Nassim Nicholas Taleb napsal první dlouhou knihu od kultovní Černé labutě. V novince Antifragile propaguje stoický přístup k investování i životu a vysvětluje, proč by kapitáni měli jít ke dnu s lodí.

„Antifragile? Takže prostě pevný?“ – „Ne. Představ si to na poštovním balíku. Když je v něm něco křehkého, napíšeš na něj Pozor: křehké, neklopit. Když posíláš pevnou věc, nepíšeš nic. Ale kdybys na poštu nesl něco, co je skutečným opakem křehkého, poprosíš je tam, ať s tím hážou a bouchají, že to zásilce jen prospěje.“ – „Co by to prosím tě mohlo být?“ – „Třeba imunitní systém, pověst umělce nebo konfederace městských států. A všechno, co vyrůstá zezdola a neustále se obnovuje.“ – „Tomu se ale nějak říká, ne?“ – „Ne. Taleb si všímá, že pro to žádná řeč nemá slovo. Mnoho jazyků má ale taky označení jen pro dvě nebo tři barvy, a přece jich mluvčí rozeznávají mnohem víc. Podobné je to s tím, co se zdokonaluje pohromami a otloukáním: neumíme to pojmenovat, ale víme, že takové věci existují.“

Podobný rozhovor jsem v posledním týdnu vedl několikrát. Filozofující burzián Nassim Nicholas Taleb totiž napsal první dlouhou knihu od kultovní Černé labutě. Je ještě rozvleklejší, ještě čtenářsky nepřístupnější – a přitom má v jádru ještě prostší myšlenku. V Labuti Taleb vysvětlil, jak a proč přehlížíme obrovská, nečekaná rizika. V Antifragile: Things That Gain from Disorder („Opak křehkého: věci, kterým prospívá zmatek“) ukazuje, jak v takovém nepředvídatelném a surovém světě nejen přežít, ale taky „mít poslední slovo“. Jak nejistotu snášet s blažeností stoiků.

Balkanizace je pozitivní. Jestli vám to pomůže, říkejte jí helvetizace

Představte si dva bratry. Jeden má teplé místečko v bance, chodí tam dvacet let na osm hodin denně, každý měsíc mu na účtu přistane stejná výplata, všechno vypadá v pohodě – jenže pak přijde bankovní krize, úředníček je rázem bez místa a nemůže najít nové. Druhý si vydělává jako taxikář. Některé dny má tučné rito, jiné si nevydělá nic. V dlouhodobém průměru je na tom ale zhruba stejně jako brácha. A hlavně: dostává ke své práci okamžitou zpětnou vazbu. Když se nedaří víc dnů za sebou, prostě změní čtvrť.

Jsou to tyhle „rychlé malé krachy“ a možnost reagovat na ně, co odlišuje „opak křehkého“ od „křehkého“.

„Od intelektuálů a učenců slýcháváme o strašlivé posttraumatické stresové poruše, ne ale o posttraumatickém růstu. Pro ten má výraz jen populární kultura, v níž se mluví o událostech, co budují charakter. Vyprávějí o nich antičtí klasici – a babičky.“

Není proto těžké dovtípit se, že je Taleb zděšený stavem světa. Kapitáni už nechodí ke dnu se svými loďmi: „Nikdy v historii neměli takovou moc lidé, kteří nepodstupují žádná rizika, kteří nehrají o svou vlastní kůži.“ Byrokraté z centrálních bank, manažeři akciovek, osobní lékaři, marketingoví konzultanti.Fragilisté. Z různých důvodů se musí bránit rychlým malým krachům – a dělají všechno pro to, aby jednou, až budou v bezpečné vzdálenosti, všechno smetl jediný veliký.

Tím ale Talebova předvídatelnost končí. Občas ze sebe sice sype moudra, jak byla dřív tráva zelenější a jak Chammurapi nechával popravovat stavaře, jimž se zřítil dům. Vedle toho ale hledá souvislosti, které byste nečekali.

