V posledních desetiletích zaznamenala genetika rychlý rozvoj. Revoluční poznatky z tohoto oboru umožňují vědcům bojovat proti zákeřným nemocem, ale také vytvářet nové organismy – od odolných rostlin se zvláštními vlastnostmi až po křížence zvířat, a možná i klony lidí. Mnohé ovšem nasvědčuje tomu, že podobné znalosti genetiky mohli mít už naši dávní předkové!
Vědkyně se naklání nad mikroskopem, pod nímž leží vzorek tkáně nedávno uměle vytvořeného živočicha. Několik podobných geneticky upravených jedinců pobíhá opodál ve skleněném akváriu. Zdánlivě obyčejné bílé myšky jsou čímsi zvláštní – z malé části je jejich mozek složen z lidských buněk! Tým expertů pod vedením amerického molekulárního biologa Irvinga Weissmana (*1939) totiž vpravuje injekčními stříkačkami lidské mozkové buňky do myších plodů. Jedním z cílů experimentu, probíhajícího od počátku 21. století na Stanfordské univerzitě v americké Kalifornii, má být vytvoření chytřejších hlodavců. Dokáží Američané „vyrobit“ myši s inteligencí přibližující se v některých aspektech lidské? Nedá se to vyloučit, vždyť již na počátku 80. let 20. století byl v britských laboratořích „stvořen“ živočich s hlavou kozy a tělem ovce. Toto zvíře vchází do dějin pod názvem geep (složenina anglických slov sheep a goat, tedy ovce a koza – pozn. red.). A rychlý vývoj tohoto vědního oboru překonává naši nejbujnější fantazii – například jsou již patentovány hybridní bytosti, vytvořené z buněk zcela odlišných zvířat. Proč se však o podobných zrůdách zmiňují i tisíce let staré texty a nasvědčují jim i nálezy některých artefaktů?
Monstra jako z hororu
Za „otce“ genetiky (vědy, zabývající se zákony dědičnosti živých organismů – pozn. red.) je považován německý přírodovědec Johann Gregor Mendel (1822–1884). Tento zvídavý mnich proniká do tajů genetiky prostřednictvím svých experimentů s křížením hrachu. Až donedávna však znalosti genetiky umožňují lidem pouze přirozené křížení rostlin a živočichů. Teprve v 70. letech 20. století vzniká genetické inženýrství – umělý způsob zásahu člověka do genomu živých organismů. Tato vědní disciplína dovoluje vytvářet v přírodě se nevyskytující rostliny či libovolné mezidruhové křížence zvířat, a údajně i lidí. O něčem podobném se však zcela konkrétně zmiňují i starověké texty! „A existovali tam různí netvoři, z nichž část vytvořili a vdechli jim život. Stvořili lidi s párem křídel a pak jiné se čtyřmi křídly a dvěma obličeji (…) dále pak lidi s kozíma nohama a rohy na hlavě, a pak ještě jiné s koňskými kopyty,“ píše ve spise Chronographia (česky Kronika) církevní historik a biskup Eusebios z Kaisareie (asi 275–339). Eusebios se takto vyjadřuje o historii starověkého Egypta, v němž prý nemají být podobné zrůdy ničím výjimečným! Mohl si tento „otec církevních dějin“ pouze nestydatě vymýšlet?
Co věděli Řekové?
Je zvláštní, že Eusebios nejenom podrobně vyjmenovává další údajná monstra z říše faraonů – hybridy zvířat a lidí, ale také konkrétně uvádí zdroje svých informací. Ty mají zahrnovat především starší spisy řeckých a egyptských učenců z doby několika staletí před naším letopočtem. Podle nich mají být v této severoafrické zemi vytvořeni býci s lidskou hlavou, psi se čtyřmi těly, lidé s koňskou hlavou a ploutvemi, různé sfingy, nebo monstra podobná kentaurům (člověk s koňským tělem). A co takové zmínky o chimérách (jedinci složení z buněk odlišných živočichů – pozn. red.)? Některé z těchto hybridů znázorňují i staroegyptské sochy a reliéfy. Jedná se jen o pouhé mýty? Jenže o zrůdách ze starověké země na Nilu se zmiňuje i několik dalších uznávaných učenců. Namátkou jmenujme řeckého filozofa a matematika Platóna (427–347 př. n. l.), jeho krajana, spisovatele a filozofa Plútarcha (asi 46– asi 127), nebo slavného řeckého „otce dějepisu“ Hérodota z Halikarnássu (asi 484– asi 430 př. n. l.). Právě staří Řekové byli kdysi s Egypťany v úzkém kontaktu. V jejich zemi působili jako obchodníci, pedagogové nebo statkáři. Co všechno věděli o podivných egyptských pololidských, polozvířecích tvorech?
