Rozhodl jsem se, že pro větší srozumitelnost se pokusím ještě jednou uceleně zpracovat výsledky svých pátrání po skutečných vládcích světa, tedy po rozdílu mezi mocí formální a mocí skutečnou.
Pokusím se vysvětlit na historických událostech a mých reakcích na ně, jak jsem se k pátrání po skutečných vládcích světa dostal a v něm pokračoval. Nejde o konkrétní popis historie, ale o popis jen těch událostí , které sehrály rozhodující roli na cestě penězo-měnců ku světovládě. Konkrétní historické události 20. století popisuji v materiálu, který jsem nazval Historie 20. století.
Tedy jak to bylo.
Dnes si zcela jasně uvědomuji, že po skončení právnických studií jsem sice byl do jisté míry vzdělanec, ale politicky hlupák. Po svém zatčení a odsouzení pro vlastizradu v roce 1949 jsem stejně jako několik desítek tisíc stejně postižených ve vězení setrvával na svých naivních politických názorech.
Ku změně v mém případě došlo v lednu 1953. Bylo to krátce po popravě skupiny sionistů vedených Slánským a po moskevském zatčení židovských lékařů vedených akademikem Vinogradovem, kteří byli obviněni ze zavraždění stranických funkcionářů Ščerbakova a Ždanova vadnou léčbou a z přípravy podobné akce proti samému Stalinovi . Tehdy mne napadlo, že se dozvíme, kdo v Moskvě stojí v čele sionistů, vyhraje-li Stalin, nebo vyhrají Sionisté a umře Stalin. Když v březnu 1953 Stalin zemřel, stal jsem se ve svém okolí známý jako (míněno ironicky) prorok.
To pro mne znamenalo počátek prozření. Pochopil jsem nejprve, že komunistické hnutí v SSSR a jeho satelitech nebylo jednotné a že sionistické procesy ve všech zemích kontrolovaných SSSR spolu souvisely. Pochopil jsem, a budoucnost mi to potvrdila, že komunističtí sionisté v lidových demokraciích se chtěli podobně jako Titova Jugoslávie vymanit ze sovětského vlivu, protože se do sovětské sféry dostali vlastně omylem, jak později vysvětlím. Do té doby jsem neviděl rozdíl mezi Gottwaldem a Slánským. Samozřejmě to byl jen můj start bez pochopení dalších souvislostí.
Z toho, že zatčení židovští lékaři byli ihned po Stalinově smrti propuštěni jako nevinní a náměstek sovětského ministra vnitra Rjumin , který akci židovských lékařů vedl, již v červnu 1953 popraven, jsem musil dojít k závěru, že nešlo o marginální problém, ale o událost v té době v SSSR nejvýznamnější s tím, že jejich zatčení bylo jen předehrou Stalinem připravované velké antisemitské, nebo chcete-li antisionistické akce. O dnes obecně známé skutečnosti, že mělo dojít k vystěhování milionů sovětských Židů na Sibiř, jsem se dověděl o desítky let později.
Z toho, jak reagovali na smrt Stalina Eisenhower a Churchil, mám na mysli jejich projevy, které se od válečnických projevů z konce roku 1952 diametrálně rozcházely, mi došlo, že smrt Stalina neovlivnila jen vnitrostátní záležitostí SSSR, ale že změnila významným způsobem mezinárodní vztahy, na příklad došlo velmi rychle k obnovení diplomatických styků SSSR s Jugoslávií a Izraelem, ale tehdy mi chyběly důvody i příčiny. Teprve mnohem později mi došlo to nejdůležitější a to, že 2. světová válka měla zřejmě skončit bez Stalina a že k tomu došlo s osmiletým zpožděním.
Prozření pro mne znamenalo hledání příčin a souvislostí. A bylo toho k hledání a i nyní je hodně.
Sledoval jsem boj o moc v SSSR po smrti Stalina, ale už tehdy jsem tušil, že se změní pohled na Stalina a kritika Stalina na XX. Sjezdu KSSS skutečně přišla. A začal jsem se rozcházet s názory spoluvězňů. Došlo mi, že maďarské události v roce 1956 mohly mít i jiné pozadí (pokus o sesazení Chruščova v SSSR, organizovaný ze zahraničí, nebo skupinou stalinskou v SSSR a snad šlo o boj dvou v té době mnou ještě neidentifikovaných sil v USA a západních státech).
Na odsouzení protistranické skupiny v roce 1957 jsem již měl celkem pevný názor. Pochopil jsem, že v SSSR zvítězili komunisté – Sionisté a celkem bez problémů jsem předpokládal rehabilitaci Slánského a spol., k níž ještě v roce 1957 došlo, i když se zjevnou nechutí našeho ještě stalinského vedení KSČ. A potom už jsem více méně s jistotou tipoval, že z kriminálu nás budou pouštět bolševici, i když jiní, než ti, kteří nás zavírali.
Myslím, že tehdejší vývoj v SSSR jsem poměrně dobře pochopil. Vývoj v SSSR od smrti Stalina do odsouzení protistranické skupiny musil ovšem mít svoji historickou předehru a po té jsem začal pátrat. A postupně jsem byl úspěšný. Znovu opakuji, že nikdo mne nemůže obvinit z toho, že jsem své závěry převzal z nějaké konspirativní antisemitské teorie, které jsem v té době ani neznal. Ku všem svým závěrům jsem dospěl bez opisování, vytrvalým pátráním, tak říkaje krok za krokem s tím, že mnohdy k potvrzení mých závěrů došlo i o desetiletí později.
