Nathan stojí u svého sloupu na londýnské burze. Ve tváři výraz hráče pokeru. Očima dává pokyn svým makléřům: Prodávejte. „Rothschild se zbavuje dluhopisů. To znamená, že Wellington u Waterloo prohrál,“ nese se burzou. A všichni v panice prodávají…
Nathan Mayer Rothschild (1777–1836) se ze svého místa nehne. Jeho tvář je stále nečitelná. Během několika hodin klesla cena dluhopisů takřka k nule. Nathan vysílá další ze svých signálů. Všimnou si ho jen zasvěcení. Jeho lidé ho rozšifrují: Kupujte. Vyrazí. Vmžiku skoupí všechny dluhopisy. Za hubičku. Netrvá dlouho a dorazí oficiální zpráva: „Napoleon byl u Waterloo poražen! Británie je vládcem Evropy!“ Přesněji řečeno Rothschildové. Jak to navlékli?
Mayer opsal červený štít
Rothschildové nejsou žádní zelenáči. Vypracovali se od píky. Kdo by ještě v polovině 18. století věřil tomu, že z nepříliš honosného domu v židovském ghettu v německém Frankfurtu nad Mohanem vzejde celosvětová finančnická dynastie? Rod Bauerů tu žije od 16. století a není nijak movitý. Dům se dá poznat podle znamení. Je na něm červený štít – německy rotter schild. „Bauer, to je do podnikání jméno na nic. Chtělo by to něco originálnějšího,“ mudruje Mayer Amschel Bauer (1744–1812). Oko mu padne na štít. „Rothschild, to vůbec nezní špatně.“ Nové jméno je na světě.
Královské známosti
Mayer Amschel se nedávno vrátil z Hannoveru, kde jako sirotek už od 12 let pracoval v bankéřském domě Oppenheimer. Něco si ušetřil, a tak se může pustit do vlastního podnikání. Zakládá si malou banku, ale obchoduje také se starožitnostmi a s mincemi. Udělá terno. Výhodně prodává mince hessenskému kurfiřtovi Vilému I. (1743–1821) a ten si ho oblíbí. Zprostředkuje Rothschildovi kontakt na anglický dvůr, kde tehdy sedí na trůně Vilémův bratránek Jiří III. (1738–1820). Známost k nezaplacení. Hlavně mu ale kurfiřt svěřuje svůj obrovský majetek, jeden z největších v Evropě, když v roce 1806 prchá před Napoleonovými vojsky do Dánska. Kapitál a kontakty má Mayer Amschel v kapse. Teď už je jen potřeba rozmístit své muže na strategicky výhodné pozice na evropské šachovnici. A kdo by se k tomu hodil lépe než vlastní krev?
Rodinné vojsko
„Na světě jsou jen dva druhy lidí. Tím prvním je rodina, druhým jsou ti ostatní,“ vysvětluje Nathan Rothschild svému synkovi, když se ho ptá, kolik národů je na světě. Nathan je jedním z pěti synů zakladatele finančnické dynastie. Otec Mayer Amschel ho vysílá do Anglie. Další čtyři sourozenci také dostávají své umístěnky. Nejstarší Amschel zůstává ve Frankfurtu, kde převezme obchody po otci. Na Salomona vychází Vídeň, Carl si to namíří do Neapole. Benjamínek Jacob, později si říká James, okusí kouzlo Paříže. Velký náčelník Mayer to má totiž dobře vymyšlené: „Kluci si budou navzájem pomáhat. Když v jedné zemi kšefty moc nepůjdou, vypomůže bratr, kterému se zrovna daří.“ Navíc, aby se peníze nerozházely mimo rodinu, mají se mezi sebou brát bratranci a sestřenice z prvního nebo druhého kolene. A hlavně žádné soudní dědické spory! Takto rozhoduje otec Mayer ve své poslední vůli a synové ji plně respektují. Rodinný obchod ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“ se rozjíždí a nemá políčeno na nikoho menšího než na Napoleona Bonaparta (1769–1821).
