Trochu hodně falešná hra “ovčana” Havla…

Pavel Letko: Václava Havla jsem znal ze samizdatu a z Originálního videojournalu. Působil na mě jako ostýchavý a plachý člověk, který přemýšlí a hovoří pro většinu lidí o věcech zcela nepraktických. Ovšem mohl jsem se s ním shodnout v jedné velmi důležité a pro mě tehdy zásadní věci.

Volal jsem na různých shromážděních kropených policií vodními děly to, co jsem cítil, že volá i on: „svobodu!“ Obdivoval jsem jej také za odvahu a životní postoj člověka, který se raději živí tou nejpodřadnější prací jako je mytí oken, práce v kotelně, zametání apod. jenom proto, aby mohl psát a říkat co jej napadne a nenechat se umlčet cenzurou, autocenzurou či vězením. Pokud jde o náplň toho co psal, viděl jsem někdy v roce 1988 hru Pokoušení, a i když jsem se na ní těšil a zhlédl jí na videu několikrát, při nejlepší vůli jsem v ní nenašel nic co by stálo za to. Naopak se mi líbila zásadovost s níž se postavil i za „pochybná“ individua jako byli Plastic People a nestrannost s níž by rušil vojenské pakty ať už se se jednalo o Varšavskou smlouvu nebo NATO.

Považoval jsem jej prostě za čestného člověka až do rozhovoru v samizdatovém „Sportu“. Tam mě zasáhlo jeho pohrdavé vyjádření k těm co volají na ulici „ať žije Havel“. Havel se totiž v té době rozhodl volat po kulatých stolech. V zájmu moci a politické taktiky odhodil „ty jež vůbec nezná a oni neznají jeho“ a vyslovil se pro zákulisní jednání s komunisty. No, možná jsem to jen špatně pochopil.

Přišel listopad 1989 a slyšel jsem Václava Havla hovořícího z balkónu na Václavském náměstí. Už nehovořil plaše, ale naopak jako by bubnoval na buben. V jednom z těchto projevů řekl: „právě mi můj přítel Michael Kocáb vnukl myšlenku, která mě do této doby vůbec nenapadla, že bych mohl kandidovat na prezidenta Československa“. Jeho nenapadla, ale já jsem už několik dní předem viděl u nás v hospodě placky s nápisem Havel for president. A tak jsem podezříval Havla ze lži. No, možná jsem to jen špatně pochopil.

Po svém zvolení prezidentem přivítal Jásira Arafata. To mě naštvalo, protože jsem Arafata považoval za teroristu a říkal jsem si: „buď Havel myslí vážně to co říká, že budeme mostem mezi Západem a Východem a že on bude režírovat mír na Blízkém východě – a je tedy megalomanem a trpí mesiánským komplexem nebo to vážně nemyslí a funguje na přání či příkazy podle zájmů nějaké jiné moci“. Pamatoval jsem si návštěvu šáha, postavy, která nemohla být komunistické myšlence snad protivnější, a přesto odjíždějící od Gustáva Husáka s Bílým lvem. A kdo mohl být protivnější humanistovi Havlovi než terorista Arafat? No, možná jsem to jen špatně pochopil.

Najednou nebylo nutné rušit NATO a omezovat československé zbrojovky, ale naopak bylo nutné stavět radar v Brdech pro nový typ zbrojního systému – a kdo nestaví není Čech ale čecháček, který Havlovi tak nějak vždycky vadil. Správně se také odvážně zastával lidí zabíjených ruskou armádou v Čečensku. Pochopil, že být zabit americkou bombou v Iráku, Afghánistánu či Bělehradě je mnohem výhodnější a celkově lidštější než ruskou. No, možná jsem to jen špatně pochopil.

Nakonec však přichází očištění. Za peníze miliardářového přítele a České televize debutuje jako režisér filmem Odcházení. Tento film považuji za jeden z nejlepších filmů posledních čtyřiceti let. A to i díky základnímu sdělení: svým životem si z nás Václav Havel tak trochu vystřelil.