Začal jsem zmíněnou nejednotou KSSS a rolí Sionistů v ní. Protože jsem byl, jak jsem výše uvedl, politicky naivní vzdělanec, slyšel jsem před svým prozřením sice jméno Trockij, ale věděl jsem o něm politicky velmi málo.
Podle výsledků mého pátrání zkráceně platí, že Žid Lev Nikolajevič Bronštejn – Trocký se politicky angažoval již v carském Rusku a sehrál významnou organizační roli při povstání v roce 1905, po jehož potlačení byl zatčen a vězněn na Sibiři, ze Sibiře uprchl v roce 1908 a pak žil až do roku 1917 v zahraničí, dlouho ve Vídni a po vypuknutí 1. světové války v New Yorku. Ve Vídni se stýkal s jedním z baronů Rothschildů, hrávali prý spolu v Café Gartenbau šachy, v New Yorku se oženil s dcerou Kuehnova bankéře Životskiho Natašou a fakticky se přiženil, i když vzdáleně, do rodiny židovského bankéře Schiffa, který jako Rothschildův zmocněnec působil v newyorské bance Kuehn a Loeb, s jehož podporou a s podporou newyorské židovské menšiny vydával socialisticky laděné noviny a v roce 1917 se s pomocí téhož Schiffa a s americkým pasem dostal na území Ruska, kde sehrál významnou roli při bolševické revoluci.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tento socialistický revolucionář se nechal živit tehdy super bohatými židovskými finančníky. Ale k vysvětlení této otázky jsem dospěl o dost později.
Mezi Trockého přátele patřil ruský milionář, v Německu žijící žid Izrael Helphand alias Alexander Parvus, který zase sehrál významnou roli při přepravě Lenina a spol. ze Švýcarska přes Německo do Ruska. Proč německá vláda na popud Helphanda s přepravou Lenina souhlasila a dokonce bolševiky finančně podporovala? Podle dnes uznávaného výkladu, německý generální štáb kalkuloval tak, že Lenin ukončí válku na výhodní frontě s Němci, k čemuž došlo, ale komu to přineslo více výhod? Lenin se postavil do čela revoluce a s Trockým vybudoval SSSR.
Trocký sehrál jednu z rozhodujících organizačních rolí, stal se ministrem obrany a založil a vedl Rudou armádu, která porazila bělogvardějské jednotky. To byly první informace, které jsem o nich vypátral. Vyplynulo z nich zatím, že oba měli osobní a politické kontakty na tehdy v USA nejbohatšího spoluvlastníka Rothschildovy americké banky Kuehn a Loeb (dnes Barclay) bankéře Schiffa a na zmíněného Parvuse, žijícího v Německu s dobrými kontakty na frankfurtského bankéře Warburga, bratra jednoho ze zakladatelů FEDu a jeho prvního šéfa, amerického Warburga a na německého ministra zahraničí Rathenaua. Všichni jmenovaní byli židé.
To byly první otázky a skutečnosti, jimiž jsem se zabýval. Trockij nebyl členem bolševické strany, ale byl levicově orientovaný revolucionář, jenž se s tehdejším bolševickým vůdcem a teoretikem Leninem rozcházel snad jen v otázce, zda lze socialismus vybudovat jen v jedné zemi sám zastával koncept nutnosti revoluce světové.
Každopádně kapitalismus byl pro něj jako systém nepřijatelný. Ale přesto se stýkal s členem Rothschildovy rodiny za svého pobytu ve Vídni, jeho přítelem byl dříve zmíněný ruský žid a milionář Alexander Parvus, oženil se s dcerou společníka bankéře Kuehna Životovského Natašou. V bance Kuehn a Loeb hrál vedoucí roli bankéř Schiff, který jej při jeho levicové politické činnosti v USA podporoval. Snad zajímavější je pohled z druhé strany, jak to, že jej Schiff podporoval. Samozřejmě jsem si na otázku, co jej se jmenovanými spojovalo, dovedl odpovědět alespoň částečně: oba byli židé židé. Bolševické vedení po revoluci bezpečně ovládali židé. Uvedu jich zde jen několik: Trocký, Kameněv, Zinověv, Bucharin, Džeržinski, Radek atd, atd. Lenin sám měl židovské předky z matčiny strany. Nejznámější funkcionář nežidovského původu byl gruzínec Stalin.
Po těchto zjištěních jsem si již dovedl odpovědět negativně na otázku, zda chtěli zmínění židé ovládnout Rusko, aby se pomstili carovi za jeho antisemitismus, jak vysvětluje v knize „Moje probuzení“ bývalý senátor a hlava Kukluxklanu David Duke Schiffovu podporu bolševické revoluce. Nesmysl, to by byl přece podpořil Kerenského, který byl rovněž žid a ne Trockého proti němu. Jak bylo řečeno bankéř Schiff podporoval Trockého finančně, ale samozřejmě mi nemohlo uniknout, že zmíněný bankéř Schiff na své lodi Christiania nechal v září – říjnu 1917 převést do Petrohradu z New Yorku 250 trockistických vyškolených rusky mluvících revolucionářů, vesměs Židů, vybavených americkými pasy. Přeprava měla problém, protože loď byla zadržena Brity v přístavu Halifax, kde bylo zmíněných 250 revolucionářů internováno, neb Britům resp. Kanaďanům se nezdálo etické, zúčastňovat se na revoluci proti spojenci, kterým carské, ale i Kerenského Rusko bylo. Ale po údajné intervenci Schiffa u prezidenta Wilsona mohla plavba pokračovat. (o této intervenci nejsou dostupné důkazy), ale plavba pokračovala.
