Oběžná dráha Nibiru kolem Slunce trvá 1 “šár”, což je 3 600 pozemských roků. Je to také jeden z důvodů, proč se kružnice dělí na 360 stupňů. Nibiru na své pouti překříží dráhy většiny planet sluneční soustavy až po Mars a pak vystřelí do hlubokého Vesmíru, jako mnohé další komety s dlouhodobým oběhem kolem Slunce, které vidíme jen jednou za několik tisíc let. Obyvatelé Nibiru, o kterých nám referují sumerské tabulky, byli v mnoha ohledech velmi vyspělí.

Vládl jim král a i tato skutečnost výrazně lidstvo ovlivnila. Už velmi dávno rozluštili genetický kód a měli jasnou představu o tom, jak mohou manipulovat s DNA. Zjistili jak zamezit odumírání buněk a seznámili se, jak prakticky funguje dlouhověkost a “nesmrtelnost”. Jejich planeta ale nebyla rozhodně bezkonfliktní a oni tedy přivezli na novou planetu Zemi i tyto vlastnosti. Mnohé odkazy v sumerských textech zmiňují, kdy Anunnakové přišli na Zemi. Dle “Ztracené knihy Enkiho” potopa přišla ve “120. šáru”.

To by znamenalo, že k potopě došlo 432 000 let po jejich příjezdu, a protože potopa nastala 11 000 před př. n. l., tak jejich doba příletu se datuje někde kolem roku 443 000. Z tabulek se dovídáme o dlouhém mocenském boji na Nibiru a o tom, jak po urputné bitvě mezi králem a jeho prvorozeným následníkem bylo vyhlášeno příměří.

“Národ severu proti národu jihu zbraně pozvedl… Válka dlouhá a krutá zachvátila planetu… Smrt a zkáza obcházely sever, obcházely jih. Po mnoho oběhů Nibiru vládla zemi spoušť, všechen život se ztenčil.”

Pak následovalo období sjednocení a míru. Dochoval se také barvitý popis jejich atmosféry. Líčí, jak sopky neustále chrlí dým do husté atmosféry, která chrání planetu před sluncem, když je mu nejblíže, a která v období chladu drží vyzařovanou teplotu kolem planety. Je jako teplý plášť, který se neustále obnovuje. Ale protože je planeta dlouho daleko od slunce, potřebuje mnohem hustší ochranou vrstvu, aby si udržela mírné klima vhodné pro život. Je popisována jako veliké zářící těleso s narudlým odstínem.

Nibiru je jedna z planet, která vyzařuje teplo a energii, a proto dokáže přežít dlouhé období v hlubokém Vesmíru, než se za každých zhruba 3000 let vrátí blíž ke Slunci. Pak 600 let prolétává těsně kolem slunce, než zase zamíří do temnot Vesmíru.

Nibiru je neklidná planeta a její atmosféra je neustále vystavována ničivým vesmírným vlivům. Kosmické síly měli nepříznivý vliv na její atmosféru, půdu i obyvatele a velké části planety se postupně stávaly neobyvatelné. Sumerské keramické tabulky to popisují takto:

“V atmosféře díra vyvstala, vzduch na Nibiru zřídnul, ochranný štít zmenšil se. V zemi rozbujel se svár, jídla a vody hojnost nebyla. Ze země jednota zmizela, mnoho obvinění zaznívalo. Deště byly zadržovány, větry duly silnější, prameny z hlubin nevyvěraly.”

Proto Anunnakové svolali zasedání rady a na podnět osvícených rozhodli, že rozptýlí do atmosféry planety zlatý prach, aby došlo k zacelení ozónové díry.

“Použili kov, zlato, jeho název zněl. Jedině to byla látka, kterou na jemný prášek bylo možno rozemlít”.

