Stvořitel je inteligence, stojící za vším co vzniklo a existuje. Inteligence, kterou nikdo nikdy neviděl. Neviditelná inteligence, jejíž nesmazatelnou pečeť nese v sobě všechno viditelné. Lépe pochopit, kdo je to vlastně Stvořitel snad můžeme na tomto příkladu: O nejvyšším vesmírném Principu se zvykne říkat, že je Láskou.

Pokud si pro srovnání vezmeme lásku lidskou, tak ve skutečnosti ani tu samotnou jako takovou ještě nikdo nikdy neviděl. Vidět lze pouze její vnější projevy. Vidět lze objetí, úsměv, pohlazení, avšak lásku samotnou nikdy nikdo neviděl, matematicky nevypočítal a vědecky nedokázal. Nevíme, zda má barvu modrou, bílou, nebo červenou. Nevíme jakou má šířku a jakou výšku, jaký tvar a jak vypadá. A přece existuje! Pokud přijde a zasáhne nás, každý ji velmi zřetelně CÍTÍ, ale vidět může už jen její vnější projevy.

Lásku lze pouze cítit! Lze ji vnímat citem, ale pokud bychom o ní chtěli podávat nějaké rozumové a exaktní důkazy, hned se dostáváme do problémů. No a obdobně je to i se Stvořitelem. I On je Láska, kterou nikdo nikdy neviděl. Láska, jejíž vnější projevy jsou však viditelné každému, kdo je vidět chce.
Vždyť co jiného, ​​než nekonečné Dobro a Láska mohli dát impuls a možnost ke vzniku života? Vzniku vědomého bytí? Vzniku možnosti existence, poskytujícího člověku k využívání vše, co se nachází ve stvoření?

Bůh, který je Láskou, se projevuje v daru našeho vlastního bytí a ve všem kolem nás. V stromech, oblacích, ve zvířatech, horách, květech i ostatních lidech. Všechno toto jsou vnější a viditelné projevy existence neviditelné Inteligence, která stojí za vnějšími věcmi. Jsou to viditelné projevy Lásky, kterou je Bůh. Tuto Velkou Lásku samotnou však nikdo nikdy neviděl podobně, jako je tomu s láskou lidskou.
Vnímat citem! Vycítit! To je jediná cesta k pochopení a uvědomění si existence Stvořitele. Tak, jako každý z nás jasně cítí, kdy prožívá lásku, ať už k partnerovi, k dítěti a podobně, tak se dá jasně jedině citem vytušit súcnosť existence Stvořitele, stojícího za vším viditelným.

Vycítit! Nakolik ale lidstvo již dlouhou dobu a dlouhá staletí klade do popředí hlavně svůj rozum, žádá i rozumové důkazy pro potvrzení existence Stvořitele. Chce ho vidět, ohmatat, vypočítat a vědecky dokázat. A když se to nedaří, hned pohotově prohlásí, že žádný Stvořitel neexistuje. Při vší své učenosti si lidé neuvědomují, že pak by přece nemohla existovat ani jejich vlastní, lidská láska, neboť ani tu nelze vidět, ohmatat vypočítat a vědecky dokázat. Lze ji jen cítit a vnitřně prožívat, přičemž vidět se dají pouze její vnější projevy.

Vycítit a vnitřně prožívat! Jedině prostřednictvím našeho citu a v citu jsme my jako lidé schopni prožívat lásku a jedině prostřednictvím naší živé citové schopnosti můžeme vnímat súcnosť existence Stvořitele. Prostřednictvím citu ji můžeme prožít v sobě v takové míře, že se nám to stane něčím nezvratným, o čem nemůže být absolutně žádných pochybností.

Lidstvo se však vždy dělilo na věřících a ateistů. Věřící byli lidé více citů a proto mohli prostřednictvím svého citu vytušit nezvratnost existence Stvořitele. Ateisté jsou zas lidé rozumoví a materialističtí, uznávající za reálně pouze to, co lze vidět a osahat. Jelikož ale súcnosť Stvořitele je právě takovým rozumovým způsobem neuchopitelná, znamená to pro jejich, že neexistuje.

Rozum a cit! Rozum, určený na působení ve hmotě a cit, určený pro vnímání a vyciťování věcí vyšších, vznešenejších a hmotu přesahujících. Oba jsou potřebné. Správná míra rozumu a správná míra citu vytváří harmonickou lidskou osobnost. Jedince, schopného ovládat hmotu prostřednictvím svého rozumu, avšak zároveň schopného prostřednictvím citu vnímat, vyciťovat a akceptovat skutečnosti, hmotu přesahující. Takto má vypadat působení ideálního člověka.

Bohužel takový lidé jsou však dnes na zemi jev ojedinělý. Většinou totiž existují pouze odchylky a to buď na jednu, nebo na druhou stranu. Buď tedy máme takových, kteří se upnuli k věcem nadhmotnými a jsou odtrženi od reality, nebo zase máme jiných, a těch je většina, kteří se upnuli na hmotu, a to až do takové míry, že ztratily schopnost vnímání reality nadhmotné. To jsou takzvaní materialisté, jejichž vládcem vnitřního života je rozum, zamezující a znemožňující jim citové vnímání existence Stvořitele a všech věcí s tím souvisejících.

Takzvaná “civilizace”, kterou takový, na rozum upnutí, nebo lépe řečeno rozumem omezení lidé vytvářejí je přesně stejná, jako oni. Materialistická, chladná, vypočítavá, bez citu a bez duchovního rozměru. Bez duchovního rozměru, který se projevuje lidskostí, spravedlností, čestností a ušlechtilostí.

A i kdyby materialistická civilizace dosáhla toho nejvyššího blahobytu, vždy zůstane dutou, prázdnou a neschopnou naplnit duši člověka. Onen vnitřní žízeň a hlad duše, který materialistický člověk pociťuje se pak snaží zaplnit různými požitky a různým užíváním si doufajíc, že ​​mu to přinese štěstí a naplnění. Avšak prázdnou a vnitřně nenaplněnou zůstane nakonec každá podobná lidská duše, protože pravé štěstí, naplnění a mír přicházejí vždy jen shora. Shora, od Stvořitele, jako dar za život žitý Jemu ke cti. Za život naplněný lidskostí, čestností, spravedlností, dobrém, ušlechtilostí a vstřícností vůči druhým.

Cenu a hodnotu prožívání takového druhu štěstí, vnitřního míru a naplnění však může pochopit a obdržet pouze člověk citu! Pouze člověk duchovní! Ostatním, čili materialistům musí postačovat ubohé a prázdné hmotné požitky a radovánky, po kterých tak prahnou, protože namísto drahocenné a vzácné perly ducha si vybrali hrabání se v prachu hmoty, s pohledem upřeným a úzce omezeným pouze na hmotné.

Zdroj:  https://smeromkzivotu.blogspot.com/2012/11/co-alebo-kto-je-boh.html