Zdroj: http://news.e-republika.cz/blogpost339-Vaclav-Havel-a-ja

Václav Havel – zednář. Aneb je to nějaké divné s tou láskou a pravdou…

Kapitola z knihy Johannese Rothkranze Maastrichtská dohoda, konečné řešení pro Evropu. Vydalo: PRO FIDE CATHOLICA

Z německého originálu Johannes Rothkranz, Vertrag von Maastricht – Endlösung für Europa, Verlag A. Schmid, Durach 1993 přeložil © Jaroslav Voříšek 1996

5. Václav Havel

O internacionálních pletichách synagogy a lóží nejlépe informovaný československý časopis „Týdeník Politika“ uvedl v jednom ze svých čísel r. 1992, že Sion potají designoval československého prezidenta Václava Havla do možné budoucí funkce prezidenta maastrichtské Evropy. Co by snad mimo Československo mohlo na první pohled vypadat jako nějaká nacionální vychloubačnost, naopak vůbec nepřekvapuje znalce mezinárodní scény. Po desetiletí byl spisovatel a „disident“ Václav Havel v celém světě systematicky stylizován do role vznešeného symbolu, postavy zasloužilé o „demokracii“, dodržování „lidských práv“ a představitele intelektuálního odboje ve východním bloku. Ze samotných současných československých pramenů je zcela jasně zřejmé, že masovými médii svého času úspěšně vytvořená glorifikace prominentního signatáře legendární „Charty 77“ (pro znalce lóžové symboliky: 77 = 7 x 11) nebyla ničím jiným, než podlou dezinformační kampaní. Hnutí „Charty 77“ bylo ovšem vytvořeno samotnou komunistickou juntou, jak dokazuje skvěle informovaný (skutečný!) český disident a publicista Miroslav Dolejší: „Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zvláště pro soukromou potřebu jejích vůdců shromažďoval v Nadaci Charty ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmana, František Janouch.

http://www.knihya.cz/10007/analyza-17-listopadu-a-zmen-ve-vychodni-evrope-v-roce-1989-cast-i

Tyto prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B’nai B’rith, Masarykovy nadace při Masarykově muzeu v Izraeli, od židovských odborových svazů zvláště v USA, ve Švédsku a pod.“87 „Charta 77“ se svým židovským financiérům opravdu vyplatila, jak nás informuje tentokrát Rudolf Ströbinger v kontrolovaném domácím tisku. Tlachá totiž o jakémsi „oficiálně vládním antisemitismu“ v komunistickém poválečném Československu, ačkoli si třeba nejen u Traiana Romanesca můžeme přečíst, že už dávno před potlačením „Pražského jara“ 1968 kryptohebrejem Brežněvem vládla v této nešťastné zemi židovská klika: „Gottwald, Slánský (Salzman), Clementis, Reicin, David, atd!“88 – Navzdory tomu dobře placení pseudodisidenti kvíleli podle sionisticko – komunistického scénáře u zdi nářků: „Jenom několik málo českých a slovenských intelektuálů a především hnutí za občanská práva ‚Charta 77’ protestovalo proti státem trpěnému antisemitismu. V dokumentu ‚Tragédie Židů v poválečném Československu’ upozorňovala ‚Charta 77’ na tento jev“89 – věrna pořád ještě na hlupáky zabírající metodě: „Chyťte zloděje!“

Bez ohledu na tyto detaily z pozadí věci musí být každému přinejmenším nápadný způsob, jakým byl okamžitě po „obratu“ v roce 1989 Václav Havel vytažen z propadliště a dosazen do nejvyššího státního úřadu, i jak mu internacionálka zajišťovala udílení všemožných poct a udržovala jej v ohnisku neustálé pozornosti světových sdělovacích médií. Jeho volba československým prezidentem po „demokratickém zvratu“ 1989 fatálně upomíná na volbu disidenta z nacistické éry, Konráda Adenauera, po rovněž „demokratickém obratu“ v roce 1945!

