Všechno do čeho vstoupí Chronos – čas, tak je odsouzeno ke smrti a není možné, aby ze spáru smrti uniklo.
Do védského trendu touhy po pravdivosti docela dobře zapadá naše česká reformační tradice, to Husovo „braňte pravdu“, protože átmanismus a celá Védánta není nic jiného než „obrana pravdy“.
Vše pronikající síla chápání a soucítění, souvisí s poznáním, že není rozdíl mezi světem myšlenky a citu, a že oddělenost rozumu od citu je obrovským omylem západního světa.
Jednotu způsobuje právě vzájemnost myšlenek a citu. Prostě duch, který o sobě ví, tak už nedopustí další ubližování. Veškeré ubližování se děje právě mimo oblast chápání Jednoty. Tehdy se dostáváme do světa vraždy, do světa zločinu, protože každé „jáství“ se vyčleňuje z okolního světa a pak způsobuje veškeré neštěstí, jak říkají indičtí filosofové: „To je ta Příčina“ .Proto je tak důležité pochopit hodnotu Jednoty a pak ji pěstovat a velebit.
Už dávné Védy nám sdělovaly, že ta pomyslná „říše Světla“, vůbec není říší smrti, a že ten „onen svět“, kam se ubírají probuzené duše všech zemřelých, je naopak říší Života. Proto všichni lidé, kteří tady žijí a kteří si uvědomují skutečnost, že duchovní svět je věčný, pak pěstováním těch hodnot dokonalého Člověka permanentně posilují sílu Světla a božskou podstatu, kterou tímto živí!
Gnostický termín – „hranice“ pak může být definován jako oddělenost věčnosti a času. Čas je spojován v duchovní škole se smrtí. Hovoří o tom i text Simona Mága v tzv. Naasejském traktátu. Zde má krásnou pasáž o Chronovi – Času, který vstupuje do všeho tělesně vzniklého a všechno to, do čeho vstoupí Chronos, tak je odsouzeno ke smrti a není možné, aby ze spáru smrti uniklo.
Celý fyzický svět je jen zrcadlí svět duchovní a právě proto, že je převrácený, tak svojí podstatou směřuje “ze středu ven” nebo také z vnitřku do vnějšku. Působí zde rozkladná síla, která všechno živé nakonec rozloží. Vše se pohybuje směrem k formálnosti a povrchnosti. Sama tělesná forma je vlastně již smrtí, protože zrcadlově napodobuje a tím jen nahrazuje základní duchovní proces „slučování Světla“, sbližování a „směřování za Životem“.
Duchovní „Člověk“ zde na Zemi vzniká obětí – vysláním sil „nahoru“ a to, co nevysublimovalo vzhůru, všechno to, co se vyčleňuje jako „samostatné“ a nechce se spojit s věčným Purušou „na nebesích“, pak vytváří fyzický, „Spodní svět“, jenž je tvořen ze žízně, hladu a utrpení. Je vytvořen z neúplnosti a svou podstatou je spojen s nenasytností a nenasytelností.
Nasycení v našem spodním světě je vždy jenom dočasné. Domnělé „uspokojování“ zde vede jen ke stále většímu a většímu hladu. „Žízeň je nekonečná“ – říkal mnohokrát Buddha ve svých sútrách a také říkal, že věnovat celý svůj život jen té žízni, je znectění života a smyslu, proč jsme tady.

Bohatství je něco, co máme od boha a co vnitřně pěstujeme. Je to naše schopnost projevovat se jako Člověk

Ve Védántě je popisován proces poznání, který je totožný s procesem probouzení. V něm začíná „átma“ rozeznávat to svoje, od toho vnějšího a cizího. A tak se podle upanišadové védántské moudrosti kapku po kapce zjevuje člověku poznání, že svět „náma-rúpa“, svět názvů a forem, není jeho svět. V tomto světě předmětnosti člověk není doma a náš „átma“ začne směřovat k sebeafirmaci, ke sjednocení a k oddělení od vnějškovosti. ¨
Při procesu opačném můžeme sledovat, jak ti neprobuzení směřují stále dál a hloub do světa „těla, směřují do amorfní elasticity a umělohmotnosti, která je zcela zbavuje jakéhokoliv lidského charakteru, člověčí podstaty a lidskosti. Postupně se stávají stále většími a většími sluhy „Pána hmotného světa“ a všech jeho forem. Toto je dvojí nasměrování člověka, které nám Védánta ukazuje.
Ve Védántě je chápána „smrt“ nikoliv jako rozpad těla a hmotné formy, ale jako naprostá oddělenost od Puruši, od poslání Člověka. To znamená, že ti, kteří se odpojí od duchovních hodnot, vlastně ani nežijí! Když ze sebe odstraníme poslední zbytky ducha a Světla poznání, které jsou spojeny s naší citlivostí a soucitem, tak se staneme jen oddělenou „anorganickou hmotou“. Půjdeme-li jen směrem k povrchnosti, k formálnosti, směrem od Puruši, který je poznáním a vroucností, tak budeme klesat stále hlouběji do nižších a nižších světů, které jsou intenzivně prosyceny vlastnostmi, jako je strach, bolest, utrpení, tupost, bezvědomí, nejasnost v myšlení, neschopnost prožívat lásku a štěstí.  Budeme sestupovat po tomto žebříku zapomnění stále níž, vzdalovat se od „epicentra života“, od našeho duchovního „Slunce“.
Typickým hadím rysem je fatalizmus, že za všechno může osud, hvězdy, člověk nezmůže nic a ani svou vnitřní silou nemůže ničeho dosáhnout. Fatalizmus ničí úsilí lidí o věrnost lidským hodnotám. Lidé se pod vlivem osudovosti vzdávají zodpovědnosti za svoje činy a to je pro hadí kult typické, že odmítá následky svých činů. Dalším rysem kultu Hada je až chorobné hromadění materiálního bohatství, protože nevěří na jiné hodnoty než na materiální bohatství a hmotné poklady.
Připomeňme si v této souvislosti původní védský původ a význam slova – bohatství, což je něco, co máme od boha, to, co vnitřně pěstujeme. Je to naše schopnost projevovat se jako člověk. Být tvořivý, věrný, pravdivý, upřímný a chovat se podle svého svědomí. Všechny ušlechtilé vlastnosti byly ale postupným úpadkem a působením hadí síly přepracovávány na hmotný majetek a účty v bance. Hadí kult je kultem „boháče“ a ještě v antice všichni lidé chápali, že nenasytný boháč je poslem Háda, pána podsvětí. Dobře věděli, že uctívání bohatství a kapitalizmu je uctívání kultu smrti. Kult hada je také kultem černé barvy. Prakticky všichni kněží se oblékali do černých a červených rouch, které jsou symboly smrti a krve. Dalším rysem hadího kultu je „pragmatická vychytralost“.
Také v židovské filozofii se jasně a přímo hovoří o tom, že bezpáteřnost je ta pravá moudrost, ale taková moudrost je přímo páterem chtonismu a hadího kultu. Ti, kteří zatvrzele setrvávají na nějakých ideálech, odmítají přijmout zlo pro svůj prospěch jako životní cestu, jsou zde prezentováni jako úplní hlupáci. V přizpůsobivosti vidí hadí kult pravou filosofii života. Bezcharakternost se tak pro ně stává charakterností. Za těchto okolností je velmi těžké se s takovými lidmi nějak dorozumět, protože opravdoví lidé nemohou mít stejnou filosofii a mluví zcela jiným jazykem. Služebníci Hada se tudíž lokajsky podřídí jakémukoliv zvěrstvu, odpornosti a zvrácenosti „Pána světa“ a to bez jakýchkoliv problémů.

