Klid kapitánského můstku rušil jenom monotónní zvuk sonaru a tiché hovory službu konajících strážných a důstojníků. Admirál Richard Evelyn Byrd se sklonil nad mapou. Jeho letadlová loď, stejně jako šestnáct dalších, mířila k Antarktidě. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas jednoho z důstojníků:

„Pane, zpráva od hlavního zabezpečení. Setkali se s…“

„S kým se setkali, poručíku?“

„Pane, mluví o… létajících talířích.“

Byrd se pozorně zadíval na důstojníka, který doslova ztuhnul v nerozhodnosti, a bez toho, aby cokoliv řekl, zamířil k radistovi, který udržoval spojení s loděmi zabezpečujícími konvoj. Když ho radista uviděl, vyskočil, sundal z hlavy sluchátka a vložil je do natažené Byrdovy ruky.

„Tady je admirál Byrd, co se k čertu děje?!“

Skrz šum ve sluchátkách uslyšel velitel eskadry zvuky námořní bitvy a vylekaný hlas pronesl:

„Pane, vynořily se z vody a vylétly do vzduchu… Podobají se diskům.“

„Kdo oni?“, rukou překryl mikrofon a zakřičel na kapitána letadlové lodi: „Bitevníky do vzduchu, útočí na nás!…“

Celá tato epizoda by se mohla podobat zápletce z filmu o srážce lidstva s agresivními mimozemšťany, kdyby se jeho svědky nestali lidé zcela příčetní, bez špetky bujné fantazie.

V tomto boji eskadra admirála Byrda ztratila křižník, byla sestřelena čtyři letadla a dalších devět zůstalo v ledu. Zahynuly desítky lidí. Svědky bitvy se staly stovky mariňáků a pětadvacet vědců, kteří se nacházeli na palubách lodí eskadry.

Kdo tedy zaútočil na hrdinu 2. světové války během operace Highjump? Mimozemšťané nebo…?

Píše se rok 1938. Německo vypravuje výzkumnou expedici do Antarktidy. Z Hamburku vyjíždí plovoucí základna hydroplánů Schwabenland. Na její palubě je dvacet čtyři členů posádky a třicet tři polárníků. Výpravu vede známý oceánolog Alfred Ritscher.

O skutečném cíli expedice se doposud vedou spory. Ale jediným nezpochybnitelným výsledkem výpravy je fakt, že na povrch šestého kontinentu bylo z letadel shozeno několik stovek kovových vlajek se znakem svastiky. Tímto způsobem si Německo „vykolíkovalo“ téměř čtvrtinu Antarktidy. Přitom velitel jednoho z hydroplánů Schirmacher objevil na ledové pláni… zemi. Prý to byla svým způsobem oáza se sladkou vodou a příjemným klimatem!

Aby bylo možné vysvětlit tuto podivnou přírodní anomálii, byla vypravena ještě jedna expedice. Tentokrát „výzkumníci“ nosili nárameníky a plavili se na bojových ponorkách. A to vše osobně kontroloval admirál Karl Dönitz. Soudě podle zpráv, Němci našli pod oázou složitý jeskynní systém s teplým vzduchem, díky kterému země nad ním nezamrzala. Admirál nazval objev svých námořníků „pozemským rájem“. A tento ráj dostal název Nové Švábsko a podle kusých zpráv se nacházel v oblasti Země Královny Maud.

Další práce hitlerovců v jižních šířkách jsou zahaleny tajemstvím. Jedna z nejodvážnějších verzí říká, že tam bylo za pomoci tisíců vězňů z koncentračních táborů postaveno město nazvané Nový Berlín.

