Jediná práce, která duchovně čistí, je ta, která je vykonávána bez osobních motivů, bez touhy po slávě, veřejném uznání nebo pro ukojení životních požadavků a chtíčů a bez nároků na získání nějakých pozicí či prestiže. Veškerá práce vykonávaná v egoistickém duchu, jakkoliv může být “dobrá” bude udržovat dveře vedoucí k “Poznání” uzavřené.

Člověk se osvobodí z okovů vnějšku tím, že si uvědomí, že je nesmrtelnou duchovní multidimenzionální bytostí a vše vnější už vnímá jen jako nástroj. Postupně se dostaneme do stavu, v němž už nebudeme vystaveni žádným útokům nebo interferencím okultních hyperdimenzionálních sil, neboť se budeme nacházet na vyšší frekvenci než je jejich vibrační sféra. Tak se osvobodíme od Matrixu a “realita”, kterou budeme následně prožívat, bude mnohem bohatší, jemnější a nevázaná na iluzi lineárního času, protože zde neexistuje žádný tlak, spěch ani žádná netrpělivost. Naše žití bude naladěno na lekce naší duše a rozvíjení našich talentů. Naše životní cesta povede z vystředěného vnitřního místa klidu k výsledku bez nadměrného očekávání a připoutání. Nastavování cílů a ctižádostivost budou nahrazeny tichou aspirací s oduševněnými úmysly, ale už bez sžíravého očekávání nebo nutnosti kontrolovat a ovládat. Naše rozhodování bude vycházet z úrovně intuitivního vědění a život se stane tancem v řece života, neboť již nebudeme bojovat s proudem, protože se staneme jeho součástí. Tento vzkříšený stav ve výsledku přemění dualitu bolesti a utrpení na potěšení a štěstí. Jedná se o stav hluboké a tiché spokojenosti, ukotveného klidu a smyslu pro mír, jež je nezávislý na všech vnějších okolnostech. Je to místo naprosté a skutečné svobody.

Přicházející “dotěrné” myšlenky se mohou na nás stále snažit přisát, ale už je mnohem snazší se od nich oddělit a osvobodit se od víry v ně a od nutkání se s nimi identifikovat. Člověk si už dobře uvědomuje, že mysl je jen nástrojem, služebníkem, ale nemůže být považována za mistra a našeho průvodce. Nejde o to démonizovat intelekt, neboť ten musí projít svou vlastní transmutací, aby se stal nástrojem vyššího vědomí a poznání. Každodenní rutina se promění v “ušlechtilý tanec” a my začneme demonstrovat plné propojení s rytmem života v čemkoliv, co tento tanec může přinést.

Každý jedinec je zvláštním projevem Vesmíru, a proto je jeho skutečná cesta jedinečná

Cílem našeho “vyššího Já” je vytvořit z nás individualizovanou duchovní bytost. Vědomá duše by se měla stát plně vůdčí složkou lidské bytosti. Okolo neprobuzené bytosti plynou zkušenosti bez jejího skutečného uvědomění a správného zformování, zatímco bytost s probuzenou duchovností vytváří a zpracovává tyto zkušenosti jednu po druhé a uvědomuje si neustále svůj vědomý postoj k Božství.

Každý jedinec je zvláštním projevem Vesmíru, a proto je jeho skutečná cesta absolutně jedinečná. Existují podobnosti, ale detaily cesty každého a spojení lidského jedince s univerzem, je pro každého člověka odlišné a je podmíněno jeho současnou tělesnou strukturou, vitalitou, mentální a psychickou stránkou a také zkušenostmi z minulých životů.

Abychom byli individualizováni i v celé společnosti, musíme si být zcela vědomi sebe sama. Toho “Já”, které je vyjádřením Pravdy o vaší bytosti. Dokud si tuto Pravdu neuvědomíte, tak budete ovládáni všemi možnými druhy manipulací, aniž byste o tom vůbec věděli. Kolektivní myšlení a kolektivní návrhy mají na nás obrovský vliv, který neustále působí na naše individuální myšlení a záludnost tohoto procesu spočívá v tom, že si toho ani nevšimnete. Člověk se něco domnívá, ale ve skutečnosti je to lidská masa, média a vnucené programy, co si tohle myslí. Masa je vždy podřadnější než jednotlivec, pokud srovnáte jednotlivce s podobnými vlastnostmi, a podobné kategorie. Když jednají samostatně, jsou tito jedinci alespoň o dva stupně lepší než lidé ze stejné kategorie jdoucí s davem. V davu existuje směs nejasností, směs nevědomí a vy pak nevyhnutelně do tohoto nevědomí spadnete. Pro únik z tohoto stavu je jen jeden způsob: více si uvědomovat sebe sama a být stále pozornější.

