helena-petrovna-blavatskaOdtud tajné učení o svatém Grálu přechází v mutované podobě do textů adeptů 18. století, až konečně znovu vyráží na povrch v době esoterického revivalu na konci 19. století, obohaceno o koncepce Východu, a zpopularizováno H. P. Blavatskou a dalšími tehdejšími teosofy a okultisty. Tehdy také začíná hledání původních kořenů legendy. Objevují se nové překlady a komentáře, začínají se objevovat nejrůznější artušovské studie. V Británii dochází ke keltské renesanci, v jejímž čele jsou takoví lidé jako William Butler Yeats nebo George Russel – oba členové tajné okultní společnosti Golden Dawn. Yeatsovým záměrem bylo založit magický řád, využívající původního domácího (tedy keltského) mytologického materiálu a odkazu, kombinující středověké i keltské tradice.

Legenda o hledání posvátného poháru, svatého Grálu, je dnes známa především díky Tennynsonově převyprávěné verzi. V 15. století byla populární verze Maloryho, jak ji podává v knize „Smrt krále Artuše”, nicméně i toto vyprávění bylo jen „převařenou polévkou” z kotle mnoha starších francouzských bájí a pohádek, které vycházejí ze starodávných mýtů keltských. Pokud jde o představu Grálu – nádoby konající zázraky — právě keltský svět lze považovat za její původní prostředí. Během „Temného věku” – včetně historického Artušovského období v šestém století – byla stará ústní tradice syntetizována do podoby středověkých romancí 12. století. Až do 14. století se pak objevují různé varianty textů, jež doplňují a rozvíjí původní materiál příběhů a postav již existujících. To, co jako legendu Grálu známe dnes, je jen kompilátem středověkých textů, a i když představuje tu nejpopulárnější tradici, neměli bychom ji chápat jako jedinou a výhradní autoritu týkající se mystérií Grálu.

Pokusme se v maximální stručnosti příběh o Grálu shrnout. Podle některých tradic byl Grál původně šperkem – smaragdem —, který se během války mezi anděly odloupl z koruny Lucifera – Světlonoše nebo také Jitřního anděla – a spadl z nebe na zemi. Jiné tradice hovoří o druhém synovi Adama a Evy, Sethovi, který se vrací do Rajské zahrady Eden, kde Grál dostává jako znamení určené lidem, že Bůh na ně nezapomněl. Ve verzi Rene Guenona Seth navštíví Ráj, aby pro umírajícího otce sehnal trochu Vody života.

Do cesty mu vstoupí anděl s plamenným mečem, který mu zakáže vstup – zároveň mu dá dar naděje – Grál – a slib, že skrze něj, který se má stát Pohárem hořkosti a Pohárem oběti, se lidstvu dostane nové budoucnosti. O Grálu, poprvé zasazeném do historického kontextu, se vypráví v příběhu o Josefu z Arimathije z doby Kristova
ukřižování. Josef se stává vlastníkem velikonočního Poháru z poslední večeře, kterou Kristus uspořádal pro své učedníky. Josef ho později použije, aby do něho na Golgotě zachytil pár kapek krve a potu z těla Mesiáše. Právě z tohoto důvodu se z Grálu stává předmět posvátný a magický. Později se Josef z Arimathije se skupinou věrných – prvním Společenstvím Grálu – vydává na dlouhou pouť a legenda praví, že přenesl svatý Grál až na Britské ostrovy. V Glastonbury (posvátné poutní místo, kde je údajně pohřben král Artuš a kde se, mimo jiné, již několik let koná v létě velký rockový rituál) v Somersetu založil kostel, který zasvětil matce Krista a měl uchovávat posvátný pohár.

Dál nás příběh Grálu přenáší do doby krále Artuše, kdy je také zaznamenána první velká výprava za Grálem. Podle pověsti měl být uschován na hradě jménem Muntsalvasche nebo Carbonek, který se však nenacházel v tomto světě. Rytíři, kteří se rozhodli Grál hledat, se vydávají na výpravu (Quest), kde musí podstoupit mnohé zkoušky a překonat různá nebezpečí. Právě příběhy o této výpravě, tomto rytířském putování (lépe řečeno, o této řadě výprav), tvoří hlavní zdroj informací, které o Grálu a jeho aktivitách máme. Když se Grál objevuje rytířům na hradě Camelot, je obklopen oslnivými paprsky jasného světla. Přítomné společenstvo bylo zázračně obdarováno jídlem a pitím podle svého výběru. Grál se zde zjevuje jako symbol duchovní potravy (Mana).

