Ráno 30. ledna 1649 anglický král Karel I. žádá svého komorníka o teplou košili navíc. S hořkým pousmáním dodává na vysvětlenou: „V tom sychravém počasí bych se třeba zachvěl zimou, a někdo by si to pak vyložil jako projev strachu. Nechvěji se před smrtí.“ Poté, co se oblékne, prochází v doprovodu biskupa banketním sálem londýnského Whitehallu a jedním z oken vystupuje na popravčí lešení před palácem.
Jednomu z okolních důstojníků si král postěžuje, že ho odtud nikdo neuslyší, přesto vytahuje malý lístek papíru s napsaným projevem. V něm ujišťuje ty, kteří ho mohou za zesilujícího bubnování ještě zaslechnout, že je nevinen, a za původce občanské války označuje parlament.
Má věc je spravedlivá!
Na závěr Karel I. (1600–1649) doslova říká: „Umírám jako křesťan ve víře anglické církve, jak jsem ji převzal od svého otce. Má věc je spravedlivá a můj Bůh je mi milostiv. Opouštím teď pomíjivou korunu a odcházím ke koruně nepomíjivé, kde už neexistuje žádná vzpoura, žádná světská vzpoura.“
Jakmile domluví, snímá si šerpu se zlatou hvězdou řádu sv. Jiří a předává ji biskupovi. Pak svléká kabát a pokládá hlavu na špalek. Kat mu svazuje vlasy, aby mu obnažil krk, a rozpřahuje se sekyrou. Za hrůzného ticha, při němž se shromážděný dav zvědavců z celého Londýna neodvažuje ani vydechnout, odděluje panovníkovi jednou ranou hlavu od těla. Poté krvácející hlavu zvedá za vlasy, aby ji všichni viděli. Nato se diváci dávají do křiku a sténání a všichni se o překot derou k popravišti, aby si v královské krvi omočili šátky na památku a pro štěstí.
Evropu exekuce nezajímá
Puritánská revoluce, završená popravou anglického krále Karla I., kupodivu nevzbudí na starém kontinentu větší zájem. Evropa se dosud zmítá v následcích teprve nedávno skončené třicetileté války (1618–1648), a co se děje za kanálem La Manche, ji příliš nezajímá. Dá se říct, že odsouzení a poprava Karla Stuartovce, třebaže se jedná o historicky první exekuci panovníka „z boží milosti“, vyvolá u jiných korunovaných hlav daleko menší zděšení než o více než 150 let později osud francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793).
Tehdejší anglická občanská válka je ve své podstatě obdobou třicetileté války na kontinentu, je tedy válkou náboženskou. Nejedná se v ní však o konflikt katolíků a protestantů, ale o střetnutí anglikánské státní víry, zavedené už králem Jindřichem VIII. (1491–1547), a puritánského náboženství, které vzešlo z odkazu ženevského náboženského reformátora Jana Kalvína (1509–1564). To však neznamená, že by to byl konflikt méně urputný a krvavý. Naopak, puritáni se podobně jako kdysi čeští husité cítí být „božími bojovníky“, mstiteli boží vůle, a jako takoví neznají slitování.
Angličan sympatizuje s Francouzi
Tvář anglického krále Karla I. je dobře známá z portrétů slavného vlámského malíře Anthonise van Dycka (1599–1641). Francouzský spisovatel André Maurois (1885–1967) z ní později vyčte „ušlechtilost, počestnost a plachost, ale také cosi jako pochmurnou umíněnost“. Karel Stuartovec je za svého života cudný a zbožný muž, který se červená, když zaslechne neslušné slovo, a upadá do rozpaků, když se mu nelíbí něčí chování. Rozhodně není nějakým tyranem.
Pod vlivem rádce George Villierse, vévody z Buckinghamu (1592–1628), kterého zdědil po svém otci králi Jakubovi I., a své manželky Henrietty Marie (1609–1669), sestry krále Ludvíka XIII., vzplane obdivem ke zjemnělé francouzské kultuře i k francouzskému politickému systému. Jeho politickým vzorem se stává první ministr Francie kardinál Richelieu (1585–1642) a cílem pak absolutistická monarchie, opírající se o anglikánskou státní církev.