Tajemství břidlicového disku
Na černém obelisku z doby asyrského krále Salmanasara III., jenž vládl v 9. stol. př. n. l. mocné říši na Blízkém východě, najdeme několik polozvířecích bytostí, vedených ozbrojenými strážci. Na okraji obelisku se dočteme o „pololidech“ odváděných do zajetí. Jde opět o bujnou fantazii tvůrců? Ale zrůdy jako vystřižené z moderních genetických laboratoří najdeme i v dávných příbězích ze Střední a Jižní Ameriky. Jejich zobrazení jsou pak na tamějších uměleckých předmětech a reliéfech. Ať už jde o artefakty mayské, aztécké, olmécké nebo dalších původních amerických kultur, motiv chimér se opakuje s železnou pravidelností. Ovládali snad naši předkové genetické inženýrství, s jehož pomocí stvořili děsivá monstra? Tomuto neuvěřitelnému předpokladu prý může nasvědčovat i předmět, objevený ve druhé polovině 20. století v jihoamerické Kolumbii. Takzvaný „embryologický disk“, nacházející se ve vlastnictví kolumbijského designéra a amatérského archeologa Jaime Gutiérreze Legy možná způsobí revoluci v našem chápání dějin. Na obou stranách velmi starého břidlicového předmětu s otvorem uprostřed jsou totiž zobrazeny rytiny, naznačující podrobné genetické a anatomické znalosti. Co vlastně kotouč zobrazuje?
Je starý stovky let?
Na artefaktu je možné pozorovat jednotlivé fáze lidského zárodku, několikanásobně zvětšené spermie, nebo i lidské vajíčko před oplodněním! Avšak tak rozsáhlé vědomosti jsou až doménou moderní éry! Jde tedy o moderní falzifikát? Majitel kotouče tvrdí, že ho koupil od hledače pokladů, který ho prý našel v náhodně odkrytém starém hrobě na okraji kolumbijské Bogoty. Můžeme však tomuto tvrzení z chudé a mafiemi ovládané Kolumbie věřit? Avšak také z dalších míst Kolumbie jsou známy nálezy velmi starých předmětů s motivy pulců a žab, podobné těm, jaké jsou i na slavném tajemném disku. Může to být známkou jeho pravosti? K té se kloní i rakouská mineraložka a geoložka Dr. Vera Hammer (*1960) z Přírodopisného muzea ve Vídni. Společně se svými vědeckými kolegy na konci 20. století zjišťuje, že kotouč je zhotoven z přírodní břidlice (dobře opracovatelná hornina – pozn. red.) a nese známky zvětrávání. To je prý známkou jeho vysokého stáří, přesahujícího zřejmě několik stovek let. Dokazuje to, že disk je skutečně velice starým artefaktem? Podle doktorky Hammer ovšem nelze určit přesné stáří disku, neboť k tomu je nutné mít vzorek půdy z místa nálezu, a ten chybí.
Lžou nám učebnice?
„Přes některé mytologizující vlivy lze na disku pozorovat rozhodující fáze vývoje života (…) Mnohé detaily jsou velmi zřetelné, například rané embryonální stadium se žloutkovým vakem,“ konstatuje kolumbijský lékař Algund Eenboom. Při možném vysokém stáří tohoto předmětu jde o šokující informaci. Vždyť znalosti o embryonálním vývoji mají být relativně mladé! Ještě překvapivější je, že na jedné výseči disku je zobrazeno vajíčko před oplodněním a hned vedle vajíčko po oplodnění se zřetelně zesílenou membránou a buněčným jádrem. Takové znalosti mají ovšem být až doménou 19. století! Lžou nám tedy učebnice, které tvrdí, že moderní genetika je teprve relativně novým vědním oborem?
Mikroskopy ve starém Egyptě?
Navíc podle Gutierréze údajně zvířata a lidé znázornění na disku zobrazují evoluci – tedy postupný vývoj od jednodušších tvorů až k lidem! Teorii evoluce ovšem vyslovuje jako první až v 19. století britský přírodovědec Charles Darwin (1809–1882). Ale i jiné starověké artefakty naznačují, že naši předkové možná znali překvapivě dobře genetiku a biologii. Například na staroegyptském papyru Khonsu-Mes najdeme zmínky o procesu, jenž může být popisem buněčného dělení – který ovšem nelze pozorovat bez mikroskopu! Díky tomuto procesu nezbytnému pro život, zvyšují mnohobuněčné organismy počet buněk ve svém těle. Znaly starověké národy buněčné dělení a embryonální vývoj plodu? Ovládaly snad genetiku natolik dobře, že ji využívaly k vytváření nových lidí, nebo dokonce nestvůrných polozvířecích zrůd?