Šťastnou shodou okolností vlastním v precizním německém překladu zprávy a dokumenty z Československa, které zde v Německu nejsou prakticky vůbec známé, a z nichž budu také v tomto oddílu knihy vydatně čerpat. Přesto bych rád začal zajímavou poznámkou tiskového orgánu „Alpina“ č. 4/1990 stejnojmenné švýcarské velkolóže: „Východní Evropa je na nejlepší cestě svrhnout jho státního socialismu, jímž byla po mnoho let srážena k zemi. Logický důsledek tohoto vývoje: zednářstvo znovu obnoví svou sílu a moc.“90 – Toto sebevědomé tvrzení potvrzuje událost, která se stala v hlavním slovenském městě Bratislavě – přirozeně bez povšimnutí ze strany kontrolovaného tisku. Informovaly o ní pouze dva malé opoziční listy v zemi: „12. chešvanu 5752 v Bratislavě znovu založili zednářskou lóži B’nai B’rith [Synové smlouvy] na Slovensku, která si zvolila název ‚Tolerancia’.

Lóži instaloval prezident evropského distriktu Maurice Honigbaum z Francie spolu s ředitelem distriktu XIX, prof. dr. Ehrlichem, přítomni byli dále zástupci distriktu Velké Británie, prezidenti z Vídně a Budapešti, stejně jako desítky přátel a hostí. Za slovenskou veřejnost přišel pozdravit shromážděné předseda SNR F. Mikloško a téměř celá vláda v čele s předsedou J. Čarnogurským, dále primátor Bratislavy, diplomatický sbor, mnozí veřejní činitelé a pozdravy poslali i biskupové. Projevy přednesli Honigbaum, Ehrlich, Mikloško a prezident bratislavské expozitury B’nai B’rith, P. Traubner. Ani oficiální média, ani stranický tisk KDH [Kresťanskodemokratické hnutie] o události neinformovaly.“

Doplňme si nyní tyto důvěrné informace o obecné situaci také několika poučnými údaji o osobě bývalého „disidenta“ a „obhájce lidských práv“ Václava Havla: „‚Konec komunismu a začátek demokracie’ byl oficiálně vyhlášen koncem listopadu při vrcholících studentských demonstracích. Ale nikoli studenti sametové revoluce, nýbrž komunisté sami odstranili starou gardu stranických vůdců a vzdali se většiny v kabinetě. Stalinistický prezident Gustáv Husák byl nahrazen Václavem Havlem. Havel, spisovatel a mluvčí Charty 77 vyšel z nově zformované ‚skupiny demokratické opozice’, nazvané ‚Občanské fórum’, známé tím – jak informují američtí pozorovatelé – že je především ve svých špičkách dokonale podstaveno tajnou policií. Během všech let, kdy byl Havel veřejností považován za odsouzeného, mu komunisté dovolili shromažďovat v zahraničí honoráře za své divadelní hry a kupovat si za ně luxusní zboží, – mj. také automobil Mercedes – což v komunistických zemích bylo jinak možné jenom prominentům režimu.“

Ještě mnohem přesnější a důkladnější informace o podivné prehistorii tohoto „disidenta na státní útraty“ přináší jeden anonymní spis,93 který koloval po Československu počátkem roku 1991. Stojí v něm doslova: „V březnu 1989 se v pražských soukromých bytech pouštěla videokazeta s Havlovou hrou ‚Asanace’, natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci hry byl připojen asi osmiminutový snímkový přehled autorova života. Na jednom záběru je Václav Havel se všemi rituálními symboly zednářů korunován králem. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže ‚Bohemia’. Otec stavěl své objekty výhradně pro židovské investory (např. obchodní domy Brouk a Babka, ASO, Barrandovské terasy, palác Lucerna a pod.) a výhradně pro židovské majitele.

Strýc V. Havla vlastnil s židovskou kapitálovou účastí filmové ateliéry Barrandov. Oba financovali sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu. PEN-klub je světová židovsko-zednářská organizace, sdružující úspěšné spisovatele a vydavatele. Byl založen roku 1921 v Londýně a jeho činnost byla u nás v dobách stalinského režimu zakázána. Po jeho obnovení v prosinci 1989 byl Václav Havel zvolen čestným předsedou. Rotary-klub je obdobou PENklubu a sdružuje úspěšné podnikatele, finančníky a průmyslníky. Před nedávnem Havel obdržel mezinárodní cenu Rotary.