Vládce postrádá rozhodnost
Ke své škodě ale Karel I., byť je to poměrně vzdělaný a inteligentní muž s důstojným vystupováním, postrádá větší rozhodnost a energičnost. Rozpouští parlament a 12 let vládne absolutisticky, ale pak naráží na náboženské otázky. Anglikánská církev se sice hlásí k protestantismu, jenže přitom zachovává úřady biskupů a honosná obřadní roucha jako církev katolická. Proti tomu se zvedá stále silnější vlna odporu puritánů, tedy „čistých“, požadujících důsledné oproštění církevního života od všeho, co odporuje Písmu.
Požár puritánské vzpoury vzplane nejdříve ve Skotsku a později přeskakuje i na Anglii. Karel I. přitom nemá dost prostředků, aby proti povstalcům dokázal vyzbrojit dostatečně silné vojsko.
Poslanci si vymýšlejí
Král tedy musí znovu svolat parlament. Poslanci rázem vycítí příležitost a začínají si klást požadavky: „Žádáme pravidelné svolávání parlamentu, ochranu poslanců před svévolným zatčením. Bez našeho souhlasu nesmí být už nikdy vypsány žádné daně…“
V roce 1640 je parlamentem obžalován z velezrady králův rádce a místodržící v Irsku hrabě Thomas Wentworth Strafford (1593–1641) za to, že údajně shromaždoval vojsko se záměrem zmocnit se vlády v Anglii. Karel I. obviněného ubezpečuje: „Nebude vám zkřiven ani vlas.“ Přes královo ujištění je hrabě po příchodu do parlamentu zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven. Je zřejmé, že Karel I. už postrádá své výlučné postavení a parlament přejímá otěže vlády. 14. ledna 1642 promlouvá v parlamentu do té doby nenápadný poslanec jménem Oliver Cromwell (1599–1658). Původně je to drobný statkář z Huntingdonu a přísný puritán, který většinu svých znalostí vyčetl ze Starého zákona. Ve svém vystoupení rezolutně prohlašuje: „Požadujme vyhlášení hotovosti k obraně proti králi.“
Počestnost jako cesta k úspěchu
Parlament ale ještě celé dva měsíce váhá a výzvy k boji zprvu nenacházejí příliš velký ohlas. „Nestarají se o to, pod jakou vládou žijí,“ stěžuje si další poslanec Arthur Haselrig (1601–1661), „jen když mohou orat a chodit na trh.“ V říjnu 1642 je pak svolané vojsko parlamentu u Edgehillu poraženo královskými oddíly díky převaze jízdy, které velí princ Ruprecht Falcký (1619–1682). Jejich další postup na Londýn naštěstí zastavuje parlamentní pěchota.
První porážky vyvolávají potřebu přeorganizovat povstaleckou armádu. Její přeměna na Armádu nového vzoru (New Model Army) je hlavně zásluhou Cromwella, který prosazuje, aby důstojníci byli napříště vybíráni podle svých schopností, a ne podle původu. „Mám raději kapitána ve vybledlém kabátci, jenž ví, zač bojuje, než to, co nazýváte »gentlemanem« a co není ničím víc… Jestliže vyberete počestné lidi za kapitány jízdy, ctnostní vojáci je budou následovat,“ prohlašuje Cromwell. Vymiňuje si, že poslanci nesmí zároveň zastávat vojenské funkce. Jedinou výjimkou je on sám. Výsledky reformy armády se brzy dostavují a parlamentní vojsko získává převahu.
Poražený král zůstane králem
Karel I. se ještě pokouší svolat do Oxfordu „protiparlament“ a spojit se s katolickými Iry, ale je zjevně pozdě. Cromwell už tehdy jednoznačně uvažuje o likvidaci království. O jeho odhodlání svědčí konflikt mezi ním a hrabětem Edwardem Manchesterem (1602–1671), který velí parlamentnímu vojsku ve vítězné bitvě u Marston Mooru v roce 1644. Cromwell jako velitel jízdy tehdy hraběte napadá, proč nedal rozkaz k pronásledování poraženého královského vojska. Uražený Manchester mu odpovídá: „Jestliže porazíme krále devětadevadesátkrát, zůstane i nadále králem a bude jím i jeho potomek. A jestliže král porazí nás jen jednou, budeme všichni oběšeni a naše potomstvo zotročeno.“ Na to Cromwell odsekne: „Je-li tomu tak, pane, proč jsme tedy sahali po zbraních?“ Cromwell je ochoten hnát vzpouru proti králi až do krajnosti.
