POSLEDNÍ OBĚŤ ADOLFA HITLERA

Sám Hitler se svému zázračnému vzestupu vskrytu duše velice podivoval a svůj nevídaný vzlet přisuzoval Prozřetelnosti. Svědčí o tom stovky dokumentů, stenografických záznamů ze situačních porad, nahrávky z vůdcových rozhlasových vystoupení, ale i větička napsaná na papírku, který byl vložen do Mein Kampfu, nalezeného v troskách říšského kancléřství: Pokud si mne bůh vyvolil, neučinil to pro mne samotného, ale v zájmu vyvoleného německého národa; pokud si mne bůh vyvolil, pak mi také ponechal ve všech mých rozhodnutích a činech zcela volnou ruku….

Vůdce se obklopoval mágy, jasnovidci, hvězdopravci i astrology a mnozí z nich měli na jeho rozhodování a činy nemalý vliv. Dlužno říci, že postupně všichni upadli do nemilosti, která pro ně měla osudové následky. Skončili buď na šibenici, pod sekerou, anebo s kulkou v týle. Jediný muž Hitlerově nemilosti unikl, a tím byl jeho důvěrník, s nímž vůdce konzultoval svoje světovládné plány a například i termíny německých útoků a ofenziv, astrolog Hans Finger, muž s mimořádně vyvinutou intuicí a schopností vyvolávat duchy zemřelých.

Finger dokázal füfrerovi zprostředkovat rozhovory se zesnulými německými vojevůdci, kteří jen s velkou nechutí frajtrovi Hitlerovi radili, jak si má počínat na světových válčištích. Vůdce tak mluvil s Bismarckem, H. Moltkem mladším, von Clausewitzem a von Schliefenem, který jako jediný bagatelizoval Hitlerův strach z války na dvou frontách. Když se Hitler zmocnil Ukrajiny a stanul posléze i před Moskvou, daroval vůdce Fingerovi vilu za dvě stě tisíc marek. Po bitvě u Stalingradu však nařídil vilu zabavit a vydal rozkaz o internaci Fingera do koncentračního tábora. Internace z vůdcova rozkazu znamenala vždy totéž co rychlá smrt.

Finger však tehdy zmizel a nebyl k nalezení, ač po něm intenzivně pátralo gestapo téměř dva roky. Objevil se až v roce 1946, kdy se přihlásil u svého amerického “kolegy” G. M. Gilberta, který jako psycholog pečoval o duševní zdraví souzených nacistických pohlavárů během norimberského procesu. Gilbert byl k Fingerovi velice zdrženlivý, ale přesto se několikrát sešli, protože Finger předával Gilbertovi neocenitelné postřehy o osobnostech obviněných válečných zločinců. Gilbert je znal už jako ponížené a na kolena sražené lidičky, Finger je však pamatoval z dob, kdy se cítili být pány světa. Tragickými postavami byli všichni obvinění. Všichni totiž souhlasně tvrdili, že jen plnili rozkazy, a proto se necítí být viníky. Jedním z oněch poslušných výkonných úředníků, plnících výhradně Hitlerovu vůli, byl i polní maršál Wilhelm Kejtek, náčelník generálního štábu německého wehrmachtu, šéf OKW. Nejvážnější obvinění, ze kterého se Kejtek nedokázal vykroutit, byl jeho písemný rozkaz datovaný 16. září 1941, v němž instruoval vysoké důstojníky operující na východní frontě, aby za každého zabitého německého vojáka bylo popraveno 50 až 100 komunistů. V tomto rozkaze se vyskytla rovněž větička, že lidský život na Východě nemá žádnou cenu. Tento jediný dokument mohl zlomit Keitelovi vaz. To, že parafoval plán Barbarossa a 4. srpna 1942 vydal rozkaz o předávání parašutistů SD, mohl zdůvodnit válečnou nutností a vyvázl by pak snad jen s doživotím.