Václav Havel byl zasvěcen do zednářství r. 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Milerem,94 prezidentem světového PEN-klubu, Židem a bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem. Havlovi se dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického ritu (Ritual of Knight Kadosh) z roku 1879. Krátce po svém zvolení navštívil Havel Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský ‚Kurier’ přinesl Havlův snímek, na němž se židovskými modlicími řemínky kolem hlavy, opřen o Zeď nářků, mumlá hebrejské modlitby a skládá přísahu. Havel navštívil také Masarykovo muzeum, které Židé postavili v Izraeli na památku svého velkého příznivce a spolupracovníka (T. G. Masaryk byl zednář 18. stupně podle francouzského ritu Chevalier-Rose-Croix, zkr. rozenkrucián). Židé a jejich propagační aparát prohlásili Václava Havla za pokračovatele a následníka T. G. Masaryka, čímž byla symbolicky stvrzena úloha Československa v evropské politice, navazující na jeho poslání z roku 1918. Byla zaregistrována zpráva, že Havel byl během své návštěvy v Izraeli predestinován pro případnou funkci prvního prezidenta sjednocené Evropy v roce 2000.“

Nejen tedy podle „Týdeníku Politika“, ale i podle tohoto pramene jsou ze strany samozvaných pořadatelů světa před Havlem v dohledu ještě veliké věci. Vysvětluje to také, proč právě on a proč teprve po roce 2000 má Havel usednout do křesla Panevropy: tak dlouho to ještě může trvat, než hospodářsky zruinované státy komunistického východního bloku budou pomocí miliard dolarů a marek – převážně z kapes amerických a německých daňových poplatníků – zhruba vypreparovány pro vstup do maastrichtské Evropy, pro níž Otto von Habsburg a jeho společníci tak neúnavně víří bubny. A když se pak teatrálně poukáže na centrální polohu Prahy v této „Evropě od Atlantiku po Ural“ a ukáže se na to, že nikdo není vhodnější pro post panevropského šéfa „státu“ než právě tento „Panevropan“, který svým původem ono geografické centrum ztělesňuje: Václav Havel. Je jasné, že skutečným vládcům Evropy o takový tlach, jakým je „ústřední geografická poloha“, samozřejmě nejde – záleží jim na tom, nenápadným způsobem pomalu připravovat vyvolené, určené linii věrné vazaly Sionu pokud možno „demokratickým“ způsobem na jejich budoucí úlohu. Můžeme však mít za téměř jisté, že pro případ předčasného úmrtí relativně mladého Havla je v pohotovosti připraven „náhradník“.

Jak potvrzují naprosto shodné zprávy, zatím se v Československu samém Havel postaral (já připojuji: podle příkazu!) o to, aby stará komunistická (čti: sionistická!) garda zůstala u vesla. „Jak známo, byl Václav Havel komunisty vsazen do vězení. To potkalo ovšem i bývalého polského diktátora Gomulku, maďarského Kadára nebo Havlova předchůdce Husáka. Václav Havel byl ve volbách 8. června 1990 potvrzen v úřadu prezidenta. Měl pouze jediného protikandidáta, komunistu.“ – Jinými slovy to znamená: voliči neměli jako vždy žádnou volbu! „Čestmír Císař, bývalý tajemník Komunistické strany, řekl podle Reutera (18. 12. 1989): ‚Znám kvalifikaci Václava Havla… mohu říci, že jeho i můj program jsou v mnoha bodech identické.’ Dnešní premiér Čalfa byl ještě prezidentem Husákem postaven do čela komunistického kabinetu… Američtí pozorovatelé oznamují, že ohlášené rozpuštění tajné policie StB se dosud neuskutečnilo… StB infiltruje opoziční skupiny, sabotuje jejich snahy a registruje jména nepohodlných lidí pro pozdější opatření. Telefony jsou i nadále odposlouchávány a národ ve všech svých vrstvách je ještě pořád pod trvalou kontrolou.“

