterou mýtus udržuje při životě.
Přežije hinduistický mýtus, dojde k jeho znovuzrození, aby mohl modernímu člověku nabídnout mystickou zkušenost, v níž jediné může být lidstvo naplněno? Zdá se, že hinduismus musí jako ostatní náboženství projít “demytoligizací”. Všechno vyfantazírované a v dnešní době nevýznamné se bude muset odstranit a dávné symboly se budou muset interpretovat ve světle zkušeností, které má o světě moderní člověk. Tato proměna však nemůže být záležitostí “rozumu”, studia, učenosti. Musí vzejít z mystické zkušenosti, v níž bude znovu objeven původní význam dávných symbolů a jejich důležitost pro dnešní svět. Tímto procesem “demytologizace” a reinterpretace musí projít všechna náboženství.
Jak interpretovat křesťanský mýtus? Vidíme, že křesťanství je právě tak jako hinduismus založeno na mytologii – na mýtech o stvoření a prvním pádu, o ráji a zaslíbené zemi, o Mesiáši a jeho království. V Novém zákoně mýtus vykrystalizoval v osobu Krista, jeho zrození z panny, smrti a vzkříšení, nanebevstoupení a návrat do slávy. To vše je zjevně jazyk mytologie. Příběhy o zrození z panny (jako u Buddhy), o zrození a vzkříšení (Attis a Osiris), o nanebevstoupení (faraoni v Egyptské tradici) pocházejí ze všech částí světa. Co je pro křesťanský mýtus příznačné? Křesťanský mýtus vychází z hebrejské tradice a tu odlišuje od ostatních její historický charakter. Hinduistický mýtus je v podstatě kosmický mýtus a náleží ke kosmickému zjevení. Je založen na cyklické představě času. V přírodě vše probíhá v cyklech – slunce vychází a zapadá, měsíc dorůstá a ubývá, po jaru přichází léto, podzim a zima a pak se opět vrací jaro. Stejně tak se v hinduistickém mýtu člověk rodí, umírá a znovu se rodí. Bůh znovu a znovu sestupuje jako avatár, když “spravedlnosti ubývá a nespravedlnost narůstá.” (Bhagavadgíta 4,7) Svět vychází z Brahma a zaniká (pralaja) pouze proto, aby opět přišel.
Oproti tomuto cyklickému vnímání času má hebrejská tradice “lineární” pohled. Všechno pochází od Boha a směřuje podle božího plánu ke “konci”, eschaton. Bůh se zjevuje nejen v přírodě, ale také v dějinách, v osudu určitého národa. Volí si Abraháma a slibuje mu, že z něj vzejde velký národ. Povolává Mojžíše, aby tento lid vysvobodil z Egypta. Učiní Davida králem tohoto národa a slíbí mu syna, který bude vládnout nad jeho lidem navěky. To je kontext mýtu o Kristu, jenž by se dal nazvat mýtem historickým a jenž má své kořeny v historické době.
Ráma a Kršna jsou polohistorické postavy, náležejí však do světa cyklického času, avatárů, v nichž se čas od času zjevuje Bůh. Dokonce i Buddhu, který je skutečnou historickou postavou, řadí hinduisté mezi avátary a pro buddhisty je Šákjamuni jedním z mnoha Buddhů, kteří se na tomto světě objevili.
V tom všem neexistuje konečnost. Celý světový proces, v němž figurují avatárové, je proces pomíjení v čase. Náleží do pomíjivého světa času a změny. Je to mája, ani skutečné, ani neskutečné (ani sat, ani asat), projev skutečnosti, který nemá žádný konečný význam ani účel. Je jako sen, který je skutečný, jen pokud trvá, který však s probuzením mizí. Podle známé analogie je jako lano, které ve tmě považujeme za hada; když nastane světlo, je tu zase jen lano. Na konci tohoto světa se tedy všechno rozplyne a vrátí do původního stavu. Zůstane jen jediná věčná, neměnná skutečnost – Bytí, Poznání a Blaženost (Satčidánanda), čisté bytí v dokonalém vědomí nekonečné blaženosti. To je hinduistický mýtus. Hebrejský mýtus je naproti tomu zakořeněn v čase. Je to příběh o světě “stvořeném” Bohem a tento svět má své vlastní bytí a strukturu. Je to příběh o národu, který vstupuje do určitého historického období, usazuje se v určité zemi a nalézá vyvrcholení v historické osobě a v historické události.
