Tento vetřelec rostl stejně jako naše negativní emoce a nakonec nejednoho ovládl.
Strach je emoce, která vzniká jako reakce na nebezpečí. Jeho intenzita, vždy závisí na vrozených dispozicích, okolních podmínkách a na tom, jak moc chcete tohoto parazita krmit. Objevují se neurovegetativní projevy jako je blednutí, chvění, zrychlené dýchání, zvýšený krevní tlak a bušení srdce, někdy se vyskytuje husí kůže, vyplavujeme stresové hormony, svaly nám tuhnou, zorničky se rozšiřují.. Vrozený strach má pozitivní účinek, protože motivuje k tomu, aby jsme se vyhnuli nebezpečí nebo se dali na okamžitý útěk. Pokud to není možné, strach je často přemění na agresi.
Dva druhy strachu
Atavistický (vrozený) – strach z bouře, tmy a některých zvířat. Bát se tmy je přirozené, protože náš hlavní smysl, zrak je neutralizován, takže nevidíme nepřítele a nemůžeme se na útok či útěk připravit. Nyktofobie je již problém. Člověk, který jí trpí, se bojí neosvětlených ploch, v noci nemůže spát, při výpadku proudu propadá hysterii a měl by vyhledat pomoc psychologa. Kdo jezdil na tábory ví, že noční bojovky byly právě o boji s tímto strachem. Mnoho lidí se bojí pavouků, ačkoli nás na životě denně neohrožuje žádný. Z existujících 63 000 druhů je rizikových pouze 7 druhů. Strach z těchto osminohých tvorů máme uložený hluboko v podvědomí. Adam Hart, psycholog z univerzity v Gloucestershire, si všiml, že strach z hmyzu roste s dospíváním. Zatímco malé pětileté dítě si bez obav hraje s nejnechutnějšími obyvateli pařezů, o čtyři roky později se jich bude již štítit. V mozku tedy máme jakýsi hardware, který nás nutí se vyhýbat bez předchozí zkušenosti a přemýšlení. Všimněte si, že v hororech se často objevují monstra, která připomínají hady, pavouky nebo štíry a to právě v nás provokuje archaické spouštěče strachu na bázi iracionality.
Druhým typem je strach naučený – strach ze stáří, smrti, osamělosti, ztráty partnera nebo zaměstnání a mohli by jsme pokračovat skoro do nekonečna…A právě tento strach dělá paseku v našich myšlenkách.
Kde se naučený strach bere?
Strach přichází z nejistoty. Důvod je to, že jsme v nitru nejistí a nedůvěřujeme životu a světu. Strach tak způsobí, že se držíme dogmat, cizích úsudků, zaběhlých systémů, pracovní pozice, jednoho partnera nebo určitých lidí. Hledáme v tom jakousi jistotu, snažíme se najít skrze ostatní vlastní identitu. Tím dochází k tomu, že se zablokujeme, nevyvíjíme se a ulpíváme na věcech, které nám škodí. Zajímavé je, že mnoho lidí nežije v přítomnosti a paradoxně se bojí budoucnosti. On to zas takový paradox není, je dost možné, že naše mysl nás podvědomě varuje, důležité je uvědomit si, kde se strach bere a přemoci ho. Pokud něčemu rozumím a znám původ, mohu se pokusit tomu postavit a ne klasicky utéct pod peřinu. Problém dnešní doby je, že mysl je neustále zaneprázdněná. Mysl by měla být řídící jednotkou, místo toho je to taková hospodyňka, která non stop přemýšlí co vyprat, vyleštit a uvařit. Pokud tato hospodyně dostane padáka, bude mrzutá, naštvaná a nebude vědět, co se sebou dělat. Nakonec dostane strach z vlastní existence.
Formy strachu
Základní pramen strachu se dělí na čtyři proudy. Před těmito proudy stojíme a hledáme záchranné vesty, místo toho, aby jsme se naučili plavat. První pramení z toho, že člověk má strach z individualismu. Raději se bude topit s další velkou masou, než aby plaval proti proudu. Proč chce skoro každý raději zapadnout s davem a být zaměnitelný s jakoukoli masovou formou? Zřejmě proto, že v davu vzniká pocit sounáležitosti a nehrozí strach z osamění a z izolace. U depresivních lidí dochází k extrému a tím je strach ze sebeuskutečnění.
Hned vedle máme další proud, kde se topí neplavci a rádoby plavci. Pojmenujme jí důvěra v život. Jde o jistou otevřenost k světu, cizím lidem a neznámým situacím. Život je výměna a nabízí velké množství cest. To způsobuje, že mnoho lidí žije v domnění, že pokud něco obětují nebo naleznou nový pramen, vzdají se sebe samých, stanou se závislými na plavčících a tak zůstanou v křeči a potopí se. Například schizoidní osobnosti mají veliký strach z odevzdání se a volají o pomoc, pokud mají vymezit vlastní já.
