Hannibal vystoupá na alpský útes a zarazí hluboko do sněhové krusty svoji hůl. „Vidíte? Sníh je pevný, můžeme tu bezpečně přejít,“ říká svým vojákům. Jeho silný úder však nenadále spouští lavinu. Zoufalý křik lidí a troubení bojových slonů zcela zaniká v dunivém řevu bílé masy. Šokovaný vojevůdce sleduje, jak smrtící živel odnáší na 18 000 jeho mužů. A za vše může jen jeden jediný úder holí!

Tak alespoň kartaginskou nebezpečnou cestu přes Alpy líčí římský poeta Silius Italicus (asi 28–asi 103 n. l.). Historku s holí sice nepodporují žádné důkazy, pravdou však zůstává, že vojevůdce Hannibal (247–183 př. n. l.) kvůli lavinám skutečně přichází o 18 000 mužů a 2000 koní. Ať už v tom jeho hůl sehrála jakoukoli roli, dějiny často tvoří podobné maličkosti…

1. Trestuhodná nedbalost
Incident: dobytí Konstantinopole
Doba: 29. května 1453
Maličkost: Kdosi zapomněl zamknout jednu z městských bran.
Následky: Rozběsnění osmanští Turci vpadnou do města, zdevastují ho a de facto tak pokoří celou Byzantskou říši.

Teprve 21letý osmanský sultán Mehmed II. (1432–1481) se v roce 1453 rozhodne jednou provždy skoncovat s upadající Byzantskou říší a podmanit si její hlavní město Konstantinopol (dnešní Istanbul v Turecku). Jeho vezír Halil Chandarli ho však od nejistého podniku odrazuje, protože se obává útoku křesťanských vojáků z Evropy. Především benátští obchodníci totiž mají v Konstantinopoli své zájmy. Impulzivní sultán však jeho rady ignoruje a s ohromnou armádou o síle 150 000 vojáků a 145 lodí byzantskou metropoli obklíčí. Od pátku 6. dubna 1453 se vysoké kamenné hradby města ocitají pod palbou osmanských děl. Obléhání trvá několik dlouhých týdnů.
Chybí klíč i stráž
Konečně 29. května 1453 objevují obléhatelé v obraně Konstantinopole slabinu – kdosi zapomněl zamknout městskou bránu Kerkoporta. Tu navíc ani nikdo nehlídá. Nepřátelé hned vpadnou dovnitř. „Město padlo!“ křičí zoufale lidé, když krátce nato vzhlédnou a spatří nad jeho hradbami vlát sultánovu standartu. Panika se šíří, ulicemi teče krev. Turci vraždí, znásilňují a plení. Mezi mrtvými je také poslední byzantský císař Konstantin XI. Dragases (1405–1453). Dobytí metropole znamená konec kdysi velkolepé Byzantské říše.

fat112. Generál táhne špatné karty
Incident: bitva o Trenton během americké války za nezávislost
Doba: 26. prosince 1776
Maličkost: Generál Rall se místo příprav na bitvu věnuje partičce pokeru.
Následky: Nečekané vítězství vlévá americkým vojákům do žil novou krev. Situace na bojištích se obrací v jejich prospěch.

Britští „červenokabátníci“ dávají americkému generálovi Georgi Washingtonovi (1732–1799) a jeho armádě už od vypuknutí války za nezávislost (probíhá v letech 1775–1783) pořádně na frak. Ani se přitom nezapotí, protože proti nim stojí naprostí amatéři. Anglický generál James Grant (1720–1806) si všímá, že Američané „nemají boty ani ponožky, vlastně jsou téměř nazí, vyhladovělí a zmrzlí, nemají přikrývky a ani dostatečné zásoby“. Už v roce 1776 je proto Washingtonova armáda kolonistů jen krůček od své porážky. „Chceme domů,“ skuhrají muži, když se zkřehlí zimou krčí u ohně. Jejich morálka je na nule. Aby své muže povzbudil, rozhodne se generál k troufalému útoku na město Trenton (dnešní stát New Jersey) na břehu řeky Delaware.

fat2 Překvapení u řeky
Ve zdejších ulicích se v té době pohybuje na 3000 hessenských vojáků v čele s generálem Johannem Rallem (asi 1726–1776), kteří bojují na straně Angličanů. Mrazivého večera 25. prosince panuje mezi nimi velmi uvolněná nálada. Jsou si jistí, že žádný nepřátelský útok nehrozí. Večer navíc propuká silná sněhová bouře – v takovém počasí by ani psa nevyhnal. Angličanům loajálnímu špehovi Mosesi Doanovi se přesto na břehu řeky Delaware naskytne hrůzný pohled. Čluny plné amerických „vojáků“ si pomalu razí cestu mezi ledovými krami směrem k Trentonu! Nelení a rychle zamíří stejným směrem. Rall ale nechce o možné hrozbě ani slyšet, protože je zrovna velice zaměstnaný. Hraje poker! „Washington se k vám blíží po řece, bude tu brzy,“ píše Doan naléhavý vzkaz. Generál v hráčském zápalu ale lístek strká do kapsy svého kabátu a rychle na něj zapomene.

