16. Stejně jako je slovo projevem myšlení, je kultura slova projevem říše ducha a také tam, kde je komplexnost slova, tam můžeme předpokládat i myšlenkovou komplexnost a lidskou úplnost. Protože celé staré duchovní učení svaté školy je trojprincipiální, tak samozřejmě stará védská gramatika i sanskrt mají tři rody. Mají rod mužský, ženský a střední a to jak u podstatného jména, kde bychom to chápali velice dobře, protože to máme také, ale zde je to i u slovesa!
.

To je důležité, protože to má přímý vztah k celé prastaré filosofické škole. Tak máme ve védštině a sanskrtu i u slovesa “rod mužský” – aktivum, “rod ženský” – pasivum a “rod střední” – medium. Právě ten veledůležitý “střední rod”, který je v našem gramatickém povědomí pouze obyčejným “rodem středním”, tak ve védštině a ve staré duchovní škole byl rodem, který nazývá sanskrt “átmanépadam”, což znamená “krok átmana”, což je to posvátné místo, které reprezentuje, tu “činnost otvírání středu” a vytváření svobodného prostoru. To bylo to veledůležité poselství, ten filosofický smysl átmanepadam – “středního rodu” slovesa.

Na gramatice je postupný úpadek sanskrtu jasně viditelný a prokazatelný, ale když se něco prokazatelného nehodí do koncepce, která momentálně společensky vládne, tak je to přísně ignorováno. Tento svět je pevně svázán s materialismem a potřebuje, aby lidé byli spojeni s hmotnou představou vzniku člověka, protože tak jsou lidé uzavíráni do hmoty, jsou zotročováni, pevně svázaní a dokonce se do těch lan vážou sami a dělají to pak i navzájem.
.
Védská vize světa je nejstarším filosofickým a náboženským zdrojem lidstva, ze kterého vycházejí všechny duchovní vědy. Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že jeden kořen slovesa mohl zaujmout v sanskrtu více než 900 tvarů, které velmi přesně a obrazně vyjadřovaly druh popisované činnosti z hlediska osoby, čísla, rodu, času a způsobu. V angličtině, nejzápadnější indoevropštině, zbyly z tohoto obrovského bohatství jazyka a kultury slovesného kmene už pouze tvary dva až tři.
.
Během vývoje řeči ztratily indoevropské jazykové větve celé řady hlásek, které sanskrt znal (například: “čh”, “dž”, “džh”, “ň”, “th”, “dh”, “kh”, “gh”, “ph”, “bh”). Ještě daleko významnějším jevem než je pouhé omezení řeči, je ztráta původního smyslu slova jako takového a spolu s ním i ztráta jeho původního gnosticko-filosofického významu.
.
Velké naivitě, slepotě a mocenské manipulaci můžeme vděčit za dnes převládající vědeckou teorii, že indoevropská řeč vznikla přirozeným vývojem tak, že se kdysi dávno v jisté nadané tlupě chlupatých a vrčících pralidí začaly objevovat jisté skřeky, které znamenaly výraz – kámen, slunce, tygra či lásku. Není tomu tak. Žádné slovo ve védštině není totiž vytvořeno náhodně nebo chaoticky. Naopak, na rozdíl od všech pozdějších řečí má svůj vnitřní, sjednocující význam. Každé slovo je malou harmonickou součástí organické symfonie, velkého filosofického orchestru a smyslu, kterým je celá řeč prosycena.
.
Výsostným smyslem védštiny je stálé zesilování Světla poznání a osvobozování ducha. Přestože všechny dnes již vymřelé indoevropské jazyky svědčí svou bohatostí a kulturností o opaku, dnešní „jazykovědci“, věrni svému materialistickému vzdělání a společenské objednávce vyvozují tvrdošíjně vznik řeči z primitivní polohy do stále větší kulturnosti a civilizovanosti. Pod dohledem „globálního dozorce“, tak zcela převráceně a omylně vykreslují dějiny lidstva a jeho kulturu.
.
Rozdíl mezi sanskrtem a dnešní angličtinou, která nechápe časování slovesa a mluví pouze v infinitivech, která nechápe pád ani rod podstatného jména, je větší, než rozdíl mezi jednoduchou lidskou řečí a dorozumívací symbolikou opů. Sestupný a nikoliv vzestupný vývoj lidské řeči a myšlení je jednoznačným a prokazatelným fenoménem lidské historie a zároveň nám ukazuje nelogičnost a nesmyslnost Darwinovy teorie o vývoji člověka.