NKVD – Lidový komisariát vnitřních záležitostí v SSSR; CRU – Ústřední zpravodajská služba, pozn. překl.
Nicméně ať to zní jakkoliv fantasticky, samotný fakt toho, že probíhaly práce v oblasti Země Královny Maud, je nepřímo potvrzen údaji z archívů NKVD a CRU. Na speciálně zkonstruovaných nákladních ponorkách (a to, že se zde objevily takovéto ponorky, potvrzuje veterán americké rozvědky, plukovník Wendelle Stevens) byla do Nového Švábska dovážena důlní zařízení i důlní vozíky, kolejnice a obrovské frézy pro výstavbu tunelů. Proto, aby se to udrželo v tajnosti, německé vojenské námořní síly zničily každou loď, která vstoupila do kvadrantu, sousedícím se Zemí Královny Maud. V oficiálních dokumentech se sice objevil termín Základna 211, ale admirál Dönitz prohlásil: „Německá ponorková flotila je hrdá na to, že na druhém konci světa vytvořila pro führera nedobytnou pevnost.“


V roce 1945 americká námořní hlídka objevila u břehů Argentiny dvě německé ponorky. Velitel eskadry USA „zahnal“ Dönitzovy vlky na mělčinu a těm pak nezbylo nic jiného, než se vzdát. Ukázalo se, že zajaté ponorky U-977 a U-530 jsou z tajné jednotky, která nesla název Führerův konvoj. Byla to speciální skupina, určená pro převoz zvláště cenných nákladů, skládající se z třiceti pěti ponorek. Do mužstva se dostali jenom ti, kteří neměli živé příbuzné. Bylo jim zakázáno bojovat, a aby se vyhnuli porušení rozkazu, byly z ponorek demontovány zbraně. Proslýchalo se, že právě Führerův konvoj zachraňoval legendární zlato Třetí říše. Velitelé zajatých ponorek Hanz Schäffer a Otto Wermuth sdělili, že se u břehů Argentiny ocitli poté, co v oblasti Základny 211 vysadili pět maskovaných pasažérů.

Tato zpráva představovala poslední kapku. Americké velení vybavuje eskadru v čele se slavným admirálem Byrdem a vysílají jej hledat Nové Švábsko. Současně s Američany vyplouvá k Antarktidě i sovětská „velrybářská“ flotila Sláva. Nejsou v ní vojenská plavidla, zato tu jsou vojenští námořníci a nejmodernější (a tehdy v Sovětském svazu ojedinělé) radiolokátory. „Velrybáři“ se evidentně chystali dohlížet na „spojence“.

Další události v rámci obyčejného zdravého rozumu jdou pochopit jen velmi těžce. Mohutná americká eskadra utrpí velké ztráty bez toho, aby dosáhla cíle, a proto obrací své lodě o 180 stupňů a rychle se vrací do vlasti. Po návratu námořníci vypráví děsivé historky o létajících talířích.

V americkém tisku a v evropském časopise Bizant se objevily vzpomínky účastníků expedice s novými podrobnostmi. Vyplynulo z nich, že kromě létajících talířů na posádky působila psychotropní zbraň, která byla zpočátku považována za neobvyklý atmosférický jev.

Ona slavná fráze pochází právě odsud; fráze je myšlena jako vtipný nebo otevřený náznak dokončit návštěvu. Může být použita oběma stranami – jak hosty, tak i hostiteli; pozn. překl.
V jedněch novinách se objevil úryvek ze zprávy admirála Byrda, která prý byla napsána na tajném zasedání speciální komise: „USA musí neodkladně přijmout obranná opatření proti stíhačkám nepřítele, vylétajících z polárních oblastí. V případě nové války může být Amerika vystavena útoku nepřítele, který disponuje schopností létat z jednoho pólu na druhý s neuvěřitelnou rychlostí!“ Po zprávě admirál ukázal leták, jenž byl, podle jeho slov, shozen jedním z „talířů“, které zaútočily na eskadru. Na listě papíru bylo přes červenou svastiku gotickým písmem natištěno: „Drazí hosté, nemáte už plné zuby svých hostitelů?“
Je dobře známo, že USA podnikly ještě jednu analogickou expedici. Ale o jejích výsledcích doposud nikdo nic neví…