Pozor, pozor, toto není ta správná cesta

Celá prehistorie lidstva a celý starověk byl založen na duchovních základech. Naše zdeformovaná společnost nám z hlediska dnešní užitkovosti, ziskuchtivosti a nasměrování pouze na větší a větší zisk, dezinterpretuje celou skutečnou historii lidstva. Je nám zamlčováno, že náboženství dříve prostupovalo celou společností, a že celý svět byl plný chrámů, květinových obětí, kněží a liturgií, které vštěpovaly a připomínaly lidem to, co je v životě nejdůležitější. Materialistický výklad dějin nám o této tradici nic neříká, aby nás náhodou neinspiroval.
Snaží se interpretovat život v minulosti jen prostřednictvím uměle utvářené mainstreamové propagandy a zmanipulované historie, která byla dopředu připravena na základě globálních řídících procesů. Výsledkem je podpora konzumního plytkého života, šílená kultura a zoufalé vztahy ve společnosti, jaké dnes kolem nás vidíme. Dnešní materialismus a pragmatismus nám zabraňuje pochopit védskou životadárnou filosofii, díky které jsme vznikli, žili jako skuteční lidské bytosti, a která byla zásadní náplní života našich prapředků, a na které se utvářel celý život společnosti.
Naši manipulátoři se v nás snaží posilovat představu, že vždy to bylo všechno pouze tak, jako dnes. Materialismus a jím seskládaná „historie“ nám vykresluje jen to, co potřebuje a glorifikuje pouze sám sebe. Tvrdí nám, že každá společnost byla vždy založena na „obdivu k přírodě a jejím silám“, na pragmatismu a na nelítostném „boji o život“, na nekonečné žádostivosti, na dobyvačných válkách a vyvražďování původních obyvatel „ve volné soutěži“. Ale vzdělanost ve věcech duchovních a znalost védské filosofie nám říkají zcela něco jiného o naší historii, o původní roli Člověka i o smyslu života.
Silnější než všechno násilí a armády světa je pevné lidské přesvědčení a prozření, kdo je opravdový Člověk, jaký je smysl jeho života na zemi a poznání, co je svět a jací hráči se na tomto poli střetávají. Při našem hledání smyslu života není lepší inspirace a větší ideál nežli dávné védské uctívání, pěstování a bránění kvalit „duchovního dokonalého Člověka“ – Puruši, coby dárce života a Světla poznání. Ten stojí podle Védy věčně nad vší formou a hmotou, a jako „Mitra“, védsky „Přítel“ je přítomen také v srdci každého člověka, který se řídí svým Svědomím.
V době hlubokého úpadku, kdy partikulární síly částečnosti a egoismu ovládly lidskou společnost, útočí na samu podstatu světa a základní kvalitu člověka, je třeba se vrátit ke svým hlubokým lidským kořenům, pochopit dědictví védské moudrosti a poučit se z ní. Ta „obrana Člověka“ se děje všude v indoevropské duchovní tradici a proto se děje také ve Védántě, Tak směřuje lidská duše ke konečnému osvobození z klamu. Prvním poznatkem, když začínáme pronikat do Védánty je, že jsme obklopeni světem smrti, který se nám však snaží tu svoji „světskost“ vykreslit v těch nejkrásnějších barvách. Jsme neustále vtahováni do světského „pozitivismu“. Jsme vtahováni do světa nenasytnosti, lačnosti, který na nás ze všech stran volá, jako na jarmarku: „Užij si! Je tu krásně! Toto je ten pravý smysl života!“ Avšak celá Védánta nás upozorňuje: „Pozor, pozor na ten světský pozitivizmus, to není ta správná cesta!
Ota Veselý Facebook