17. Védština dokonale plnila posvátný úkol zrození, vystavění a následné bránění duchovně chápaného Člověka pomocí poznání. Tak jak staré indoevropské národy postupně opouštěly své jazykové kořeny, svou tradici a svou původní duchovnost, tak se Védy stále více vzdalovaly od stromu poznání, od zdroje svého duchovního učení, postupně chladly, materializovaly se, kameněly a ztrácely svůj vroucí i duchovní rozměr. Každé védské slovo v sobě obsahovalo jiskru vědění a neslo v sobě hluboký význam. Postupným vzdalováním se od vykřesaného poznání a původní ideje, která mu dala vzniknout, degenerovalo a vulgarizovalo se na pouhý obroušený zvuk, již bez hlubšího vnitřního smyslu.
.
Například když řekneme-li latinsky “vidua”, česky “vdova”, německy “die Witwe” nebo anglicky “the Widow”, nikde tato slova již v sobě nenesou vnitřní význam. Vytváří jen pouhý domluvený zvuk, jehož vnitřní smysl nikdo nechápe a jen označuje ženu, které zemřel manžel. Sanskrtské slovo “vidhavá”, které se podobá všem výše zmiňovaným výrazům, je však plnosmyslné. Znamená totiž: ta oddělená od svého manžela (manžel v sanskrtu se řekne – “dhava”).
.
Jako druhý příklad plnohodnotnosti védštiny nám může posloužit indoevropské slovo “bratr”. Ve všech indoevropských jazycích se řekne velmi podobné: česky “bratr”, německy “der Bruder”, anglicky “the brother”. Stejně jako v případě slova “vdova” žádný z těchto zmiňovaných termínů nemá již vnitřní ideu. Tuto ideu ale má védština a navíc velmi krásnou. Védské slovo “bhrátar” znamená – ten nesoucí, od slovesného kořene “bhr”, což znamená – “nést”. Vyznačuje totiž vnitřní smysl pravého bratrství. Pouze ten, kdo spolu se mnou nese tíži práce a odpovědnosti za obranu lidství, mi může být také tím pravým bratrem. Bratr byl proto kdysi dávno nejprve duchovním spojencem a teprve později “pouhým” pokrevním příbuzným, který vůbec nemusel chápat, co to je obrana hodnot Člověka a lidství.
.
Smysl védštiny se odvozoval od schopnosti poznávat. S rozvojem hmotné kultury materializmu neustále upadala řeč a člověk propadal do postupující vulgarizace a primitivismu. Proces zhmotňování původního duchovního  bohatství člověka a stále větší velebení umělé inteligence je možno označit za důležitou příčinu ničení skutečných hodnot člověka, národů, úpadku jejich kultur a jazyků.
.
Védsko-křesťanské učení o vykřesávaném duchu lidskosti, o átmanu – dokonalém Člověku, jak ho nazvala indická tradice, byl původním, základním a nezbytným cílem lidské civilizace. Dokud lidé tento cíl vnímali jako to vůbec nejdůležitější a za tímto cílem nekompromisně šli, tak svět Člověka stoupal k nebeským výšinám. Naopak v zrcadlové spodní říši se Světlo poznání a duchovnost Člověka nahrazují hmotnou nápodobou tohoto Světla, a to zejména penězi, zlatem a jeho mocí. Tyto události jsou vyjádřeny postupným a historicky doloženým přechodem od duchovních hodnot ke hmotným.
.
Tento proces lze dobře ukázat na vývoji a změně významu slov “Asura” (božský vládce) na “Ahura”, pak na “aura” a nakonec na “aurum” (zlato). Tak jako v řecké báji o králi Midasovi nelze v celohmotné říši zlata žít, protože zlato je na rozdíl od živoucího ducha zcela neživé a nepoživatelné, stejně, jak se to stalo králi Midasovi, když si vzal do úst kousek chleba, a který se mu přeměnil ve zlato. Skousl a s odporem vyplivl zlato z úst..…
Puruša – naše pravé duchovní zlaté Slunce existuje v současném materialismu již pouze ve své upadlé chtonické podobě. Už není Světlem ducha, ale v materialistické společnosti je proměňován na to, co je pro ni tím nejvzácnějším, co uctívá lidská společnost. Stává se jen fyzickým zlatem. O trvalých a ve védské společnosti pečlivě pěstovaných duchovních vlastnostech átmana, dokonalého “Člověka”, už není v materialistické říši ani zmínka.