V souladu s těmito skutečnostmi pak vidí pražský „Týdeník Politika“ Václava Havla v jedné linii s předchozími československými vůdci T. G. Masarykem a Klementem Gottwaldem. V březnu 1992 přinesl tento časopis na úvodní straně portréty tří politiků s titulem: „Masaryk, Gottwald a Havel v historické kontinuitě dějin bolševismu“, a každý snímek doprovodil následujícím komentářem: „T. G. Masaryk, jeden z nejvýznamnějších otců bolševismu – K. Gottwald, první představitel otevřené bolševické diktatury – V. Havel, první představitel skryté bolševické vlády podle Berijovy koncepce.“

V týdeníku „Republika“ Republikánské strany Československa použil v létě roku 1991 Ladislav Šalda formu „otevřeného dopisu“, aby směroval na Havlovu adresu nejvážnější výtky a vyzval ho k odstoupení z úřadu. Cituji ve výtahu: „Je to očividně historický paradox, když Vám dnes píši tento otevřený dopis s výzvou, abyste opustil svůj prezidentský úřad. V roce 1975 jste takový dopis sám posílal tehdejšímu prezidentu Husákovi. Dnes jste na jeho místě – necítíte absurditu situace? Jako dramatik jistě, ale jako politik – sotva. Vždy jste se vydával za disidenta. Ale za co jste vlastně jako disident bojoval? Pro co jste se nechával komunistickou justicí zavírat do komunistického vězení? Co bylo vlastně smyslem Vašeho disidentství? Každý normální člověk předpokládal, že bojujete za svržení komunistické diktatury, za likvidaci této zločinecké organizace, srovnatelné s fašistickou stranou v Německu třicátých let. Jenže situace je taková, že stát mají v rukou komunisté Čalfa, Dubček, Dienstbier, Dobrovský, Dlouhý, Pithart, Šabata, Jičínský, Kořínková, Rychetský a ještě dlouhá – a zahanbující – řada dalších. Vysvětlete národu, kterému jste kázal o nutnosti pádu komunistické totality, v čem Váš podíl na likvidaci komunistické moci spočívá. V nejvyšší míře jste se naopak zasloužil o záchranu komunistické strany tehdy, kdy scházel jen krůček k postavení těchto zločinců mimo zákon. Dokud budete komunisty a jejich stranu chránit, zůstává jediným smyslem a obsahem Vašeho – nyní už jen takzvaného – boje pouhé prahnutí po moci, po vysokém příjmu a popularitě.

Žádné jiné vysvětlení pro to neexistuje, stejně jako Vaše smysluplné řeči nemohou obyčejné občany přesvědčit o čestnosti Vašich úmyslů. Vaše tolerance vůči komunistickým zločincům je bezbřehá. Celá komunistická garnitura, která se v průběhu 40 let provinila fašistickými zločiny, zůstává nepotrestána, ba právě naopak, všichni dostali vládní a zákonodárné funkce. Předchozí vládnoucí garnitura si v poklidu odešla do svých vil a bungalovů a užívá si tam v klidu rent a majetku, který si krádežemi nashromáždila a který jí Vy tak velkoryse ponecháváte.

Zatímco stovky, dokonce tisíce politických vězňů a skutečných členů hnutí odporu dodnes čekají na morální i materiální odškodnění, odcházejí ze svých výnosných postů příslušníci bezpečnosti, ministerstev a vojáci z povolání zajištěni obrovskými finančními prostředky jako s takzvaným odstupným za zločiny, kterých se dopustili. A odcházejí – místo do vězení – do předem připravených a zajištěných družstev, akciových společností a firem, které pro ně komunistická mafie zřídila. Vy sám jste se obklopil kryptokomunisty z roku 1968 – už to samo o sobě je zločin a důvod k Vašemu odstoupení. …

Diplomatické úřady jste obsadil lidmi minulého režimu, komunisty, jako je např. soudružka Klímová v USA, soudruh Schuster v Kanadě, soudruh Johanes v Kuvajtu a podobně. Je to vyslovená ostuda našeho státu. V zahraničí se ozývají hlasy našich krajanů, ale takové Vy neslyšíte, nechcete slyšet – nebo snad dokonce nesmíte slyšet! …