Důvody, proč se židé, lépe řečeno židovský kapitál, do bolševické revoluce tak masivně zapojil, musily být jiné.
Dospěl jsem k závěru, že židovský Wallstreetský kapitál podporoval bolševickou revoluci, protože chtěl posílit svoji světovou pozici vytvořením jím ovládané mocnosti, která by mu pomohla získat rozhodující převahu nad kapitálem nežidovským a tím získat vládu nad celým světem.
Je třeba si uvědomit, že tehdy, před téměř sto léty, ještě netiskl FED dolary podle potřeby Wall Streetu, ale tehdy určovalo, pokud jde o státy, rozhodující mocenskou i světově politickou roli přírodní bohatství, zásoby a zdroje zlata, počet obyvatelstva a industrializace země. Přírodního bohatství (nafta, plyn, různé rudy a zlato) bylo a je v Rusku více než kdekoliv jinde. Industrializace, to byl problém, jehož realizaci Lenin odstartoval vyhlášením „Nové ekonomické politiky“ (NEP). Když se začnete zabývat NEPem, nemůže Vám uniknout, že byl odstartován v době, kdy žádný stát světa neuznával nově vzniklý SSSR a přesto se pod vedením jistého Armanda Hammera, amerického žida, lékaře a přítele Lenina se na něm podílelo 16 amerických velkopodniků spolu s řadou podniků anglických. NEP byl plán na industrializaci Ruska a jeho přeměnu ve světovou mocnost.
Jméno Armand Hammer je třeba si pamatovat, protože se objevuje při startu nové čínské politiky o téměř 60 let později.
Při rozboru tohoto úseku světových dějin to bylo poprvé, kdy jsem se musil zabývat otázkou ovlivňování mezinárodní politiky někým jiným, než vládami jednotlivých států. Tehdy poprvé jsem zauvažoval o rozdílu mezi mocí formální a mocí faktickou.
Při posuzování okolností kolem vzniku bolševického SSSR jsem nemohl přehlédnout postoj tehdejších západních velmocí, které na jedné straně veřejně bolševismus kritizovali, ale vojenské akce fakticky nepodpořili. Konečně i náš prezident Masaryk dal legiím pokyn nevměšovat se, ačkoliv legie tehdy v oblasti magistrály představovaly největší vojenskou sílu.
Sovětský svaz vznikl, ovládali jej komunisté vedení Leninem a Trockým spolu s převážně židovským vedením, zdálo se, že vše fungovalo tak, jak si to ti, kteří jeho vznik podpořili, představovali, zdálo se, že plán vyšel. Až sem vše fungovalo zřejmě podle plánu, ale po smrti Lenina prohrál Trockij svůj zápas o moc se Stalinem. To znamenalo nejen konec NEPu a jeho nahrazení pětiletkami, ale i politický obrat v komunistickém hnutí, již je nevedl Lenin s Trockým, ale Stalin. Psala se léta 1927-1929. Rusko se začalo měnit ve velmoc, ale nikoli ve velmoc kontrolovanou svými zakladateli.
Samozřejmá otázka po přečtení napsaného:
Do jaké míry byli Lenin a Trocký opravdovými socialistickými revolucionáři?
Moje odpověď je zcela nepřijatelná pro přesvědčené komunisty, protože zní ne, šlo o stejné lokaje, jaké dnes najdeme ve všech vládách světa, i když jejich tehdejší úkol a role byla nesrovnatelně těžší a riskantnější.
A opět v případě účasti amerických firem na NEPu, jsem nemohl nevidět rozdíl mezi mocí formální (státní), která SSSR neuznávala a mocí skutečnou ve státech , které se na NEPu podílely.
Krátce jsem se zmínil o nežidovském kapitálu. V té době Rockfeller byl se svým Standard Oil králem naftařů, Ford králem automobilovým, v bankovnictví, lépe řečeno co do disponibilních finančních prostředků snad Vatikán, ale patřil sem i baptista Morgan. Z lehce dosažitelných historických materiálů lze zjistit, že tato skupina se na bolševické revoluci nepodílela, ale naopak pokládala nově vzniklý bolševický stát za nepřítele číslo 1. A protože tu bolševický stát byl a navíc pod vedením, což této skupině nemohlo uniknout, nástrojů židovských bankéřů z Wall Streetu Lenina a Trockého, nutně musila hledat a podporovat jiné jí více vyhovující řešení a tím tehdy bylo jedině válečné ovládnutí SSSR.Takže jsem zjistil, že existuje i nežidovský kapitál, i když tehdy méně v bankovnictví, převážně ve výrobní sféře.
Snad každý mohl zaregistrovat, že porážka Trockého Stalinem v průběhu dvacátých let minulého století, která skončila v létech 1927 – 1929 Trockého emigrací, měla politické důsledky uvnitř komunistického hnutí. Celosvětově došlo postupně k přeměně vedení komunistických stran na vedení stalinská. Nešlo to všude lehce, i u nás řada intelektuálů a literátů z KSČ vystoupila, když místo Šmerala nastoupil Gottwald, ale posuzováno světově, mnohem významnější důsledek se týkal Číny. Narazil jsem na to během svých pátrání více méně náhodně. Historici, aspoň ti mně známí, se nezmiňují o tom, že Sunjatsenovo politické hnutí Kuomingtan, které po svém vzniku úzce spolupracovalo s KS Číny a chystalo se s ní spojit, se po porážce Trockého, lépe řečeno po vítězství Stalina v Rusku ze dne na den stalo pro čínské komunisty nepřítelem č. 1 a více méně mimochodem budoucí šéf Kuomingtanu Čankajšek tehdy opustil Moskvu, kde studoval vojenskou školu.