18. Smysl védského vykřesávání svatého slova (brahma) na podporu Světla poznání byl zrušen. Původní gnostické recitace textů, udržovaly posluchače ve správných vibracích, na patřičné duchovní úrovni a zapalovaly je ohněm poznání. Jejich původní smysl byl z úst zpěváka přenesen v procesu postupné materializace pouze do rukou obřadníků, a tak byl „manufakturizován“ a zcela zbaven svého poselství. .

Sóma tímto převrácením přestal být vytloukaným Světlem poznání, obsaženým ve védských slovech, kterým se živí a roste vnitřní síla probuzeného člověka, nýbrž se stal jen fyzickou omamující šťávou, lisovanou rukama obřadníků. Zakrytím původního poselství a obsahu ve všech slovech hmotou se stala „védština“ němou a její jazyk (džuhú) doslova zdřevěněl. Všechny původní duchovní výrazy tvořící smysl védského křesťanství byly nahrazeny hmotnými náhražkami. Podobně dopadlo i samotné místo poznání “Vedi”, ze kterého se stal obětní oltář se svíčkou, skrytou pod vědrem, jak ho kdysi nazval gnostik Simon Mág.

Devastace védské duchovnosti dále pokračovala a místo ryze duchovně zaměřených obřadů pod obsahově převrácenou symbolikou se zde začaly odehrávat jiné, už zcela neduchovní obřady – krvavé rituály, které oslavovaly temné spodní síly Země a Hada. Implementované „hadí“ materialistické myšlení potlačilo původní gnostický význam vyřčeného Slova a začalo vykládat védský text a celý obřad demiurgovsky, jako hmotnou výrobu spásy. Už se zde nevelebí duchovní oheň, poznání a spása je zde již pouze symbolickým vnějším rituálem, ve kterém se pouze rukama a nikoliv ústy, (tedy básnickou inspirací) vyrábí cosi svatého. Z tohoto převráceného, zrcadlového materializmu byl pak odvozován veškerý život a už ne z ducha Úplnosti a Světla poznání, nýbrž jen z hmoty.
.
Celý svět byl postupně zpředmětňován a nesmrtelný živý duch byl přeměněn na omamný nektar bohů tak, aby byl nakonec nesmrtelný “amrtam”, změněn z dokonalého duchovního Člověka na spodinového a pověrečného materialistu.
.
Postupně narůstající nadvláda spodní temné síly a s ní související narůst úcty k bohu hmoty, krve a noci – indický šivaismus (kult bohyně Kálí) se již v prvních stoletích našeho letopočtu postaral o dokonalé převrácení celého védského učení. Vykřesávaný Sóma, Světlo poznání, se stal i v Indii mezi nevědoucími pouze tělem (řečtina ze slova “sóma” vytvořila tělo). Aby byli lidé ještě více duchovně zmatení je védský “Sóma” vydávaný za omamující tekutinu a je dodnes marně hledanou rostlinou anebo je vydáván za halucinogenní houbu rostoucí někde v nepřístupných horách.
.
Celá původní duchovní tradice védského křesťanství, stejně jako Kristus v bibli, byli zataženi zrcadlovým způsobem z prostoru poznání do světa hmoty a nevědění. Konečná smrtelná a dekadentní fáze vývoje řeči i celé lidské kultury je zachycená ve slovnících vymřelých řečí – staré řečtiny, latiny nebo sanskrtu. Význam jednotlivých slovních kořenů je postupně a cíleně převracen a je vytvářen úplný nebo alespoň částečný opak původního významu. Oživující význam slov je potlačován a umrtvován.
.
Symbolicky lze říci, že se studený Had již zcela zmocnil své kořisti – vykřesaného dědictví člověka. Obraz dnešního světa to zcela jasně ukazuje, je hrůzný a velmi alarmující. Had pomalu dusí svoji oběť, která už nemůže dýchat a pomalu umírá. Ostatní lidské bytosti jsou sice ještě naživu, ale jsou v polohypnotickém spánku a postupně jsou odváděny dolů, do ještě hlubší temnoty, mimo svět Člověka.