Pro křesťanskou víru je podstatné, že Ježíš Nazaretský byl “ukřižován za Pontia Piláta”. To je zabudováno do nejranějšího křesťanského Kréda a je to historická skutečnost, známá i římskému historikovi Tacitovi. Zasazení do konkrétního historického času je pro křesťanské zjevení základem.
Hinduistické náboženství má, na druhé straně, pro historickou dobu jen velmi málo smyslu. Bývá nazýváno sanátana dharma, večné náboženství. Nemá začátek ani konec. Je to prvotní náboženství, univerzální, kosmické zjevení, které se v žádném směru neváže na historii. Konrétní rysy hinduismu, postavy bohů a bohyň, jazyk posvátných textů, struktura chrámů a bohoslužby a organizace jeho společnosti jsou jistě podmíněny historickými okolnostmi. Nic z toho však nemá definitivní platnost. Jsou to pomíjivé formy a struktury, v nichž se projevuje božské mysterium; tyto formy zmizí, jen božské mystérium – věčná Satčidánanda, která je podstatou hinduismu – nikdy nepomine.
Zůstává otázka, jak můžeme smířit tyto dva “mýty”, tato dvě “zjevení” – tedy kosmické zjevení nekonečného, nadčasového bytí, které se projevuje v tomto světě času a změny, ale zůstává jím navždy neovlivněno, a křesťanské zjevení Božího působení v historii, jediné, věčné Bytosti působící v čase a v dějinách a sjednocující tento časový a proměnlivý svět. Zdá se mi, že to je problém moderního světa, na tom závisí jednota Východu a Západu a budoucnost lidstva. Musíme pochopit hodnoty každého z těchto zjevení, abychom poznali rozdíly mezi nimi a pak v nich objevili soulad. To se nám může podařit, dojdeme-li v prožitku neduality, v překročení všech dualit, až za jejich rozdíly.
Myslím, že musíme začít mystickou zkušeností, která je hinduistické i křesťanské tradici společná. V první části této knihy jsem popsal, jak chápu hinduistickou zkušenost. Je to zkušenost absolutního Bytí, absolutního Poznání a absolutní Blaženosti. Slovo “absolutní” znamená “oproštěný od veškerých omezení”. Bytí, Realita, Skutečnost (sat) je prožívána jako něco, co stojí mimo všechna časová i prostorová vymezení, mimo slova a myšlenky, mimo veškeré fyzické a psychické stavy. Je to naprostá transcendence, “jediné bez druhého”, “ani to, ani ono”. O platnosti této zkušenosti nemůže být pochyb. Ačkoliv nikdy nemůže být popsána, přesto ji buddhisté, taoisté, súfijští mystikové, Platón, Plótinos i velcí mystikové křesťanští označují podobnými termíny. Zde se shodují. Absolutní transcendence je považována za cíl, za definitivní odpověď na všechny lidské otázky v každé velké náboženské tradici. Zůstává však jedna otázka: Jaká je souvislost mezi tímto světem, fyzickým světem vnímaným našimi smysly na jedné straně, a psychickým světem lidského hříchu a utrpení, dobra a zla, poznání a nevědomosti, radosti a smutku, lásky a nenávisti, času a změny na straně druhé, a mezi tímto konečným stavem? Zde se objevuje rozdíl. Podle hinduistického názoru by se zdálo, že věci tohoto světa nemají žádnou hodnotu. Je jim souzeno pominout. “Jediné zůstává, mnohotvárné se mění,” říká v ozvěně platónské tradice Shelley. Podle křesťanské tradice má ale každá osoba, každá věc, každá událost v čase a prostoru nekonečnou a věčnou hodnotu. V konečném stavu nadčasového bytí čas není zrušen, nýbrž naplněn.