Pro mne byly tyto události potvrzením názoru, že Leninem vedená KSSS byla něco podstatně jiného než KSSS vedená Stalinem, měla naprosto jiné cíle, spojence i nepřátele. To vedlo k mému prozření, že změnu vedení v SSSR v roce 1957 je třeba chápat jako návrat do doby, kdy SSSR vedli Lenin a zejména Trocký.
Po porážce Trockého v Moskvě se velmi rychle mezi podporovateli Německa a hlavně Hitlerovy strany NSDAP objevuje i židovský kapitál. Proč? Vysvětlení pro mne již bylo jednoduché, Sionisté pochopili, že svou vlastní hru v SSSR tj. vnitřní ovládnutí KSSS a tím i vlády v SSSR, porážkou Trockého prohráli, a nemohli nechat bez své účasti, nežidovským kapitálem připravované válečné tažení proti Stalinovu SSSR, když navíc v KSSS a ve státním vedení SSSR stále bylo skryto velké množství stoupenců Trockého, já je pracovně nazývám jeho dědici.
Takže k těm, kteří podporovali Hitlera již v době jeho neúspěšných pokusů v Mnichově, přibyl na konci dvacátých let i židovský kapitál, jak se lze dočíst v literatuře, která se zabývá otázkou, kdo podporoval a zejména financoval Hitlera, z amerických autorů na příklad prof. Sutton , ale je jich celá řada. Hitler v té době měl ve své pracovně jen portrét Fordův, ale tehdy ještě asi ani nebyl veřejně antisemitou.
Německo bylo po 1. světové válce zničené a proto se mu nejprve musilo ekonomicky pomoci, a pak podpořit politické hnutí, které by válku proti SSSR jako jeden ze svých cílů přijalo a vytipován byl, jak jsem uvedl dříve, Hitler s jeho NSDAP. Mimo techniku financování západním kapitálem doporučuji se zajímat i o pozoruhodné souputníky Hitlera, zejména o pološvéda bankéře Hjalmara Schachta a poloameričana, spolužáka prezidenta Roosevelta na Harvardu Hafenstaengla, zvaného Putzi. Tito dva , zejména „Putzi“, pro mne znamenali v mém pátrání nesmírně mnoho. Jistě je pozoruhodné, že Hitlerův bankéř Schacht byl norimberským tribunálem osvobozen a Hafenstaengel skončil válku na straně Američanů.
Tato zjištění, mám nyní na mysli přípravu vojenské akce proti SSSR, znamenalo u mne další prozření. Remilitarizace Porýní a plebiscit v Sársku zřejmě na povzbuzení německého sebevědomí a popularity Hitlera, a zejména následující Anschluss Rakouska a Mnichovská dohoda se závěrečným zřízením Protektorátu Čechy a Morava, to vše probíhalo se souhlasem těch, na něž jsme jako na své spojence spoléhali, nikoli proti jejich vůli. V mém pátrání jsem nemohl pominout, že na Mnichovské konferenci reprezentoval Francii její tehdejší premier Daladier , který v roce 1929 zajistil Trockému povolení pobytu ve Francii, když jej Turecko přestalo trpět na svém ostrově Prinkipo a nemohl jsem si nevšimnout, že tentýž Daladier se pohyboval v Moskvě kolem Chruščova v době jeho boje o moc.
Zničení a obsazení ČSR německou armádou, které jsme pokládali za zradu západních mocností, způsobenou jejich vojenskou slabostí, bylo jen krokem k přiblížení se Německa k hranicím SSSR, nešlo o zradu, ale podle mého nově vzniklého pohledu o plán.
Navíc zmíněné akce na podporu Hitlerova Německa, zejména pak Mnichovská dohoda, nám ale i veřejnosti celého světa byly vylíčeny jako akce tehdejších velmocí na záchranu míru, i když na jejich počátku byla jednání soukromých institucí a korporací, nikoli států, které Hitlerovi finanční prostředky poskytovaly. Z tohoto oficiálního vysvětlení pro mne vyplynulo, že státní orgány jednotlivých států svojí interpretací zejména Mnichovské dohody, plnily přání, nebo pokyny existujících nevládních korporací.
Pokud jde o mne, sem patří i změna mého hodnocení role prezidenta Beneše v roce 1938. Nově mi došlo, že se ocitl v rozporuplné situaci, musil přednostně jako člen zednářských loží (o zednářích bude řeč později), které pomohly v roce 1918 založit ČSR, splnit jejich pokyn a jednat proti svému vrozenému češství a pomoci k pokud možno bezproblémové likvidaci ČSR. Něco podobného se mu ostatně stalo znovu v roce 1948.
Na základě již uvedeného a s předpokladem, že Stalin nebyl hlupák, mi došlo, že Stalin musil brzo pochopit, co se chystá, zejména pak po Hitlerově převzetí moci v Německu. Z již napsaného je zřejmé, že musil vědět, co se mělo pod vedením Lenina a Trockého stát ze SSSR a kdo to měl režírovat a on na to reagoval emancipací od židovského kapitálu, ale toho si musili být vědomi i ti, kteří plánovali válku proti SSSR. Musili mlžit a předstírat snahu o vytvoření protihitlerovské koalice. Postupně jsem pochopil, že proto probíhala úmyslně protahovaná jednání anglofrancouzské koalice v Moskvě již od roku 1938, a že jejich smyslem nebylo vytvořit spojenectví se Stalinem proti Hitlerovi, ale odvracení Stalina od pokusů o jiná řešení a snaha kontrolovat Stalinovy kroky. Pátrání po skutečných plánech Stalina nepřinášelo zřejmě žádané výsledky, což dedukuji z Benešových pamětí, v nichž se zmiňuje o svých opakovaných dotazech na tehdejšího československého vyslance v Moskvě Fierlingera (Sověti jej nechali fungovat v Moskvě i po zřízení Protektorátu v roce 1939), zda Sověti nevyjednávají s Hitlerem. Fierlinger opakovaně Beneše ujišťoval, že nikoli, dokonce poslední takové ujištění poslal týden před napadením Polska.