Postupně, pomalu, s vytrvalostí a především s velkou pozorností se člověk stává vědomým, učí se sebepoznávání a poté se učí, jak se stát mistrem sebe sama. Z absolutního pohledu se jedná o rozpuštění naší fantomové bytosti, o které si neprobuzení lidé myslí, že jsme. Tím se otevírá možnost zažít zkušenosti ze sféry mimo dualitu, kde neexistuje vjem oddělení. Třeba jen na chvíli zažíváme jednotu se vším co je a vnímáme se v souladu s přirozeným tokem života. Je to stav mimo myšlenky a touhy, mimo emoce a pocity. Je to stav vyššího “Bytí”.

V přírodě je “zakódována” celá “Pravda” a je mnohem větší, než je naše individuální volba. Tento samočinný mechanismus v sobě skrývá “božskou Vůli”. Pokud jste ale uzavřeni v úzké cele své neprobuzené osobnosti, kde jste oslepováni a připoutáváni ke stanovisku vašeho ega a jeho tužeb, pak tuto “Vůli” nemůžete vnímat ani poznat. Můžete na ni plně reagovat jen tehdy, když se ztotožníte se svým “Vědomím” a otevřete se mu. Ve stavu nevědomosti se domníváte, že jste “neomezeným” aktérem svých činů a tento stav přetrvává, dokud je to nezbytné pro váš další rozvoj. Ale jakmile jste schopni se dostat na vyšší úroveň, začnete chápat, že jste součástí jednoho Vědomí. Stále více lidí zažívá záblesky tohoto stavu a pomalu se k němu přibližují.

Některé pasti na cestě k probuzení

Únikem, jak se naše falešné “Já” snaží vyhnout duchovní praxi, je tzv. spirituální obcházení. Je to počínání, které umožňuje vyhnout se skutečné duchovní práci na sobě a zabraňuje vypořádat se s našimi bolestivými pocity, nevyřešenými zraněními a vývojovými potřebami. Duchovní obcházení provozujeme tehdy, když se vyhýbáme nezbytné základní psychologické práci a věříme, že jsme mnohem více vědomí, než tomu ve skutečnosti je a tím přeceňujeme náš stav bytí. Tento přístup narušuje a zřeďuje vyšší duchovní pravdy a myšlenky tím, že je intelektualizuje. Tak se vyhýbáme tváří v tvář našim nezpracovaným emocím a našim bílým místům. Duchovní obcházení také nastává, když posuzujeme všechny negativní emoce jako něco špatného, ne-duchovního, jako vir, kterému se musíme vyhnout a věříme, že “být duchovní” znamená být vždy milý, pozitivní, usmívající se a nekonfliktní, což ovšem odhaluje absenci hranic v našem konání a vyhýbání se prožívané realitě.

Známkami duchovního obcházení je také naše přehnané oddělování se od ostatních, emoční znecitlivění, přílišný důraz na pozitivno, případná fobie z hněvu (“jednej za každou cenu mile”), slepý a příliš tolerantní soucit (slabé hranice), nevyvážený vývoj – intelektuální inteligence je daleko před emoční inteligencí (nedostatečné spojení sama se sebou), klam, že jsme přešli na vyšší úroveň bytí, snaha o zabití svého ega a jeho tvrdé odsuzování, obcházení odpovědnosti, skrývání se za “duchovní” fráze – (z titulu absolutní/vyšší pravdy), (všechno je jen iluze), (všichni jsme jedno), (láska je vše, co je).

Když se dostaneme do procesu duchovního obcházení, máme sice rádi světlo, ale už ne teplo. Zaníceně teoretizujeme o hranicích vědomí, ale už nemáme potřebu se k nim přiblížit. Hasíme požár dříve, než vznikne. Podporujeme sice ideál bezpodmínečné lásky, ale nedovolíme lásce, aby se projevila ve svých náročnějších, osobních rozměrech. Je pro nás příliš děsivé a příliš mimo kontrolu, vynášet věci na povrch, věci, které jsme už odmítli nebo potlačili. Ale pokud opravdu chceme světlo, nemůžeme si dovolit odmítnout teplo. To, co dodává světlo, musí vydržet i žár. Být v souladu s ohnivým žárem neznamená jen pohodlně sedět na meditacích, ale znamená to i jít do střetu, jít k jádru věci, čelit krizím. Nelze se schovávat před surovou realitou, pravdou a informacemi, které mi nevoní a bránit se důvěrně se seznamovat se vším, co je strašidelné, traumatické, smutné nebo surové. Duchovní obcházení odmítá některé aspekty člověka a to, co je bolestivé, zoufalé a nezhojené.
Některé pasti duchovního obcházení mohou vypadat dobře, zvláště když slibují svobodu a vyrovnanost. Častým sebeklamem je přehnaná snaha vypadat pozitivně. Obvyklým znakem duchovního obcházení je i nedostatek našeho uzemnění a schopnost žít život ve svém těle, což nás až příliš pevně poutá k duchovnímu systému, který nám zdánlivě poskytuje jistotu, která nám jinak chybí. Také můžeme spadnout do předčasného odpuštění, což nás zanechá bezmocnými a s oslabenými hranicemi. Přehnaná milost a pokora, která také často charakterizuje duchovní obcházení, nám zabraňuje dosáhnout emocionální hloubky a autenticity. Pak základní příčiny našeho zármutku zůstanou nevyslovené, nepovšimnuté a jsou uzavřeny před naší pozorností. Měli bychom si uvědomit, že vytažení všech traumat postupně na povrch a jejich “propláchnutí” je skutečnou očistnou koupelí, která vše negativní smyje a spláchne.