Jiný text popisuje, že Grál měl patero tvarů, jeví se jako předmět, jenž se neustále proměňuje a obsahuje v sobě nevysvětlitelné tajemství. Ve světě legendy ho hledají všichni, někteří s dobrými úmysly, jiní se zlými. Nejznámějšími hledači Grálu jsou tři rytíři: rytíř Parsifal, rytíř Galahad a rytíř Bors. Oni jediní z Artušových lidí (rytířstvo kulatého stolu) našli svou cestu ke hradu záhadného Krále Rybáře, k trůnu zraněného krále, jehož nelze vyléčit dokud někdo nevznese rituální otázku, „Komu Grál slouží?” a dokud tato není zodpovězena. Pak jsou Král i jeho země – do té doby zpustošená – vyléčeni a znovu uvedeni v život. Konečné oslavy mystérií svatého Grálu pak probíhají daleko odtud, ve městě Sarras – posvátném městě na Východě -, kam se zmínění tři rytíři i s Grálem vypraví na lodích. Nejčistší ze tří rytířů, Galahad, se pak vypaří ve vůni svátosti, Parsifal se vrací do grálového hradu, aby se stal novým Králem a Bors se vydává na pouť do Camelotu, aby cestou vyprávěl příběhy o zázracích Výpravy. Taková je ve stručnosti legenda.

I když příběhů a dobrodružství rytířů, hledajících Grál, je nespočet, podstata zůstává stejná. Poselství Grálu se nemění. Legenda svatého Grálu si našla místo v samém srdci západní (především britské) esoterické tradice. Způsob, jakým v sobě mystéria Grálu kombinují keltský mýtus a apokryfní křesťanský příběh, je opravdu jedinečný. Je zajímavé, že i když se tato legenda nikdy nestala plnoprávnou součástí katolického apokryfu, nebyla ani oficiálně odmítnuta nebo označena za herezi. Zdá se, že legenda v sobě uchovávala tak působivý aspekt dávné ústní tradice, že dokázala žít i po celé období středověku. Představa posvátného Grálu měla takovou sílu, že si ji autority netroufly popřít.

Například text známý jako Parlesvalus (Parsifal) vznikl v cisterciáckém opatství v Glastonbury a přestože svou sílu čerpá především z keltských („pohanských”) témat, je zpracován v duchu křesťanství tak, aby paralela mezi Kristem a Hledačem Grálu, jehož zosobňuje Parlesvalus (Parsifal), byla patrná na první pohled. I když se církev snažila legendy využít k propagaci vlastní teologie, měl její skrytý smysl hluboký vliv na vědomí mnoha lidí. Vnitřní dějiny svatého Grálu se skutečně podobají podzemnímu proudu, jenž probíhá pod úrovní vědomí. Tato, původně keltská, možná dokonce předkeltská tradice je v době středověku tak podmanivá, že po jí inspirovaném období toulavého rytířství se stává i jedním z hlavních podnětů k založení různých duchovních a rytířských řádů. O řádu Templářů (Rytířů posvátného chrámu Jeruzalémského), lze dokonce říci, že se v mnoha ohledech pokusili o konkretizaci představy „Rytířstva kulatého stolu krále Artuše” spojenou s představou duchovního rytířství Galahadova — jeho hledačství Grálu.

Legenda o Grálu i celá Artušovská tradice, která s ní souvisí, se — obohacena o další esoterické tradice a významy — dostala i na evropský kontinent. Západní mystéria hovoří o tom, že se Templářům a Katarům podařilo uchovat část tajemství Grálu. Odtud pak, jako skryté gnostické učení, přešlo do alchymie a kabaly. Dokladem toho jsou i takové synkretické texty jako je „Parzival” od Wolframa von Eschenbach. V alchymické a rosikruciánské tradici zůstává Grál skrytě — pod mnoha převleky a maskami — přítomen jako transformativni nádoba (laborantská baňka, tyglík apod.) a kámen mudrců.

