Historie Polabských Slovanů byla asi nejsmutnější stránkou v dějinách slovanských kmenů, jejich konec byl velmi podobný tragickému osudu baltských Prusů (o kterých se na Wikipedii nedočtete, že patřili ke Slovanům). Díky své určité izolaci se s křesťanstvím dlouho nesetkali a posléze se jim jejich úporný odpor stal osudným. Za německými a jinými misionáři následovaly opakované křížové výpravy, při kterých docházelo k plenění a vyvražďování. Na místo Slovanů se začali tlačit výbojní kolonizátoři. Důsledkem byl zánik jazyka, kultury i historického vědomí tohoto etnika na rozsáhlém území střední Evropy.

Rujána a Ránové

V současné době je Rujána oblíbeným turistickým místem ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Archeologické nálezy vypovídají o tom, že v těchto místech bylo začátkem 7. století slovanské osídlení, jednalo se o kmen Ránů (Rujanů), který patřil k polabským Slovanům. Podle nejstarších dochovaných záznamů přišla západoslovanská větev na území dnešního Německa v 6. (některé prameny uvádí 4.–5.) století n.l. a osídlili převážně jeho východní část.Rujána a Ránové

Ránové vytvořili na tehdejší dobu mocné knížectví, jehož duchovním střediskem byla svatyně v hradišti Arkona a vládce měl sídlo v Korenici. Dánský letopisec, Saxo Grammaticus ve 12. století napsal: „„město Arkona leží na vrcholu vysoké skály a ze severu, východu i jihu je zaštítěno útesy … ze západní strany je ochraňuje val, vysoký zhruba 20 metrů. Ve středu se nachází náměstí, kterému kraluje nádherný dřevěný chrám, ozdobený zvnějšku umnými řezbami“.Rujána a Ránové

Ústředním objektem chrámu byla socha Svantovíta v nadživotní velikosti. Svantovít byl ochráncem jak západních Slovanů (uctívalo ho více kmenů), tak i polí a měl ještě „na starosti“ hojnost. V různých zdrojích je uváděn jako bůh války a hospodářství.  Měl podobu muže se čtyřmi obličeji, patřil k němu dlouhý meč, uzda, sedlo a korouhev. A stejně tak jako i Radegast měl svého posvátného bílého koně. Bělouš byl chován u svatyně, jezdit na něm měl právo pouze nejvyšší žrec (kněz) a podle ústního podání se s ním v noci vydával na cesty sám Svantovít – ráno nacházeli koně ve stáji zpoceného a zabláceného.Rujána a Ránové

Kronikář popsal nejvýznamnější svatyni polabských Slovanů, která se nacházela na území kmene Ránů a byla současně i věštírnou. Věštby, týkající se úrody probíhaly pomocí rohu hojnosti. Žrec jej naplnil vínem – a tady opět uvedeme slova Saxona Grammatica: “V pravé ruce držela (socha) roh vybraně zpracovaný z různých druhů kovu, jenž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok“.  Podle toho pak také určovali kolik obilí je potřeba odložit na zásoby.  Úspěšnost výprav, námořních nebo válečných, a různých dalších záměrů, věštili prostřednictvím posvátného bílého koně, kterého vedli přes řadu zkřížených kopí a podle toho kterou nohou překročil jakou řadu, došli k závěru o výsledku. Pokud byl negativní, záležitost odložili.

Do svatyně putovali nejenom polabští ale i pobaltští Slované, aby uctili boha a často současně i za věštbou. Svantovítovu moc navíc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů a poplatků. Nelze se tedy divit, že Svantovítův žrec měl v některých záležitostech větší slovo než kníže Rujány.

Kromě zemědělství se Ránové zabývali také obchodem a mořeplavectvím, pro které měli vynikající podmínky. Ostrov Rujána má nejenom výhodnou polohu, ale i množství zálivů vhodných pro přístavy. Zdejší Slované obchodovali především s potravinami, které v méně úrodné Skandinávii směňovali za zbraně, šperky, mince apod. Místní mořeplavci se brzy proslavili a začali dokonce konkurovat i Vikingům, především Dánům. Slovanští námořníci si troufali i na daleké cesty do Cařihradu, Ruska nebo Atlantiku.

Ránové byli součástí svazu Veletů (Luticů). Ten se však počátkem dvanáctého století rozpadl.Rujána a Ránové

Západní Slované

Kvetoucí západoslovanská knížectví na území dnešního Německa nakonec nevydržela křesťanský a vojenský nátlak ze západu a po 300letém odporu nakonec podlehla. Padla místa slovanských svatyň – Retra, Branibor (Brena) i Arkona.

Válečné konflikty, kterými pokračovala druhá křížová výprava proti Slovanům z roku 1147, vedly v šedesátých letech 12. století k pádu a okupaci obodritského knížectví, k dobytí Rujány a k záboru stodoranského knížectví. Poražení Slované byli označeni za pohany a s tímto stigmatem žili ještě několik století.

Po pádu Braniboru v roce 1157 se Rujána stala posledním nezávislým slovanským územím a zároveň i poslední výspou slovanské víry na tomto teritoriu. Jako poslední byla dobyta v roce 1168 Arkona dánským králem Valdemarem I. Následovalo zničení a spálení sochy Svantovíta a místní Slované byli násilně pokřtěni. Poté byli jako Rujanské knížectví připojeni k Dánsku – do té doby než si toto území „vybojovala“ diplomatickou cestou Římská říše.