Když si Hitler se Stalinem v září 1939 rozdělili Polsko, pochopili všichni zainteresovaní, že Hitler udělal v roce 1939 totéž, co udělal Stalin zhruba o 15 let dříve, že se totiž rovněž od západního kapitálu, teď již spojeného, emancipoval. A začala druhá světová válka.
V této souvislosti, mám na mysli důvody podpory a financování Hitlera, cituji na tehdejší dobu velmi přesný a věcný slogan německých Trockistů, žijících v emigraci:
„Kdyby nebylo Stalina, nebylo by Hitlera”, který by se mi při starém způsobu myšlení a hodnocení tehdejší politické situace, musil jevit jako nepochopitelný . Tento slogan jsem objevil samozřejmě se značným snad dvacetiletým zpožděním.
Tomuto útoku předcházel seskok Hitlerovy pravé ruky Hesse v Britanii, o jehož smyslu jsme se dodnes nic oficiálního nedověděli.
Útok na SSSR se zdál mnohým nelogický a podle dostupných informací ani Stalin prvním informacím o útoku zprvu nevěřil. Nelze se mu divit, Hitler se Stalinem byli přece partneři se stejnou minulostí, oba se emancipovali ze závislosti na západním kapitálu. Ani já tento Hitlerův krok, pod mým zorným úhlem pohledu, nedovedu vysvětlit. Myslím, že by se mělo pátrat po tom, nebo po těch mužích z okolí Hitlera, kteří jej k tomuto kroku přesvědčili. Těžko si dovedu představit, kdo a jak by dokázal Hitlera ve spojenectví se Stalinem porazit.
Významným důsledkem útoku Hitlera na SSSR byl vznik spojenectví SSSR se západními velmocemi. Hessův výlet mým dnešním pohledem chápu jako neúspěšný pokus Hitlerova Německa o dohodu s Britanií na společném útoku proti SSSR, možná že Britanie Hessovi spoluúčast přislíbila, ale rozhodla se obráceně. Že tehdy západní spojenci váhali ve výběru mezi dvěma, z jejich hlediska lotry, Hitlerem a Stalinem, naznačuje ve své knize „Strange Allience“, česky „ Podivné spojenectví“ tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Kennan.
Z hlediska mého pátrání má význam, že od roku 1942 již USA podporovaly válečné úsilí SSSR. Začaly dodávky zbraní, oblečení, potravin a všeho, co Rusové potřebovali. Spolupráce se týkala i řady oblastí, při nichž přišli do SSSR američtí odborníci, např. meteorologové, technici do podniků montujících americké dodávky, vojenští odborníci do různých komisí nebo misí, prostě došlo k proražení blokády SSSR zavedené Stalinem proti infiltraci na podporu dědiců Trockého. Domnívám se, že došlo k obnovení styků mezi reprezentanty těch sil, které financovaly bolševickou revoluci s v té době již skrytými Trockisty. Tito nezlikvidovaní, kteří se řídili Trockého radou, danou po znemožnění otevřeného politického boje se Stalinem: Držte své pozice ve straně i ve státě, kolaborujte se Stalinem a čekejte na svou chvíli, ta přijde.
Protože musilo, pokud jde o vzájemné styky, dojít k značnému uvolnění, došlo k posílení diplomatického sboru v Moskvě a k styku s mnoha sovětskými politiky a vojáky. Musilo dojít k obnovení starých kontaktů a tím k obnovení starých plánů na vnitřní ovládnutí SSSR. Informace, které byly během této více než tříleté válečné spolupráce získány, musily být velmi optimistické. Tím míním optimismus ohledně možnosti svržení Stalina a nastolení vlády dědiců Trockého spolu s koncem války.
Domnívám se, že jedině přesvědčení o konci Stalinovy éry spolu s koncem války, vedlo Roosevelta s Churchillem k dohodám v Jaltě. Potvrzuji, že tento můj závěr žádné historické dokumenty zatím nepotvrdily a asi jen tak brzo nepotvrdí.
Všichni víme, že dohoda v Jaltě rozšířila sovětskou sféru až do středu Evropy. Pokud by byl SSSR veden lidmi patřícím mezi dědice Trockého, pak by nebyly námitky, naopak, sféra vlivu by mohla být ještě větší. Ostatně víme, jaké podpoře Západu se těšila Titova Jugoslávie po odtržení od SSSR. Pod tímto zorným úhlem, mám na mysli předpokládaný konec éry Stalina v SSSR, lze pochopit na př. úvahy novináře Waltera Lipmanna, který se jako Rooseveltův poradce Jalty zúčastnil, v knize Americká zahraniční politika a válečné cíle USA, když chválí novou sovětskou ústavu a avizuje demokratizační vývoj v SSSR. Podobně mluvil i Beneš (půjdeme vlastní socialistickou cestou), ale i další západní politici. Nedůvěru a odpor k Jaltě od samého počátku lze vysledovat jen u Poláků.