Nepřekvapí slova uznání pro Švýcarskou konfederaci. Namísto hanlivé „balkanizace“ popisující rozpady velkých celků bychom měli pochvalně mluvit o „helvetizaci“, protože „Švýcarsko je nejméně křehkým místem planety. Prospívá ze šoků, které zasahují zbytek světa.“ Zároveň ale Taleb chválí, a teď se držte, kolosální severské státy: „Jak může nejšťastnější národ světa, Dánové (předpokládejme, že se dá štěstí měřit a že je vůbec žádoucí), žít pod tak monstrózně rozrostlým státem? (…) Funguje jen jako výběrčí daní, o využití peněz se rozhoduje na úrovni obcí.“ Tedy: zastupitelé pocítí následky svých rozhodnutí víc, než kdyby se medvěd porcoval v Kodani.

Jak bude vypadat budoucnost? Trochu jako současnost a hodně jako minulost

Dlouho jsem nečetl knihu tak širokého záběru jako Antifragile. Stojí za to si telegraficky zpřístupnit některé z desítek námětů jednotlivých kapitol:

Stejnou pozornost jako věcem, co jsou, musíte věnovat i tomu, co není. „Via negativa,“ říká tomu Taleb a za příklad uvádí posedlost dietologů středomořskou kuchyní. Jako rodilý Libanonec připomíná, že její prospěšnost nespočívá jen v olivovém oleji, rybách a čerstvé zelenině, které tolik doporučují výživoví poradci. Řeská ortodoxní církev velí skoro dvě stě dní mučivých půstů ročně, podobně i další náboženství rozšířená v oblasti – a teprve nedávno začaly experimenty potvrzovat, že hladovění zdraví neškodí, ba naopak. Že to, co člověk nesní a nevypije, má na zdraví stejný vliv, jako to, co sní. Ne že by Taleb radil askezi: zlozvyky, jako pití vína, podle něj máte krotit; ne je upjatě zadupávat.

Na „via negativa“ nezapomínejte, ani když si představujete budoucnost: „Nejspíš při tom do současného světa přidáváte nové věci. Pardon, ale hned vám ukážu, že to má být naopak: s přihlédnutím k zákonům křehkosti a antikřehkosti musíte ze svých představ budoucnosti mazat to, co se jí nedočká.“ Na tomto místě se hodí zmínit jiný postřeh: ačkoliv dnešní křehké věci, jako jsou řekněme eurozóna, Spojené království nebo Microsoft, dříve či později zmizí, nenahradí je pravděpodobně nic pevného – ale nové křehké věci. C’est la vie.

I proto si budoucnost představujte bez rafinovaných udělátek. Technologie se snaží vymazat sama sebe, píše Taleb. iPad připomíná voskovou destičku a namísto sofistikované příkazové řádky teď ovládáme své stroje statisíce let starými nástroji: gesty a řečí. Pokrok nepokrok, stejně jako dnes budeme i za padesát, sto, pět se let pravděpodobně jíst mezopotámským příborem a nosit stejné boty jako ledový muž Ötzi z doby měděné. (Zajímá-li vás tohle téma, na Salon.com si můžete přečíst delší ukázku z kapitoly. Dodám, že jde o jednu z těch srozumitelněji podaných.)

Módnost, modernost i modernita mají ostatně jen málo tak zapálených odpůrců, jako je Taleb. V knize se ušklíbá nad „vzdělanostní společností“ a vysvětluje, že nikoliv vzdělání k bohaství, ale bohatství vede ke vzdělání. Až donedávna tu byly školy k tomu, aby ze studentů (často kupeckých dětí) dělaly lepší, moudřejší lidi. Teď už se snaží jen plodit produktivnější pracovní sílu – jestli se jim to daří, posuďte sami.