Je tomu tak proto, že křesťanská mystická zkušenost vychází z jiného hlediska. Nevzniká v kontemplaci nad kosmem a lidskou duší, tedy v základním lidském prožitku fyzického a psychického světa, ale v konkrétní dějinné události. Křesťanská mystická zkušenost vzniká v kontemplaci o životě a smrti Ježíše Nazaretského. Právě tak jako se hinduistický mýtus vyvíjel z mystické zkušenosti védských proroků a indických světců a mudrců, tak se křesťanský mýtus vyvinul z letniční zkušenosti Ježíšových učedníků, která se po staletí soustavně obnovuje ve světcích a Kristových učednících. O letnicích byli “učedníci naplněni duchem svatým”. (Sk 2,4) Prošli radikální přeměnou. Stalo se něco, co je skupiny slabých a bázlivých mužů přetvořilo ve společenství věřících, kteří se vydali změnit svět. Prošli mystickou zkušeností. Došlo k průlomu za čas i prostor, za agónii utrpení a smrti prožité v ukřižování, do světa absolutní skutečnosti, která byla v hebrejštině shrnuta pod jménem Bůh. Zažili Boha, “poznali Brahma”, jak říkají hinduisté, “poznali Já”, Ducha, věčnou pravdu přebývající v jejich srdcích. “Mluvili jinými jazyky” a vykládali tuto věčnou pravdu lidskými slovy. Toto věčné slovo či Pravda k nim přišla prostřednictvím Krista. Byla jim zjevena v Ježíši Nazaretském, v člověku, jehož milovali, jehož smrti na kříži byli svědky. To je specifický rys křesťanské mystické zkušenosti. Absolutní skutečnost je prožívána jako zjevená v Kristu, v životě a smrti Ježíše Nazaretského. Není to zkušenost absolutní skutečnosti zjevená v kosmu, v cyklu času a přírody, ani v lidském Já, v psychické bytosti se schopností překročit sebe sama, nýbrž v historické osobě a v historické události.
Těmito slovy jsme však jistě ukázali, že tyto dvě formy zkušenosti, kosmická a psychická na jedné straně a osobní a historická na straně druhé, nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují. Je jen jediná Skutečnost, jediná Pravda, ať už je poznávána prožíváním kosmu a lidské duše nebo setkáním s historickou událostí. Historickou událost navíc nelze oddělit od jejího postavení v kosmu. Historie lidstva je součástí historie kosmu a Ježíš je součástí vývoje lidstva jako historická osoba. I s historickými událostmi se setkáváme jako s částí své psychické zkušenosti. Historie totiž není pouze sled událostí, je to sled událostí vykládaných ve světle lidské zkušenosti. A přestože je křesťanské zjevení soustředěno přímo na historickou osobu a historickou událost, nemůžeme popřít, že i v hinduistické zkušenosti má historie své místo. Ráma a Kršna snad nejsou osoby plně historické a jejich význam patrně nespočívá v jejich postavení v historii lidstva. Pro hinduistu však existuje zjevení Boha v osobách Rámy a Kršny a události jejich života “zjevují”, otevírají duši zkušenosti božské, absolutní skutečnosti. V životě a smrti Ježíše je významné, že se na něj nepohlíží v kontextu cyklického času, “věčného návratu” kosmického zjevení, ale v kontextu historie konkrétního národa a že přichází “na konci”, aby “se naplnil čas”. (Ef 1,10) Je to jedinečná historická událost, která dává smysl celé historii a odhaluje její konečný učel.
Tato dvě zjevení bychom zajisté měli vidět v jejich vzájemném vztahu. Nebezpečím hinduismu je, že má sklon vidět čas i historii jako pomíjivé jevy bez jakéhokoli konečného významu. Nebezpečí křesťanství tkví v tom, že má sklon připisovat velkou důležitost dočasným událostem, a tím ztrácí smysl pro nadčasovou skutečnost. Židé pro nadčaovou skutečnost v podstatě vůbec neměli smysl. Celek Bible je zasazen do kontextu historické doby – a dokonce i na stvoření je pohlíženo jako na dočasnou událost; bývá dokonce datováno do roku 4004 př.Kr. Také konec světa je vnímán jako událost v čase, stejně jako nekonečnost byla vnímána jako nekonečné prodloužení prostoru. Hinduistický génius tuto časoprostorovou bariéru prolomil a spatřil nekonečnost a věčnost jako stavy bytí za světem jevů, kde je skutečnost prožívána v čistém vědomí bez jakéhokoliv omezení.
