KnihyA

Přeji vám, abyste našli v životě vše, co hledáte. S láskou, úctou a pokorou JB

Holandská spojka, aneb jak rodina Bushů získala bohatství od německých nacistů

bush_immediate_extended_familyHistorie skrývá před našimi zraky mnohá tajemství. Některá jsou skrytá zrakům společnosti z mnoha různých přirozených důvodů, ale jiná (a je jich hodně) jsou skrývaná záměrně. V naší lidské společnosti se pohybovali a stále pohybují lidé, kteří jsou a budou navždy spojeni s tím, co se před námi stále ukrývá. Jde o jejich osobní a rodinná tajemství, před kterými se sami snaží utéci. Ale není kam?

Věřte mi, není jim vůbec co závidět. Se strachy chodí spát, se strachy se ráno budí, se strachy čekají, co přinese nový den. Bojí se, že pravda vyjde na povrch, bojí se diskreditace, bojí se své minulosti, bojí se své budoucnosti a bojí se sami sebe? Toto zvláštní společenství, které s generací, na generaci dědí těžké svědomí za své činy nazývám, “vlky”. Tak jako vlci se zdržují ve smečkách, shlukují se tyto jedinci a jejich rodiny ve zvláštní společenstva tajně se scházející v šeru a stínech, jež analogicky naznačují míru a intenzitu temnoty v jejich duších. Jejich trvalá noční můra je jejich prokletím, odezvou za jejich hanebné činy.

Víte, jaké je tajemství rodiny Bushů? Čeho se týká jejich chronická “noční můra”? Nevíte? Tak si o tom právě teď budeme povídat. Je důležité a poučné pro tuto i další generace znát pravdu o příbězích, které měly zůstat navždy na politickou objednávku za trezorem mlčení.

Je důležité povídat o těchto příbězích, ve kterých na jedné straně zůstala jen bolest, zoufalství, ztráty a hluboký stav nespravedlnosti a na straně druhé pak ta nejvyšší rovina sociální a společenské arogance, zlovůle, pýcha a naprostá ztráta toho, čemu říkáme – “lidství”.

Poslyšte tedy příběh, který se stal a který se zároveň stal jistým mementem pro všechny z nás, kteří jsou ještě stále schopni pojmout a projevit energii lidství, spolupatřičnosti a soucítění.

Pro klienty výše uvedené rodiny – nacisty a holandské kontakty (okruhy zákazníků) bylo matkou všech schémat to, čemu se říká “praní špinavých peněz”. Od roku 1945 až do roku 1949 probíhala jedna z nejdelších sérii výslechů nacistů. Výslechy se konaly v návaznosti na celou řadu válečných zločinů a to jak správně tušíte v americké zóně obsazeného Německa. Jednou z ústředních postav byl multimiliardář a ocelový magnát Fritz Thyssen.

Člověk s absolutně chladným srdcem nacisty. Po čtyři dlouhé roky se u něho střídaly skupiny vyšetřovatelů, kteří se snažili rozbít jeho v celku prostá tvrzení, která se opírala o to, že nevlastní žádné účty a nemá žádné aktiva v zahraničních společnostech, které by vedly k chybějícím miliardám uvnitř právě rozpadlé “Třetí Říše”. Vyšetřovatelé na tomto místě zcela propadli.

Proč? Protože to co lstivý Thyssen tvrdil, byla v jistém slova smyslu pravda. Jenže vyšetřovatelé nikdy zcela neporozuměli podstatě této hry a tudíž tomuto nacistovi nebyli schopni položit ty správné otázky. Thyssen ve skutečnosti nepotřeboval nějaké cizí bankovní účty, protože jeho rodina tajně vlastnila celý řetězec bank.

Takže nemusel na konci II. světové války onen svůj nelegální nacistický majetek někam klasickým způsobem převádět. Jediné co musel udělat, byl převod vlastnických práv akcií a dalšího z jeho banky v Berlíně prostřednictvím jeho další banky v Holandsku ke svým americkým přátelům do New Yorku.

Jaké přátelé mohl mít tento vrcholný nacistický zločinec ve Spojených Státech? I na tuto otázku není složitá odpověď. Nebyl jim nikdo jiné než Prescott Bush a Herbert Walker. Tak to jsou hlavní společníci Thyssenových zločinných aktivit. Otec a tchán budoucích prezidentů USA.

