Za posledních sto let se i mezi dospělými neobyčejně rozšířily mody chování dříve běžné jen u dětí a nedospělců. Koneckonců, ideál teenagera platí i pro osmdesátníky, vší trapnosti navzdory. Věc má však hlubší kořen, nežli si obvykle myslíme.
Se šimpanzem za ruku
Tzv. Portmannova-Bolkova koncepce permanentní juvenility říká, že člověk, i dospělý, má celou řadu znaků, které jsou u našich nejbližších příbuzných, lidoopů, vázány jen na mláďata. Na tělesné rovině je to třeba jemná kostra s drobnými čelistmi a zoubky a velkou mozkovnou, relativně krátké přední končetiny atd.
Celá věc vynikne na následujícím příkladu: paní vezoucí malého šimpanzíka po pražském sídlišti v kočárku by budila spíše nadšení – vždyť je to skoro jako člověk! Táž dáma, která by se vedla za ruku s dospělým šimpanzím samcem, by vyvolávala pravé zděšení: vždyť je to hrozivé zvíře! Znaky věčného dětství máme i na rovině psychické – i v dospělosti jsme hraví a zvídaví a můžeme se naučit něco nového. Tohle platí pro všechny kultury, byť sebevzdálenější.
Počínaje koncem 19. století se však infantilita v euroamerické a později i dálněvýchodní kultuře počínaje Japonskem začíná prohlubovat v míře dosud nikdy nebývalé. Má to jistě své pozitivní, tak říkajíc “civilizacotvorné” stránky – lidé jsou schopni se učit celoživotně, prakticky až do truhly.
Zatímco Josef II. měl veliké potíže přimět sedláky k sázení brambor a bylo třeba řadu nevolníků umrskat k smrti, než se ostatní uvolili neznámé hlízy zasadit – tatík a dědek je přece také nesázeli -, dnes by zemědělci rvali císařským komisařům novou plodinu z rukou.
O významu této proměny pro raketový růst a bryskní zavádění kompjútrových technologií netřeba jistě hovořit. Potíž je ovšem v tom, že dětství má kromě svých roztomilých stránek i své stránky odpudivé, ne-li děsivé. Veselost, zářivá neotřelost, myšlenková inovativnost, hravost, nepředpojatost a sametová hebkost jsou bohatě vyváženy nereflektovaností, krutostí, destruktivitou, myšlenkovou krátkodechostí a neodpovědností, snahou si vynutit pozornost a dárky bez ohledu na prostředky a okolnosti a tak dále.
Až bude kornout prázdný…
Malé i velké děti lze nalákat slibem cukrátek i do zjevného nebezpečí, dnes jim napráskáme, a zítra na to zapomenou a opět se k nám lísají. Jak by mohla politika dnešního typu fungovat bez permanentní infantility většiny populace?
K tomu je ovšem nutný také pečující stát-rodič se stále stoupajícími výdaji, k němuž se vztahují mnohdy už svrasklé ručky dětí-občanů a u jehož četných bradavek se přisávají. Máme právo, máme právo!
Ranější dětství neví o povinnostech nic. Jak by mohl fungovat bizarní hospodářský mechanismus přítomné doby bez neustálé touhy mít vše ihned, tady a teď, třeba na úvěr a bez permanentního bažení po cetkách nejrůznějšího typu? Pomysleme, jak je dětem těžko vysvětlit, že řekněme dnes je prodejna zmrzliny zavřená, a kýžený kornoutek mohou dostat až zítra, a jak buclatě růžovou nožkou vztekle dupou.
Je obtížno říci, kde je slepice a kde je vejce, ale kam by se poděli mocní našeho světa, kdyby se všichni občané chovali “dospěle”, rozmyslně a odpovědně? To, co vypadá jako rafinované spiknutí, se jako obvykle “spiklo” samo.
Fenomén stále se prohlubujícího dětství umožňuje nikdy nevídaný výbuch technologií, ale bude také tím, co v posledku zláme společnosti našeho typu vaz. Jak mohou mentálně nedospělá mláďata smysluplně vychovávat jiné? Kdo zvládne přerostlé a rozzuřené děti, vidící jen sebe, až se ukáže, že kornout s bonbony je prázdný?
Zdroj: http://dialog.ihned.cz/c1-53026020-stanislav-komarek-nevtiravy-puvab-infantility