Došlo však k tomu, že na konci války stál Stalinův SSSR uprostřed Evropy, ale Stalin nepadl. Proč, nevím. Nevím ani, zda došlo k nějakým pokusům o jeho odstranění. Mluvilo se o autonehodě, která postihla jednoho z Koněvových generálů, jehož jméno si nedokážu vybavit, o odvelení vítězných maršálů Žukova a Koněva do Gubernií mimo Moskvu. Ale historici, alespoň pokud vím, tuto epochu vývoje SSSR zatím příliš nezkoumali.
Každopádně v březnu 1946 Churchil ve svém známém projevu ve Fultonu odstartoval studenou válku proti SSSR. To pro mne znamená, že v březnu 1946 definitivně pochopil, že spekulace na nahrazení Stalina dědici Trockého nevyšla.
Studená válka
Obecně se pojem „Studená válka“ vztahuje k období od projevu W. Churchilla ve Fultonu 5. 3. 1946 do roku 1990, kdy začal faktický rozpad SSSR. Někteří historici stanovují počátek studené války na březen 1947 , kdy byla vyhlášena „Trumanova doktrina“ .
Každopádně začátek „Studené války“ znamenal rozpad vítězné koalice z 2. světové války. Snad všichni historici a politologové zdůvodňují konec této koalice snahou Stalinova SSSR ovládnout více z evropských států, než mu bylo přiznáno na Jaltské konferenci a navíc způsobem, který byl v rozporu s etikou demokracie.
Churchill ve Fultonu mluvil poprvé o „železné oponě“, která zapadne za Polskem, Maďarskem, ČSR, Rumunskem, Bulharskem, Jugoslávií a Albánií a o tom, že jediné Řecko se snad podaří zachránit.
Studená válka měla svá krizová období, v nichž podle oficiálních historiků hrozila válka opravdová jako např. období války v Koreji (1950 – 1952), Karibská krize, válka ve Vietnamu, Maďarské události v roce 1956, Pražské jaro 1968 a několik vážných incidentů mezi hlavními účastníky tedy USA a SSSR. U nás v Česku byla „studená válka“ nejvíce pociťována spolu s terorem v padesátých létech, když ve vazbě na válku v Koreji hrozila přerůst do války opravdové. Jako příklad tehdejší válečné hysterie uvedu podstatu projevu osvětového důstojníka k vězňům na jáchymovském táboře Nikolaj v prosinci 1952. Tento osvěťák byl zarytý a až idiotsky nevzdělaný bolševik, který tehdy shromážděné vězně nejprve poučil o tom, že „děcko je všecko, žena ta zradí“ a pak je vyzval, aby psali svým generálům a admirálům, aby s válkou nezačínali, protože, když začnou, tak vás tady všechny postřílíme. Samozřejmě šlo o idiota, ale on říkal jen to, co mu na předcházejících školeních někdo informovanější vtloukal do hlavy.
Studená válka byla, znovu opakuji podle oficiálních vykladačů dějin, obdobím střídavě rostoucího napětí mezi SSSR a USA s hrozbou rizika vypuknutí opravdové války. Oficiální vysvětlení proč k válce nedošlo bylo, že obě strany si postupně uvědomily, že válka by znamenala vzájemné zničení, k němuž obě strany měly prostředky. Myslím, že jsem ve zkratce popsal způsob, jak „studenou válku“ popisují dnešní historici a politologové, samozřejmě mnohem šířeji.
Podle mého názoru po mém prozření to bylo trochu jinak. Z mých stanovisek, popsaných zkráceně dříve, vyplývá, že nadnárodní kapitál, reprezentovaný v 2. světové válce za USA Rooseveltem a za Britanii Churchillem, se musil pokusit využít vzniku onoho „podivného válečného spojenectví“ k obnovení styků s dědici Trockého, kteří podle rady samého Trockého kolaborovali se Stalinem,aby teror třicátých let přežili, a bylo jich i po porážce Trockého ve stranických funkcích tisíce a po vyhodnocení takto nově získaných informací musili nejen předpokládat, ale asi i mít informace, že se do konce války podaří odstranit z vedení SSSR Stalina a dosadit svého quasi „Gorbačova“ , aby SSSR a jeho nově vytvořená satelitní evropská sféra vlivu byla pod kontrolou nadnárodního kapitálu, reprezentovaného v SSSR „dědici Trockého“.
Samozřejmě tento pohled je mým zatím nedoloženým názorem. Kdo stál v čele oněch skrytých Stalinových odpůrců lze odhadovat jen podle vývoje po smrti Stalina. Asi mezi ně patřili Berja, Chruščov, Mikojan, Žukov a asi další činitelé Rudé armády a KGB (Andropov). Informace těchto dědiců Trockého doplněné o zjištění tajných služeb, potvrzujících reálnost možnosti Stalinova pádu ihned po válce, byly podle mého názoru důvodem, proč Roosevelt s Churchilem v Jaltě celkem bez rozpaků dali do sovětské poválečné sféry země označované jako satelity SSSR (Polsko, ČSR, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Albánie a polovina Německa) a aby to bylo pro obyvatele těchto evropských zemí srozumitelné, musilo dojít k jejich osvobození Rudou armádou. Proto byla podle mého, jak jsem již dříve uvedl, laického názoru, druhá fronta otevřena až v létě 1944 a to nikoli na Balkáně, jehož jugoslávskou část již od roku 1942 významně ovládal Titův a Mihajlovičův odboj. Balkánská invaze, která na rozdíl od vylodění v Itálii by před sebou neměla nepřekročitelné Alpy, by vedla k poměrně rychlému vojenskému obsazení nejen Jugoslávie, ale i Bulharska, Rumunska a Maďarska a dalších zemí a logika vzniku zmíněné sovětské sféry by vzala za své. Uznávám, že tento můj názor se neopírá o žádné důkazy a navíc jistě nemohu hodnotit vojenská rozhodnutí tehdy učiněná. Jde tedy jen o můj nedoložený názor.