Na Nibiru bylo zlata málo, ale oni věděli, že uvnitř “tepaného náramku” (pásu asteroidů) je ho mnoho. A tak vyslali kosmické lodě získávat zlato a zatím se pokoušeli střelami aktivovat dřímající sopky, aby opět začaly soptit. Žádný z těchto pokusů se ale nepodařil a planeta Nibiru se ubírala k celoplanetární katastrofě…

V mocenském boji Anu a Alala usilovali, kdo se stane králem NIBIRU. Neúspěšný kandidát na vládce NIBIRU se rozhodl vydat na velmi riskantní cestu, aby našel zlato na záchranu atmosféry své planety, a aby přesvědčil ostatní o svých vladařských schopnostech:

Na místo nebeských kočárů ve spěchu zamířil. Do kočáru jenž vrhá střely Alalu nastoupil, namísto kapitána usedl, to, co ukazuje cestu zažehl, ohnivé kameny probudil k životu, jejich bzučení znělo jak hudba… Bez vědomí ostatních unikl Alalu z Nibiru, v nebeské lodi tak učinil.

Alalu nastavil kurz Země v očekávání, že zlato najde tam, protože Nibiřané tušili, že na Zemi je hojnost zlata. Nikdy se jim ovšem nepodařilo proniknout pásmem asteroidů a ze sumerských tabulek se dozvídáme, že to byl velmi riskantní podnik, protože žádná z kosmických lodí, vyslaných do této oblasti hledat zlato, se jim ještě nikdy nevrátila zpět.

Alalu věděl, že pokud by jeho záměr vyšel, získal by velkou prestiž a výhodu v dalším mocenském boji. Jeho cesta byla vylíčena tak barvitě, že i po mnoha tisíci letech si dokážeme krásně představit události popisované na hliněných destičkách.

Letěl jako orel, Alalu nebesa obhlížel, Nibiru pod ním byla koule visící v prázdnu, pohlédl znovu, velká koule Nibiru scvrkla se v malé ovoce, když posléze znovu popatřil, v širokém temném moři Nibiru zmizel.

Alala popisuje svůj let vesmírem a líčí let kolem všech planet, jak se ke každé blížil a jak je míjel, žasl nad jejich krásou. Popisuje, jak letěl kolem Saturnu či “Anšara”, “nejpřednějšího prince z nebes” s jeho zářivými prstenci oslnivých barev. Pak se přiblížil k obří “Kišar”, jak nazývá Jupiter: “Vířící bouře halily její tvář, co barevné skvrny pohybovaly se po ní”.

Tento popis se vztahuje k obří rudé skvrně na povrchu Jupiteru. Je neuvěřitelné číst si tyto dokonalé popisy v textech, které jsou staré 5 800 let a přitom popisují Pluto, Neptun, Uran a naše “vyspělá civilizace” objevila tyto planety teprve před 100 až 200 lety.

Najednou se Alala ocitl na pokraji pásu asteroidů (tepaný náramek): “Tepaný náramek před ním se rozprostíral, čekal, až bude rozebrán, z kamení a balvanů ukut byl”. Vzpomněl si jak: “slídící lvi pozřely průzkumné kočáry z Nibiru”. Pomocí smrtících střel se mu nakonec podařilo prolétnout pásmem asteroidů a vytvořil metodu pro ty, kteří měli letět po něm.

Pak už byl Alalu na cestě za rudohnědou planetou (Mars): “než Země v barvě sněhu zjevila se, sedmá v nebeském pořadí”. Alalu popisuje Zemi jako sněhobílou nahoře i dole a modrohnědou uprostřed. Zapnul zařízení pro zjištění množství zlata na planetě a:

“Paprsek, jenž proniká dolů, vyslal, aby útroby Země prozkoumal. Zlato, mnoho zlata paprsek označil”.

Země měla menší gravitaci a řidší atmosféru: “slabší než na Nibiru byla síť přitažlivosti její”. Alalu poněkud neobratně přistál: “Potom oči otevřel i poznal, že je mezi živými. Na planetu zlata vítězně dorazil.” Vystoupil v “přilbě orla” a ke svému úžasu zjistil, že se dá vzduch dobře dýchat a že ochranný “oblek ryby” nepotřebuje…

Anu a obyvatelé Nibiru nemohli uvěřit, že Alalu žije a navíc je ohromila jeho tvrzení o zlatě. Nejstarší z mudrců jim připomněl, že se Alalu učil o planetě “Tiámat” a o hojnosti vody a zlata na ní. Tato zpráva je podnítila k tomu, aby ihned vyslali na Zemi kompletní expedici, aby výroky o zlatě prověřila a zřídila tam základnu. Ve vážné debatě rozhodovali o tom, kdo povede expedici.