Odtud tajné učení o svatém Grálu přechází v mutované podobě do textů adeptů 18. století, až konečně znovu vyráží na povrch v době esoterického revivalu na konci 19. století, obohaceno o koncepce Východu, a zpopularizováno H. P. Blavatskou a dalšími tehdejšími teosofy a okultisty. Tehdy také začíná hledání původních kořenů legendy. Objevují se nové překlady a komentáře, začínají se objevovat nejrůznější artušovské studie. V Británii dochází ke keltské renesanci, v jejímž čele jsou takoví lidé jako William Butler Yeats nebo George Russel – oba členové tajné okultní společnosti Golden Dawn. Yeatsovým záměrem bylo založit magický řád, využívající původního domácího (tedy keltského) mytologického materiálu a odkazu, kombinující středověké i keltské tradice.

Ještě tu nebyla řeč o tom, k čemu je Grál vůbec dobrý? Existuje mnoho planých aspirací souvisejících s představou kouzelné nádoby obsahující hojivý, zázračně uzdravující balzám. Může ale Grál nabídnout nějaké odpovědi, které zajímají i náš moderní svět, nebo je to jenom hezká středověká historka, která v sobě ukrývá jenom náš pocit sebeuspokojení? Je-li oním léčivým balzámem Grálu, jeho obsahem, hojivé poznání, jakási neodolatelná odvěká a nadčasová moudrost, gnóze, pak by i její odpovědi měly zůstávat aktuální. Grál by měl nabízet řešení problémů, které trápí i nás, právě teď. Grál, podle všech příznaků, není něco, co lze hledat (a nalézt) detektory kovů – není to nějaká starověká relikvie ležící ztracená či zakopaná kdesi pod povrchem země. Nejde o žádný fyzický pohár ukrytý na neznámém místě. Jestli někde leží, skrytý a zapomenutý, pak je to na místě, které je v nás — na místě, které si každý nosíme v sobě. Představa nějakého „jediného a pravého Grálu” je jen pošetilou iluzí.

Grál zůstává duchovním mystériem, které se každý z individuálních hledačů snaží najít svým vlastním způsobem. Přesto je toto hledání spjato i s hledáním a obnovou posvátných míst v krajině, s poznáním, dnes bychom mohli říci „ekologickým”. Vždyť legenda Grálu hovoří o Zpustošené zemi – o stavu „království”, které ztratila Grál. O zemi, která chybou vlády přišla o svou rovnováhu. Představa zpustošené země (Wasteland) nám není neznámá. Dnes, na konci druhého tisíciletí po Kristu, jsme svědky eroze půdy způsobené chemizovaným hospodařením, znečištění a otravy řek toxickými produkty člověka i toho jak kyselé deště sprchují a hubí naše lesy. Krajinu, ve které žijeme, minuje ekologická katastrofa. Zpustošení země je důsledkem dlouhého řetězu příčin a následků, na jejichž počátku stojí nezodpovědný člověk, který sám ztratil rovnováhu. K čemu jsou nám dobré všechny teorie o Pádu člověka a jeho vyhnání do pustiny, když už všechno kolem nás, každý otisk, který jsme udělali na tváři země, manifestuje tento Pád.

Jedním z aspektů poznání Grálu je pochopení posvátnosti krajiny, země. Pozorným studiem grálových textů zjišťujeme, že jejich středověcí i starší autoři měli prohloubenou vizi světa; že s daleko větší jasností než my viděli budoucnost země a nebezpečí zahrávání si s Bohem. Reflektovali tak postoje svých předchůdců, gnostiků, kteří také cítili potřebu člověka dobrat se hlubšího poznání věcí týkajících se Tvůrce a jeho stvoření, a touhu ukrytou ve všech věcech: nalézt svůj ztracený ráj, zračenou jednotu. Ať již se budeme držet židovsko-křesťanského motivu Grálu jakožto obřadního poháru Poslední večeře, nad kterým Kristus o Velké noci rozdává lidstvu svá poslední přikázání o lásce jednoho ke druhému, nebo dáme přednost keltské představě Grálu, který léčí a je i potravou a poznáním, pokaždé se projevuje jako prostředek, který nám umožňuje kontakt s „oblastmi Ráje” – s představami země, které vládne láska, mír a dostatek nebo také, chcete-li, jakési „ekologické bratrství”.