Ale stalo se, že Stalin do konce války nepadl, ale naopak posílil.
Takže studená válka podle mého názoru nezačala někdy v roce 1946, nebo dokonce v roce 1947, ale ihned poté, co bylo jasné, že v čele SSSR zůstává nikoli oslabený, ale spíše posílený Stalin a to bylo ihned po skončení války.
Studená válka za života Stalina byla jistě blízko válce opravdové, v tomto smyslu měl dříve zmíněný osvětový důstojník na lágru Nikolaj pravdu. Ostatně v té době, v listopadu 1952, byl v USA zvolen presidentem Eisenhower, který sliboval ve svém volebním programu osvobození nejen již zmíněných zemí sovětské sféry vlivu, ale i zemí, které jsem vůbec neznal. Eisenhower byl zvolen na válku se SSSR, ale „měl smůlu!“, umřel mu Stalin. O způsobu a okolnostech smrti Stalina píši jinde, zde jen o důsledcích. Můj nový pohled mi říkal, že nadnárodní kapitál bude na smrt Stalina reagovat jako na signál, ohlašující možné dosažení cíle, tj. vnitřní ovládnutí SSSR přes dědice Trockého, což ovšem znamenalo, že Eisenhower musil na válku zapomenout a to se také stalo.
Churchill v loži Prvosenka (Primerose lodge) a Eisenhower ve svém projevu k novinářům v roce 1954 řekli prakticky totéž, cituji: v SSSR probíhá velké tříbení sil a my jim musíme dopřáti času, aby zdravé síly nabyly vrchu.
Pro pochopení vývoje v poststalinském SSSR má podle mého inovovaného názoru velký význam i skutečnost, že v roce 1954 byla založena holandským princem Filipem skupina Bilderberg Group, v níž se po roce 1957 znovu aspoň částečně dohodnutý nadnárodní kapitál začal k prosazení svých cílů setkávat a setkává se dodnes.
„Zdravé síly“ nabyly vrchu po 20. sjezdu KSSS a definitivně pak v roce 1957 po odhalení protistranické skupiny „Stalinců“ Molotova, Malenkova, Bulganina Kaganoviče a dalších . Tímto okamžikem skončilo definitivně riziko války. Tímto okamžikem totiž dědicové Trockého, tehdy v čele s Chruščovem převzali za nadnárodní kapitál kontrolu nad SSSR. Studená válka s hrozbou války skutečné skončila v polovině roku 1957. Podle tohoto mého názoru lze opět sledovat rozdíl mezi faktickou a formální mocí.
Nadnárodní kapitál měl za sebou své vnitřní střety, mám na mysli Maďarské události v roce 1956, které podle mého nového pohledu nelze vyložit jinak, než jako akci organizovanou jeho nežidovskou částí s cílem podpořit stalinskou část sovětského vedení a tím oslabit a svrhnout Chruščova, aby bylo znemožněno ovládnutí SSSR dědici Trockého, což osvědčuje i následný pokus stalinské skupiny o převzetí moci a obráceně pak „Suezský konflikt“ v téže době. Obě jeho kapitálové skupiny ukázaly svou sílu a možnosti, to vedlo k jejich dočasnému spojení, což prokazuje, že na zasedáních Bilderberg Group po roce 1957 se objevují zástupci obou kapitálových skupin, jak jsem uvedl dříve.
Není třeba mnoho politické moudrosti ani vědeckých analýz k pochopení, že tehdy, i když dědicové Trockého převzali v SSSR moc, nešlo tento stát ze dne na den zrušit a snad to ani v té době nebyl úmysl vítězů.
Od poloviny roku 1957 byl podle mého názoru SSSR pod kontrolou neotrockistů, ale komunistický režim byl zachován. V čele všech regionů, měst, obcí, továren, armády, tajné policie, stály dvě desítky milionů členů KSSS v různých funkcích, kteří by s likvidací nesouhlasili a lehce „dědice Trockého“ moci zbavili. Bylo třeba postupovat opatrně, pomalu, ale plánovitě. Takto jsem situaci pochopil již tehdy v roce 1957. Někteří mí spoluvězňové, ale opravdu jen někteří, tehdy zaregistrovali, že v SSSR byly zrušeny soudy KGB a likvidovány gulagy, což se u nás nedělo z jednoduchého důvodu, protože vedení KSČ po likvidaci Slánského křídla, bylo stále stalinistické.
Pro posuzování „Studené války“ mým pohledem , je třeba si uvědomit, že jak v SSSR, tak v USA o vzniklé situaci (o vnitřním ovládnutí SSSR nevládními korporacemi) věděli jen informovaní. V USA to byla jistě větší část Eisenhowerovy vlády dosazená Společností pro zahraniční styky (Council on foreign relations, dále jen CFR, o níž bude řeč později) a v SSSR to byli rozhodující, ale ne všichni členové byra KSSS, někteří maršálové a generálové a někteří vedoucí pracovníci KGB.