Enki byl prvorozený syn krále Ana a Enlil druhorozený, ale podle jejich zákonů o nástupnictví měl vyšší postavení Enlil, protože byl synem Ana a jeho nevlastní sestry. Nakonec padlo rozhodnutí, že první expedici povede Enki, jelikož byl lepším vědcem. Obnášelo to mnoho příprav, než konečně vyslali loď. Enki naplánoval a spočítal kurz: “Tabulku předurčení pro misi svou vytvořil”.

Jako zdroj hnací síly použili energii vázanou ve vodě. Shromáždili padesát “hrdinů”, kteří měli cestu vykonat. Připravili na cestu jejich největší “kočár”, který vybavili všemi nezbytnými přístroji. Z překladů je patrno, že cesta byla velmi náročná a očividně měli veliké obavy se zdolání pásu asteroidů, který před nimi překonal pouze Alalu.

Vyžadovalo si to velké úsilí a koordinované nasazení celé skupiny, aby lodi utvořili cestu mezi asteroidy a kameny v pásu. Překvapivý je popis použití vody k odklonu rotujících kamenů z jejich dráhy. Vypadá to jako “scince fiction” a přitom nám tyto informace přinesly sumerské destičky staré tisíce let.

Při přiblížení k šesté planetě, kterou nazývali “Lachmu” (Mars) uviděli, že planeta odráží sluneční paprsky a uvědomili si, že je na ní voda. Rozhodli se na ní přistát, aby doplnili zásoby vody. Je pozoruhodné, že zaznamenali menší gravitaci než později na Zemi (další fakt, který Sumerové nemohli vědět). Mars měl v té době stále atmosféru a popis pohledu na jeho povrch je velmi výmluvný:

“Lachmu skýtal pohled nádherný, odstíny jen hýřil, sněhobílá byla jeho čepice, sněhobílé byly jeho sandály. Tam na Lachmu voda je, síť planety není velká, poradím si snadno s tahem jejím.”

Z Enkiho záznamů vyplývá, že na Marsu přistáli bez problémů, loď dosedla lehce, voda byla pitná, vzduch však moc řídký, takže si museli nasadit “přilby orla”, aby se jim lépe dýchalo. Jejich rychlost musela být velmi vysoká, protože vzdálenost z Nibiru urazili v průběhu týdnů či dnů a z Marsu na Zemi to byl “příslovečný skok”.

Enki se přiblížil s padesáti průzkumníky k Zemi, ale musel dosti zpomalit, jinak by ho tření v atmosféře zdemolovalo. Tak se před námi ukazují další neuvěřitelné znalosti při cestování ve vesmíru na tabulkách tisíce let starých. “Kočár musí zpomalit, jinak zničen bude v husté atmosféře Země”, hlásil Anzu Enkimu. Několikrát obkroužili planetu, aby loď zpomalili a pak vstoupili do atmosféry a řítili se k pevné zemi.

Gravitace stále pustošila loď a pořád se pohybovali moc rychle k souši. “Přitažlivá síť Země příliš silná je, nelze přistát na souši.” Aby zabránili případnému poškození, přistáli do moře v místě dnešního Perského zálivu. Jejich radost byla veliká, když plavali a brodili se na souš, kde je očekával Alalu.

“Alalu běžel mu vstříc, svého zetě mocně sevřel v mocném objetí. Vítej na jiné planetě! Alalu k Enkimu děl.”

Tak toto je pouhý malý výňatek z klínopisného textu o první skupině osadníků – Anunnaků na planetě Zemi před 443 000 lety a velmi malý zlomek úžasných a lidem skrývaných informací oficiální vědou.

Abrahám byl do Sodomy vyslán jako zvěd, což dokumentuje i upozornění vůči Ninurtovi a Nergalovi: “Ibrum ať varování dostane”. Mnozí historici v minulosti poukazovali na to, že použité zbraně ke zničení Sodomy a Gomory musely být jaderné. Toto podporují popisy následků v bibli, ale i obsah hliněných destiček, které velmi detailně líčí, co se ve skutečnosti odehrávalo. Když zkáza započala, tabulky nám sdělují, že “tisíc sedm set třicet šest byl počet roků pozemských v době té”. To klade tuto událost do roku 2064 let před n. l., kdy došlo ke zničení měst Sodomy a Gomory a také k završení dnů Abraháma.

