KnihyA

Přeji vám, abyste našli v životě vše, co hledáte. S láskou a úctou Jiří Buráň

21.srpen.1968 – nebylo to celé jinak ?

21. srpna si každoročně připomínáme invazi Ruských tanků do ČSSR. Sovětská armáda zničila naděje Pražského jara. Otázkou je, zda celý proces uvolnění ČSSR a populárních změn nebyl náhodou jen chytrou hrou Moskevského vedení.

Jsou známa obvyklá novodobá, obecně uznávaná fakta o procesu uvolnění poměrů v ČSSR koncem šedesátých let a počátcích obrození Pražského jara. To, co bylo známo dvě desítky let jen z doslechu za dob hluboké normalizační totality, přinášejí poslední dvě dekády svobodná média jako ucelený příběh toho, co předcházelo pražskému jaru 1968 a jeho násilnému konci, vstupem Ruských okupantů spolu s dalšími armádami Varšavské smlouvy.

Je zjevné, že tento proces začal sám, díky všeobecnému uvolnění poměrů už v letech 1960-1961. Byl ale pozdější vývoj, zejména v druhé polovině desetiletí, opravdu přirozeným ozdravým procesem naší společnosti, či jen dobře připraveným a kontrolovaným plánem Moskevských stratégů. Plánem převzetí plné vojenské  kontroly nad naším územím.

K čemu by to sovětům bylo ?

První otázkou je, nač by Sovětský svaz potřeboval vyšší kontrolu, než měl. Jaltská konference, Teherán 1943 a zčásti i Postupimské dohody z Československa udělaly v podstatě Ruské teritoriální území a západ tyto dohody i po skoro dvou desetiletích dodržoval. Ostatně důkazem toho je, že Američané, ač měli zprávy o tancích již před 19 srpnem, nic nepodnikli. Prostě dodržovali poválečné smlouvy.

Sověti si nás v padesátých letech zotročili násilnou cestou, měli zde silný vliv a bylo jasné, že jej neztratí ani v příštích 15 letech.
Přesto je zarážející určitá benevolentnost sovětského vedení vůči tomu, co se  dělo v Praze a nevšímavost k rozjíždějícím se společenským změnám. I kdyby v Kremlu nečetli noviny, určitě jim nové okolnosti musela hlásit sovětská rozvědka nebo Pražská ambasáda SSSR. A poslední, z čeho můžeme podezírat Sověty je hloupost. Hloupí nikdy nebyli.

Je však možné, že v Moskvě chtěli, aby se u nás změny rozjely ? Toto vysvětlení se zdá zpočátku odvážné, ale jen do chvíle než si uvědomíme, že by tomu mohlo být proto, aby bylo možno odůvodnit právě vstup vojsk Varšavského paktu, dle logiky:

“Utrhli jste se ze řetězu soudruzi – je nás tu potřeba”

Jen jedna podstatná část této teorie je nedokonalá. Proč by po úspěšném vojenském zásahu a potlačení našeho obrodného procesu, v druhé polovině roku 1968, zůstávali okupanti v tak hojném počtu. Proč hlavní části jednotek nejenže neodtáhly zpět do SSSR, ale počty okupantů a techniky se v následujících letech naopak navyšovaly. Stejně tak, jako Sovětské investice do místních základen, jako byly Milovice, Hradčany, Plzeň a podobně.
Není snad možné, že sověti podporovali vznik dostatečně velké záminky pro zbudování široké předsunuté vojenské báze na našem území ?  Proč si poté ale tuto nutnost neuvědomili už v roce 1948, ale až o 20 let později.

Jakkoli je to neuvěřitelné, za vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, nejspíš nebyla naše údajná neposlušnost jako člena Varšavské smlouvy.

Důvodem byly jaderné zbraně.

Jak je to možné ? V roce 1968 jsme významnější jaderný arzenál přeci neměli.