Poslední naděje zhasla
Karel I. ještě spoléhá na spory mezi puritánskými povstalci, rozdělenými na presbyteriány, kteří chtějí pouze odstranit biskupské zřízení anglikánské církve, a independenty (nezávislými). Ti požadují vytvoření církve zcela nové. V dubnu 1646 píše své choti, královně Henriettě Marii, která se zatím uchýlila do Francie: „Mám ještě naději a doufám, že se mi podaří získat na svou stranu buď presbyteriány, nebo independenty, aby mě jedni zbavili druhých a já se znovu stal skutečným králem.“ Ukáže se však, že je to už jen klamný sen. V listopadu je král nucen uprchnout před povstalci na ostrov Wight při jižním pobřeží Anglie, jenže ani to mu již nepomůže. Důstojníci parlamentního vojska ho zatýkají a převážejí nejdříve do pevnosti Hurst Castle a později do Windsoru.
Rozhoduje síla zbraní
Když presbyteriánská parlamentní většina protestuje proti královu zajetí a požaduje další jednání, druhý den už nikoho z ní stráže nevpustí do budovy parlamentu. Zbylá menšina independentů je pak ochotná panovníka soudit. Vzhledem k tomu, že se přední právníci odmítají soudu účastnit, jmenuje Oliver Cromwell na jejich místa své věrné důstojníky. Zkrátka rozhodne ani ne tak silou argumentů jako spíše silou zbraní.
Soudní dvůr se schází poprvé 8. ledna 1649 ve Westminsterském paláci v Londýně. Jeho předsedou je nepříliš známý soudce z Walesu John Bradshaw (1602–1659). Obžalobu pak připravují John Cook (1608–1660) a Isaac Dorislaus (1595–1649), oba zcela bezvýznamní právníci ochotní podílet se na zjevné soudní frašce. Ve své obžalobě tvrdí, že Karel Stuart se stal tyranským vládcem, který potlačoval práva a svobody lidu. Je podle nich zodpovědný za zrady, vraždy, znásilnění, požáry a loupeže v průběhu celé občanské války. Proto je prý vinen jako „tyran, zrádce, vrah a veřejný nepřítel Anglie“.
Soud potřebuje poučit
Když předseda soudu Bradshaw vyzývá krále, aby se vyjádřil k obžalobě, panovník se ho povýšeně zeptá: „Rád bych věděl, na základě jaké zákonné autority tu jsem.“ Karel I. se jindy, pokud mluvil v rozčilení, zajíkal. V této osudové chvíli ale hovoří pevně, bez jakéhokoliv zakolísání hlasu. Se znatelnou pýchou připomíná soudnímu dvoru, že je stále ještě zákonným panovníkem, jemuž přísluší moc vyslovovat právo.
Jeden z žalobců mu vzápětí vpálí do očí, že je souzen „ve jménu anglického lidu“, jehož je zvoleným králem. Bezděky tím však Karlovi nahraje k další námitce, že Anglie není monarchie s volenými panovníky, ale dědičným královstvím. Dále pak král pokračuje: „Na rozdíl od mých údajných soudců tu za práva a svobody anglického lidu ručím já.“ Panovníkův nebojácný postoj velice zapůsobí na všechny přítomné a předseda soudu raději přerušuje další jednání.
Usekneme mu hlavu i s korunou
Také při druhém líčení se Karel I. drží velmi statečně. Odmítá odpovědět na žalobu, dokud mu nebude vysvětleno, jakým právem je vlastně souzen. Když mu soudce Bradshaw povídá, že je tu z moci dolní sněmovny, král se pousměje a odvětí: „Dolní sněmovna nikdy nebyla soudem, o tom bych já musel něco vědět.“ Při třetím zasedání nehodlá král uznat legitimitu soudního dvora, při čtvrtém však mění taktiku a žádá, aby byla svolána společná schůze sněmovny lordů a dolní sněmovny, jimž je ochoten skládat účty.
Oliver Cromwell začíná být netrpělivý. Soud se příliš dlouho vleče a on potřebuje pro upevnění své autority rychlé vynesení rozsudku. Sám se v zákulisí vyjadřuje jednoznačně: „Usekneme mu hlavu i s korunou.“ Urychleně se schází závěrečné zasedání soudního dvora, které zamítá žádost obžalovaného o svolání schůze parlamentu. Svou závěrečnou řeč soudce Bradshaw uzavírá rozhodnutím, „že řečený Karel Stuart má být jako tyran, zrádce, vrah a veřejný nepřítel zbaven života stětím“. Králi nepovolí ani poslední slovo.