Vezměte už konečně na vědomí, a nejen Vy, ale také všichni Vaši přítelíčkové z Charty 77 a ostatních tajemných organizací, že tato zem má už dost komunistů i totality. Soudruh Dubček nemůže být pro mne žádným zákonodárcem, soudruzi Čalfa a Pithart nejsou žádnými předsedy vlád, a Vy nejste a nikdy nebudete mým prezidentem. Odejděte z politické scény a přenechte ji schopnějším a minulostí nezatíženým lidem – tento stát a tento národ si to konečně zaslouží!“

Vysokostupňový zednář Václav Havel přirozeně není tak jednoduše diletantský a neschopný, jak mu Šalda ve svém dlouhém dopise připisuje. Mnohem blíže pravdě je, že jeho „komunističtí přítelíčkové“ jsou z největší části usazeni v lóžích nebo přímo v synagoze a diktují mu, co má dělat a čeho si nevšímat. Mezi 40-50 jeho poradci je podle už citovaného anonymního spisu pozoruhodný počet synů Abrahámových, tak např. (až do nedávna) československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který mj. podle zprávy agentury Reuter vystoupil v srpnu 1991 s dezinformativními výroky o údajném sovětském „puči“ proti Jelcinovi.

Svoji oddanost Sionu – u zednářů obligátní – demonstroval Havel nejen při své návštěvě Masarykova muzea v Izraeli, ale také při nespočetných dalších příležitostech. Podle židovských novin Allgemeine Jüdische Wochenzeitung se na podzim 1990 pořádala v Oslo mezinárodní konference pod „pracovním“ názvem Anatomie nenávisti, věnovaná – jak jinak – obehrané kolovrátkové písničce internacionalistů, „antisemitismu“. Konference se zúčastnili „prominentní politici a vědci z celého světa. K účastníkům čtyřdenní akce, iniciované spisovatelem a nositelem Nobelovy ceny Elie Wieselem, patřili vedle prezidenta Mitterranda a jeho československého kolegy Václava Havla také předsedkyně německého Spolkového sněmu Rita Süßmuthová a berlínský spisovatel Günther Grass.“99 V květnu 1991 byla v úřadě spolkového kancléře v Bonnu otevřena výstava s názvem „Judaica Prag“ – Václav Havel u toho přirozeně nechyběl.

Uprostřed října 1991 byl jeden můj zpravodaj v Praze a stal se tam svědkem návštěvy izraelského prezidenta Chaima Herzoga, o níž mi potom sdělil: „Při slavnosti v pražské Smetanově síni přednesl Václav Havel kratší projev v přítomnosti Chaima Herzoga a mnoha dalších prominentů. Vyslovil zde svoji definici antisemitismu: „Židé jako mesiánský národ museli a musí ve svých dějinách nepřetržitě trpět. Jejich utrpení má však dobrý význam – právě jeho prostřednictvím se ostatním národům otevírají oči pro skutečnou humanitu.“ – Podle Havla se tedy má mesiášem rozumět židovský národ! Samozřejmě nepadlo ani slovo o Bohu nebo dokonce o Kristu Spasiteli – pouze a výhradně poklona judaismu. Že Havel, tato nadějná veličina nadcházející „křesťanské Evropy“, není ani katolíkem ani praktikujícím křesťanem, potvrdil naprosto nepokrytě – na rozdíl od jiných – on sám, když se např. v rozhovoru pro italské noviny La Repubblika jednoznačně vyslovil pro Sionem zadaný, všechna náboženství zahrnující „ekumenismus“ Jana Pavla II. Podle zprávy KNA Havel vyzdvihl „ochotu papeže k rozhovorům s představiteli ostatních náboženství. ‚Velmi si papeže vážím. Líbí se mi jeho široký humanistický horizont a spirituální dimenze, které uplatňuje ve veškerém svém konání, tedy i v mezinárodní politice.’ Ohodnotit teologickou úroveň Jana Pavla II. se ovšem neodvážil, protože není praktikující katolík.“