S touto teorií jsem se v posledních 10 letech setkal několikrát v Rusku i na území starých spolkových zemí SRN. Pro toho, kdo dlouhodobě sleduje mezinárodní dění, zná historii a souvislosti, jsou tyto málo známé detaily očividné. Oficiální novodobá teorie o vzniku Pražského jara, je jednou z posledních možností toho, jak tomu tehdy skutečně bylo… Představitelům disentu, později činným v naší, již svobodné politice, se samozřejmě nemusí líbit, pokud se na veřejnost dostanou nezkreslená fakta o tom, že si s námi a našimi nadějemi na svobodu, ve skutečnosti Ruští plánovači jen pohrávali jako kočka s myší..
Je očividné, jak může znít pravivě i právě tato mnoha fakty podložená úvaha o tom, že naši obrodní politici se nejspíš jen stali mistry světa ve skoku na špek. Ještě horší by ovšem bylo, kdyby o těchto věcech věděli a ignorovali tehdy, jim známá fakta…

Tyto souvislosti je ale třeba vidět v dlouhodobém historickém kontextu.

Počátkem šedesátých let počala vláda USA plánovat rozmístnění především taktických jaderných zbraní středního a dlouhého doletu v západní evropě v tzv. “kontaktním území”. Země Beneluxu se pro tyto plány jevily politicky nevhodné, Rakousko bylo také neutrální a nejlepší možností se jevilo Německo, tehdy ještě víceméně pevně v amerických rukou, jež sousedilo v územím ČSSR, tedy první východní zemí stojící v cestě.
Tehdejší spolkové vládě a jejímu kancléři se plány na jaderné zbraně na vlastním území nezamlouvaly, ale USA vyjednávaly ofenzivně a v r. 1962 počaly vlastní přípravy. Mezi léty 1961 až 1965, byla zbudována jaderná sila na několika základnách dříve v poli působnosti Bundeswehru a tato fakta se dnes dají najít i jen na Wikipedii, když máme trochu času.
Bylo nadmíru logické, aby se v případě intenzivního vojenského konfliktu na evropském území stalo bojištěm pomezí ČSSR – NSR.

Rovnováha byla vychýlena v neprospěch Moskvy. Na území tehdejší ČSSR bylo od roku 1962 vybudováno poměrně akceschopné Raketové Vosko ČSSR, ale byli to právě Sověti, kdo disponoval jadernou municí a prostředky ve velkém rozsahu. Mohli nám je Sověti jentak dát ?

Nutně museli začít pociťovat potřebu na přiměřenou odpověď a zajištění účinné obrany na vlastní straně východního bloku. Vzhledem k tomu, že tamní věda a průmysl disponovaly v šedesátých létech jadernými zbrojními technologiemi na srovnatelné úrovni, nešlo o to, že by byli pozadu ve zbrojení. Sovětské zpoždění bylo pouze geopolitické.

Pro člověka neznalého sovětských poměrů se nabízí otázka, proč tedy nevybudovali jaderná sila na západní části našeho území spolu s námi, jako členy Varšavské smlouvy. Důvody se dají najít jak v naší historii, tak i v té sovětské. Historická zkušenost s kapitulací našich politiků před, v té době spíše ještě ukřičeným nežli silným předmnichovským Německem dávala pochopitelně tušit, že ani naší novodobé komunistické reprezentaci nepůjde svěřit jaderné zbraně bez rizika, že by se v případě rychlé vojenské akce neocitly v rukou západních spojenců.
Memento nestatečného prezidenta Beneše, této, pro náš národ neštastné politické osobnosti, se nad naší historií vznášelo v té době již přes tři desetiletí. Byl to ostatně Beneš, povahou typický čech, kdo v naší zemi pustil k moci nejdříve nacisty a poté o desetiletí později i komunisty.
Mírumilovnému národu s holubičí povahou, nelze svěřit jaderné zbraně.