Kdo nepadl, vzdal se
Druhý den ráno se tak Hessenští nestačí divit, když se ve městě vyrojí zástupy nepřátel. Washingtonovým mužům se v následné bitvě o Trenton „podařilo bez jediné vlastní ztráty natolik překvapit nepřítele, že ten z nich, který nepadl v prvních okamžicích střetnutí, se ihned vzdal,“ vypráví současný český autor Ivan Brož. Sám Rall umírá.
Američané prožívají hotovou v euforii, náhlé vítězství jim do žil vlévá novou chuť do boje. „Vydržíme až do konce!“ volají odhodlaně. Na druhé straně Britové se z náhlého zvratu ve válce nemůžou vzpamatovat. Hessenský kapitán Ewald píše, že událost vyvolala takové zděšení, že „kdyby Washington této situace využil, prchli bychom ke svým lodím a přenechali mu celou tu Ameriku“. Současný americký historik Donald N. Moran však příběh o pokeru (i další verzi, že se Hessenští zpili do němoty) vyvrací jako špatný výklad dobových dokumentů.

3. Osudové volání přírody

Incident: bitva u Antietamu během americké občanské války
Datum: 17. září 1862
Maličkost: Posel s cennou depeší si musí odskočit. Nevšimne si přitom, že mu jeden list vypadl.
Následky: Krvavá bitva donutí konfederační vojska k ústupu a nakonec vede i k výhře Unie v celém konfliktu.

Americká občanská válka (1861–1865) je v plném proudu a velitel konfederační armády Robert E. Lee (1807–1870) začátkem září roku 1862 rozjíždí invazi do státu Maryland. Aby každý z jeho generálů věděl, co má dělat, sepisuje detailní rozpis pohybu jednotlivých oddílů. Jedna kopie je určená i pro generála Daniela Harveyho Hilla (1821–1889). „Oh, my už tenhle rozkaz máme,“ podiví se poslíček, kapitán Henry Kyd Douglas (1838–1903). Přesto citlivou zásilku převezme. „Nadbytečnou“ listinou posléze obalí tři své doutníky, aby mu nenavlhly. Ukládá je do obálky a strká do kapsy…

Ledabylý poslíček
Zbytek dne stráví v sedle a žene svého koně, aby doručil další rozkazy z úst generála Thomase „Stonewalla“ Jacksona (1824–1863) ostatním velitelům. Nedaleko města Frederick (stát Maryland) ho však přepadne volání přírody. Douglas sesedá, uvazuje koně a přehazuje kabát přes sedlo. Při odjezdu si pak ani nevšimne, že mu cenná obálka vypadla z kapsy. Svou ztrátu si uvědomí až později, když marně hledá doutníky. „Někdo ho už určitě našel a předal Hillovi,“ zavrtí hlavou a zaplaší všechny obavy, že by se citlivý materiál mohl dostat do rukou nepřítele.

Zázračná obálka
Dopoledne 13. září tajnou listinu skutečně někdo najde. Šťastným nálezcem je však desátník Barton W. Mitchell z 12. armádního sboru Unie. Zvědavě nahlédne do obálky. „Dnes je můj velký den!“ zaraduje se a vytáhne tři doutníky. Až pak se podívá na zmuchlaný, hustě popsaný papír. Na první pohled je mu jasné, že jde o něco důležitého. Hned proto s dopisem běží za svým velitelem. Lejstro pak doputuje až k unionistickému generálovi Georgi B. McClellanovi (1826–1885). Ten sotva přečte pár řádek, samým vzrušením se mu roztřesou ruce. „Konečně vím, co mám dělat!“ vykřikne nadšením. „Pokud s tímhle papírem, co držím v ruce, nedám Bobbymu Lee co proto, pak raději půjdu domů,“ dušuje se a se svou armádou zamíří po stopách nepřítele.

Rozhodující úder
O čtyři dny později, za úsvitu 17. září 1862, vypuká nedaleko řeky Antietam krvavá bitva. V půl šesté večer tu na zemi leží na 23 000 mrtvol. Armádě Unie se však díky informacím, získaným z tajné depeše nepřítele, podaří zarazit další postup generála Lee. Ten musí udělat čelem vzad a stáhnout se z Marylandu zpět do Virginie. Severu se tak podařilo „uštědřit onu osudnou ránu, z níž se Jih už nikdy zcela nevzpamatoval,“ míní současný americký válečný historik Wilbur D. Jones a dodává, že „Antietam tak zvrátil běh celé války a nakonec vedl k prohře Konfederace.“