Nathanovy večerní kratochvíle
Obtloustlý Nathan Rothschild nevypadá na finančního dravce. Z Manchesteru, kde doposud obchodoval s textilem, se přesouvá do Londýna a zakládá tam v roce 1811 banku N. M. Rothschild & Sons. „Milý Amschele,“ píše bratrovi do Frankfurtu, „po večeři nečtu knihy, nehraju karty ani nechodím do divadla. Jedinou mou kratochvílí je podnikání.“ Nathan je cílevědomý, mazaný a nesnáší hlupáky. Má nos na to, jak zbohatnout. Zná cenu rychle doručené důvěrné informace, a proto vybuduje s bratry bezkonkurenční síť tajných cest a rychlých kurýrů. Rothschildovy dostavníky se řítí cestou necestou, lodě křižují kanál La Manche. Jejich agenti se jako stíny míhají ulicemi a přenášejí peníze, cenné papíry, dopisy, ale především nejžhavější novinky, které se dají využít na burze. Přesně tohle se hodí britské vládě, která má na krku další válku s Napoleonem (1769–1821), jenž 26. února 1815 uprchl z ostrova Elby a obnovil svou vládu ve Francii.
Jsou to sice Židi, ale…
Aby britská vláda měla na válečné útraty, prodává nebývalé množství dluhopisů. Tím sice nashromáždí spoustu peněz, které jsou však britskému vojevůdci vévodovi z Wellingtonu (1769–1852) k ničemu. Nemůže za ně vybavit vojáky a zaplatit tažení proti Francouzům. K tomu potřebuje všeobecně použitelnou měnu – zlato! A to by měl opatřit právě Nathan Rothschild.
Britský ministr financí ho dopisem už z 11. listopadu 1814 oficiálně ustanovuje jednatelem vlády. Teď má po celé Evropě sehnat zlato a stříbro, všechno, co se dá, a doručit to Wellingtonovi. Vládě je totiž jasné, že Nathan shání zlato stejně dobře jako Wellington vojáky. „Jsou to sice Židi, ale do značné míry jim věříme,“ nechává se slyšet ministr financí. Nic jiného mu nezbývá. Rothschildové jsou v tuto chvíli nepostradatelní.
Přesuny zlata
Nathan zvažuje všechna pro a proti. Přesun zlata je za války riskantní, je potřeba ho dostat přes kanál La Manche a bezpečně dopravit do Holandska Wellingtonovi. Provize je ale zajímavá, takže se rozhodne do toho jít. „Válka se určitě protáhne a o zlato při ní bude vždycky zájem. Na obou stranách,“ soudí Nathan. Proto rozjíždí velký rodinný byznys. Pokud je cena zlata v Paříži momentálně vyšší než v Londýně, James ho tam prodává a Nathan ho na britských ostrovech kupuje. A naopak. Na tomto principu a díky strategickému obsazení finančních center Rothschildy jde všechno jako na drátkách. Nikdo ale nepočítal s bleskovým a zdrcujícím úderem u Waterloo. Napoleon je 18. června 1815 poražen na hlavu. Evropa se ocitá v šoku.
Okřídlený posel
„Bitva u Waterloo je ta nejkratší, jakou kdy člověk mohl vidět,“ komentuje svůj rychlý a nečekaný úspěch Wellington. V jednom dni je o výsledku rozhodnuto. Zpočátku to vypadá, že Napoleon vyhraje, a proto také první tajná vojenská depeše informuje Londýn o jeho vítězství. Po příchodu pruských posil pod vedením maršála Gebharda von Blüchera (1742–1819) se ale štěstěna jednoznačně přiklání k Wellingtonovi. Kurýr Nathana Rothschilda na víc nečeká a z bojiště štve koně směr Brusel. Pokračuje do Ostende v Západních Flandrech, kde si najímá malou loď, která ho přeplaví přes rozbouřené moře do Anglie. Zpráva o koaličním úspěchu se dostává už 20. června k Nathanovi (podle některých zdrojů zprávu Rothschildovi přináší poštovní holub) a ten spěchá informovat vládu. Tam se mu ale vysmějí. „To je nějaký výmysl. Jaké pro to máte důkazy? Přece jste se něco takového nemohl dozvědět dřív než my. Počkáme si na našeho posla,“ usoudí v nevyšších kruzích. Vládní kurýr doráží až 21. června v 11 hodin večer. Major Henry Percy přináší oficiální depeši, že Napoleon byl po těžkém boji poražen.
20násobný zisk
Nathan nad nedůvěrou britských špiček pokrčí rameny a sám spěchá na burzu. Dává pokyn k prodeji dluhopisů a k jejich následnému nákupu, až jejich hodnota klesne takřka na nulu. V tu chvíli to ještě málokomu na burze přijde divné. „Ten Žid se jen snaží zadržet padající trh, je v tom namočený až po uši,“ šeptají si makléři. Ještě netuší, jakou lest jim nastražil. Když dorazí zprávy o tom, že Británie ve skutečnosti válku vyhrála, cena dluhopisů opět vylétne do závratných výšin. Majetek Rothschildů se rázem zdvacetinásobí!