Je-li tento soucit projevován v dostatečné míře, Grál se znovu objeví na světě a léčí. Odpověď na základní otázku Grálu spočívá v daru Bohyni. Grál ti bude sloužit, když ty budeš sloužit jemu: jenom identifikací s celkem stvoření se staneme těmi, kteří dosáhli Grálu. Esoterik od sebe vyléčení Zpustošené země a Zraněného krále, obnovení
planety a regeneraci (oživení) ducha, nikdy neodděluje: toto vše je Velké dílo. Spojením trojitého Grálu — Grálu srdce, mysli a ducha – si esoterik uvědomuje a také praktikuje harmonickou jednotu stvořených i nestvořených světů. Grál pak přestává být jakýmsi mysteriózním předmětem, který se hledá, ale je nalezeným pohárem lásky, míru a milosti, který poskytuje poznání (gnózi) znovu oživeného stvoření.

Může to být představa pozemského ráje stejně jako keltská vize Požehnaných ostrovů Západu, kde muži i ženy žijí v nekončící radosti a těší se z darů země. Může to být i představa návratu k dokonalému spojení stvoření s Bohem, ke stavu ideálnímu, neboť je stavem naprosté harmonie: splynutí. Zkoumání nejstarších verzí legendy odhaluje, že příčinou zpustošení země je téměř vždy nevšímavost vůči posvátnému duchu země. Zanedbání země (Přírody) v její roli mystického udržovatele života: Bohyně. Kdybychom použili keltského výraziva: došlo k roztržce mezi mysticky svázanými (mystickou svatbou — hierosgamos) Králem zeměn a Bohyní Země; řečí středověku: došlo k selhání krále při snaze zajistit rovnováhu v království; výrazivem současnosti: došlo k porušení ekologické rovnováhy v přírodě i duši člověka.

Gnóze Grálu obsažena v tomto poznání je aplikovatelná na každou individuální hledačskou cestu, neboť představa zpustošené země je odrazem duchovního stavu člověka. Legenda o zpustošené zemi, o zemi bez Grálu (a bez Krále, který ztratil vládu nad svěřeným královstvím) se samozřejmě nabízí jako paralela ekologických prognóz naší planety. Zdá se, že nikdy nebyla potřeba léčivého Grálu akutnější než teď a tady. Neměli bychom však v rámci tohoto (ekologického) hlediska propadnout zjednodušené představě Grálu, jako nějakého ozdravujícího zeleného pásu. Nelze opomíjet souvislosti mezi všemi úrovněmi světa.

Víme, že fyzický svět utváří čtyři úrovně, které esoterikové považují za základ stvořeného světa — lidská, zvířecí, rostlinná a minerální. Ty však jsou zároveň součástí většího kosmologického řetězu příčin, zasahujícího nejen svět vnější, ale také vnitřní, nejen svět stvořený, ale také nestvořený. Tuto vzájemnou propojenost vnějšího a vnitřního nelze přehlížet. Ano, člověk možná vládne tomuto stvořenému světu, on sám však je zároveň subjektem podnětů a vnuknutí ze světů vnitřních a jejich obyvatel. Tyto vnitřní (nebo vyšší) světy a bytosti, jež v nich sídlí, se liší podle té které tradiční kosmologie, vždycky však zahrnují nevtělence (duchy), bytosti nadlidské, anděle a bohy, kteří dohromady skládají vyšší oktávu čtyř nižších (fyzických) úrovní. Tato interpretace mikrokosmu pomocí makrokosmu je zřetelná i v příběhu o hledání Grálu a postavách, jež takovým výpravám asistují: lesní muži, pomáhající netvorové, polobožští králové, panny z jiného světa, víly, elfové atd.

V původních grálových textech se zpívá: Přijede rytíř pronikavého hlasu položí otázku a dostane se mu odpovědi a celý kraj bude znovu spojen a ožije. Existuje totiž věčně živá Paní která stráží hlubiny země, stráží brány smrti i života, stráží brány, které nám dávají zrození a tam kde Paní chybí, tam jsou studně prázdné, ptáci nezpívají a vody mizí. Proto přijíždí rytíř, aby osvobodil vodstva. Paní pak znovu zpívá. Bude rytířovou nevěstou. Zpustošenou zemi v textech často typizuje Ježibaba (ohavná stařena, stará čarodějnice) nebo Černá Paní – žena zahalená do černého, skrytá Bohyně, skrytá Moudrost. Jsou zde patrné analogie mezi Sofií {Sofia — Moudrost gnostiků) a Pannou Grálu, stejně jako mezi padlou či skrytou Sofií a Černou Paní, která je hlasem Pustiny. V mýtu o Grálu Zpustošení země způsobuje ztráta celistvosti díky implicitně sexuálnímu zranění krále.