Jak můžeme tyto dva pohledy sloučit? Hinduisté nezbytně potřebují objevit skutečnou hodnotu času a dějin. V kontextu moderního světa, kdy se Indie jako národ otevírá svému určení, nemůže na potřeby lidí odpovědět filozofie, která popírá hodnotu pokroku a vývoje v čase a dějinách. Osvobození nelze dosáhnout tím, že se lidé budou ukrývat v chrámech a na svatých místech, nýbrž tím, že budou budovat národ ve spravedlnosti a lásce k bližnímu. I křesťané se musejí naučit, že království nebeské není na tomto světě, byť práce na tomto světě a služba člověku jsou důležité. Království Boží se nachází mimo historii v nadčasové skutečnosti, v níž vše dochází naplnění. V hebrejském kontextu je tato skutečnost popsána jako začátek “nového věku”. Tvrdí se, že věk (aión) tohoto světa byl pominul a začal nový věk. Byl to věk, k němuž se obraceli prorokové, Den Páně, kdy Bůh zasáhne a nastolí království Boží. Této víře dala vznik zkušenost Kristových učedníků o letnicích. Šlo o zážitek Boha, tedy absolutní skutečnosti, tato skutečnost musela však nutně být vyjádřena slovy mytologie Starého zákona. Jak jsme viděli, mýtus je jazyk imaginativního vhledu do nejvyšší skutečností. Kristovi učedníci se nemohli vyjádřit jinak než řečí Starého zákona, řečí mýtu, který dal tvar jejich mysli i životnímu postoji.
Nejprve tedy řekli, že přišel “den Páně velký a slavný” (Sk 2,21), který učiní konec tomuto světu a nastolí nový věk. Symbolizovalo to rozlití Ducha. V hebrejské tradici je Duch (ruach) síla Boží; je to síla, kterou Bůh tvoří svět. Udržuje jej pak svou imanentní přítomností. “Duch Hospodinův naplňuje zemi.” (Mdr 1,7) Ale na konci času se tento Duch rozleje na všechno živé. Znamením “posledních dnů” měla být transformace člověka a stvoření touto silou Ducha a k té, jak se věřilo, došlo o letnicích. Silou Ducha došlo k proměně lidského vědomí a tím i k přechodu tohoto světa v onen svět. Tato proměna a rozlití Ducha byla nazírána prostřednictvím Ježíšovy smrti na kříži. On prošel smrtí a byl vzat do života Božího, což vyjadřují slova “toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.” (Sk 2,36) Výrokem, že Ježíš je Kristus, Mesiáš, bylo naznačeno, že se v něm naplnilo očekávání Izraele a že přišlo království, které bylo slíbeno Davidovi. Výrokem, že Ježíš je Pán, bylo naznačeno, že Ježíš stojí na stejné úrovni jako Bůh. Pán bylo ve Starém zákoně jméno pro Boha a Ježíšův vztah k Bohu byl vyjádřen mytologickými termíny: “Ježíš usedl po pravici Boží.”
Tímto jazykem byla vyjadřována křesťanská zkušenost nejdříve. Pak se přidaly jiné pojmy. Ježíš byl “Syn Boží”, o němž se v žalmech říká: “Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.” (Ž 2,7) Byl i “Synem člověka”, o němž se v knize Daniel říká: “Hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka;… A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků.” (Da 7,13) Dále byl viděn jako slavný Prorok, který měl přijít na svět a mluvit ve jménu Boha. (Dt 18,13) A byl viděn jako slavný Velekněz, Prostředník mezi Bohem a Člověkem (Žd 8,1). A konečně byl viděn jako Slovo Boží (J 1,1), vyjádření Boží mysli, sebezjevení absolutna. Tak rostl křesťanský mýtus, zjevení nejvyšší Pravdy symbolickým jazykem, pramenící ze zkušenosti Kristových učedníků o letnicích, kdy ve světle Ducha svým transformovaným vědomím poznali, kdo a co je Ježíš. Prožitek absolutní skutečnosti, absolutní pravdy a absolutní blaženosti – v hinduistickém jazyce Satčidánanda – v osobě a skrze osobu Ježíše Nazaretského a v události jeho smrti na kříži je základním křesťanským prožitkem.