“V den ten osudný Enlil Ninurtovi znamení poslal. Horu a planinu v srdci Čtvrté oblasti Ninurta z nebe zkoumal, se srdcem sevřeným Nergalovi on znamení dal. Drž se dál! On vzkázal jemu. Pak zbraň první hrozivou, Ninurta z nebe vypustil. Vrchol hory Mašu ona v mohutném záblesku odřízla. Útroby hory v mžiku roztavila. Nad místem nebeských kočárů Ninurta druhou zbraň vypustil, září o síle sedmi sluncí pláň plnou kamenů v zející ránu proměnil.

Země třásla se a rozpadala, nebesa po ozáření potemněla, spálenými, rozdrcenými kameny byla pláň po kočáry pokryta. Ze všech lesů, jež kol pláně rostly, jen pahýly stromů stát zůstaly. Vykonáno, Ninurta ze své lodi nebeské, Černého božského ptáka, vykřikl. Kontrola, po níž Marduk a Nabu tolik prahli, o tu navždy připraveni jsou! Ninurtu napodobit Nergal nyní přál si, být Errou, Ničitelem toužil v srdci svém. Do zeleného údolí on letěl. V údolí zeleném, kde Nabu lid konvertoval, Nergal jako ptáka, bv v kleci rozdrtit jej chtěl. Nad pěti městy, jednom po druhé, na každé z nich z nebe jednu hrozivou zbraň vyslal, pět měst v údolí tak zničil, v pustinu je proměnil.

Ohněm a sírou byla ona zpustošena, vše co žilo tam, v páře zmizelo. Děsivé zbraně hory rozbořily a kde mořské vody zadržovány byly, blesk ji cestu otevřel, dolů do údolí vody mořské proudily, těmi vodami údolí zaplaveno bylo, když na zpopelněná města vody řinuly se, do nebe pára stoupala. Když své dílo zkázy prohlíželi shora, obrazem tím oba byli zmateni. Po záři oslnivé nebesa potemněla, potom bouře rozpoutala se. Vířící v mračnu temném, zlý vítr z nebe chmurně snášel se. Druhého dne za úsvitu, od západu, od horního moře, bouřlivý vítr přihnal se.

Tmavě hnědý mrak na východ se hnal, vstříc osídleným územím. Kdekoli kde zasáhl, smrt všemu živému nelítostně šířil, z Údolí bez milosti, ze záře zrozená, směrem k Šumeru, byla smrt unášena. Ninurta a Nergal byli na poplach. Enlilovi a Enkimu varování poslali. Nezastavitelný Zlý vítr způsobí smrt všem! Enlil a Enki všem bohům sumerským varování tlumočili! Utíkejte! Utíkejte, naléhavě volali! Ze svých měst bohové vzlétli, jako poděšení ptáci prchali ze svých hnízd, ale lidé na územích svých, rukou Zlé bouře polapeni byli a marně před ní prchali. Kradmá byla smrt, jako přízrak na pole a města útočila, nejvyšší zdi, nejtlustší pevnosti obcházela jako povodeň.

Nebylo dveří, co by ji uzavřely venku, nebylo zástrčky, co by smrt tu, odradila. Ti, kteří za dveřmi zamčenými se ukryli v domech svých, jako mouchy popadali, ti, kteří do polí utíkali, ještě v ulicích na hromadách mrtvol skončili. Kašlem a hlenem plnily se plíce, sliny a pěna v puse hromadily se. Když Zlý vítr neviděn, lidi pohlcoval, ústa jejich krví byla zbrocena, ve smrtelných křečích lidé i dobytek, všichni bez výjimek hynuli. Vody otrávené byly, na polích zchřadlo všechno rostlinstvo. Od Eridu na jihu až po Sipar na severu Zlý vítr zemi pohltil, ale Babili, kde Marduk nadvládu svou vyhlásil, Zlým větrem ušetřeno bylo.

Sepsáno dle ústní výpovědi velikého pana Enkiho, slovo vynecháno nebylo, aniž bylo přidáno, mistrem písařem Endubsarem, mužem z Eridu, synem Udbarovým. Z milosti pána Enkiho byl požehnán jsem dlouhým životem.”