Druhou část důvodů lze spatřovat v dlouhodobém systému velení Sovětské armády. Nebylo zvykem, aby složky velení měly takovou důvěru, aby jednotliví velitelé rozhodovali o významných akcích samostatně. Byl to také jeden z důvodů, proč ani u největších Sovětských ponorek nebylo dlouhá desetiletí uvažováno o přítomnosti jaderných nosičů na palubě. Nejen z důvodů možné dezerce na západ, ale i z důvodu kolektivního rozhodování jež bylo u nich doma tak typické, nebylo v Sovětské armádě možné, aby velitel, byť i té největší ponorky, dostal do svých rukou jadernou bombu.

Jednoduchou bilancí Sovětského politického a vojenského vedení, nutně muselo být zřízení vlastního rozsáhlého vojenského kontingentu na předsunutém kontaktním území tehdejší ČSSR a jeho vojenské ovládnutí. Po roce 1960 se ale nedalo počítat s tím, že by se obyvatelé tehdejší ČSSR nějakou cestou nebránili a s nimi i jejich nové, obrodné politické vedení.
Bylo tedy třeba ovládnout naše území silou.
Později se tomu říkalo “Osvobodit nás”.

Kde ale vzít záminku ?

Právě mlčenlivost a někdy i blahosklonné přikyvování sovětských zástupců, mohly být za současné mezinárodně politické situace, za existence nově vznikajících jaderných sil v Německu, varovným signálem našim politikům, že k takovémuto převzetí moci nad naším územím dojde. Nejvýznamnějším, byť veřejnosti skrytým signálem bylo i to, že aktivita sovětské špionáže na našem území se v závěru roku 1967 začala významně zvyšovat až dospěla k úrovni, která nastává pouze těsně před plánovanou vojenskou agresí. Není možné, aby Pražskému novému politickému vedení tyto okolnosti unikly.

Hlavní otázkou bylo nyní to, co ví veřejnost a co ví ve skutečnosti vedení našeho státu…

Vojenská komise obrany ČSSR hodnotila v tehdejším Operačním plánu ze dne 15. prosince 1960 situaci na straně za naší hranicí následovně:

Z prostředků atomového napadení, je ve složení pozemních sil 43 samostatných útvarů a 10 divizí, s celkovým počtem 282 hlavní a odpalovacích zařízení (OZ). Z toho jsou 2 skupiny balistických řízených střel REDSTONE, 2 pluky a 6 oddílů řízených střel CORPORAL, 2 oddíly LACROSSE, 1 oddíl řízených střel SE 4200, 12 oddílů raket HONEST JOHN, 6 oddílů kanonů 280 mm, 12 oddílů houfnic 203,2 mm a 5 divizních baterií raket HONEST JOHN a 5 baterií houfnic 203,2 mm. V složení vojenských vzdušných sil je 1 křídlo a 1 skupina taktických řízených střel s celkovým počtem 480 střel TM-61 a TN-76“.

„Ze strategických prostředků vzdušného napadení je na středoevropském válčišti kromě 250 středních bombardovacích letounů dvacet letek balistických řízených střel středního dosahu (SM 75 THOR), s celkovým počtem 60 odpalovacích zařízení.“

2) Hodnocení výstavby jaderných prostředků u západoněmecké armády:
„Rozhodující úloha je v plánu výstavby přikládána zbraním hromadného ničení – „ZHN“, z nichž má být do roku 1963 postaveno 19 oddílů a 2 skupiny s celkovým počtem 240 odpalovacích zařízení a 72 hlavní. Z toho 12 OZ HONEST JOHN, asi 72 MATADOR-MACE, 144 NIKE, 12 SERGEANT a 72 hlavní houfnic 203,2mm.“
(konec citátu)

Rozsah příprav NATO na případné střetnutí nad naším územím a počet objektů ohrožených na našem území jadernými zbraněmi si Vojenská komise uvědomovala, jak dokládá následující citát.