Tato zkušenost se nazývá “vzkříšení”. Vyprávělo se, že jeho hrob byl nalezen prázdný a že se Ježíš po své smrti zjevil učedníkům. Jak máme těmto příběhům rozumět? Nestačí je prostě považovat za historická fakta. Jsou to záznamy jistého prožitku, prožitku psychického a mystického. Jeho podstatou je, že je to prožitek Boha. V Ježíšovi se lidé setkali s Bohem, s absolutní skutečností. Ježíš byl Pán, Syn Boží, Slovo Boží, v němž byl zjeven konečný smysl a účel lidské existence. Prázdný hrob a zjevení po smrti mají své opodstatnění. Viděli jsme, že v pohledu dávného světa a vzrůstající měrou i v pohledu světa moderního má vesmír tři úrovně skutečnosti: fyzickou, psychickou a duchovní. Tyto tři “světy” tvoří vzájemně propojený celek. Oddělovat fyzický svět od světa Ducha, nejvyšší skutečnosti, nelze. Znamením této integrální skutečnosti je Ježíšovo vzkříšení. Jeho fyzické tělo se nerozpadlo, ale spojilo se s duší, psýché. Duše a tělo “nezmizely”, ale byly proměněny Duchem v nich přebývajícím.
To odhaluje konečné určení člověka. Duše a tělo v konečném stavu bytí nejsou určeny k zániku. Fyzické tělo a s ním i celý organický vesmír – energetické pole – k němuž náleží, jsou určeny k tomu, aby byly vědomím beze zbytku transformovány, nikoliv aby zůstaly v současném odděleném stavu. Lidské vědomí má být naopak proměněno božským vědomím, nemá dále podléhat prostoru a času, ale má být zapojeno do věčného a nekonečného vědomí nejvyšší skutečnosti. Projevem této transformace je Ježíšovo vzkříšení. Jeho tělo nebylo nalezeno v hrobě. Zjevil se svým učedníkům po své smrti ve své podobě a ukázal tak kontinuitu svého lidského vědomí. Jeho tělo však již nepodléhalo zákonům hmoty a jeho lidské vědomí bylo transformováno božským vědomím.
Tento princip nám umožňuje pochopit zrození z Panny i Ježíšovy zázraky, které působí lidem vychovaným v západní vědecké tradici tolik těžkostí. Pokud si hmotu představujeme jako oddělenou od mysli, jako “rozsáhlou substanci” s vlastními nezbytnými zákony, pak musíme zázraky úplně zavrhnout, nebo je vysvětlit jako nahodilé činy transcendentního Boha. Jakmile však pochopíme, že mysl a hmota jsou na sobě vzájemně závislé a že vesmír je jednotný psychosomatický celek, pak už žádný složitý systém neexistuje. Vývoj světa vidíme jako postupné prostupování hmoty vědomím, které je latentně přítomné v anorganickém světě, začíná se objevovat u rostlin a živočichů a plně se projevuje v člověku. Další vývoj člověka pak vidíme jako růst uvědomování si a vědomého sebeovládání. Existují soustavné důkazy o existenci “nadpřirozených” sil, tedy o vědomém ovládání těla a přírodního světa lidskými bytostmi – ať už jsou to šamani amerických Indiánů, různé formy magie v Egyptě, Číně a jinde či Siddhiové v hindustické tradici. Tyto síly se zřetelně projevují u Ježíše a u mnohých dalších světců – je to moc nad nemocí a “zlými silami”, tedy démonickými silami, moc nad přírodou, která se projevila rozmnožením chlebů a proměněním vody ve víno. Takové síly rozhodně nejsou nic neobvyklého a nemusejí nutně náležet ke spirituálnímu řádu. Jsou to spíše “psychické” síly, síly lidské psýché, vrozené či rozvinuté pomocí různých technik. V Ježíši ovšem – jako ostatně i u jiných náboženských vůdců – se tyto síly dostaly pod kontrolu Ducha a staly se projevem Božího Ducha v člověku.