Jeden z těchto výzkumných závodů se nejspíše v dobách protektorátu nacházel na území dnešní ČR a to kousek za Prahou. Stanislav Motl v jednom ze svých pořadů našel přímého svědka, který na konci války jako náctiletý kluk (1945) viděl nad nedalekým letištěm několik (zjevně) testovacích letů s létající talíři ve službách Třetí říše.
O tom, že vědci nacistického Německa vynalezli létající stroje doposud neznámého typu, jsme už nejednou hovořili i psali. Existuje dokonce několik fotografií, na kterých jsou hitlerovští důstojníci zachyceni vedle disků vznášejících se ve vzduchu, se znakem svastiky na boku. Podle jedné z verzí měli Němci ke konci války devět výzkumných závodů, ve kterých probíhaly zkoušky podobných letadel. A jeden z nich byl nedlouho před pádem Tisícileté říše převezen do Antarktidy.
Pokud budeme předpokládat, že se nacistům, ukrytým na základně, podařilo projekt diskovitých letadel dokončit, pak útok na eskadru admirála Byrda má zcela věcné vysvětlení. Tím spíše, že podle technické dokumentace dodané spojenci, mohl německý vynález skutečně obletět zeměkouli a dosahoval na tu dobu obrovských rychlostí.

Fakt, že USA nakonec nechaly Nové Švábsko na pokoji, vysvětlují stoupenci „antarktické verze“ jednoduše. Vedení základny údajně pohrozilo, že použije novou zbraň (z našeho pohledu je toto vysvětlení málo přesvědčivé).

Ale ještě jedna otázka zůstává otevřena. Skutečně byl vědecký potenciál Třetí říše dostatečný k tomu, aby byly dokončeny tyto projekty? Názory vědců se různí. Někteří předpokládají, že veškeré informace o německých létajících discích (včetně senzačních fotografií) není nic jiného, než šikovný podvrh.

První, kdo se odvolával na německý výzkum po vystoupení admirála Byrda, byl kapitán Edward Ruppelt, vedoucí projektu USAF (USAF – Letectvo Spojených států amerických, pozn. překl.), zabývající se studiem UFO pod názvem Modrá kniha (Blue Book): „Na konci 2. světové války měli Němci řadu perspektivních projektů nových létajících strojů a řízených raket. Většina z nich se nacházela v počátečním stádiu vývoje, ale jenom tyto stroje byly svou dokonalostí blízké těm objektům, které pozorovali svědci v USA“.

Z druhé strany se v tajné zprávě sídla štábu okupačních vojsk USA v Berlíně z 16. prosince 1947 říká: „Kontaktovali jsme se s mnoha lidmi, abychom prověřili, zda byla či nebyla ve vývoji zařízení typu „létajících talířů“, a jestli o tom existují zprávy v dokumentaci jakýchkoli leteckých výzkumných zařízení.“ Mezi dotázanými byl letecký konstruktér Walter Horten, bývalá sekretářka generála letectva Odette von der Gröben, bývalý zástupce výzkumné kanceláře vedení vojenských vzdušných sil v Berlíně Günter Heinrich i bývalý zkušební letec Eigen. Všichni nezávisle na sobě trvají na tom, že taková zařízení nikdy neexistovala a ani nebyla ve vývoji.“ Mimochodem tyto výpovědi nemusí být definitivně rozhodujícími. Bývalí nacisté mohli zcela úmyslně dezinformovat americké vojenské vyšetřovatele.

Druhý dech verze o německých létajících talířích chytila v 50. letech. Tehdy Giuseppe Belluzzo v italském tisku zveřejnil článek o letadlech diskovitého tvaru, které byly nejdříve vyvíjeny v Itálii a poté i v Německu. Prý se je za války nepodařilo dostat do vzduchu, ale dnes mohou na své palubě nést jadernou bombu. Protože Belluzzo byl známý expert na parní turbíny a autor téměř padesáti knih, který v letech 1925 – 1928 zaujímal post ministra hospodářství Itálie a později byl členem parlamentu, jeho slovům bychom měli věnovat pozornost. Mimochodem, armáda vystoupila s předpokládaným dementi. Generál italského letectva Ranzi oznámil, že Itálie se takovýmito projekty nezabývala ani v roce 1942, ani později.