S povýšeným odstupem autor píše o big data: jestli je tahle metoda k něčemu dobrá, tak možná k dokázání toho, že něco neexistuje; statistika samotná může doložit jen korelaci, ne vysvětlit souvislosti a odhalit příčiny. (Jak zaznělo na přednášce tvůrčí skupiny BočekKočí na letošním Czech Internet Foru: „Data žurnalistům nemusí poskytnout odpovědi, ale alespoň je navedou k lepším otázkám.“)

A poslední úšklebek směrem k současným hajpům, tentokrát k marketingu: „Nic z toho, za co utrácím opravdu rád, jsem neobjevil skrz reklamu a marketing: sýry, víno, maso, vejce, rajčata, bazalku, jablka, restaurace, holiče, umění, knihy, hotely, boty, košile, brýle, kalhoty (spolu s otcem jsme nakupovali od tří generací arménských krejčích v Bejrútu), olivy, olivový olej a tak dále.“

Míra Bosák gnozeologie

Tady vycucávání Antifragile zastavíme. Na tom arménském krejčím a čapkovském výčtu oblíbených tovarů je dobře vidět jedna z největších slabin Antifragile. Taleb miluje svůj hlas, svůj sedavý život považuje za jedno velké dobrodružství a často z těch dvou přísad míchá spavý lektvar: „Time for another autobiographical vignette,“ začíná to obvykle, a pak následují klidně dvě strany klábosení o tom, jak tuhle seděl doma, přemýšlel, kam půjde na večeři, když v tom mu volá známý… Tak vzdělanej chlap, a přitom tak sebestřednej vůl!

Tedy, abych byl upřímný: v něčem je Talebův nezájem o čtenářovo pohodlí sympatický. Dlouhé francouzské, latinské a řecké citace – OK, rozšířím si obzory. „Primo“ a „secondo“ místo „za prvé“ a „za druhé“ – vždyť je to takový Míra Bosák gnozeologie. Jenže ve druhé třetině knihy se do svých myšlenek a zážitků docela zamotal na několik kapitol a cestu ven našel až ve třetině poslední: místo 544 stran mohla mít 350 a nikdo by na tom nebyl ošizený. Kromě Taleba.

Nejhorším hříchem trpěla už předloňská kniha aforismů Lože Prokrústovo: Taleb často v opojení ze své odtažitosti od současnosti – nebo vypitého malbecu, popřípadě kombinace obojího – zapomíná brát svou vlastní medicínu. Brojí proti konzultantům, jenže sám nabízí konzultace. Když lidem s tmavým fototypem radí, že se vlastně nemusí mazat opalovacím krémem a nosit sluneční brýle, chová se jako klasický fragilista: člověk, který ho poslechne, ušetří za celý život na kosmetice ekvivalent jednoho denního výdělku, riskuje ale melanom ve tvaru černé labutě…

Bolest, která se vyplatí

Je Taleb Nietzsche Wallstreetu filozofující kladivem, anebo užvaněný pablb Ignácius J. Reilly z knihy Spolčení hlupců? To první tvrdí pochvalná recenze v Independentu, to druhé čtenář pod kritikou na Guardianu. Záleží na konkrétní kapitole, říkám já. Člověk potřebuje šum pro svoje duševní i tělesné zdraví, píše Taleb, a sám šumí. Objevné postřehy o naší současnosti se tu míchají se senilní idealizací antiky, návody na ovládnutí svého rozumu i emocí s kazatelským bulšitem. V průměru z toho vychází skvělá kniha, ale jak sám autor říká: když chcete zabít babičku, zavřete ji do místnosti, kde bude v průměru dvacet stupňů. Jen jí neříkejte, že to znamená půl hodiny osmdesát a půl hodiny mínus čtyřicet.

Lituju proto člověka, který po Antifragile sáhne jako po dalším návodu, jak investovat svoje peníze, čas a pověst. Dozví se toho sice dost, ovšem za cenu deseti nebo více hodin snášení nejsadističtějšího autora, kterého znám: deseti hodin ponižování, listování ve slovníku a přetrpování několikanásobných odboček i chyb v argumentaci.

Přistupte proto k téhle knize jako ke svébytné reklamě na stoický způsob života, na hrdinné snášení proher, na romantické obětování se pro blaho ostatních. Taleb sice nemá rád marketing, sám je v něm ale zatraceně dobrý.


Nassim Nicholas Taleb: Antifragile: Things That Gain from Disorder. Vydalo nakladatelství Random House 27. listopadu 2012. 544 stran, 21 dolarů (Kindle), 17 dolarů (pevná vazba).

zdroj: http://www.finmag.cz/cs/finmag/knizni-recenze/co-te-neposili-to-te-zabije-taleb-radi-jak-se-stat-stoikem/