Napoleon dluhopisů
Samotnému Nathanovi ovšem Napoleonova porážka a uzavřený mír udělaly čáru přes rozpočet. Sedí na kupě nakoupeného zlata, které teď nikdo nechce, protože armády se rozpouštějí. Cena drahého kovu tedy půjde dolů. S tím se mazaný bankéř nehodlá smířit. Proto všechno vsadí na vládní dluhopisy. Je mu jasné, že Británie si upevnila pozici a jejich cena tedy bude růst. Nakupuje je pořád dál a pak na nich „sedí“. Vydrží to přes rok, i když mu bratři radí, aby se jich už konečně začal zbavovat. Nathan si počká, až jejich cena stoupne o 40 procent. Zisk je slušný – v přepočtu na dnešní libry 600 milionů (přes 17 miliard korun).
Jedna rodina rozhoduje o válce
Do poloviny 19. století se Nathan stává vládcem na trhu dluhopisů. „Nezajímá mě, která loutka sedí na anglickém trůnu, aby vládla říši, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Muž, který kontroluje oběh peněz v Británii, kontroluje celé britské impérium. A oběh peněz v Británii kontroluju já,“ prohlašuje. Skromností rozhodně netrpí. Už není jen soukromým obchodníkem a bankéřem, ale vyrostl ve správce celého fondu vládních dluhopisů. Nyní už jeho vlastních. Trh dluhopisů zajišťuje vládám finanční hotovost. V moci Rothschildů je teď rozpoutat válku, nebo jí zabránit.
Zaplatí zámek Kynžvart
Rothschildovské peníze hýbou velkým světem, ale přitečou i do našich malých českých poměrů. „Z toho zámku by bylo nádherné letní sídlo,“ uvažuje rakouský ministr zahraničí kníže Metternich (1773–1859). Zdědil v roce 1818 v západních Čechách chudé kynžvartské panství se starým barokním zámkem, který by rád nechal přestavět v novém, klasicistním stylu. Ambice a státnické schopnosti mu nechybí, horší je to s penězi. Ale proč si nepůjčit? A rovnou od Rothschildů. „Mohu vám nabídnout půjčku 900 000 zlatých (dnes přes bilion korun – pozn. red.) s pětiprocentním úrokem na 12 let,“ přichází 23. září 1822 s velkorysým návrhem Salomon Mayer Rothschild (1774–1855).
Ruka ruku myje
„Tahle službička všemocnému kancléři se mi vyplatí,“ mne si ruce Salomon. A nemýlí se. O šest dní později dostává všech pět bratrů dědičný titul rakouských svobodných pánů, tedy baronů. Krásný začátek obchodního přátelství. Salomon sídlící ve Vídni dobře ví, jak si Rakousko zavázat. Do roku 1842 mu napůjčuje přes 200 milionů zlatých. Je to dobrá investice. Jako první Žid získává v témže roce vídeňské občanství. Odteď může kupovat pozemky, jak se mu zlíbí. Do deseti let je z něj největší pozemkový vlastník v Evropě.
A co jeho přítel Metternich? Přestaví zámek Kynžvart, investuje do svých velkostatků, kupuje šperky, mince a umělecké sbírky. Oplácí Salomonovi jeho velkorysou půjčku informacemi a kontakty. A ty jsou, jak ukázala předchozí desetiletí, nad zlato…
Helena Chvojková
HISTORY revue doplňuje:
Na Rothschildy spoléhala i jižanská Konfederace ve válce Severu proti Jihu (1861–1865). Doufala, že se o ně bankéři finančně postarají podobně jako o Wellingtona. Ti ale váhají a nakonec se rozhodnou, že do tohoto podniku nepůjdou (spekuluje se ovšem, že Rothschildové tajně sunou peníze jak Severu, tak Jihu). Konfederace se tedy rozhodne prodávat své dluhopisy po finančních centrech Evropy sama. Zprvu se to nedaří, příznivý obrat nastává, až když je začne jistit bavlnou. Jižanské státy Ameriky jsou totiž jejím největším dodavatelem do Evropy. Chvíli to funguje, až do dubna 1862, kdy vojska Unie obsazují klíčový jižanský přístav New Orleans a zamezí tak vývozu bavlny. Cena dluhopisů klesá, celý plán Konfederace se hroutí. I v tomto případě tak Rothschildové nepřímo rozhodují o výsledku války.