V třetím pramenu lapá po dechu tolik lidí, že ačkoli jsou vedle sebe, jdou společně ke dnu. Neví však, že dno nemá hranice a přesto je stabilní. Je to budoucnost. Tím, že nemá hranice je zdánlivě pomíjivá. Pomíjivá je však cesta ke dnu, ne k hladině. Člověk by měl setrvat v plánování, ujasnit si priority a cílevědomě jít za svým cílem. Pro mnoho lidí je vlastní existence iracionální, s razítkem nejistoty a podpisem strachu odvážit se nechat vést pramenem života, který nikdy nevyschne a proměňuje již pár kapkami. Nutkavé osobnosti mají právě strach ze změny a pomíjivosti. Mají velkou touhu po jistotě a opatrně plánují každý nášlap ke studánce života.
Ve čtvrtém pramenu se nachází proudy, které odnáší těla dále od pevniny. Tím se snaží lidé plavat zpět k zemi, aby se mohli postavit na vlastní nohy. Vše je ale právě naopak. Člověk by si měl zaplavat dále od břehu, aby pocítil svobodu. Tento pramen je silný a mění, a tak nám často plavci plavou na místě, jakoby se ani nehýbali. Je těžké obvykle plavat ve stojatých vodách a najednou se dobrovolně nechat odnést proudem do neznáma, kde nevidíme ani náznak pevniny. Lidé tak ulpívají na starých zvyklostech a tradicích, zbytečně plýtvají energií a nehnou se nikam. Nechávají se mýt omylem a polykají doušky nutnosti a pravidel až se začnou dusit vlnou minulosti, která přichází s přílivem . Hysterické osobnosti mívají extrémní strach z nutnosti a strachu z omezenosti, plavací styl je rizikový.
Prožívají muži a ženy strach stejně?
Každé dítě cítí strach. Pokud se však jedná o chlapce, tradičně se usiluje o to, aby jej nedávali najevo. Profesor psychologie na Harvardské univerzitě, Jerome Kagan, provedl několikaletý výzkum skupiny dětí. Zjistil, že dívky se bojí již jako batolata. Jako nemluvňata reagují ještě chlapci a dívky stejně, ale již ve čtrnácti měsících jsou znatelné razantní rozdíly. Je to způsobené jinou reakcí amygdaly v limbickém systému našeho mozku. Mužské hormony androgeny mají totiž na nervové buňky v amygdale uklidňující účinek, takže chlapci a muži tolik strachu nepropadají. U dívek je to umocněné ještě tím, že mnoho rodičů ukazuje dcerám, co je pro ně nevhodné a nebezpečné, zatímco chlapci se mají bránit, pokud někdo proti nim vystoupí agresivně. Dívky mají naopak agresivitu potlačit.
Strach patří k našemu životu. Provází nás od narození po smrt. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, kdy je cílem zvládnout strach, zmenšit jej, překonat ho nebo spoutat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Metody boje se naopak vůbec nezměnily. Jen na místo obětí a magických kouzel dnes nastoupily moderní, strach zastírající farmaceutické prostředky. Lékaři straší procenty ohrožení nejhoršími chorobami, z každé strany se na nás hrnou reklamy, které ukazují potřebu se neustále něčím léčit. Tyto semínka zasévají do myslí strach, ať už vědomý nebo nevědomý. Strach je dobrý byznys a plíží se krajinou jako mlha. Objevuje se vždy v situacích, kde jsme nedorostli nebo prozatím nedorostli. Vše, co je poprvé, obsahuje kouzlo nového, dobrodružství a také riziko, které přináší strach. Když jsme se poprvé jako děti postavili na nohy, překonali jsme strach z prostoru a z vlastní chůze. Když jsme nastoupili do škol, překonali jsme strach ze sebeprosazení a z neznámého kolektivu….
Lidský život není říší bezpečí. Naše životy nejsou ohroženy pouze nemocemi a násilím, ale ohrožené je i lidské soužití, naděje a vlastní integrita. Proto má bezpečí vysokou hodnotu. Pokud dojde k přijetí a k zvládnutí strachu, osobnost o kousíček dozraje. V případě útěku od konfrontace dochází ke stagnaci, vývoj je zabržděn, vytváří se bariéra a lidé jsou stále dětmi, které se bojí bubáka pod postelí nebo ve skříni.
Každý, kdo říká, že se ničeho nebojí, je hloupý. Mnoho z nás si v životě prošlo něčím, co zanechalo stopy nadosmrti. Rafinovanost strachu je v tom, že je s námi pořád a my si ho neuvědomujeme. Vyvinuli jsme si vlastní metody a techniky, jak ho potlačit, zamaskovat nebo popřít. Stejně jako smrt, ani strach nepřestane existovat jenom proto, že na něj zrovna nemyslíme. Každý máme v srdci skrytého bojovníka. Bohužel byl uspán otráveným snem. Nejlepší protilátkou je láska. Nezapomeňte tedy, že ten bojovník je stále ve vás a čeká na váš povel…
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.