Američtí vyšetřovatelé velmi podcenili Thyssenovi konexe a vliv, motivy i prostředky. Dodnes zůstává obestřena tajemstvím síť finančních entit, které ve dvacátých letech 20. stol pomáhal Thyssen vytvořit. Téměř dokonalé skryté ilegální kanály pro transfer špinavých peněz, peněz, která v financovala v poválečných letech financovat Thyssenovo průmyslové impérium. Stejně tak tomu bylo za oceánem na straně rodiny Bushů. To bylo tajemství, které si nakonec sebou vzal Tyssen i do svého hrobu.

Bylo to samé tajemství, které dovedlo investigativního amerického zpravodaje Williama Gowena až k samému prahu holandské královské rodiny. (Té rodiny, která je dodnes majitelem známé ropné společnosti “Royal Shell”, té rodiny, jejíž současná královna Beatrix se aktivně zúčastnila letošního zasedání Bilderberg v Řecku poté co na ní byl spáchán neúspěšný atentát s doposud neobjasněným pozadím).

William Gowen byl velmi známou osobou. Jeho otec byl jedním z diplomatických vyslanců u papeže Pia XII. U kterého vedl vcelku zbytečnou snahu přesvědčit Vatikán, aby jednoznačně odsoudil Hitlerovo zacházení s židovskými občany. (Shodou okolností jde o otázku, kterou před několika dny řešil současný papež na své návštěvě v Izraeli).

Byl to ten William Gowen, který po II. světové válce sloužil v Římě jako “lovec nacistů” a armádní vyšetřovatel při americké zpravodajské službě. Byl to ten agent Gowen, který jako první odhalil to, čemu se říká “Vatican Ratline” – cesta kudy byli pašováni v roce 1949 nacističtí pohlaváři do bezpečí. A je to ten samý William Gowen, který v roce 1999 odhalil tajemství ilegální “potrubní pošty”, kterou se pašovaly nacistické peníze.

O půl století dříve Fritz Thyssen sdělil americkým vyšetřovatelům, že nemá žádná aktiva u cizích společností, jelikož Hitler si přivlastnil drtivou většinu jeho majetku, přičemž jeho likvidační zůstatek se nacházel v ruském okupačním pásmu Německa.

Jeho vzdálení příbuzní se nacházeli na území neutrálních států, např. v Holandsku, přičemž byli současně vlastníky značného procentuálního množství zbývajících německých průmyslových základen. Jako nevinné oběti Třetí Říše pak intervenovali u spojeneckých vlád v Německu s požadavky na restituci majetku, který byl před tím přivlastněn nacisty.

Podle pravidel spojeneckých vojsk na území Německa musel být celý majetek, který byl ve vlastnictví občana neutrálního národa a který byl zkonfiskován nacisty vrácen majiteli, pakliže patřičnými dokumenty prokázal pravost svých nároků. A tak se stalo, že najednou, z ničeho nic se k takovému majetku začalo hlásit značné množství vlastníků z různých neutrálních států, především však z Holandska. Všichni se hlásili k různým fragmentům Thyssenova impéria. V tu chvíli se ve své cele Fritz Thyssen jen usmíval a čekal, až bude z vězeňské cely propuštěn a to na základě intervencí holandské královské rodiny a holandské zpravodajské služby.

Ano, jak jsem naznačil, britští a američtí vyšetřovatelé velmi vážně podcenili pana Thyssena. Nicméně velmi dobře věděli, že jim tento člověk lže. Jejich podezření se soustředilo na jeden bankovní ústav. Jmenoval se “Bank voor Handel en Scheepvaart” se sídlem v Rotterdamu.

Vědělo se, že tato banka ještě nedávno před zatčením Thyssena s ním uskutečnila poměrně velké množství finančních i ryze obchodních transakcí. Vědělo se také, že tato banka v dobré vůli k Thyssenovi zapůjčila peníze k tomu, aby se mohlo vytvořit úplně první ředitelství nacistické strany v Mnichově. Jenže vyšetřování, i když bylo vedeno velmi intenzivně, nepřineslo žádná konkrétní průkazná fakta a situace vypadala tak, že zmrzne na nulovém bodě.

Američtí vyšetřovatelé se mimoto nacházeli ve velmi prekérní situaci. Tehdejším šéfem americké zpravodajské služby v poválečném Německu byl Allen Dulles, který byl dříve (jaká to náhoda) právníkem v našem bankovním zařízení v Rotterdamu. V tomto ohledu mu vyšetřovatelé mohli položit celou řadu velmi zajímavých otázek.

Jenže oni nevěděli, že Thyssen byl Dullesův klient a Dulles sám se s tím pochopitelně nikde nechlubil. Vyšetřující tým si nicméně alespoň částečně byl vědom toho, že Allen Dullesův jiným klientem byl baron Kurt Von Schroeder, který byl poručníkem mnoha Thyssenových společností, které však aktuálně spadly pod vlastnictví holandských osob.