19. Každý Indoevropan, který se rozhodne studovat védštinu či sanskrt, zažije stejný pocit, jako od narození krátkozraký člověk, který dostane brýle. Slova vlastní mateřštiny, která mu desítky let nic neříkala, najednou začínají promlouvat svým vnitřním významem, vše dostává organizaci, řád a logickou souvislost. Ve védštině není slovo, které by nic vnitřně neznamenalo.

.

Dlouholetá práce s védštinou a sanskrtem nás jednoznačně dovede k pevnému přesvědčení, že všechny indoevropské jazyky vyrostly z původního stromu Védy jako její větve. Pouze védština je zcela prostoupena filosofickým smyslem, duchem a důležitými filosofickými vztahy, které dnešní, ale i dřívější, dnes již mrtvé jazykové větve, jako řečtina, latina či gótština, již ztratily. Pouze védština nám dává pocítit ducha poznání (brahma), ze kterého se lidská řeč zrodila.

Svět podle védánty vznikl “vysršením” a “Stvořitel” se nazývá “sraštá”, od slovesa “srdžati”, “sršeti” a celý vznikl tuhnutím, kondenzací či “konkrétněním”, jako dočasné sloučení paprsku brahmátma s vnější silou chladu. A právě proto celá “bhava” – celý svět těla a jména, vlastně není nic jiného než neustálý proces konkrétnění! Všechno, co by bylo ponecháno jen svému osudu bez žádné přítomnosti brahmátma, tak by permanentně tuhlo stejně, jako v nějakém pohádkovém obrazu, ve kterém dech dědy Mráze všechno zmrazí.
.
Právě horoucnost, vroucnost a posvátný oheň “agni” tady stojí v opozici k té vnější studenosti a chladu, který, kdybychom si pustili k srdci, tak bychom zkrátka zmrzli, ztuhli a zcela „zpředmětněli“. Védský “sóma” (indu), samotný vykřesávaný duch života, se tak stal působením studené chtonické síly v úpadkovém stadiu sanskrtu již temnotou a kult Slunce se duchem nápodoby změnil na kult Měsíce:
Slovo “artha”, znamenající původně “smysl”, začalo v obdobích úpadku znamenat velmi charakteristicky – “peníze” (jak příznačné, jediný smysl materializmu).
.
Slovo “madhu”, znamenající sladkost vykřesané a probuzené lidskosti, se stalo již v Bhagavadgítě, na přelomu našeho letopočtu, obávaným “démonem Madhu”.
“Kršna”, původně ve Védě “ten vykřesaný” či “rozvírající”, se změnil pod vlivem spodní zvířecí síly v toho “černého” a “temného”.
.
Slovo “arka”, nesoucí důležitý význam a znamenající původně Védu a později Slunce, bylo záměrně zneváženo a v dobách chtonického úpadku mu byl změněn jeho význam dokonce na “vztyčený pohlavní úd”.
.
Védština dosvědčuje, že z védského liturgického obřadu “křesání slova” vylétávala, podobně jako jiskry z ohně, stále další a další slova, která měla původně hluboce gnostický, tj. duchovní význam. Měla “křídla” a ducha, který je pozvedával vzhůru, a teprve nápodobou při jejich používání takto vzniklá slova ve světském prostředí stále více chladla, až došlo k procesu šíření slovní kultury do stále nižších a stále zvířečtějších světů.
.
To znamená, že slovo, jak je možno spolehlivě doložit, už od samého počátku dějin stále jen upadalo a nadále upadá. Tento proces úpadku slova a jeho významu utváří celé naše dějiny a pokračuje dodnes. Původní duchovní “Slovo” jako Světlo poznání a duchovní “syn věčného Člověka” ale přesto ještě stále sytí a oživuje svět, šíří se stále dál a dál od svého epicentra jako kruhy na vodě a působí jako “srdce světa”.


20. Základní védskou vizí je, že každý dobrý člověk bude kolem sebe vytvářet svou dennodenní obětí slova a činu, svým trvalým úsilím, vibrace a atmosféru Světla, protože velmi dobře chápe, že existují vnější síly zla, kterými, když se nechá strhnout, tak se dostane do “moci démonů”. V této védské vizi každý Člověk musí v sobě a také i kolem sebe vytvářet životodárný prostor s pozitivním energetickým nábojem, ve kterém se daří Životu.