3) K množství prostředků jaderného napadení NATO a plánovaným cílům na území ČSSR:

„S přihlédnutím k rozboru objektů, které mohou být cílem atomového napadení, lze předpokládat, že na území ČSSR by při prvním úderu bylo napadeno 40-45 objektů za použití 63 až 75 atomových pum a náloží s účinností od 10 KT (kilotun) do 5 MT (megatun), (z toho 21 úderů na letiště, 30-40 na vojska v posádkách, 8 na sklady PHM (pohonných hmot) a munice a 4 až 6 na politickosprávní centra).“

„Lze předpokládat, že do D+5 (do 5 dní – pozn J.Z.) by útočník mohl na cíle v ČSSR provést dalších 200 až 250 úderů atomovými pumami a náložemi o účinnosti od 2 KT do 5 MT“.

Budování našeho Raketového vojska po r.1962 běželo, avšak základním, v té době odborníky respektovaným problémem bylo to, že v případě začátku konfliktu by k nám většina jaderné munice byla přesouvána ze skladů v Ukrajinské SSR leteckou cestou. zpoždění 5-8 hodin je v případě jaderného konfliktu, byť lokálního, faktorem, jež prohrává bitvu. Praktická schopnost uvést naše Raketové Vojsko do plné jaderné bojeschopnosti byla v tomto případě na úrovni 24 hodin a více po zahájení jaderného bombardování.

Sovětům muselo být jasné, že takhle se prohrává válka.

Zvlášť, pokud by byla pravdivá informace, že z celkového počtu 6,500 jaderných bomb jimiž disponovaly USA a Velká Británie, se jich 4,500 nacházelo na území tehdejí NSR. A tehdejší Německá vláda nebyla díky poválečným smlouvám v pozici, kdy by mohla tento stav nějak významně ovlivnit.

Již v první polovině šedesátých let se plánovalo rozšíření objektů Turnov a  Hvězdov, kde Sověti plánovali jaderné prostředky. Ostatně pozdější sklady JAVOR 51-53 plánované právě jako uložiště jaderné munice, měly být později v přímé podřízenosti 12. Hlavní správy Ministerstva obrany SSSR. Sověti již v té době měli ukončen vývoj dalekonosných kanonů pro dělostřeleckou jadernou munici sovětského systému 2S7 Pion ráže 203 mm. Těmito kanony určenými k lokálnímu jadernému konfliktu, s dostřelem 35-47 km již disponovali v dostatečném počtu. Ostatně jediným rozdílem mezi Sovětskými plány a realitou po r.1968 bylo to, že v citovaných jaderných skladech pracovala sovětská obsluha bez původně plánovaného utajení a pod vlajkou Sovětské armády v jejích uniformách. Jen podzemní sila, jako tomu bylo například v Litevské SSR, se na našem území nikdy neplánovala. Namísto nich, zde byly pojízdné dalekonosné prostředky zaskladněné v skladech stavebně řešených jako protažený český vzor ÚL (Úkryt Letounu).
Po Pražském jaru Sověti přeskupili na Československé předsunuté posty jež získali, velké počty jaderných prostředků i pojízdných nosičů a měli nad nimi plnou kontrolu.

Po listopadu 1989 vyšlo například najevo, že jen dělostřelecké munice 203 mm o váze projektilu 110 kg, zde bylo v držení Sovětské armády 1700 kusů. Toto číslo bylo zpochybňováno. Pokud ale vezmeme v úvahu počty na území tehdejší NSR i fakt, že v rukách ČSLA mělo v roce 1990 zůstat celkem 546 našich vlastních jaderných bomb, zdá se tento údaj pravděpodobný.

Pokud je tedy pravdou, že do tehdejšího, vůči SSSR již ne vždy zcela loajálního regionu chtěla a musela Sovětská armáda předsunout tak rozsáhlý jaderný kontingent a udržet nad ním vojenskou kontrolu, nabízí se velmi pravděpodobné vysvětlení, že Československý obrodný proces šedesátých let,  byl nejlepší možnou záminkou k převzetí kontroly nad naším územím.