Rotterdamská banka byla Dullesovou velmi srdečnou záležitostí a on vynakládal všechny možné prostředky a svůj vliv k tomu, aby tato věc zůstala navždy jen jeho tajemstvím.

Několik desítek let po II. světové válce narazil vyšetřující zpravodajský důstojník Paul Manning, kolega Edwarda R. Murrowa v americkém Národním archívu na Thyssenovi výslechy. Manning v tu dobu zamýšlel napsat knihu o nacistickém praní špinavých peněz a k tomu také nakonec došlo. Manningův rukopis se stal “dýkou vraženou do hrdla Allena Dullese”. Kniha se velmi specifickým způsobem popsala praktiky banky “voor Handel en Scheepvaart” a v té souvislosti nezapomněla ani na Dullese.

Ten samozřejmě velmi rychle reagoval a nic netušící Manninga poslal “na lov divokých hus” pátrat po Martinovi Bormannovi v prostředí Jižní Ameriky. Velmi opatrným a chytrým manévrem tak poslal Manniga “do bažin” i s jeho rukopisem. O několik let později podobným způsobem odeslal do Jižní Ameriky dalšího amerického zpravodajce Ladislase Farago, který se během svého pátrání také přiblížil nebezpečně blízko pravdě o praní špinavých peněz nacistickými pohlaváry. Američtí vyšetřovatelé v podstatě museli být vysláni kamkoliv, jen proboha ne do Holandska.

A tak “holandské spojení” zůstalo neodhaleno až do roku 1994, kdy Attorney John Loftus napsal knihu “The Secret War Against the Jews”, kde mimo jiné naznačuje, že Fritz  Thyssen (a nepřímo i tehdejší nacistická strana) získávala finance od “Hnědých Bratrů Harrimanů” a jejich přidružené organizace “Union Banking Corporation”. Na tomto místě je třeba zmínit, že “Union Bank” byla součástí rodinné holdingové společnosti Bushů stejně tak jako mnoho dalších jiných společností včetně “Holland American Trading Company”. Bylo veřejným tajemstvím, že Bushovi získali celou řadu holandských firem právě, kdy spadla do rukou americké vlády. V roce 1951 Bushovi tak opětovně získávají “Union Banku” a to od “US Alien Property Custodian” a to se všemi výhodami holandské “neutrality”. Lze konstatovat, že Bushovo vlastnictví Holandsko americké investiční společnosti byl chybějícím článkem v dřívějším Mannigově výzkumu, který se týkal spisů ohledně vyšetřování Fritze Thyssena.

V roce 1981 Mannig napsal:

“Thyssenův první krok v “tanci” daňových a valutových podvodů začal na konci třicátých let 20.stol. kdy se snažil zbavit svých podílů v holandské “Hollandische-Amerikanische Investment Corporation”, která byla přičleněna k “Bank voor Handel en Scheepvaart” v Rotterdamu.”

V tomto ohledu Mannig ve své knize bezděčně dokumentuje dva velmi zajímavé body:

1)    Bushova “Union Banka” zřejmě koupila ty samé korporační akcie, které Thyssen prodával jako součást nacistického praní špinavých peněz

2)    Rotterdamská Banka byla v roce 1916 založená otcem Fritze Thyssena, Augustem Thyssenem sr., přičemž ve své podstatě fungování měla velmi daleko od neutrální holandské instituce

Celá řada pasáží ve výše uvedené knize poskytla Williamu Gowenovi potřebné klíče k tomu, aby začal dávat jednotlivé kusy hádanky dohromady. Využil přitom svých osobních zkušeností jako syn diplomata a žurnalisty. William Gowen si zaslouží velmi vysoké ocenění za jeho odhalení týkající se skrytých praktik nacistických průmyslníků, kteří se snažili své finanční prostředky získané nezákonným způsobem ukrýt před spojenci na konci II. světové války.

V roce 1999 cestoval pan Gowen do Evropy, aby se setkal s bývalým členem holandské zpravodajské služby, který byl schopen poskytnout celou řadu velmi důležitých informací o bance v Rotterdamu. Díky výzkumu a pátrání výše uvedených zpravodajců dnes víme mnohé o mechanismu pomoci, kterého nacisté. V následujících řádcích se budu snažit popsat základní prvky tohoto komplotu.

Po I. světové válce byl August Thyssen velmi nepříjemně zaskočen ztrátou svého jmění v důsledku tvrdých podmínek “Versailleské Úmluvy”. Byl pevně rozhodnut, že se toto již nesmí nikdy opakovat. Rozhodl se tedy, že jeden z jeho synů se připojí k nacistům a druhý se bude pohybovat na neutrální půdě.