4. Svatební cesta zachránila Kjóto
Incident: shození atomové bomby na japonské Nagasaki
Datum: 9. srpna 1945
Maličkost: O odstranění Kjóta ze „seznamu smrti“ rozhodly ministerské líbánky. Kokuru zachránilo bídné počasí.
Následky: Exploze atomové bomby nad Nagasaki bezprostředně usmrtila 39 000 lidí, dalších 25 000 bylo zraněno. S předchozí událostí v Hirošimě nakonec přiměla japonskou vládu ke kapitulaci.
Jaderná bomba s nevinným jménem Tlouštík exploduje několik stovek metrů nad japonským městem Kjóto. Její účinek je zdrcující. Vše živé, co se nachází v okruhu jednoho kilometru, okamžitě umírá. Tlaková vlna ničí domy, které stojí přes dva kilometry daleko. Ještě ve vzdálenosti tří kilometrů se vznítí každý list papíru. Žár je tak silný, že lidem přiškvaří oblečení na kůži. Desetitisíce obyvatel města umírají hned, další tisíce později na následky ozáření. Takový je alespoň původní plán americké armády. Právě Kjóto, kde za druhé světové války žije japonský císař Hirohito (1901–1989), je totiž na samé špici seznamu potenciálních cílů pro svržení bomby.

Tvrdohlavý ministr
„Abychom císaře a jeho vojenské poradce přiměli ke kapitulaci, musíme jim způsobit ohromný šok, který by jen dokázal naši moc,“ obhajuje použití ničivé zbraně americký ministr války Henry Lewis Stimson (1867–1950). Právě on však nechává Kjóto ze seznamu možných cílů vyškrtnout. Strávil tu totiž líbánky a nyní trvá na tom, že město má nenahraditelnou kulturní hodnotu. Generálu Lesliemu Grovesovi (1896–1970) jsou památky ukradené a vehementně prosazuje, že právě tady budou ztráty největší. Tvrdohlavý Stimson si ale prosazuje svou a na seznamu se místo Kjóta objevuje starobylé město Kokura (dnes součást města Kitakjúšú na ostrově Kjúšú).

Hříčka počasí
Kokuře ale pro změnu přeje počasí. Když nad ni doletí americký bombardér B-29, město halí hustá vrstva mraků. Pilot Jacob Beser (1921–1992) chvíli krouží ve vzduchu v naději, že se vyjasní. Nemůže se ale příliš zdržet, protože mu dochází palivo a v rezervní nádrži, která je plná, zase nefunguje čerpadlo. Letoun tedy i s bombou na palubě zamíří na letiště v Okinawě. Jeho trasa přitom vede přes asi 150 kilometrů vzdálené město Nagasaki. Také zde se však drží mraky. Z americké základny na ostrově Tinian v Pacifiku proto z úst velitele Fredericka Ashwortha (1912–2005) přichází rozkaz použít přiblížení s pomocí radaru. „Nemělo žádný smysl táhnout se s tou bombou domů nebo shodit ji nad oceánem,“ nechává se později slyšet Beser. Tehdy se mraky konečně protrhávají a Tlouštík 9. srpna 1945 dopadá na Nagasaki.

Dominika Eliášová HISTORY REVUE

Osada vzniká kvůli pivu
Loď Mayflower má v roce 1620 namířeno k ústí americké řeky Hudson (nedaleko dnešního města New York). Místo toho ale zakotví dál na severu, u břehů státu Massachusetts, kde vzniká osada Plymouth. Ke změně plánů přitom donutí jedny z prvních amerických kolonistů skutečnost, že jim docházejí zásoby tzv. „lodního piva“. Právě tomuto nápoji s nízkým obsahem alkoholu totiž námořníci pro jeho dlouhou trvanlivost dávají přednost před obyčejnou vodou.

Z odmítnutého umělce diktátorem
Němec Adolf Hitler (1889–1945) se už od mládí považuje za skvělého umělce, a tak se hlásí na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Tady mají ale jiný názor, a tak ambiciózního mladíka odmítnou – dvakrát. Když v roce 1907 umírá jeho matka, musí se Hitler přestěhovat do nevábných vídeňských slumů, plných různých přistěhovalců, a hlavně Židů. V odporných čtvrtích stráví několik let a později tvrdí, že právě tady se z něj stal antisemita.

Film vznikl kvůli koni
Na konci 19. století nedá mnohým Američanům spát otázka, zda běžící kůň alespoň na krátký okamžik letí vzduchem, aniž by se jediným kopytem dotýkal země. Bývalý kalifornský guvernér Leland Stanford (1824–1893) prohlašuje, že ano. V roce 1872 proto vyhledá renomovaného fotografa Eadwearda Muybridge (1830–1904), aby to dokázal. V červnu 1878 umělec za přítomnosti veřejnosti a novinářů pořizuje sérii fotografií cválajícího koně, které Stanfordův názor dokazují. Neuběhne ani rok a Muybridge sestrojuje přístroj zvaný zoopraxiskop, s jehož pomocí snímky rozhýbe a pokládá tak základy vynálezu filmu.