Pokoncilně katolický italský měsíčník Trenta Giorni to chtěl při příležitosti papežovy návštěvy v Praze v dubnu 1990 vědět ještě přesněji a ptal se: „Řekl jste, že jste katolík, ale ne praktikující. Jakou máte představu o Kristu? Je z vašeho pohledu prorokem, moralistou, revolucionářem, intelektuálem nebo snad ještě něčím jiným?“ Havlova odpověď: „Odvolávám se především na jeho morálně-etické kvality, na jeho učení lásky, tolerance a pokory, a ovšem také na jeho odvahu zastávat své ideje bez ohledu na osobní následky. ‚Ježíš, ne César!’ bylo heslem našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka.“102 – Opravdu poťouchle dvojsmyslné heslo: stačí posunout čárku ve větě a máme mnohem pravděpodobnější interpretaci: „Ježíš ne, César!“

Jakého vládce (Césara) místo Krista měl Havel na mysli, objasnil hned při jiné příležitosti. „Masová média oznámila první vystoupení skupiny Rolling Stones v ČSFR. ‚Václav Havel se ukázal jako skutečný fanoušek této skupiny.’ AP píše dne 19. 8. 1990: ‚Je také symbolické, že právě na onom návrší nad Vltavou, odkud kdysi na dolů Prahu shlížela monumentální kamenná postava, bylo na obrovském transparentu vyobrazeno poznávací znamení: jazyk, vyplazený z úst s našpulenými rty.’ Vyplazený jazyk a ostatní atributy platí od nepaměti za ďábelský symbol.“

Kde nám ale při tom všem zůstal Panevropan Václav Havel? Nuže, právě tak jako Simon Wiesenthal, důvěrný přítel Helmuta Kohla, je i Havel nositelem finančně velmi zajímavé ceny „Erasma Rotterdamského“, která je vyhrazena pro představitele celoevropsky relevantní „kulturní práce“.

Dosavadní vrchol veřejné části své panevropské kariéry zažil zednářský „rytíř Kádoš“ v Cáchách při převzetí ceny Karla Velikého, kterou bývalé sídelní město tohoto císaře (samozřejmě nikoli „město Cáchy“, nýbrž jeho lóžím oddaní funkcionáři) kdysi jako prvnímu propůjčilo zednářskému „Rytíři Růžového Kříže“ Richardu Coudenhove-Kalergimu. Velká lóžová událost se odehrála 9. května 1991 a svedla dohromady Panevropany z (pokoncilní) církve celého světa. Zde je ve výtahu zpráva DT: „Spisovatel a státní prezident Československa Havel byl na den Nanebevstoupení Páně vyznamenán mezinárodní Karlovou cenou města Cách. Při slavnosti udílení ceny v korunovačním sále cášské radnice bylo za přítomnosti mnoha státníků z domova i z ciziny oceněno zvláště Havlovo angažmá v uskutečňování lidských práv a jeho role v revolucích Východní Evropy. Havel, který za bývalého režimu vytrpěl mnoholeté věznění a zákaz výkonu povolání, patřil k zakladatelům hnutí za lidská práva ‚Charta 77’ a v minulém roce byl zvolen prezidentem Československa. … Propůjčení ceny, které se jako každoročně konalo na svátek Nanebevstoupení Páně, předcházela slavnostní mše v cášském dómu, celebrovaná biskupem Hemmerlem. … Francouzský prezident Mitterrand, který byl cenou Karla Velikého poctěn před třemi roky společně se spolkovým kancléřem Kohlem, poukázal ve své oslavné řeči především na spisovatele a filosofa Havla, což by mezi současnými politiky nemělo být zapomínáno. … Havel se vyslovil pro pokračování evropské integrace v rámci helsinského procesu a Evropského společenství, na němž by se měla podílet také Východní Evropa.“