Tento stav vytvořil situaci, že ať by válku vyhrála kterákoliv strana Thyssenova rodina se svou průmyslovou říší by přežila nedotčená. Fritz Thyssen se přidal k nacistům v roce 1923 a jeho mladší bratr se přiženil do maďarské šlechty a změnil si své jméno na barona Thyssen-Bornemisza.

Baron později přijal jak holandské, tak i maďarské občanství. Na veřejnosti předstíral, jak nenávidí svého bratra nacistu. Jenže se prokázalo, že se vzájemně pravidelně stýkali v soukromí na tajných poradách v Německu, kde koordinovali své operace. Pakliže byl u jednoho z bratrů ohrožen majetek, okamžitě ho předisponoval na svého druhého bratra.

Aby pomohl synům v jejich hře, založil na počátku dvacátých let minulého století August Thyssen tři různé banky. Jednu v Berlíně, banku “voor Handel en Scheepvaart” v Rotterdamu a “Union Banking Corporation” v New Yorku. Aby ochránil své korporační impérium, museli bratři přelévat finance a akcie z jedné banky do druhé. Takže když Fritz Thyssen “prodával” Holland-American Trading Company kvůli daňovým únikům akcie banky koupila “Union Banking Corporation”. Podobným způsobem rodina Bushů “prala” špinavé nacistické peníze přes americkou ocel a další výrobní korporace, které tvořily část tajné Thyssenovi říše.

Když nacisté napadli v květnu roku 1940 Holandsko, začali ve velmi krátké době s vyšetřováním banky „woor Handel en Scheepvaart“ se sídlem V Rotterdamu. Fritz Thyssen byl totiž Hitlerovými nohsledy podezřelý z daňových podvodů a protizákonného vynesení jeho majetku „ven“ z tehdejší „Třetí Říše“. Nacističtí vyšetřovatelé si byli vědomi toho, že Thyssen cítil, že by Hitlerova hospodářská opatření v podstatné míře zředila jeho bohatství v důsledku inflace vyvolané ničivou válkou. Bylo zřejmé, že své zisky pramenící z existence válečného konfliktu se snažil dostat do Holandska. Jenže v Rotterdamské Bance se nepodařilo nalézt žádné záchytné body, kam vlastně peníze ve skutečnosti šly. Nacisté neměli žádné tušení, že všechny důležité dokumenty byly pěkně v tichosti odeslány zpět do banky Fritzova otce Augusta Thyssena do Berlína a to pod přátelským dozorem barona Kurta Von Schroedera. Ano, Thyssenovi se podařil neuvěřitelný kousek. Doslova ekvilibristickým kouskem podvedl samotného Hitlera. Po válce nadešel čas tu samou „skořápkovou hru“ provést s Američany.
Jakmile Berlín padl do rukou Spojenců a Rusů, bylo načase dokumenty odeslat zpět do Rotterdamu, aby banka na „neutrální“ půdě mohla prokázat vlastnická práva pod „přátelským“ dohledem Allena Dullese, který jako tehdejší šéf „OSS“ (předchůdce pozdější CIA) velmi dobře věděl o nacistickém vyšetřování rodiny Thyssenů. Jenže pro Fritze Thyssena vše nešlo zase až tak hladce jak si představoval. Během II. světové války byla berlínská banka Augusta Thyssena několikrát bombardována a potřebné dokumenty byly pohřebeny v podzemním sklepením pod tunami suti a drti. A tak přišla na pořad dne otázka: „Co s tím?“

Z materiálů zpravodajce Gowena víme, že princ Bernhard osobně řídil jednotku holandských zpravodajců, kteří se několik týdnů hrabali v tunách suti, aby nakonec po několika týdnech rodině Thyssenů diskreditující dokumenty konečně našly a ještě v roce 1945 je vrátili do banky v Rotterdamu.

Této epizodě se věnuji podrobně, abyste si dostatečně zřetelně zcela absurdní, až neuvěřitelný fakt. Skupina důstojníků zpravodajské služby hledá osobní dokumenty nějakého bankéře a průmyslníka (ve skutečnosti zloděje a podvodníka) s vědomím toho, že jde v podstatě o předmět doličný, prokazující zločinnou činnost rodiny Thyssenů, aby po nalezení těchto dokumentů místo obvinění, tyto obratem doručili do jejich druhého soukromého bankovního ústavu v Holandsku. A vše je v pořádku a nic se neděje. Holandští zpravodajci pracující takto pro soukromou osobu si vymysleli velmi originální odůvodnění své akce. Nacisté prý ukradli korunovační klenoty manželce prince Bernhardta, princezně Julianě. Rusové (kteří měli v držení tu část Berlína, kde se Thyssenova banka nacházela), dali k prohrabování se v sutinách souhlas. „Operace Juliana“ byl neuvěřitelným holandským podvodem provedeným na spojeneckých vojskách, která pátrala po indiciích prokazující Thyssenovi podvody.