Kejtek s rozpaky před Gilbertem prohlásil, že rozkaz o popravě komunistů nepodepsal a že jeho podpis nechal Hitler na uvedené listině zfalšoval. Před soudem však vůdce z tohoto falzifikátorství neobvinil, protože jej nechtěl zdiskreditovat. Gilbert se o Keitelově námitce zmínil před Fingerem a ten navrhl, že se na tento rozpor vůdce zeptá při spiritické seanci, na niž Gilberta pozval.

Dne 20. září 1946 se v jednom z mála z uchovaných domů v norimberském Starém Městě konala spiritická seance za přítomnosti Fingera, Gilberta, keitelova synovce, B. C. Andruse – velitele norimberské věznice – a slečny Alice Mittlenerové, která plnila úlohu Fingerova média. Finger vedl seanci velice rutinně a vskutku se mu podařilo navázat kontakt se zesnulým Hitlerem, jenž promlouval ústy média. Bývalý vůdce německého národa neměl valnou chuť k rozhovorům, nicméně odpověděl na otázky celkem pěti stručnými větami.

Finger oslovoval svého bývalého klienta oním pověstným “Mein Führer”, Hitlerův stín se naopak nenamáhal žádnou zdvořilostí. Hitler popřel, že by dal zfalšovat Keitelův podpis a označil jej za pravý, o čemž předtím pochyboval snad jen Keitelův synovec. Když už seance téměř končila, slečna Mittlenerová, která se nacházela podle psychologa Gilberta v hypnotaxii, což představuje střední stupeň spánkové hypnózy, naráz zaváhala a pak řekla rychle poslední vůdcovu větu: “Tak jsem si vás přece jen našel, Fingere!”

Seance skončila, její účastníci se rozešli, Gilbert si povšiml, že Finger opouštěl pronajatý byt s velice bledým obličejem. Zmizel bez rozloučení v menším mercedesu. Norimberský proces pokračoval a dne 1. října 1946 vynesl mezinárodní soudní dvůr jedenáct rozsudků smrti. Jedním z odsouzených k smrti byl i Kejtek. Rozkaz o popravách bolševiků k zastrašení obyvatelstva mu vskutku zlomil vaz. Ještě než psycholog G. M. Gilbert opustil Norimberk a Německo, povšiml si novinového článku s názvem SEBEVRAŽDA HITLEROVA ASTROLOGA. Šlo o záhadné úmrtí jasnovidce Fingera. Finger skočil skrze okenní sklo z pátého patra činžovního domu a na místě se zabil. Kupodivu držel v ruce odšroubované plnící pero. Stříbrný skvost, který kdysi obdržel darem od vůdce.

Inspektor Guttenberg, který Fingerovu smrt vyšetřoval, si byl jist, že Fingerovi ke skoku někdo pomohl, protože astenický Finger neměl tolik síly, aby prorazil nezvykle silný okenní rám vyrobený z vyzrálého dubu. Jeho domněnku však vyvracela skutečnost, že Finger byl ve svém bytě uzamčen zevnitř a případný vrah by neměl šanci z této bytelné pasti uniknout. Na Fingerově stole ležel nepopsaný list papíru. Jen v jeho pravém horním okraji bylo napsáno nepochybně Fingerovou rukou: Norimberk, dne 16. října 1946 o desáté hodině dopolední. Guttenberg svolal několik specialistů, kteří vypočítali sílu, s níž byl Finger vržen proti oknu. Znalci usoudili, že je zcela vyloučeno, aby taková síla vznikla z pouhého Fingerova odrazu. Vyslovili dokonce pochybnosti o tom, že by takovou sílu uvolnilo i více lidí současně. Hans Finger pravděpodobně uvolnil síly, s nimiž si po léta lehkomyslně zahrával, napsal do služebního hlášení inspektor Guttenberg. Psycholog Gilbert, který o tomto problému hovořil a autorem knihy Zázračné události, měl podobný názor. “Vypustil džina z láhve,” řekl, “a nepřesvědčil ho, aby se vrátil zpět.”