Právě toto usilovné naléhání synů Abrahámových na co možná nejrychlejší zavlečení Západní i Východní Evropy do maastrichtského superstátu bylo hlavním důvodem pro volbu Havla za nositele ceny Karla Velikého! Přirozeně, že přítomní lóžoví bratři a Panevropané nevyzdvihovali při této příležitosti do nebe jenom Evropu, ale také sami sebe. „Pozdvihněme svá srdce k Bohu za Evropu, za lidstvo… Je to tužba lidského srdce, která nás povznáší vzhůru,“ řekl biskup Hemmerle. Sám agnostik Mitterrand, který pronesl chvalořeč na Havla, se cítil přímo osloven biskupovými slovy: „Oddělující zdi nerostou do nebe.“ Pak připojil pár svých osobních intrik také Helmut Kohl. Přesto však to nebylo prakticky nic proti slovům Havla a Mitterranda, kteří opustili obvyklou zásadu politické zdrženlivosti a rovnou mu „přišili“ obrovskou zásluhu o Evropu. François Mitterrand: „Zvláště spolkový kancléř Kohl se zasadil o to, že sjednocené Německo bude Německem evropským… Evropa znovu nalezla své společné hodnoty, na nichž spočívá. A Havel poděkoval Kohlovi a Mitterrandovi za prokázané úsilí při upevňování německo-francouzské vzájemnosti, jež označil za příklad pro ostatní.“

K výkonům obou těchto posledně jmenovaných architektů Panevropy si ještě později leccos řekneme. Nyní se však pro změnu budeme zabývat spolubratrem v úřadě biskupa Hemmerleho, který se jako málokterý jiný vrchní pastýř pokoncilní církve „zasloužil“ o maastrichtskou Evropu.

Rheinischer Merkur/Christ und Welt, 27. 4. 1990.

Srovnej: DT, 20. a 27. 8. 1992.

Miroslav Dolejší, Analýza událostí 17. listopadu, Praha 1990, zde cit. podle: Karl Steinhauser, EG – Die Super-UdSSR von morgen, Wien o. J. (1992), (dále jen: Steinhauser), 183.

Traian Romanescu, Amos y Esclavos del Siglo XX. Por qué avanza el comunismo, Buenos Aires 1983 (dále jen: Romanescu), 16.

Rudolf Ströbinger, v: DT, 25. 2. 1993. Jak se tam dále dočítáme, byl čirou náhodou právě český vrchní rabín (!) Karol Sidon (v překladu: „hvězda“!) „jedním z prvních spolusignatářů manifestu Charty 77 o občanských právech a byl později zbaven státního občanství. Počátkem osmdesátých let studoval Sidon mj. také v Heidelbergu“, což byl pravý účel „zbavení občanství“!

Cit. podle Peter Blackwood v: CODE, č. 6/1991, 15.

Týdeník Politika (Praha, ČSFR) č. 63 z 16. 4. – 22. 4. 1992, přetištěno z týdeníku Zmena (Bratislava), č. 14/1992.

Philomena, č. 1/1991, 45.

Jde o materiál, poprvé částečně přetištěný v tehdy už samizdatovém vydání Mladé demokracie č. 99, 10. 1. 1991; pozn. editora.

Miroslav. Dolejší, cit. podle: Steinhauser, 185. Dále tam čteme: „Bezprostředně po svém zvolení prezidentem v roce 1989 rehabilitoval Václav Havel dosud zakázané zednářské lóže, k jejichž členům patřili téměř všichni vedoucí představitelé Charty 77 a Občanského fóra… Klíčové pozice v parlamentě dostali bývalí komunisté Lis, Šabata a Dubček. K nim byli přiděleni zednáři Zeman, Kučera, Stanko a mnoho dalších… Premiérem České republiky se stal Petr Pithart, bývalý komunista a zednář…“ – Zde tedy máme postačující doklad správnosti výše citovaného tvrzení švýcarské velkolóže Alpina!

Týdeník Politika, č. 58 z 12. 3. – 18. 3. 1992.

Republika, č. 28/1991.

DT, 27. 8. 1991.

Allgemeine Jüdische Wochenzeitung, 19. 9. 1990, 7.

Jürgen Serke v novinách Die Welt, 10. 5. 1991.

DT, 25. 9. 1990.

Philomena, č. 1/1991, 45.

DT, 11. 2. 1993.

Zdroj: http://jedenacteho-zari.7x.cz/iluminati-nwo-zabavni-prumysl/vaclav-havel-zednar-aneb-je-to-2.html