Po roce 1945 jeden z vysokých holandských manažerů rotterdamské banky pokračoval v pátrání po usvědčujících dokumentech, aby nakonec skutečně zjistil, že celou tu dobu seděl na obrovském skrytém nacistickém finančním pokladu. V roce 1947 začal tento manažer Thyssena vydírat s tím, že vše oznámí holandským úřadům. Jenže když zjistil, že mu jde o život, jelikož se zapletl do velmi vysoké hry, uprchl do New Yorku. Zde, jak sami asi chápete, velmi naivně zamýšlel celou záležitost probrat s ředitelem bankovní korporace, do které rotterdamská banka patřila, panem Prescotte Bushem. Gowenův holandský zpravodajský zdroj přímo uvedl, že manažer zcela vážně zamýšlel Prescottu Bushovi „odhalit“ pravdu o tajemství pana Fritze Thyssena v návaznosti na existenci nacistického majetku v rotterdamské bance.

Co myslíte. Jak to asi dopadlo? No, jak jinak? Tradičně.

Tělo našeho naivního manažera bylo nalezeno v ulicích New Yorku o dva týdny později.

Podobně dopadl poměrně nedávno v roce 1996 holandský novinář Eddy Roever, který v Londýně pátral po skrytých vazbách mezi rodinou Bushů a Margaret Thatcherovou v návaznosti na problematiku, kterou tu probíráme. Roevenovo tělo bylo nalezeno o dva dny později. Jak správně Gowen poznamenává, je jen těžko uvěřit, že by oba dva lidé shodně těsně po té co se snažili odkrýt pravdu, zemřeli na infarkt.

Bohužeů Gowen a ani jeho holandský zdroj nevěděli o existenci podpůrných důkazů, které se nacházely v „Custodian archivech“ a „OMGUS archivu“. Tyto dva nezávislé zdroje důležitých informací potvrzují fakta, která prezentoval holandský zdroj zpravodajce Gowena. První archiválie potvrzuje, že do korporace „Union Banky“ v New Yorku, patřila i rotterdamská banka. Druhá archiválie potvrzuje, že rotterdamská banka byla skutečně vlastněna rodinou Thyssenů.

Nedivme se tedy, že Allen Dulles poslal Paula Manninga na „lov divokých hus“ do Jižní Ameriky. Byl totiž velmi blízko odhalení nezvratné skutečnosti, že banka Bushovi rodiny v New Yorku byla v utajení vlastněna nacisty a to před II. světovou válkou, v jejím průběhu a po ní. Jednou je vlastnictví „Union Banking Corporation“ prokázáno, což poukazuje na zcela jasný případ zrady v režii nejen Allena Dullese, ale i Bushovi rodiny vzhledem k jejich zřejmé pomoci nepříteli během II, světové války.

Prvním klíčovým faktem, který je jasně ověřený a mohl by posloužit v jakémkoliv případném trestním řízení, je fakt, že Thyssenova rodina tajně vlastnila Bushovu banku. Mimo Gowenova zdroje a analogicky shodné části archiválií uložených na dvou místech v USA, pak existuje ještě třetí faktum, které pochází přímo z rodiny samotných Thyssonových. V roce 1979 představil baron Thyssen-Bornemisza (synovec Fritze Thyssena) psanou historii své rodiny o kterou se podělil se svým nejvyšším vedením. Kopii této třicetistránkové studie pod názvem „Historie Thyssenovi rodiny a jejich aktivity“ poskytl Gowenovi jeho holandský zdroj. V tomto materiálu se nachází i toto sdělení:

„Na počátku II. světové války se banka „voor Handel en Scheepvaart“ se stala součásti holdingu otcovi holandské firmy, přičemž jejím jediným podílníkem maďarský občan. Již před rokem 1929 vlastnila podíly banka Augusta Thyssena, a také americké dceřiné firmy a také americká „Union Banking Corporation“. Podíly všech poboček se v roce 1945 nacházely v bance Augusta Thyssena, která se nacházela ve východním sektoru Berlína. Na poslední chvíli se je však podařilo přenést na západ.“

 

 

 

Zdroj: Matrix 2001

Napsat komentář

© 2018 KnihyA