Možné tvary létajících talířů z dílen Třetí říše
Ve francouzských novinách France Soir se 7. června 1952 objevil rozhovor s nějakým doktorem Richardem Miethe, německým leteckým inženýrem a plukovníkem ve výslužbě. Miethe vypověděl o projektu V-7, což byl létající talíř, jehož motory se prý ocitly v rukou ruské rozvědky poté, co Rudá armáda obsadila Wroclaw. Rozhovor s vynálezcem ale vypadal pochybně. Proběhl v Tel-Avivu, Miethe v něm neuvedl ani jedno jméno vědce, který na projektu pracoval a své vyprávění zakončil předpokladem, že se brzy ve výzbroji bolševiků objeví diskovitá letadla (obecně normální propaganda v duchu rané „studené války“).

Létající disky se znovu objevují v roce 1956 v knize majora Rudolfa Lusara, bývalého spolupracovníka německé patentové kanceláře. Mluví o tom, že práce na nich probíhaly od roku 1941. Zmiňuje se také o doktoru Miethe, který, podle jeho názoru, v okamžiku napsání knihy pracoval v USA a vyvíjel diskovitá letadla pro letectvo v továrnách firmy A. V. Roe.

Ale po několika desetiletích byla i tato senzační zpráva zpochybněna. V roce 1978 CRU odtajňuje zprávu spolupracovníka rozvědky letectva O’Connora: „Ve svazku rozvědky letectva nejsou žádná svědectví o vývoji německých létajících disků a ani žádné odkazy na podobný vývoj v Sovětském svazu. Kontrola osobních spisů neodhalila žádnou informaci o doktoru Miethe. Kontaktovali jsme technický personál firmy A. V. Roe a zjistili jsme, že neví o nic tom, že by Miethe pracoval v jejich organizaci.“

Existuje ještě jedna verze, která je předkládána přívrženci německých UFO. Je to historie o lesníkovi Viktoru Schaubergerovi. Tomuto přirozenému talentu jsou připisovány mnohé vynálezy v oblasti vodohospodářských staveb, včetně vývoje originálních vodních turbín. Konstruktér byl vězněn v táboře a později poslán do firmy Messerschmitt, aby zde pracoval na systému chlazení stíhacích motorů.

Příznivci verze německých létajících talířů poukazují na Schaubergerův dopis: „Létající talíř, který prošel letovými zkouškami 14. února 1945 nedaleko Prahy a který dosáhl výšky 1500 metrů za tři minuty, přičemž vyvinul rychlost 2200 km/hod. při horizontálním letu, byl sestrojen ve spolupráci s vynikajícími inženýry a specialisty na pevnost materiálů. Ty jsem si vybral z vězňů, kteří pro mě pracovali. Jak jsem pochopil, krátce před koncem války byl stroj zničen…“

V jednom z dílů pořadu Ancient Aliens kanálu History Channel věnovaném tématu Třetí říše mluví i vnuk Schaubergera. Ten potvrdil, že jeho dědeček se skutečně vývojem létajících talířů nejspíše zabýval.
Ale znovu k tomu máme výhrady. Za prvé: v okamžiku vzniku dopisu byl konstruktér stálým klientem zařízení pro duševně nemocné. Za druhé: některé konstrukce vodních turbín Schaubergera se dost podobají létajícím talířům (tak, jak si je my představujeme), ale podoba je pouze vnější. A za třetí: velmi podezřele vypadají charakteristiky popisovaných strojů (zvlášť, když je řeč o rychlosti 2200 km/hod.).
Pochybnosti vyvolává i osobnost hlavního zastánce Schaubergerových talířů Ernsta Zündela. Tento neonacista a autor mnoha prací o Třetí říši v jednom z rozhovorů přímo prohlásil: „Knihy o UFO měly důležitý politický význam, protože do nich mohlo být vloženo to, co nebylo možné říct jinak. Například o programu Národně socialistické německé dělnické strany, nebo o Hitlerem provedené analýze evropské otázky … A to mi umožnilo vydělat spoustu peněz! Peníze získané za knihy o UFO byly investovány do vydání brožur Osvětimská lež, Zemřelo skutečně šest milionů? a Upřímný pohled na Třetí říši.“