Nutno dodat, že nejenom samotné křižácké výpravy dokázaly pokořit Polabany, ale přispěly k tomu i boje mezi Velety a Obodrity, které byly podněcovány ze strany germánských kmenů.

Informace, které máme dnes k dispozici, pochází zejména ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů Saxona Grammatica. O náboženství polabských a pobaltských Slovanů toho mnoho nevíme – jediným pramenem (kromě archeologie) jsou zprávy autorů, kteří, mírně řečeno, nebyli staroslovanské víře nakloněni. Mýty polabských Slovanů nejsou zaznamenány a neexistuje žádná obdoba islandských eddických písní nebo antické mytologie.

Zbytkem polabských Slovanů, který přežil až do současnosti, jsou Lužičtí Srbové. Pravděpodobně i Kašubové – v jejich případě se ještě vedou spory, zda k Polabanům patří (dnes je asi jejich nejznámějším příslušníkem Donald Tusk, i když málokdo ví, že je Kašuba). V posledních 25 letech se začali Lužici, bohužel, „vytrácet“. V dávné minulosti jim pomohl Jan Lucemburský a hlavně Karel IV., kteří je ochraňovali a díky kterým si zachovali jazyk a zvyky až dodneška. V současnosti se ale už „řítí do propasti“ germanizace a asimilace. V nemalé míře k tomu přispělo sjednocení Německa – v NDR byli jako menšina svým způsobem chráněni a žili si na svém území, po sjednocení došlo k jejich rozprášení do různých koutů země při hledání možnosti výdělku.

Základní zdroje o Polabských Slovanech jsou – kromě Dějin Dánů (kteří byli největšími nepřáteli Ránů, ač spolu obchodovali) a Slovanské kroniky kněze Helmolda z Božova (Bosau) ještě další tři velké kroniky, které patří k vrcholným dílům středověkého kronikářského dějepisectví:

  • kronika corveyského mnicha Widukinda
  • kronika meziborského (Merseburg) biskupa Thietmara
  • kronika brémského kanovníka Adama

Západní Slované

Na závěr několik citátů z těchto pramenů:

„Oni však nicméně raději volili válku než mír, ceníce drahou svobodu nad všechnu bědu. Tento druh lidí je tvrdý, umí snášet námahu, přivykl nejnuznějšímu způsobu života, a to, co nám bývá těžkým břemenem, Slované pokládají téměř za rozkoš. Přešlo velmi mnoho dní, kdy zápasili se střídavým štěstím jedni pro slávu a pro velké a širé císařství, druzí za svobodu a proti hrozbě závislosti.“

Widukind, mnich kláštera Corvey, ve Třech knihách saských dějin, kniha II, kapitola 20, druhá polovina 10. století.

„Slované, utiskovaní křesťanskými soudci více než bylo spravedlivé, byli dohnáni k tomu, aby svrhli jho otroctví a aby svou svobodu hájili zbraněmi.“

Adam, kanovník brémský, v Činech biskupů hamburského kostela, kniha II, kapitola 42, druhá polovina 11. století.

„Slované svrhli ozbrojenou rukou jho služebnosti a s takovou zarputilostí ducha hájili svobodu, že raději chtěli zemřít, než opět přijmout jméno křesťanů a platit tribut saským vévodům. Takovou potupu si připravila nešťastná lakota Sasů, kteří, když ještě byli v plné síle, vynášeli se častými vítězstvími, neuznávali, že válka náleží Bohu a od něho je vítězství. Slovanské kmeny zatížili takovými dávkami a poplatky, že je hořká nutnost dohnala k tomu, aby se vzepřely zákonům božím a služebnosti vůči knížatům.“

Helmold, kněz božovský, ve Slovanské kronice, kniha I, kapitola 25, s. 110–112, druhá polovina 12. století.

Krátký dovětek

Měli bychom si uvědomit, že jsme posledními nejzápadnějšími Slovany. V minulosti na nás byly uplatňované stejné postupy jako na polabské Slovany včetně křižáckých tažení, přežili jsme, a nejenom křižáky. Možná i díky tomu, že Polabané svým odporem roztříštili síly, které byly zaměřeny na Slovany. Nicméně, germánské kmeny kdysi vyklidily prostor v dnešním Německu a uprchly před Huny, na toto území pak přišli polabští Slovani. Moravské kmeny ale před Avary, spojenci Hunů, nikdy „necouvly“ a udržely hranice!

Odkazy a literatura

https://cs.wikipedia.org/wiki/Polab%C5%A1t%C3%AD_Slovan%C3%A9#Slovansk.C3.A9_os.C3.ADdlen.C3.AD_Polab.C3.AD

http://tyras.sweb.cz/polabane/kmeny.htm

http://milasko.blog.cz/rubrika/polabsti-slovane

http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=boje-polabskych-slovanu-za-nezavislost-v-letech-928-%96-955&cisloclanku=2007050002

kdo zná Miroslava Zelenku, doporučuji (ostatní „na vlastní nebezpečí“): http://www.svobodny-vysilac.cz/?p=8932

Alexej Pludek: Pověsti dávných časů (1971) – báje a boje Polabských Slovanů

Zdroje: Alexej Pludek: Pověsti dávných časů (1971), Cs.wikipedia.org, E-stredovek.cz, Milasko.blog.cz, Svobodny-vysilac.cz, Tyras.sweb.cz