Není tedy obtížné porozumět zrození z Panny. Je to velmi stará mytologická představa a patrně naznačuje základní potřebu lidské přirozenosti, a sice potřebu překročit současnou úroveň sexuality. Sexualita je součást našeho dědictví po živočiších. V lidské přirozenosti pak existuje puzení fyzickou rovinu sexuality překročit a uvědomit si ji na hlubší psychické a spirituální úrovni. Sexualita je konečně také energie lásky v lidské přirozenosti a jako taková nemůže být nikdy nasycena pouze na úrovni fyzické nebo psychické, nýbrž vždy hledá naplnění v hlubinách ducha, kde se setkává se zdrojem lásky. V jistém smyslu můžeme na celé stvoření pohlížet jako na “sňatek” hmoty a mysli, přírody a ducha, Prakrti a Puruši v hinduistické terminologii, a odrazem této kosmické jednoty je i každý lidský sňatek. Biblická tradice viděla v izraelském národě “nevěstu” Jahve a vrcholem historie Izraele měl být sňatek Izraele, Božího lidu, s jeho Bohem. Ve slavném proroctví Izajášově, které říká, že “dívka počne a porodí syna”, je naznačeno, že mladá žena, alma, která se má stát matkou Mesiáše, představuje Pannu izraelskou, ženu před Bohem, v níž došlo k naplnění lidského určení.
V ní měl vývoj těla i duše dosáhnout bodu, kdy může pomocí síly Ducha dojít k transformaci a ke sňatku Boha a člověka. Tato transformace sexuality je konečným naplněním pro všechny muže a ženy – Duch nakonec ovládne lidskou přirozenost a promění ji. Ježíšovo zrození z Panny je tedy historickým projevem tohoto univerzálního kosmického mystéria.
O Ježíšově zrození z Panny a o vzkříšení můžeme tudíž hovořit jako o mystické historii. Jsou to mýty či zjevení největšího tajemství existence, které mají základ v jedinečné historické tradici a soustřeďují se na jedinečnou historickou událost. Jak pak máme chápat Ježíšovo “božství”?
Skutečnost, že Ježíš byl člověk, je základem křesťanského chápání života. Je zasazen do jasně vymezené historické tradice a víme o něm právě tolik jako například o Sokratovi. A přece v něm jeho učedníci poznali Syna Božího. Jazyk je samozřejmě mytologický, ale zřetelně vyjadřuje myšlenku o Ježíšově rovnosti s Bohem. Pro židy to však byl složitý problém. Byli přesvědčeni, že existuje pouze jediný Bůh. Na této víře spočívalo izraelské náboženství. Bylo pak tedy možné mluvit o Ježíši jako o Bohu? Nový zákon to jako celek odmítá. Mluví o něm jako o “synu” Božím, o “obrazu” Boha, o “slovu” Božím – ale všechny tyto výrazy do jisté míry naznačují rovnost s Bohem.
Odpověď na tuto otázku byla nakonec nalezena v koncepci příbuzenství. Syn, obraz i slovo – to vše naznačuje příbuznost, a když začali Ježíšovi učedníci přemýšlet o této otázce, viděli, že říci o Ježíšovi, že je Synem Božím, znamená, že je v jedinečném vztahu k Bohu, jako syn k otci. V jistém smyslu jsou všichni lidé synové Boží. Člověk byl stvořen “k obrazu a podobenství Boha” a proto, aby “měl podíl na Boží přirozenosti”. V Ježíšovi bylo zjeveno určení všech lidí. On je vzor, v němž se naplnil osud člověka. Od počátku stvoření byl člověk povolán k tomu, aby naplnil své určení, aby se stal Synem Boha, ale v každém člověku je hřích, chyba, která tomuto naplnění stojí v cestě. V Ježíši se objevil člověk, zcela a plně člověk, historická osoba, palestinský Žid prvního století, jenž byl bez chyb. Jeho tělo a duše byly tak dokonale pod vládou Ducha, že se staly jeho nástrojem a citlivě reagovaly na každý popud. Duch v něm nebyl omezován chybujícím tělem a duší, ale působil svobodně a v každém okamžiku vyjadřoval vůli otcovu a poddával se ji až do smrti na kříži a do vzkříšení, kdy Duch svou mocí proměnil tělo a převzal nad ním i nad duší moc.
Ježíš byl tedy člověk, jehož tělo a duše byly dokonalým nástrojem Ducha. V něm se naplnilo určení člověka. To však má nevyhnutelný dopad pro celý kosmos. Vesmír je psychosomatický celek, časoprostorové kontinuum, jehož části na sobě v propojeném celke vzájemně závisejí. Zatímco ve vesmíru, jak jej známe, se konflikty odehrávají ve všech rovinách a i tělo se sváří s duší, v Ježíši byl tento konflikt překonán, tělo a duše se opět spojily v jednotě s Duchem a uvolnily ve světě jednotící sílu. V tomto smyslu můžeme říci, že Ježíšova smrt, svobodné odevzdání života Otci na kříži, byla kosmická událost. Každá událost v čase a historii do jisté míry působí na celé stvoření, protože všechny složky světa na sobě vzájemně závisejí. Určité události, například vznik života na naší planetě, probuzení vědomí u člověka, však ve vývoji světa znamenají významná stadia.