Vášně, které se rozhořely v 50. letech, doposud neuhasly. Píše se rok 1976. Na japonských radarech se objevuje devatenáct značek, které jsou identifikovány jako velké diskovité létající stroje. Vysokou rychlostí vyletěly ze stratosféry, vstoupily do vzdušného prostoru Antarktidy a zmizely.

V roce 2001 proslulé americké noviny Weekly World News uveřejnily článek o tom, že norští vědci nalezli v Antarktidě, ve vzdálenosti asi 160 kilometrů od hory Mount McClintock, věž. Byla postavena z ledových bloků a představovala analogii klasického příkladu středověkého opevnění.

V březnu 2004 nalezli kanadští piloti na ledu pozůstatky havarovaného létajícího stroje a ty vyfotografovali. Na místo havárie byla okamžitě vyslána záchranná expedice, ale když se záchranáři dostali do dané lokality, nic nenašli.

Po dvou týdnech do redakce Toronto Tribune, která zveřejnila snímky havárie, zavolal pětaosmdesátiletý Lens Beili. Za války pracoval jako vězeň koncentračního tábora v letecké továrně v Peenemünde a takto se vyjádřil: „Jsem v šoku. Vždyť na fotografii v novinách je zachycen úplně stejný stroj, který jsem na vlastní oči viděl před šedesáti lety… V září 1943 vyvezli čtyři pracovníci na betonovou plochu vedle jednoho z hangárů kulatý objekt s průhlednou kabinou v jeho centru. Podobal se převrácené misce na maličkých nafukovacích kolech. Tento lívanec vydával syčivý zvuk. Pak se odlepil od betonu a zůstal viset ve výšce několika metrů.“

Všech těchto skutečností je ale příliš málo na to, abychom něco mohli tvrdit. Nejspíš máme co dočinění s typickou směsicí faktů a lživých senzací. Uvěřit tomu, že se nacistům podařilo vytvořit v Antarktidě něco velkolepého (a dokonce, jak tvrdí někteří, sem dopravit Hitlera), je samozřejmě velmi složité.

Nicméně vážný zájem nacistů o Antarktidu nevyvolává pochybnosti. Hitlerovci něco na jižním kontinentu začali, ale doposud nikdo nemůže přesně říct, jak daleko ve svých plánech postoupili. Zároveň zůstává i nadále záhadou tajuplný příběh eskadry admirála Byrda, na který zatím nikdo žádnou odpověď nedal.

Takže je celkem pravděpodobné, že antarktické ledy stále skrývají spoustu senzací, od ztracených starověkých civilizací až po novou historii dvacátého století.

HISTORIE V DATECH

1873
Nemci započali výskum Antartktídy expedíciou, ktorú zorganizoval Nemecký spolok polárneho výskumu.

1910
Bola vyslaná expedícia Wilhema Filchnera na lodi „Deutschland“.

1925
Zvláštna loď pre polárny výskum „Meteor“ pod vedením Alberta Merza.

Keď sa dostala k moci politická strana NSDAP v čele s A. Hitlerom, záujem o Antarktídu sa zmenil aj na politickej úrovni. Začali ju vidieť ako pevninu bez konkrétnej štátnej príslušnosti. Na celú zem (príp. jej časť) nazerali ako na teritórium Tretej ríše s možnosťou ďalšieho pričlenenia.

Zrodila sa myšlienka civilnej expedície (so štátnou podporou a spoluprácou spoločnosti Lufthansa) do Antarktídy. Výprava mala sledovať určitú časť pevniny a nasledovať malo vyhlásenie o jej začlenení k Nemecku.


