Rehabilitatio znamená ve středověké latině obnovení či uzdravení, snaha navrátit poškozené do původního stavu. Rehabilitace důležitých pojmů je rámcovou podmínkou obnovení tradičního myšlení. Cílem této statě je opětná sakralizace dvou pojmů – víra a věda – které byly od revoluce třetího stavu a nástupem „osvícenství“ systematicky zbavovány svých posvátných významů, zatemňovány, až jsou nyní předmětem širokého nepochopení.
Víra v moderním pojetí představuje „věření“, tedy více či méně opodstatněné „věření“. Význam slova věrnost stejného původu dnes poklesl na „nezávaznou loajalitu“. Tradiční vnímání slova víra je jiné. Více o původním významu nám napoví jeho etymologie, neboť slova věrnost a víra, staročesky viera, byla odvozena z německého die Wahrheit – pravda.
Víra v tradičním významu rozhodně není „pouhé věření“, „neopodstatněné věření“ či „slepá věrnost“ tomu, co intelekt nedovede zdůvodnit, nýbrž poznaná posvátná pravda. Tento význam lze objasnit i pomocí katolické doktríny, kde vyznání víry (z lat. credo – věřím) shrnuje absolutní fundamentální pravdy, tedy pravdy nejvyššího řádu, dogmata, abychom použili novější křesťanský terminus. Pojem věrnost neznamená nic jiného než setrvávání v této pravdě.
Slovo náboženství se podle chápání většiny našich současníků významově překrývá s pojmem pověra. Slovo náboženství není úplně přesné, neboť má tendenci sklouzávat k nábožnosti a pobožnosti, tedy k pokleslé, pověrčivé formě víry (latinsky se „pověra“ nazývá superstitio, tedy doslova přežitek). Osobně raději před slovem náboženství upřednostňuji slovo víra v jeho tradičním významu. »Pro většinu je náboženství zpravidla prostě otázkou „praktikování“, ne-li rutiny, a když se pečlivě bráníme čemukoliv z něj porozumět, dojdeme dokonce k tomu, že tam k porozumění nic není.« (Guénon 2002, 94) Náboženství ve skutečnosti nepředstavuje žádnou „víru“ v moderním smyslu, „pověru“, bezdůvodné „věření“, nýbrž posvátnou vědu, posvátné vědění. O tom svědčí i sanskrtský pojem Védy pro nejstarší árijské náboženské spisy, který znamená toliko vědy.
Slovo věda se dnes naopak pojí s něčím zcela jiným než ve světě tradice. Pod slovem vědec si dnes většina lidí představuje inženýra nebo někoho, kdo s materiálními vizemi bádá v oblastech průmyslu a masové výroby. Tradiční věda je však nauka, která pomocí různých cest, které bychom dnes označili za mystické či tradiční (v přísně guénonovském či evoliánském slova smyslu), usiluje o posvátné poznání a posvátné vědění.
Termín „pohanství“ je pro posvátnou vědu krajně nevhodný. Ve svém pravém významu představuje cosi, co je hanebné a pohaněné, v širším významu, pokud je pravda, že etymologicky souvisí s výrazem venkovan (lat. paganus), pak znamená venkovské-lidové pozůstatky původní tradice, které přežívají ve formě desakralisovaných symbolů, pověr a idolatrie. Naši předkové ale nebyli pouze sedláci a řemeslníci (venkované-vaišijové), nýbrž i válečníci (kšatrijové) a duchovní (bráhmáni), jejichž tradice pak byly ve středověku přeformulovány či úplně ztraceny.
»Čtenáře jistě nepřekvapí, že i termín „hinduismus“ je západní „invencí“, neboť pro Inda nic takového neexistuje. „Indové, které označujeme jako hinduisty, sami mezi sebou pro své náboženství tento termín neužívají.“ konstatuje Stephen Cross ve svém vynikajícím úvodu do hinduismu. Indoevropský duchovní systém Indie je sanátanadharma, věčné držmo, „původní tradice“, která je tu od chvíle, kdy se rozvinul tento vesmír.“ Totéž se dá konstatovat o západní indoevropské tradici představované Eddami.« (Dalreiks 2004, 23)
literatura:
- Guénon, R. 2002: Krize moderního světa. Praha.
- Dalreiks 2004: Duchovní svět pohanských Finů. Sauiló 4, 23-26.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.