Krutá pravda nad rakví
V předvečer své popravy se Karel I. naposledy loučí se svými nejmladšími dětmi, teprve osmiletým synem a 13letou dcerou, která jeho slova zaznamená ve svém deníku. Synkovi otec především klade na srdce, aby podporoval starší bratry a nepřijímal královskou korunu, kdyby mu ji snad Cromwell nabízel: „Dávej pozor, co ti teď povím. Mně uříznou hlavu a možná budou chtít tebe udělat králem. Ale pamatuj si: ty nesmíš být králem, dokud jsou tvoji bratři Karel a Jakub naživu. Proto tě prosím, nenech se od nich udělat králem.“ Chlapec na to se slzami v očích odpovídá: „Raději se nechám roztrhat na kusy.“
Královo tělo je po vykonané popravě nabalzamováno a v otevřené rakvi přeneseno do londýnského Svatojakubského paláce, kde ho hlídá ozbrojená stráž. Krátce před půlnocí se u mrtvoly objevuje Oliver Cromwell. Chvíli zde zamyšleně postojí a spíše pro sebe si zamumlá: „Krutá nutnost.“
Hodně nepovedený start
Poprava krále se však v Anglii nesetkává ani mezi povstalci s jednoznačnou podporou. Když se pod Cromwellovým předsednictvím schází v únoru 1649 státní rada, která má převzít výkonnou moc v zemi, je dokonce jen 13 z jejích 40 členů ochotných vyjádřit s exekucí dodatečný souhlas.
V březnu parlament ruší sněmovnu lordů a úřad krále jako „zbytečné, obtížné a pro svobodu lidu nebezpečné“. Cromwell se tvrdě vypořádává s nespokojenci v armádě a po poslední popravě je 19. května v Anglii vyhlášena republika (Commonwealth). Vzápětí parlament pověřuje státní radu, aby připravila zákon proti tisku „skandálních“ knih. Nová republika začíná svou historii potlačením svobody slova…
Královrah odmítá korunu
Oliver Cromwell pocházel z řad přísně puritánské anglické venkovské šlechty. Za občanské války se stal jedním z velitelů armády parlamentu a zasloužil se o rozhodující vítězství nad královským vojskem v bitvách u Marston Mooru a Naseby v letech 1644 a 1645. O čtyři roky později se největší měrou podílel na odsouzení a popravě krále Karla I. a zřízení republiky. V dubnu 1653 rozehnal parlament a téhož roku, 16. prosince, byl jmenován lordem protektorem s pravomocemi vojenského diktátora. Nově zvolený parlament mu v roce 1657 dokonce nabídl královskou korunu, kterou však odmítl. Po jeho smrti se stal lordem protektorem jeho syn Richard Cromwell (1626–1712), který se však tohoto úřadu záhy vzdal a po obnovení monarchie v roce 1660 uprchl na evropský kontinent.
Anglický princ se narodil v Praze
Ruprecht Falcký (1619–1682) se narodil na Pražském hradě jako syn českého „zimního“ krále Fridricha Falckého (1596–1632) a jeho ženy Alžběty Stuartovny (1596–1662). O rok později museli jeho rodiče po porážce stavovského povstání opustit Čechy. Ruprecht odjel v roce 1636 do Anglie ke svému strýci, králi Karlovi I. Za občanské války se stal velitelem královské jízdy a jeho riskantní kousky mu vynesli přezdívku „Zběsilý kavalír“. Po porážce u Naseby v roce 1645 emigroval do Francie. Do Anglie se vrátil až v roce 1660 za obnovení monarchie a jako admirál velel námořním operacím proti Nizozemí. V roce 1670 se stal prvním guvernérem Společnosti Hudsonova zálivu v Kanadě a o dva roky později vrchním velitelem královského loďstva.