Událostí tohoto druhu byla Ježíšova smrt. Označila bod, na němž lidské vědomí přechází k božskému, kdy se lidská bytost, tělo i duše božskému bytí naprosto odevzdává. V tomto smyslu lze o Ježíšově smrti mluvit jako o “výkupné oběti”, je to obětování lidské přirozenosti přirozenosti božské, která lidskou přirozenost “vykupuje”, sjednocuje s její božskou přirozeností. Vzkříšení, Ježíšovo překročení smrti tělem i duší, je historickým projevem kosmického vykoupení, projevem skutečnosti, že nejen duše, psychické bytí, ale i tělo, fyzické stvoření, osvobodily od svých současných pout a staly se “novým stvořením”.
Jaký to však má pro Ježíšovu psychiku význam? Jako člověk měl Ježíš fyzický organismus se všemi důsledky dědičnosti, po matce byl žid a jeho tělo podléhalo všem normálním přirozeným jevům. Musel vyrůst a dospět, jak se říká v evangeliu svatého Lukáše: “A Ježíš prospíval na duchu i na těle.” (L 2,52) Podléhal bolesti i stresu, dokonce potil krev. (L 22,44) Také jeho duše, jeho psychický organismus, byla duší palestinského žida té doby. Musel se naučit své mateřštině, číst posvátné texty a meditovat nad nimi, aby tak objevil své povolání. Právem se můžeme domnívat, že si teprve postupně uvědomoval své mesiášské poslání i to, že pro ně zemře na kříži. V okamžiku smrti v duši zažil tragický pocit odloučení od Boha, když zvolal: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15,34; Mt 27,46)
Za vší touto tělesnou i duševní zkušeností však stálo také intuitivní poznání ducha. V hlubinách svého bytí byl, jako ostatně každá jiná lidská bytost, přítomen sobě samému, byl si vědom sám sebe ve vztahu k věčnému základu svého bytí.
U většiny lidí je toto intuitivní poznání teprve v počátečním stadiu, je nedokonalé, ale u velkých proroků a mystiků, jako byli například Gautama Buddha nebo prorokové upanišad, se toto intuitivní poznání podstaty bytí stává čistou intuicí, naprostým uvědoměním.
Podle Janova evangelia (které se dnes považuje za stejně staré jako ostatní evangelia) mělo takový charakter i Ježíšovo poznání. Poznal se v hlubinách svého ducha jako v jednotě s věčnou podstatou svého bytí, o němž mluvil jako o Otci. Poznal, že má k Otci vztah naprosté závislosti a odevzdanosti. Poznal, že vyjadřuje názor a vůli Otce a že má pro svět naplnit Otcův účel. Proto se nazýval Synem. Zároveň věděl, že je “pomazán” Duchem svatým, duchem, který existuje v celém stvoření a v lidstvu.
V něm však existoval jako “duch svatosti”, jako Bůh přítomný v jeho nejhlubším bytí (což je význam slova svatost) a vyslovujícím se láskou. Z této Ježíšovy zkušenosti v Duchu, jak se otevřela intuitivnímu vhledu apoštola Jana, se vyvinulo učení o Nejsvětější Trojici.