Nathan se s nikým nemaže
Traduje se, že jednoho dne vkročila do pracovny Nathana Rothschilda vzácná návštěva. Bankéř však ani nezvedl hlavu od papírů na pracovním stole a jen prohlásil: „Posaďte se.“ Jeho host se ozval: „Víte, s kým mluvíte? S princem Thurn a Taxisem.“ Rothschild bez mrknutí oka dodává: „No tak si sedněte oba.“
Víno pro znalce umění
„Vinice a víno, to je dobrá investice,“ říká si v roce 1853 Nathaniel, třetí syn Nathana Rothschilda, a kupuje vinici u francouzského Bordeaux, kterou překřtí na Château Mouton Rothschild. Předběhne tak svého strýčka Jamese, který jen tři měsíce před svou smrtí v roce 1868 získává další renomovanou vinici Château Lafite Rothschild. Obě vinice zpustly za druhé světové války, kdy byl majetek rodiny zkonfiskován. Rothschildům se ale podařilo vrátit svá vína na výsluní a baron Philippe Rothschild si dokonce originálně vylepšil vinětu. Od roku 1945 je na etiketě vína Château Mouton Rothschild každý rok vyobrazeno dílo některého známého umělce. Patří k nim například Salvador Dalí, Joan Miró, Marc Chagall, Pablo Picasso i Andy Warhol.
Klofli i Suez
„Potřebujeme další trasu na přepravu ropy,“ domlouvají se v druhé polovině 19. století Rothschildové. Jsou rozhodnuti stát se největšími dodavateli ropy nejen pro Evropu, ale i pro Dálný východ. K tomu se výborně hodí Suezský průplav, otevřený s velkou pompou v roce 1869. Tehdy se v předpremiéře hraje Verdiho opera Aida, korunované hlavy v čele s francouzskou císařovnou Evženií se jako první plaví průplavem. Thomas Cook, zakladatel první cestovní kanceláře na světě, sem přiváží i turisty. Británie, která se na stavbě kanálu nepodílela, ale nakonec na Suezu vydělala. V roce 1875 se stává největším akcionářem Společnosti pro vybudování Suezského průplavu, když kupuje 44procentní podíl od egyptské strany. Britského premiéra Benjamina Disraeliho (1804–1881) při této koupi „založí“ jeho blízcí přátelé Rothschildové.
Královna si na to posvítila
„Bude nádherný jako zámky na Loiře,“ rozhodne baron Ferdinand Rothschild (1839–1898) a nechává v letech 1874–1889 vystavět pohádkové pseudorenesanční sídlo v hrabství Buckinghamshire na jihovýchodě Anglie. Waddesdon Manor je jedinečný. Zatímco zvenku je slepeninou z francouzských zámků, které baron obdivoval, uvnitř je přehlídkou v té době nebývalého luxusu. Je tu ústřední topení, v koupelnách teče studená i teplá voda. A vrchol vymožeností – elektrický zvonek, kterým se dá přivolat služebnictvo. Do zahrad jsou přeneseny vzrostlé stromy. Sochy, pavilony a voliéry dodávají tomuto místu neopakovatelný půvab. Právě na tento zázrak se přijíždí podívat i britská královna Viktorie (1819–1901). Mnohem víc než krásy zahrad ji ale fascinuje elektrický lustr. Deset minut ho rozsvěcuje a zhasíná.
Opřel se do nich Goebbels
Když v roce 1934 natočili hollywoodští filmaři snímek Dům Rothschildů, nešlo jen o ztvárnění historie bankéřského rodu, ale i o výpad proti narůstajícímu antisemitismu v Německu. Šéf nacistické propagandy Josef Goebbels (1897–1945) se tohoto tématu však paradoxně chopil sám a nechal ho zpracovat po svém. V roce 1940 tak v Německu vzniká film Rothschildové. Ukazuje slavné bankéře jako nebezpečné židovské kreatury, které si nekalými praktikami nahrabaly mamon na bitvě u Waterloo, rozlezly se po celém světě a škodí všem, především však Říši. Směs protižidovské a válečné propagandy však diváky neoslovila tak, jak se čekalo. Nicméně Rothschildové se jako odstrašující případ objevili i v dalším německém propagandistickém filmu Věčný Žid.
Zdroj: HISTORY REVUE