K oživení Pustiny a vyléčení Zraněného krále lze dojít prostřednictvím identifikace a spojení s Grálem na straně nálezce Grálu. Na předkřesťanské rovině mýtu představuje tuto situaci vítěz Grálu objímající Grálovou Pannu, nebo jejich vzájemná svatba. Tato představa spojení je jednou z prvních, kterou o podobném mystickém zcelení vůbec máme, počínaje gnostickou svatbou Sofie s Logosem ve svatebním pokoji Pleroma až k tibetsko-buddhistické koncepci emanace v objetí obou božstev-manželů. Tato
představa se nachází v samém srdci gnóze Grálu. Způsobem, jak znovu oživit Pustinu je obejmout ji plným svým soucitem, ztotožnit se se s ní přesně tak, jak se milenec ztotožňuje se svou milovanou: co zraňuje milovaného, zraňuje i milujícího.

Je-li tento soucit projevován v dostatečné míře, Grál se znovu objeví na světě a léčí. Odpověď na základní otázku Grálu spočívá v daru Bohyni. Grál ti bude sloužit, když ty budeš sloužit jemu: jenom identifikací s celkem stvoření se staneme těmi, kteří dosáhli Grálu. Esoterik od sebe vyléčení Zpustošené země a Zraněného krále, obnovení
planety a regeneraci (oživení) ducha, nikdy neodděluje: toto vše je Velké dílo. Spojením trojitého Grálu — Grálu srdce, mysli a ducha – si esoterik uvědomuje a také praktikuje harmonickou jednotu stvořených i nestvořených světů. Grál pak přestává být jakýmsi mysteriózním předmětem, který se hledá, ale je nalezeným pohárem lásky, míru a milosti, který poskytuje poznání (gnózi) znovu oživeného stvoření.

Lze říci, že dokud není esoterický Grál nalezen ve skrytu vlastní duše, a nestane se součástí magické práce,  zůstane jen krásným středověkým příběhem, a jeho transformativní a léčivá moc zůstane uzamčena. Ti, kteří se zavázali hledat Grál dokud jej nenajdou, aby vyléčili Zpustošenou zemi, většinou zjišťují, že je to těžší úkol než se napoprvé mohlo zdát. Ten, kdo vstupuje do mystérií Grálu si musí uvědomit, že zraněním Krále a zpustošením Země jsme my sami: že my jsme odtržení, že my jsme sešli ze své cesty, že jsme se ztratili sami sobě, že jsme zpustošení ve svém duchu. Hledání Grálu je i o našem vztahu k této „terapeutické nemoci” a o tom, jak lze důmyslnými prostředky dosáhnout celosti — stavu harmonizace obou rovin světa. Grál je v tomto smyslu archetypem řešení polarizovaného mýtu o zpustošené zemi a zraněném králi.

Ať už polarita je zjevná: obě strany nerovnováhy volají po léčivé síle Grálu. Každá generace s sebou přináší čerstvé podněty k hledání Grálu, k hledání léku na tuto zásadní nerovnováhu mezi vnitřním a vnějším, člověkem jakožto „pánem tvorstva” (Králem) a přírodou (Zemí), stvořením a Bohem. Grál je neustále znovu a nově definován. Na
nespočet cest vedoucích k jeho nalezení se vydávají noví a noví hledači. Výprava nikdy nekončí. Co nám tedy Grál nabízí dnes? Je to vlastně jinak položená otázka známá z legendy: „Komu Grál slouží?”

Je to otázka, na kterou zřídka kdy zná odpověď i sám hledač Grálu. Přesto, právě tázající duch je to, co tradice zachovává, a co vede hledače do srdce Grálové gnóze. Součástí tradice je i to, že výprava (duchovní cesta) sama připraví hledači otázku, tak jako i odpověď na ni. Parsifal, který svou pouť začíná jako nějaký tápající blázen, ji končí jako vítěz Grálu. Je to demonstrace naděje pro většinu zatvrzelých mezi námi: každý z nás má možnost objevit cestu k souladu celistvosti.

John Matthews
Zdroj: Matrix 2001