Toto učení se vyvinulo z Janova evangelia díky řeckým Otcům, kteří užívali pojmové myšlení s termíny podstata, přirozenost, osoba a vztah. To se stalo obvyklou formou křesťanského tradičního učení. Tutéž skutečnost je však možno interpretovat jinými termíny odvozenými z jiných tradic. V hinduismu, jak jsme viděli, byla zkušenost Boha popsána slovy Brahma, Átman, Puruša. nebylo by možné Ježíšovu zkušenost interpretovat v tom světle, v němž hinduista chápe nejvyšší skutečnost? Mohli bychom pak mluvit o Bohu jako o Satčidánanda – Bytí, Poznání, Blaženost – a v Otci vidět sat, Bytí, absolutní věčné “Já jsem”, základ bytí, zdroj všeho. O Synu bychom pak mohli mluvit jako o čit, poznání Otce, sebepoznání věčného bytí, přítomnosti sobě samému v čistém vědomí nekonečné Jednoty; jako o Bytí odrážejícím samo sebe, poznávájícím sebe, vyjadřujícím se ve věčném Slovu. Dále bychom pak mohli hovořit o Otci jako o nirguna Brahma, tedy Brahma “bez přívlastků”, o nekonečné propasti bytí stojící za slovy a za myšlením. Syn by pak byl Saguna Brahma, Brahma s přívlastky, jako Stvořitel, Pán, Spasitel, Sebezjevení nezjeveného Boha, osobní aspekt Božství, Puruša. V Bhagavadgítě se nazývá Purušottaman, nejvyšší osoba, “pán světa, nezrozený, bez počátku” (Bhagavadgíta 10,3), “nejvyšší brahma, nejvyšší příbytek, má nejvyšší očistnou moc. Je odvěkou božskou Osobou, prvním z bohů, nezrozeným Pánem všehomíra, který vše proniká.” (Bhagavadgíta 10,11)
   Božská trojjedinost není jen výsadou křesťanské teologie. Stejný motiv se objevuje v hinduistické a buddhistické náboženské tradici. |
Konečně o duchu můžeme mluvit jako o Ánanda, Blaženosti nebo Radosti Božství, o záplavě překypujícího bytí a vědomí věčného, o Lásce, která v neduálním Bytí Ducha spojuje Otce a Syna. Tento Duch je také Átman, Boží dech (pneuma), který existuje ve všem stvoření a dává mu život a který se v člověku stává vědomým a roste s růstem vědomí, dokud se nestane čistou intuitivní moudrostí. Átman je duch Boží v člověku, kdy lidský duch je plně prostoupen božským duchem a kdy dosahuje čistého vědomí. Je to vědomá Blaženost, vědomí naplněné radosti, rozkoší Bytí. To byl Duch, který naplňoval Ježíšovu duši a dával mu dokonalé vědomí synovského vztahu k věčnému základu bytí v Božství.
Hinduistická zkušenost nám pomůže objasnit i jiný aspekt božství, pojetí Boha jakožto matky. Hebrejská tradice byla patriarchální a křesťanství si zachovalo pouze maskulinní pojetí Boha. Otec a Syn jsou už podle jména mužského rodu a dokonce i Duch, který je v řečtině rodu středního, dostal maskulinní podobu. Ale hebrejská tradice si uchovala pro ducha také slovo ruach, které je ženského rodu, a i syrská církev pro něj zachovává ženský rod, takže se pak mluví o svatém Duchu jako o Matce. Ve Starém zákoně se vyskytuje krásná postava Moudrosti chochmah), která je rovněž feminním aspektem Boha: “Je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího… Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení… Je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje.” (Mdr 7,26-27) V tomto smyslu můžeme o Bohu mluvit jako o Matce právě tak, jako o něm mluvíme jako o Otci, a dokonce i Syn jako Slovo Boží může být nazýván Dcerou Boží, stejně jako bylo řečeno: “Vzešla jsem z úst Nejvyššího.” (Sír 24,3)
Feminní aspekt božství je nejzřetelnější v Duchu svatém. Je to Šakti, síla imanentní ve veškerém stvoření, je to receptivní síla Božství. Svět vzešel od Otce, z věčného Základu Bytí, z jeho Slova, z Kosmické Osoby (puruša). Skrývají se v něm ideje nebo archetypy všech stvořených bytostí. Je vzorem všeho stvoření. Tyto “ideje” však počíná ve svém mateřském lůně Duch a rodí je pak aktem stvoření. Semena všech bytostí vyživuje Velká Matka (Déví) a dává jim také růst. Slovo, Moudrost Boží do svého srdce dostává mateřský Duch v člověku. V křesťanské tradici je jeho symbolem Marie, přijímající Slovo Boží do srdce a rodící je do tohoto světa. Duch je věčným ženstvím dokonce na prsou samotného Božství, které na jedné straně přijme Slovo Boží od Otce, na druhé straně je Nevěstou Synovou, jejímž prostřednictvím je stvoření počato a zrozeno.