Navrátilec má 14 levobočků
Karel II. (1630–1685) byl synem anglického krále Karla I. a Henrietty Marie Bourbonské. Od roku 1646 žil ve Francii a po otcově popravě ho skotská šlechta prohlásila za skotského krále. Jeho příznivci však byli Cromwellem poraženi v bitvách u Dunbaru v roce 1650 a u Worcesteru o rok později. V roce 1660 se po obnovení monarchie vrátil do Anglie a usedl na královský trůn. Jeho moc však byla výrazně omezena parlamentem, který prosadil protikatolický zákon (Test Act) a zákon na ochranu osobní svobody (Habeas Corpus Act). Anglie se za panování Karla II. stala jednou z nejmocnějších zemí Evropy. Po vítězství nad Nizozemím získala jeho severoamerickou kolonii Nový Amsterdam, přejmenovanou na New York, a v roce 1663 byla královým jménem pojmenována nová severoamerická kolonie Karolína. Karel II. neměl žádného legitimního potomka, zato s různými milenkami zplodil 14 levobočků.
Zaostřeno na dobu
Založení Montrealu
V květnu 1642 založili francouzští kolonisté, dcera prokurátora Jeanne Manceová a důstojník Paul de Chomedey, na největším ostrově v severoamerické řece sv. Vavřince misijní stanici Ville-Marie Colony. O dva roky později udělil francouzský král této osadě městská práva a byla přejmenována podle místního pahorku na Montreal. Jeanne zde také založila první nemocnici na severoamerickém kontinentu.
Pád dynastie Ming
V dubnu 1644 dobyla vzbouřenecká armáda, vedená banditou Li C‘-čchengem, Peking a poslední císař dynastie Ming Čchung-čen se ze strachu oběsil na stromě ve své zahradě. Uvolněný císařský trůn neobsadili vzbouřenci, ale Mandžuové, kteří využili zmatků v Číně a založili novou vlastní dynastii Čching. Ta potom úspěšně vládla zemi až do roku 1911.
Zloději na Pražském hradě
Švédské oddíly generála Hanse Christoffa von Königsmarcka pronikly v červenci 1648 do Prahy na Malou Stranu a na Pražský hrad, kde pro svou královnu Kristýnu I., vášnivou sběratelku umění, uloupily cenné sbírky habsburského císaře Rudolfa II. Staré a Nové Město se švédskému útoku bránilo až do 31. října, kdy do města dorazily zprávy o uzavření vestfálského míru a definitivním ukončení třicetileté války.
Mauzoleum pro manželku
U indického města Ágry na řece Jamuna byla v roce 1648 dokončena stavba mauzolea Tádž Mahal, které nechal postavit Velký Mughal Šáhdžahán I. pro svou milovanou manželku Mumtáz Mahal, jež zemřela ve věku 36 let při porodu dalšího dítěte (některé prameny tvrdí devátého, jiné čtrnáctého). Na stavbě pracovalo od roku 1630 více než 20 000 zedníků a umělců.
Zaostřeno na osobnosti
Smrt kardinála
V Paříži zemřel 4. prosince 1642 kardinál Armand Jean du Plessis, vévoda de Richelieu (* 1585), jenž byl od roku 1624 prvním ministrem francouzského krále Ludvíka XIII. Král bez něho neudělal ani krok a jako první ministr Richelieu určoval zahraniční i domácí politiku Francie, která se díky němu stala ve své době jedním z nejmocnějších evropských států.
Zamilovaný papež
V roce 1644 byl zvolen papežem italský kardinál Giambattista Pamfili (1574–1655), který přijal jméno Inocenc X. Nový papež byl přitom zcela závislý na své milence a vdově po svém starším bratrovi Olimpii Maidalchiniové. Nedokázal jí nic odepřít, a dokonce připustil, aby prodávala vysoké církevní úřady svým známým a rušila kláštery, aby se zmocnila jejich majetku.
Zřekla se koruny
Švédská královna Kristýna (1626–1689), dcera slavného válečníka Gustava II. Adolfa, se v roce 1654 zřekla trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. Gustava. Její zprvu utajovaný přestup ke katolictví vyvolal ve své době prvořadou evropskou senzaci. Po odchodu ze země se usadila v Římě, kde byla biřmována samotným papežem Alexandrem VII. a obdržela jméno Alexandra.
Komenského tragédie
Biskup Jednoty bratrské, filozof a pedagog Jan Amos Komenský (1592–1670) přišel v dubnu 1656 při požáru polského Lešna o dům, celý majetek i část svých rukopisů. Nezbylo mu než se s rodinou uchýlit do nizozemského Amsterdamu, kde byla o rok později vydána jeho Opera didactica omnia – první ucelený soubor pedagogických spisů vydaný v Evropě.
Zdroj: HISTORY SPECIÁL