Představa “boží síly” byla ve Védě jednoznačně spojena s duchovní činností, kterou védský člověk prováděl tím, že tuto sílu opěvoval, velebil a tím ji oživoval, protože ji měl jako základní jednotku uvnitř sebe, a tato pěstovaná božská síla mu za to dávala životní energii, nádech a věčnou inspiraci.
Důležitým životodárným védským principem byla víra v karmu, která znamenala to, že co činíme, na čem pracujeme, co pěstujeme, tak právě jenom to nám poroste do krásy a velikosti. To znamená, že za jakým cílem jsme se sami rozhodli jít, tak k tomu cíli se také blížíme a přitom tento cíl sami zvětšujeme a posilujeme.
.
Dnešní člověk je v zajetí fatalistických představ, hlavně židovských ale i jiných zatemnělých, které dnes ovládly lidské myšlení. Tady je “náboženská myšlenka” už něco zcela jiného, člověk už nemá vůbec žádný vnitřní kontakt s bohem, který je navíc podle bible prezentován jako děsivý, nepochopitelný, žárlivý, krev pijící, ale především si dělá, co chce. Udeří, kdy chce, pomůže, kdy chce. Tady vůbec neexistuje ta původní védská, nesmírně důležitá vzájemnost. Tato novodobá chtonická “duchovní síla” již není “mitra” – “přítel” a hlavně tu chybí ten důležitý vnitřní vztah mezi silou nitra člověka a pozitivní “boží silou”.
.
Zavedením židovského křesťanství zcela vymizelo pradávné a ještě i antickými gnostiky pěstované učení o Purušovi – Člověku, který reprezentoval Úplnost, Celistvost a vnitřně ukotvený obraz dokonalosti. Slovo “Puruša” (“pur” – “ušas”) znamená buďto “plné Světlo” anebo (“purú” – “ušas”) “Světlo na počátku”, přičemž “Světlem” je zde míněno poznání.
.
Základní orientace ve Védě a v pravé duchovní škole je vždy směřována na orient, (lat. “oriens” – ten vycházející, vznikající, tryskající, vytékající – od slovesa “orior”). Je proto komické, že my se dnes “orientujeme” na Západ a naším “vycházejícím sluncem” je tudíž “zapadající slunce”. O naší neduchovní “orientaci” bylo rozhodnuto již dávno, přijetím chtonického židokřesťanství.
.
Přímým důsledkem ztráty původního védského vědění je dnešní neexistence skutečné duchovní školy (katolictví, stejně jako celé židokřesťanství si na duchovní školu pouze hraje) a také dnes stále se střídající vláda dvou světských sil (“dyávaprthiví” či “tamas a radžas”), které, i když se nám jeví zdánlivě nepřátelské, jsou ve skutečnosti spojenci a předávají si mezi sebou stále vládu nad lidmi, zotročují a dezorientují je svou spodinovou ideologií.
.
Postupné atakování védského uctívání Světla poznání, lidského, celostního přístupu k životu, převracení všech původních pojmů a materializace všech duchovních hodnot mělo nedozírné následky na život všech lidí. Samotný proces pití poznání, přijímání Světla vědění a proces lidského usilování o sladké poznání, vyjádřeného védským slovem “madhu”, med – se materializováním proměnil v pití medoviny a stal se prapočátkem alkoholismu. Dodnes je hmotná nápodoba opojného ducha poznání – latinsky “spiritus”, spojena s názvem alkoholu – špiritusu a miliony nevědomých otroků tohoto zrádného, temného boha napodobují opičím způsobem védský obřad přijímání ducha poznání, ale už jen tak, že pijí chemický špiritus.
.
Písně, které pod vlivem chemicky vyrobeného “ducha poznání” tyto pololidé zpívají, však již dávno neslouží Indrovi, zářícímu jádru vědomí lidskosti a jednoty, ale pouze Afroditě a její moci, pohlavní lásce a rakovinovému bujení těla bez ducha. Chtonické, temné síly zákeřně vyměnily značky na vybudovaném výtahu lidské kultury a směr nahoru byl zaměněn za směr dolů. Přestože většina uživatelů výtahu stále mačká dávno na domluvený symbol ke Světlu, veze je výtah, aniž to sami často tuší, přesně opačným směrem, než si přejí.

Zdroj:

Ota Veselý FB

předchozí části:

http://knihya.cz/osvobodte-zakletou-princeznu-svoji-dusi-3-cast/

http://knihya.cz/osvobodte-zakletou-princeznu-svoji-dusi-2-cast/

http://knihya.cz/osvobodte-zakletou-princeznu-svoji-dusi-cast-1/