Nebezpeční na obou stranách byli ti neinformovaní, v SSSR vysocí straničtí funkcionáři, na obou stranách pak „jestřábi“, mám na mysli vojenská velení. Proto bylo třeba obratnou politickou činností znemožňovat zejména „neinformovaným jestřábům“ na obou stranách jejich riziko konfliktu přinášející akce, protože vojenský konflikt by vše zmařil. Za nejvýznamnější politickou akci na straně SSSR v tomto smyslu považuji likvidaci spojenectví SSSR s Čínou, k níž došlo za Chruščova, relativně brzo po porážce stalinské protistranické skupiny, na počátku šedesátých let. Tuto skutečnost musili moskevští „neinformovaní jestřábi“ nepochybně s nelibostí vzít na vědomí jako stop jejich možným choutkám po válečném dobrodružství. Bez Číny by to nešlo. Toto vysvětlení rozkolu s Čínou je samozřejmě opět jen moje, zatím nedoložené vysvětlení po mém prozření.
Aby se podobně zamezilo avantýrám amerických jestřábů, bylo sehráno divadlo, dnes známé jako „Karibská krize“, jejíž důsledek byla Chruščovem i Kennedym uznaná nutnost mírového soužití, protože válka by znamenala vzájemné zničení.
Informovaní na západě ponechali neinformované studenoválečníky vést jejich studenou válku dál. Jako příklad lze uvést senátora Mc. Carthyho, který právě v době, kdy studená válka se blížila konci, se proslavil svými akcemi proti nepřátelům USA v umění, jaderné energetice a politice. Do této doby patří i poprava Rosenbergových, odvolání šéfa jaderného programu USA Oppenheimera, ale klasický je případ náměstka ministra zahraničí Achesona v Trumanově vládě Latymoora, který byl obviněn z protiamerické činnosti pro „organizování komunistického spiknutí v Číně“ a rehabilitován byl až za vlády prezidenta Kennedyho v roce 1960.
Na tomto období lze opět vysledovat rozdíl mezi mocí formální a mocí faktickou.
Následovala v SSSR výměna Chruščova za Brežněva. Tuto výměnu pokládám za výsledek dohody mezi židovským a nežidovským nadnárodním kapitálem, protože Chruščov musil být dědicem Trockého, tedy nebyl pod zorným pohledem nežidovského kapitálu důvěryhodný, a mohl hájit přednostně zájmy židovské části kapitálu. Brežněv podle mého názoru byl v tomto smyslu spíše neutrálním úředníkem a byl přijatelný pro obě strany. Myslím, že následující období, které někteří nazývají obdobím normalizace, v němž si obě strany hrály na studenou válku, bylo velmi povedeným divadlem , jemuž naprostá většina světové populace věřila a excesy jako bylo na příklad „Pražské jaro“ se vstupem sovětských vojsk do ČSSR, který byl Američany odsouhlasen, a další, opravdově emotivně prožívala.
Další vývoj jsem již hodnotil výhradně pohledem svých pátrání. Poté, co riziko možného konfliktu bylo odstraněno, začíná v SSSR období postupného oslabování vlivu KSSS. V USA pak pokračuje velkým tempem zbrojení, prosazené neinformovanými, protože nepřítel v jejich očích existuje, nemůžeme mu věřit, musíme mít silnější armádu a tak podobně. Zbrojení nadnárodnímu kapitálu vyhovuje, je to jakási nahrážka války, jsou k němu třeba peníze a peníze půjčuje nadnárodní kapitál. V USA jede průmysl na plné obrátky a s tím roste i životní standard a lidé jsou spokojeni. Nenápadně, jaksi v pozadí, roste zadluženost USA.
Ovládání SSSR a jeho sféry vlivu nadnárodním kapitálem se do roku 1990 projevuje jen ekonomicky. Západní firmy prodávají do SSSR a sovětské sféry vlivu zboží i překonaný „Know how“ za nepředstavitelně výhodné ceny. Tyto nejsilnější západní firmy také ihned po pádu SSSR začínají mít odbytové a finanční problémy, které většina z nich řeší orientací na Čínu, v níž začal od konce sedmdesátých let probíhat čínský NEP (o něm později).
Z uvedeného je zřejmé, že studená válka od ledna 1957 (po likvidaci protistranické stalinské skupiny Malenkov, Molotov, Bulganin, Kaganovič a další) byla jen velkým divadlem, v němž bezzubí jestřábové a neinformovaní na obou stranách prožívali fakticky neexistující, v dnešní terminologii virtuální traumata, mezi něž nepochybně patřil i mezi USA a SSSR dohodnutý vstup vojsk do ČSSR v roce 1968, protože vývoj v ČSSR byl historicky předčasný a mohl celý dříve popsaný plán ohrozit a další události až k éře Gorbačova. V jeho éře, díky již existujícímu rozložení víry v neomylnost komunistické ideologie pomocí útoků jako byla „ Glasnost“ nebo „Perestrojka“, což znamenitě popisuje Fergusson ve své „Virtuální historii“ , bylo možné likvidaci SSSR zrealizovat. Z opatrného a dá se říci nejistého postupu Gorbačova se dá vyvodit, že z odstartování likvidace měl osobně strach a nebyl si ani v roce 1990 úspěšným zakončením jistý a jak je známo, vlastní likvidaci SSSR musil pomoci zajistit až Jelcin…
-pokračování-
Autor: JUDr. Václav Komrska, 90 let, vystudoval práva, v roce 1949 zatčen, v roce 1960 při tehdejší první politické amnestii propuštěn z věznice Bytíz. Po roce 1970 pracoval jako podnikový právník, od roku 1992 pak jako advokát až do svých 85 let.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.