1934
Výber lode, určenej na expedíciu, padol na „Schwabenland“. Tá sa používala od roku 1934 na dodávku transatlantickej pošty. Majestátny Schwabenland! Na palube mal hydroplán a na boku žeriav. Osobitosťou bol práve hydroplán Dornier „Wal“, ktorý dokázal odštartovať vďaka parovému katapultu a znova sa vrátiť na palubu s pomocou žeriava. Loď bola pripravená v Hamburských lodeniciach.

Posádku lode starostlivo vybral a vyškolil Nemecký spolok polárneho výskumu. Vedenie výpravy prijal kapitán Alfred Ritscher, ktorý sa už zúčastnil niekoľkých expedícií na Severný pól. A rozpočet predstavoval okol 3 mil. ríšskych mariek.

1938
Loď Schwabenland opustila Hamburg 17. decembra 1938 a začala smerovať k Antarktíde podľa plánovanej trasy. Pobrežný ľad dosiahli 19. januára v bode – 4° 15′ západnej šírky a 69° 10′ východnej dĺžky.

V priebehu nasledujúcich týždňov uskutočnil lodný hydroplán z paluby lode 15 štartov a preskúmal pribl. 600 tis. km štvorcových. To predstavovalo takmer pätinu kontinenta. Pomocou špeciálnej kamery Zeis RMK 38 vzniklo 11 tis. snímkov a fotografií o rozlohe 350 tis. km štvorcových Antarktídy. Okrem evidencie cenných informácií, pribl. každých 25 km zhadzovali vlajočky expedície. Územie dostalo názov Neuschwabenland a bolo vyhlásené za patriace Nemecku. V súčasnosti sa tento názov používa zároveň s novým (od r. 1957) – Zem kráľovnej Maud.

Najzaujímavejším objavom výpravy sa stal objav menších oblastí bez ľadu s malými jazierkami a vegetáciou. Geológovia z expedície predpokladali, že to môže byť následkom pôsobenia podzemných horúcich prameňov.

1939
V polovici februára 1939 Schwabenland zanechal Antarktídu. Počas dvoch mesiacov spiatočnej cesty kapitán výpravy Ritscher systematizoval výsledky výskumu – mapy a fotografie. Po návrate sa chcel venovať príprave druhej expedície s využitím lietadiel s lyžovým podvozkom – pravdepodobne na ďalší výskum „teplej“ zóny Antarktídy. Avšak kvôli začatiu II. sv. vojny sa expedícia nekonala.

Vývoj ďalšieho skúmania Antarktídy nemcami a vytvorenia základne nie je úplne jasný. Zrejme je ukrytý pod názvom „Geheim“ či „Top secret“.

1943
Na Antarktídu začali mieriť špeciálne vybavené jednotky führera na plavu a hĺbkový ponor v polárnych šírkach – „šedí vlci“ – podmorská flotila veľkoadmirála Karla Dönitza. Pokračovali v ďalšom výskume „teplej“ zóny Antarktídy a objavili systém jaskýň s teplým vzduchom. „Moji potápači našli skutočný zemský raj“ – povedal vtedy Dönitz. A v roku 1943 vyhlásil: „Nemecká podmorská flotila je hrdá na to, že na druhom konci sveta vytvorila pre führera nedostupnú pevnosť.“

Počas 4-5 rokov nemci tajne postavili v Antarktíde základňu pod kódovým označením „Základňa-211“. Tá bola nepretržite zásobovaná a vybavovaná nástrojmi, technikou a náradím napr. na vytvorenie koľajových dráh či razenie tulelov.

Americký zasl. plukovník Wendelle C. Stevens povedal: „Našej rozviedke, kde som pôsobil na konci vojny, bolo známe, že nemci zostrojili osem veľmi veľkých nákladných ponoriek. Všetky boli spustené na vodu, skompletizované a potom bez stopy zmizli. Do dneška nemáme tušenie, kam vyplávali. Nie sú na dne oceána ani v žiadnom prístave, ktorý poznáme. Je to záhada, ktorá však môže byť objasnená vďaka nemeckému filmu, ktorý našli austrálski výskumníci. Zobrazuje veľké nemecké nákladné ponorky v Antarktíde, naokolo je ľad, posádky postávajú na palubách, očakávajú zastávku „.