A tak se dostáváme do okamžiku, kdy začíná skutečná prehistorie lidstva. Bylo to dlouho před stvořením prvního “Adamu”. V tomto čase operovali Na Zemi stateční průzkumníci – astronauti, kteří si uvědomovali, že úspěšnost jejich mise je pro jejich planetu Nibiru otázkou života a smrti.

Na misi jsme přišli, jež otázkou je života a smrti, v rukou našich osud Nibiru spočívá.

Neměli času nazbyt a tak Enki po odeslání zprávy otci Anovi na Nibiru všechny zmobilizoval a rozdal úkoly. Místo, kde přistáli, se později nazývalo “Eridu” (domov daleko od domova). První město na Zemi se nacházelo v dnešním Iráku poblíž Basry, na pobřeží Perského zálivu. V dalších šesti dnech vykonali osadníci doslova zázraky.

Vytvořili zdroj pitné vody, zřídili tábor, v němž měli zatím žít, začali vyrábět cihly na stavbu osídlení, prozkoumaly stromy s jedlým ovocem, s velkým rozechvěním zažili první bouřku, žasli nad svitem Měsíce a ještě více je mátli krátké dny a noci. Dokumentovali tvory na obloze, souši i ve vodě, kterými se to tady jen hemžilo. Postavili plot na ochranu před divokými zvířaty, která také zaregistrovali. Dokonce si z “kočáru” do nového tábora přinesli “Paprsek-co-zabíjí”. Sedmého dne Enki shromáždil všechny v táboře a úvodní slova bible náhle dostávají zcela nový význam:

Sedmého dne hrdinové v táboře shromážděni byli, Enki takto k nim promluvil: Nebezpečnou cestu podnikli jsme. Na Zemi s úspěchem jsme dorazili, mnoho dobrého jsme docílili, tábor sobě zbudovali. Tento den nechť dnem odpočinku je, sedmý den od nynějška navždy bude k odpočinku vyhrazen!

A pak dali osadníci svému novému domovu jméno. “Nechť toto místo od nynějška jménem Eridu je zváno” (Domov v dáli) a jejich nová planeta obdržela název “Ki”. Jakmile zbudovali tábor, už dále neotáleli a pustili se do získávání zlata. Prvními zdroji byly mokřiny, řeka a moře. Vzali “to-co-saje-vodu” a “to-co-prská-vodu-ven”, navršili bahno na hromadu a třídili její obsah. Na konci týdne měli různé druhy kovů včetně železa a mědi, ale zlata bylo ze všech nejméně. Enkiho fascinoval Měsíc a jeho oběhy a následně nazval jeden jeho oběh měsícem.

Práce pokračovaly celý anunnacký rok (3 600 let), ale i tak zlata nenasbírali dost. Zlato chtěli na Nibiru přepravit v době když se blížila ke Slunci, v bodě největšího přiblížení k Zemi. Protože zlata bylo málo, rozhodli se počkat ještě jeden šar (rok na Nibiru – 3 600 pozemských let). Začali zkoumat planetu a hledat bohatší ložiska zlata.

Cestovali křížem krážem a skenovali podloží. Dovídáme se, že létali přes hory, údolí, řeky a rozlehlé pevniny, mezi oceány a všechna svá zjištění pečlivě dokumentovali. Enki mezitím ukryl “sedm zbraní hrůzy” z “kočáru” v daleké zemi na tajném místě, o kterém věděl jen on a pilot. V jejich novém domově neměly být zbraně použity ani zneužity. Když se zase přiblížila Nibiru nastal den odletu:

“Do kočáru Alalova byly koše plné zlata přineseny. Pak velikou raketu k životu probudili a poté kočár s hukotem vyrazil vzhůru, směle stoupaje vstříc nebesům…”

A tak první zásilka zlata opustila nově kolonizovanou planetu Zemi. K lokalizaci a navigaci správné cesty přes pás asteroidů použili Anunnakové krystaly. Také neopomněli zdůraznit majestátnost své planety – Nibiru.

“Před ním, uprostřed tmy, narudlou září svítil Nibiru, skýtal pohled nádherný”…

-pokračování-