Vedoucí politici Pražského jara 1968 možnost pochopit tuto hru ale nejspíš propásli. Rozhodně to poté nikdy a to ani po roce 1989 nikdo z nich nepřiznal. Nejen politické, ale i osobní chyby se přiznávají těžko.
Odborníci se v minulosti vícekrát přeli o vlastní význam jednání krátce před invazí, jež se konalo v pohraniční Čierné nad Tisou. Zůčastnilo jej k překvapení milionů obyvatel východního bloku celé Moskevské ústřední vedení a zástupci šesti socialistických států. Avšak těžko říci, zda nemělo spíš proklamativní charakter a účel sjednotit ostatní státy proti nám. Tehdy učiněné závěrečné komuniké zásadní změny do celé situace nepřineslo. Sám fakt, že ale česká strana poté na domácí půdě potvrdila Lednový program KSČ dává tušit, že sověti s  Brežněvem v čele, na tomto jednání ani příliš neusilovali o jeho změnu.
Podivné, když uvážíme, že právě nový programový dokument přijatý na sjezdu KSČ v lednu 1968, byl tím, co Sovětům vadilo nejvíc. Zejména v normalizačních dobách to poté dávali často najevo.

Pročpak tomu tak bylo ?

Podstatné dohody o budoucím dlouhodobém pobytu SA byly totiž činěny až později na Moskevských rozhovorech, v situaci,kdy již bylo naše území obsazeno tanky a armádou, a bylo/de facto/ dobojováno.
Sám fakt, že byly z povinnosti do útoku zapojeny i armády ostatních států Varšavské smlouvy, lze již chápat pouze tak, že sověti spoléhali na princip kolektivní viny a nedalo se jim později vyčítat, že šlo výlučně o jejich vojenskou agresi.

Oficiální čísla se rozcházejí a všeobecně je uznáváno Sovětské působení na  území ČSSR v následujícím rozsahu.

Délka pobytu kontingentu SA  – 22 let.

Počet vojáků SA na území ČR – v průměru 110 tisíc.

Počet JZ středního a dlouhého doletu 90 – 120 (prameny se rozcházejí)

Počet neřízených JZ  – 1700 (Jaderné dělostřelecké střely s krátkým doletem).

Ekologické škody po odchodu vojsk SA. – 18.5 mld. kč. (údaj k r. 1995)

Je obtížné přiznat si, že by proces uvolňování společenských poměrů v tehdejší ČSSR mohl být výsledkem promyšleného sovětského plánu na přípravu podmínek, pro převzetí vojenské kontroly našeho území Sovětskou armádou.
Sověti nám nedůvěřovali natolik, aby nám v šedesátých létech dali klíče od těchto strašných zbraní

Pochopení, že naše naděje v lepší budoucnost byly možná vyvolány ale později zcela jistě zneužity, aniž jsme si to uvědomovali, je bolestivé.
To, že naši posametoví politici tuto skličující pravdu doposud nikdy neventilovali, neznamená, že bychom se s ní pomalu neměli naučit žít.
Jakkoli je tato pravda bolestná, je lepší, když se s ní smíříme.

Jan Zíma

Post Sripum autora:

Tento článek si mnoha údajích nemůže a ani nenárokuje právo na naprostou historickou přesnost. Jenže právě fakt, že se soustředíme na detaily může způsobit situaci,  kdy zapomeneme vnímat celek. Tato úvaha je jednou, velmi pravděpodobou verzí toho, jak to s Pražským jarem 1968 vlastně bylo.

Sověti potřebovali naše území. A je naprosto jisté, že na něm plánovali jaderné bojiště.

zdroj:http://janzima.blog.idnes.cz/c/205271/21srpen1968-nebylo-to-cele-jinak.html

Napsat komentář

© 2017 KnihyA