„Najtučnejšími“ ponorkami v nemeckej flotile boli stroje typu XIV „Milchkuh“, ktoré slúžili na dodávky všetkého druhu. Zabezpečovali bojové ponorky palivom, náhradnými dielmi, muníciou, zdravotníckymi potrebami, potravinami. Celkovo bolo vyrobených 10 ponoriek typu XIV. Všetky boli potopené, pričom koordináty zániku každej z nich sú známe. Z toho vyplýva, že to nemohli byť tie isté „veľké nákladné ponorky“. Mohli to byť však stroje na zásobovanie Základne-211.

Neexistovali žiadne zásadné prekážky, ktoré by bránili vytvoreniu podobnej podzemnej základne. Mnohé väčšie závody (napríklad závod v hore Nordhausen, Junkersove závody) boli pod zemou pospájané tunelami a štôlňami. Takéto závody úspešne vydržali každé bombardovanie a práce v nich prerušili obyčajne len keď sa priblížili pozemné sily protivníka.

Od roku 1942 presunuli na Základňu-211 tisíce väzňov z koncentračných táborov ako pracovnú silu. Ďalej služobný personál, vedcov a samozrejme členov Hitlerjugend – genofond budúcej „čistej“ rasy. Pravdepodobne vytvorili slušné zásoby potravín i munície pre dlhotrvajúcu samostatnú existenciu, alebo pre prípad možného obliehania.
1945
V apríli 1945 nemci uskutočnili posledné cesty k Základni- 211. Dve ponorky (U-530 a U-977) z „konvoja führera“ sa potom vzdali v Argentíne v júli a auguste 1945. V knihe „Oceľové hroby Reicha“ autor Kurušin poznamenal:

„V júli 1945 sa pri brehoch Argentíny objavila „deviatka“ U-530 poručíka Otta Wermutha. 10 júla ponorka kapitulovala v Mar del Plata argentínskemu námorníctvu. Pri početných výsluchoch posádka tvrdila, že po celý čas hliadkovala pri brehoch USA a potom sa vzdala. 17. augusta sa tu vzdala aj „sedmička“ U-977 poručíka Heinza Schaeffera. Nie je úplne jasné, ako sa mohla ponorka tohto typu nachádzať v mori tak dlho, keď autonómiu nemala viac než sedem týždňov. Potápači sa cítili celkom dobre – v čase očakávania argentínskej vojnovej lodi kŕmili albatrosa sardinkami v oleji. Tak ako v iných prípadoch výsluchy nemeckých potápačov nič nepriniesli. Aspoň taký je oficiálny záver. No súčasne existujú informácie o tom, že práve ponorky mali na konci vojny evakuovať cennosti a najvyšších vojenských dôstojníkov Tretej ríše.

Po kapitulácii mohla započať Základňa-211 samostatnú existenciu. Normálne fungovanie jej bolo umožnené vďaka faktu, že o nej nikto nevedel a teda sa o ňu ani nik nezaujímal. Pozornosť sveta sa sústredila na delbu raketo-reaktívneho dedičstva ríše a samozrejme Studenú vojnu.

V posádke sa postupne začali prejavovať problémy charakteristické u ľudí, čo sa dlhší čas nachádzali v podzemných priestoroch. Ako príklad môžu slúžiť bieloruskí partizáni. Po určitom čase pobytu v podzemí boli nútení vyjsťna povrch, hoci vedeli, že sa to rovná takmer istej smrti. Zhoršovalo sa im zdravie ako fyzické tak psychické. V podstate to má spojitosť so syndrómom „uzatvoreného priestranstva“ a zmenami prirodzeného elektromagnetického pozadia. Z dôvodu zdravotných problémov a vyčerpania zásob obyvatelia miesto buď opúšťali alebo zomierali.

1961
Základňa 211 sa stáva neobývanou.

ZDROJ: SUENEE