Pravá duchovnost není uspěchaný pozměněný stav

Duchovní obcházení nás odděluje nejen od nezpracovaných obtížných osobních problémů, ale také od vlastní autentické duchovnosti a uvrhává nás do zóny přehnané vyumělkovanosti, líbivosti a povrchnosti. Proklestění se přes duchovní obcházení znamená obrátit se ke svým bolestivým a hluboce ukrytým stínům. Abychom to udělali, musíme statečně překonat naši uměle navozenou necitlivost nebo naopak bolestinskou uplakanou přecitlivělost. Pokud zjistíme, že náš přístup začíná uzdravovat naše srdce, jsme na správné cestě. Naše srdce se musí znovu otevírat, rozšiřovat a nikoliv se rozbíjet.
Bylo by pěkné si nastoupenou duchovní cestu nějak romantizovat, ale nynější časy si vyžadují něco mnohem reálnějšího, uzemněného a hlavně zodpovědného. Žádají si něco přirozeně sjednoceného, něco, co námi otřese do samotného jádra, abychom se v duchovním hledání přestali jen tak lehce nimrat. Autentická spiritualita není jen takový drobný záblesk poznání, nejedná se ani o psychedelický stav nebo nějaké přesladké válení se v nějaké povznesené rovině vědomí, ale jde o mohutný impulz a oheň osvobození, který zapálí vřící a tavící kotel v našem nitru a najednou nám poskytne, jak Teplo života, tak i Světlo poznání, které potřebujeme pro probuzení i pro své hojení na cestě k Sobě i ke Světlu.
Duchovní obcházení se také váže k pojmu “duchovního materialismu”, což je zkreslená, ego-centrická verze spirituality, kdy klameme sebe sama myšlenkou, že se duchovně rozvíjíme, a přitom místo toho posilujeme svůj egocentrismus prostřednictvím nejrůznějších duchovních technik. Je to závislost na duchovních učitelích a praktikách. Takoví lidé neustále hledají další workshop, výuku a dalšího guru, hromadí “duchovní certifikáty” a chodí z jednoho semináře do druhého, aby “konečně” našli tu absolutní pravdu. Putují od jednoho léčitele k druhému, od mistra k velmistrovi v naději, že je někdo vyléčí nebo jim navodí “osvícení”. Duchovní materialismus se také projevuje budováním knihovny duchovních technik, kterými se jejich ego rádo “předvádí”, aby prokázalo svoji hodnotu a odhalilo, jak moc jsou tito lidé duchovní a kolik toho přečetli, vědí a praktikují.
Na cestě ke svému opravdovému “Já” můžeme také lehce uvíznout v pasti nadřazenosti. Jedná se o pocit, že se cítíme lépe než ti, kteří jsou stále připojeni k Matrixu nebo ještě nemají žádné zkušenosti z hlubokého probuzení. Jde o obvyklé pokušení nahlížet na ostatní z patra a podléhá mu mnoho lidí, zvláště v případě, kdy hledání pravdy není spojeno s poctivou vnitřní prací. Dokud máme v sobě vnitřní pocit nadřazenosti “nemoc morální nadřazenosti” nebo námi hýčkané tzv. “zvláštnosti” ve srovnání s ostatními, tak v nás má Matrix zaseknuté svoje ostré háčky. Toto se také může přihodit “poutníkům”, jednotlivcům, jejichž duše se inkarnovaly z vyšší dimenze do této třetí dimenze se specifickým posláním, aby pomohly lidstvu. Jsou často nazýváni jako “Hvězdná semínka” (“Starseed”) a mohou se vidět jako “lepší” než jsou “obyčejní lidé”. Negativní síly se zaměřují na odvádění poutníků od jejich poslání. Past nadřazenosti je velmi běžná a je téměř “přirozeným” vedlejším produktem probouzení. Jinými slovy, ego vás přiměje domnívat se, že jste skutečně výjimeční a přeměňuje se na tzv. “spiritualizované ego”. Mnoho samozvaných mistrů, guruů nebo populárních osobností z “hnutí pravdy” má z tohoto titulu velké problémy s nadřazeností, kultem osobnosti, který jejich následovníci ještě navíc často živí jedem “uctíváním” a konáním dle hierarchicko-autoritářského programu. Bez ohledu na to o jaké jde učení, ego napadá spiritualitu ze zálohy, aby ji využilo pro svoje vlastní přežití a zisk.

https://celostnivzdelavani.cz/prava-duchovnost-neni-uspechany-pozmeneny-stav